Kdo z nás v dětství četl příběh o dvojčatech Luise a Lotce, které si rodiče při rozvodu rozdělili, ten se určitě aspoň jednou v životě v duchu zamyslel nad tím, jaké by to bylo, kdyby někde daleko celá léta žil člověk, kterého by měl znát.
Mně, která jsem shodou okolností taky jednou z dvojčat, se tahle dětská knížka vybavila před několika týdny, když se v pražském babyboxu objevilo miminko jménem Soňa. Její matka ji tam přinesla spolu s dopisem, kde píše, že se o dítě nemůže postarat. Důvodů k takovému rozhodnutí může být spousta a člověk by je při troše snahy a empatie i pochopil, přesto je tady jeden háček.
Ten háček sice pro veřejnost nemá jméno, ale je stejně maličký, roztomilý a bezbranný jako jeho dvojče Sonička. Proč se maminka rozhodla nechat si právě tohle dítě, a ne holčičku v kulichu, jejíž fotka se objevila snad ve všech českých médiích? Mluvilo se o tom, že zoufalá matka nevěděla, jak obě děti existenčně zabezpečit. Ale také o tom, že Sonička měla – na rozdíl od svého sourozence – nějaké zdravotní potíže.
Ať už to bylo jakkoli, případ, jenž vyvolal hodně emocí, nakonec skončil trochu překvapivě: Soňa se vrátila domů. Své druhé já, se kterým trávila dlouhé měsíce v mámině lůně, tak zřejmě neztratí z dohledu. Budou spolu vyrůstat, občas se poperou nebo pohádají, ale ať už se jejich život vyvine jakýmkoli směrem, možná z nich budou v dospělosti nejlepší přátelé.
Když bylo Martinovi Smrčkovi dvanáct let, jeho rodiče se rozvedli. O tři roky mladší sestra Gábina se odstěhovala s maminkou do Kladna, on zůstal s tátou v pražském bytě 3 + 1.
„Jediný pocit, který si z té doby pamatuju, byla radost, že budu mít dětský pokoj sám pro sebe a že se nebudu muset stěhovat,“ přiznává osmatřicetiletý konzultant a scenárista, kterému uspořádání po rozvodu rodičů přišlo fér. Především proto, že se tenkrát právě dostával do let, kdy se od máminy sukně pomalu odpoutával a se stále větším respektem vzhlížel k charizmatickému otci, jehož silná a výbušná osobnost introvertně založenou mladší sestru naopak spíš děsila. „Kdyby však k téhle situaci došlo o šest let dřív, určitě bych chtěl jít s mámou. Jako malý jsem k ní měl mnohem blíž,“ připouští Martin Smrček.
Přestože každý ze sourozenců bydlel jinde, neztratili spolu kontakt, protože sestra zůstala ve stejné škole a k otci chodívala na návštěvu skoro každý den. Její vztah s bratrem tak rozdělením domovů nijak moc neutrpěl. „Samozřejmě, že jsem z našeho rozdělení neměla radost,“ přiznává pětatřicetiletá zahradnice Gabriela Kodedová. „Velký brácha mi připadal naprosto skvělý. I když mě občas zlobil, věděla jsem, že je hodný a že se mě zastane, když budu potřebovat.“
Jít s mámou však tehdy devítileté dívce připadalo naprosto přirozené. Dneska už mají oba sourozenci svoji rodinu, ale stále jsou v kontaktu. A vědí, že potřebuje-li jeden z nich pomoc nebo radu, druhý je nablízku. Na matku se prý Martin vůbec nezlobí, že si tenkrát vybrala sestru, a ne jeho. „Tehdy mi to přišlo logické, a navíc bych řekl, že dvanáctiletému klukovi mohl v té chvíli dát táta mnohem víc.“
Dokázala bych se vzdát jednoho ze svých dětí? A když, tak za jakých okolností? Tohle mnohým z nás od února vrtá hlavou. „Jestliže v sobě matka nemá ,vnitřní mámu‘, pak se v kritickém okamžiku nemá o co opřít,“ vysvětluje dětská psycholožka Kamila Laudová, jak se stane, že některé z nás ve vyhrocené životní situaci dovedou zapomenout na mateřský instinkt. „Svoji roli tady mohou hrát i přerušené fyzické nebo citové vazby s rodiči, zejména s matkou, které se tak přenášejí z generace na generaci.“ Psycholožka přitom upozorňuje, že pokud se matka zřekne jednoho nebo všech svých dětí, nemusí to být z její strany projev zlé vůle, ale známka vlastní nejistoty.
