Dostala se ke mně lákavá nabídka. Odvezeme tě do Jizerských hor, ski areálu Černá Říčka, půjčíme "prkno" i boty, naučíme základy snowboardingu a pak tě zase vrátíme domů. Nemusíš se o nic starat. Snowboard s lyžemi nesouvisí, ale jestli jsi sportovně založená, máš výhodu. Naučí se to každý, jen to trvá různě dlouho.
Jasně že jsem sportovně založená. Nemusím přece instruktorovi říkat, že při míčových hrách utíkám před spoluhráči, protože se bojím, že mě někdo nakopne nebo dostanu míčem do hlavy. Bruslím a tancuju a nemám ráda, když něco dlouho trvá. A myslím si, že na snowboardu se člověk naučí hned, zvlášť když má odborné vedení.
Bezbranná a neohrabaná
Už na parkovišti se dozvídám první pravidla. Snowboard se nosí skluznicí k sobě. Nemá brzdu jako lyže, proto se musí na svahu pokládat skluznicí nahoru, aby neujel.
Pak zkoušíme, která noha automaticky vyskočí dopředu, když do nás někdo nečekaně strčí. Ta potom patří dopředu i na prkně, instruktor Honza nám podle toho nastavuje vázání.
Instruktor seřizuje vázání pro účastníky kurzu.
Hlavně neporazit dětem tučňáka. Účastníci kurzu trénují na dětské sjezdovce.
Lanový vlek je přípravou na pomu.
Neohroženě míříme na miniaturní sjezdovku s vlekem pro děti a modely zvířátek coby slalomovými tyčemi. "Nevadí, že jim zbořím zajíčky?" ptá se žačka Julie. Později na vlastní kůži zjišťuju, že zajíčci jsou pružní, porazit nejdou.
Instruktor nám vysvětluje, jak máme padat. "Dozadu padejte jako do kolíbky, nedávejte pod sebe ruce. Dopředu padejte na předloktí, ne na dlaně."
Svatá pravda, ale reflex je silnější a při pádu nezklame, dokud mě zápěstí nerozbolí. Zkoušíme poskakovat na místě a pak jezdíme jen s jednou nohou ve vázání, abychom mohli druhou dát dolů a pomoct si zabrzdit.
Trénujeme frontside, tedy oblouk, kdy je přední hrana ke svahu. Zkouším rozpažit a podle instrukcí si rukou ukázat, kam chci jet... Ne, na zem jsem fakt nechtěla.
Váha má být na přední noze, zadní mě má otáčet jako kružítko. Z lyží mám tendenci dát nohy k sobě a přenášet váhu z pravé na levou, čímž si situaci komplikuju.
Taky mi chybí hůlky a vadí mi, že nemůžu stát na místě, aniž bych si nerozepla vázání. Ke všemu nejsem schopná rychle uhnout, poprvé v životě si připadám bezradně a neohrabaně, když se na mě řítí lyžař začátečník.
Tequila na kuráž
Za chvíli jdeme pěšky na kopec a trénujeme techniku ´padající listí´. Zády ke svahu se kloužeme doprava a doleva s přenášením váhy z jedné strany na druhou téměř houpavým tanečním pohybem.
S oblouky to zatím nemá nic společného. Pak nacvičujeme backside, oblouk zády ke svahu. Každý prvek se mi podaří asi na pátý pokus. Zdlouhavé je, že musím pětkrát zapnout a rozepnout vázání a vyšlapat kopec.
Vybavení na svah- prkno má sahat k bradě, boty by měly být o číslo větší, než je konfekční velikost - oblečení: volnější kalhoty, helma, dobré rukavice plus jedny náhradní, oblečení na cestu zpět – při sezení na sněhu a pádech se promočíte - hodí se i protektor zápěstí, chrániče kolen, páteřák, polstrované trenky • více na www.skolasnowboardingu.webnode.cz |
Brzy se ale naučím jezdit na dětském vleku. Holčička za mnou se směje, když musí dole čekat, protože dvakrát upadnu.
Po hodině a půl mám pocit, že se jezdit na prkně nenaučím, padám na každém druhém metru.
Po dvou hodinách mi připadá, že jsem udělala pokrok, a dětskou sjezdovku sjedu kombinací technik bez problémů.
Dojdu se posilnit tequilou a vyrážím na opravdovou (modrou) sjezdovku. Vlekař mi pomu zpomalí, takže vyjedu bez problémů. Zato cesta dolů je děs! Zatáčím jen doprava, ale doleva to prostě nejde. Začínám pochybovat o tom, jestli jezdím správnou nohou dopředu.
Navíc, kdykoli chci někam zatočit, je tam dítě, skupina lidí, strom nebo chalupa. A tak brzdím pádem, při kterém nedokážu neječet. Pětiletá holka na mě volá "Promiňte!", kluk se tváří pohrdavě a praví: "No jo, snowboardisti."
Prkno se v oblouku zarývá do sněhu a cestou dolů třikrát padám. Oceňuji helmu, i tak jsou rány do hlavy otřesem. Zkouším ještě několik jízd, při poslední se po pádu mrskám na břiše jako ryba na suchu a nejde mi zvednout se.
Musím se převalit na záda, rozepnout vázání, udělat rýhu do sněhu, aby prkno neujíždělo, a znovu se obout. V duchu se omlouvám Honzovi, na začátku jsem si myslela, že nám říká moc teoretických pouček. Teď se všechno hodí.
Už jsem unavená a mám toho dost. Promočená na kost se vracím k autu. Po jednom dni už vím, jak na to. Instruktor mě chválí a doporučuje mi, abych si příští týden, kdy mám jet na lyže do Itálie, půjčila prkno třikrát na půlden, trénovala a jezdit na snowboardu se naučím.
"Ahoj Lucko, bolí mě ruce, nohy, zátylek, břišní svaly. Předbíhají mě babičky o holi. Nejhorší je, že se zas těším na prkno," píše mi druhý den kamarádka z kurzu Olina.
Já nekulhám, ale jinak mě bolí totéž. Navíc ještě prsní svaly, svaly na zádech a na předloktí. A taky se těším.