Sofiina volba
Podle románu Williama Styrona Sophiina volba natočil Alan J. Pakula na počátku 80. let minulého století strhující stejnojmenný snímek s Meryl Streepovou v hlavní roli. Drastický příběh Polky Sophie, která musí v koncentračním táboře na pokyn dozorce rozhodnout, které ze svých dvou dětí si nechá a které pošle na smrt, dal jméno nelehkým situacím, kdy musí matka volit mezi dvěma dětmi. toty, nezralosti nebo nedostatku dovednosti řešit situaci.
Zároveň Kamila Laudová varuje před přehnanou skandalizací podobných případů, která na konkrétní lidský příběh může nabízet jen hodně zjednodušující pohled, který nikomu nepomůže a v určité chvíli může i ublížit.
A připouští, že na první pohled kruté rozdělení sourozenců může být v jistých opodstatněných případech tím nejlepším řešením z několika špatných. „S dělením sourozenců například po rozvodu rodičů souhlasíme jen výjimečně,“ konstatuje vedoucí oddělení péče o rodinu a děti třinácté pražské městské části Vlastimila Hübnerová.
Podle ní je v takovém případě vždy potřeba pečlivě a za přispění znalců zvážit, zda je takové uspořádání v zájmu dítěte, nebo jen výhodné pro jednoho či oba rodiče.
Pro takové řešení mohou hrát třeba vážné rozpory mezi sourozenci, velký věkový rozdíl nebo třeba vzdálenost bydliště jednoho z rodičů od školy, kterou dítě navštěvuje. Naštěstí nejde o častý jev. „My řešíme maximálně dva takové případy ročně,“ dodává Vlastimila Hübnerová.
Většina z nás někdy v životě zažila pocit, že nejsme dost dobré mámy. Osmačtyřicetiletou Věru N. tahle výčitka pronásledovala několik let. Ani dnes, po téměř deseti letech, se jí nechce mluvit o tom, jak těžké je volit mezi snovou pracovní nabídkou a vlastní rodinou.
„Hodně lidí mě tehdy odsoudilo,“ přiznává systémová inženýrka důsledky svého rozhodnutí odjet na čtyři roky do USA. „Ale dcera Zuzana právě začínala studovat sportovní gymnázium a o stěhování nechtěla ani slyšet. Tak jsem se dohodla s babičkou, která byla v té době už v důchodu, a nakonec jsem balila kufry jen sobě, manželovi a tříletému Ondrovi.“
I teď po letech má Věra slzy v očích, když si vybavuje, jak se jí po starším dítěti stýskalo. Stydí se totiž, že dala přednost kariéře před tím, aby byla u toho, až se její dcera poprvé vrátí z rande nebo vyhraje oblastní přebory ve skoku vysokém. Zuzana říká, že mamku chápe a nic jí nezazlívá. Poznala prý díky jejímu odjezdu, jak chutná svoboda.
A taky dospěla. „Na Ondru už nežárlím. Vím, že byl ve věku, kdy mamku potřeboval víc než já,“ krčí rameny mladá žena. Je v sedmém měsíci těhotenství. „Moje dítě je ale pro mě to nejdůležitější. Nevyměnila bych ho ani za zlatou medaili na olympiádě,“ říká vážně. A vypadá, že ví, o čem mluví.
Rozdělila byste své děti? (anketa)
MONIKA BRÝDOVÁ výtvarnice, dcera a syn: V běžné situaci si to vůbec neumím představit. Ale kdyby byla nějaká krizová krajní situace, kdy by mé rozhodnutí mému dítěti pomohlo, tak bych to asi s převelice těžkým srdcem udělala a svěřila je někomu v rámci rodiny a nejbližších známých. Úplně přetrhnout pouto se svým dítětem bych však nedokázala.
BÁRA BASIKOVÁ zpěvačka, dvě dcery: Nedokázala! Za nic na světě. Neumím si přestavit takové okolnosti, které by mě k tomu přiměly. V této situaci se mi samozřejmě vybavuje kniha Sophiina volba. Pro matku musí být hrozné, když má volit, které z jejích dětí přežije.
ZUZANA HANFOVÁ manažerka divadelní kavárny, dcera a syn: Samozřejmě, že ne. Moje děti už jsou sice v podstatě dospělé, takže bych dneska tohle rozhodování nechala spíš na nich. Ale jsem přesvědčená, že pro rozdělení sourozenců nejsou žádné důvody dost dobré. Už proto, že v dospělosti bude pro ně bratr nebo sestra jedním z nejbližších lidí, které mají.
