Když jsme se domlouvaly, ptala jste se, jestli vás nebudu dusit. To mě u bývalé poslankyně a mluvčí dost překvapilo. Už jste odvykla?
Rozlišuji role. K poslankyni, mluvčí a k vedení burzy patřilo,že jsem musela být připravena na to, že vystupuji v médiích, nemůže mě nic zaskočit a musím novinářům odpovídat a zodpovídat se. Teď jsem v období, kdy k tomu není žádný důvod.
vizitkaJana Marco (1966)vystudovala průmyslovou školu zeměměřičskou a Vysokou školu finanční a správní. * V lednu 1989 byla odsouzena, z vězení vyšla v červenci. * Od roku 1990 do 1998 byla poslankyní. Čtyři roky mluvčí ODS. * Tři roky pracovala v managementu pražské burzy, v roce 2002 založila s partnery PAN Solutions. Má podíl v PR agentuře AMI Communications. * S manželem, právníkem Filipem Marco, mají desetiletého Filipa |
A vydusil vás někdo pořádně?
Něco jiného bylo, když jsem mluvila za sebe jako politička. Ve vyjadřování jsem byla svobodnější, ale také jsem mohla být naštvaná jen na sebe, když jsem řekla něco, co bych za hodinu uvedla jinak. Odpověď mluvčího je složitější, musíte být diplomatičtější. V souvislosti s problémy, které politické strany měly, jsem zažila nepříjemné situace, ale že by mě někdo z novinářů vyloženě dusil, tak to ne. Častěji mě dusil Václav Klaus (smích).
Čím?
Jeden den listuje novinami a rozčiluje se: Proč tu dnes nejsou žádná má vyjádření?Tak pracuji na tom, aby další den v každých novinách něco bylo. Druhý den listuje novinami a rozčiluje se: Proč jsou plné noviny Klause, není to přehnané? (smích)
Jaký byl Václav Klaus šéf?
Nebylo to vždy jednoduché. Je opravdu náročný na své okolí, vyžadoval stále stoprocentní nasazení. Sám byl maximálně pracovitý a dbal na detail. U něj jsem jasně viděla, že je třeba umět skloubit celek s detailem, pak můžete dosáhnout dobrého výsledku.
Pracovala jste jako mluvčí vždycky naplno?
Snažila jsem se, ale byla řada situací, kdy jsem něco řekla a v ten samý okamžik jsem věděla, že jsem mohla odpovědět jinak a lépe. Samozřejmě se mi to pak honilo hlavou. Přemýšlela jsem, že jsem mohla slovo trochu posunout, něco doplnit, přidat ještě větu. S odstupem hodin jsem své odpovědi v hlavě dokonale precizovala a vlastně mi to zůstalo dodnes. (smích)
V profesním životě se pohybujete většinou mezi muži. Pochybují oni o sobě také, nebo je to vlastnost daná spíš ženám?
Tak to skutečně nevím. Zjistila jsem totiž, že mužům nerozumím. Někdy mám pocit, že čím jsem starší, tak jim rozumím méně. Některé jejich reakce mě neustále překvapují, protože bych čekala úplně jiné. (smích)
Řekla jste mi také, že se musíte zeptat manžela, jestli mu nebude rozhovor vadit. Radíte se s ním často?
Radíme se o většině věcí. Nejsem žena, která si vše rozhoduje sama. Mluvíme spolu i o pracovních záležitostech, protože ty vždycky mají na rodinu velký vliv.
Změnil někdy vaše rozhodnutí?
Určitě se to stalo několikrát. Někdy na jeho názor nedám hned, ale až zpětně. I on na mě dá, i když to tak často nevypadá.
A ve své firmě dáte na názory ostatních, nebo jste přísná šéfová, která si rozhoduje sama?
Když se mi něco nelíbí, tak to hned řeknu, nevyčkávám, nenechávám věci ‚odležet‘. Někomu to může přijít jako přísnost, někdo to může považovat za přímé jednání.
Musela jste někdy z práce někoho vyhodit?
Ne. Asi jsem měla štěstí, snažím se mít kolem sebe tým lidí, s kterými se mi dobře spolupracuje.
Když si je vybíráte, rozlišujete podle pohlaví?
Ne, spíš podle typu lidí. Může být typ ženy, která se na určitou práci hodí, stejně tak může být určitý typ muže, který se na určitou práci nehodí. Nezáleží mi na tom, jestli je to muž, nebo žena.
Je pro vás důležitý vzhled?
Rozhodně. Myslím, že lidé mají určitou ‚povinnost‘ být upravení a dbát na sebe, aby neobtěžovali svým vzhledem, chováním a svými zlozvyky okolí.
Kdyby přišla na pohovor žena v batikované sukni a v tričku, přijala byste ji?
Existuje určitý dresscode a lidé se musí přizpůsobit povolání. Také si myslím, že oblečení koresponduje s nastavením člověka nebo s tím, jak je orientovaný. Když někdo přijde jako hippie, tak pravděpodobně bude mít jiné zájmy, bude jinak nasměrovaný, než co by se hodilo pro naši práci. A obráceně. Může být dobrý v něčem jiném a bude ho zajímat to, co my nemáme.
Vadilo vám, že jste jako politička musela nosit jen určitý druh oblečení?
Mě to neomezovalo, i když tehdy byla trochu jiná situace. Po roce 1989 žádné oblečení nebylo. Vzpomínám, když jsem jela na první zahraniční cestu, tak jsem měla kostým, který zpětně řadím do kategorie strašných, ale já si myslela, že mám na sobě něco úžasného. Byl tmavý, modročerný s kostičkami, sukni jsem měla do půli lýtek a určitě mi to mimořádně slušelo. (smích)
Nechala jste si ho na ‚památku‘?
To určitě ne!
Říká se, že rozhodující jsou první tři vteřiny, kdy si na člověka uděláme názor. Souhlasíte?
Myslím, že to tak není. Záleží na tom, zda jde o věci pracovní, nebo vztahové. V obou oblastech rozhodují jiné detaily. V pracovních je první dojem určitě podstatný. Je důležité, jak člověk stojí, jak se pohybuje, jak podá ruku, sedá si a stejně tak důležité je, co má za sebou, jaký má životopis.
Ten vy jste ve čtyřiadvaceti, kdy jste byla zvolena do Federálního shromáždění, neměla dlouhý. Jaké jste měla pocity z této práce?
Nevýhoda nás všech na začátku 90. let byla nezkušenost. Věděli jsme, co nechceme, možná jsme trochu věděli, co chceme, ale neměli jsme zkušenosti s výkonem funkce. Nikdy jsme tu práci nedělali. Výhoda byla, že jsme měli ideály, entuziasmus, spoustu energie a bojovnost věci měnit.
Ženy tam byly v menšině. Byla to při jednání s kolegy spíš výhoda, nebo nevýhoda?
Jak s kým. Určitá část mužů měla tendenci ženy podceňovat v tom, co umí a dokážou, nebo měli potřebu je zařadit do tradiční role a nechtěli, aby někam vybočovaly. A u části mužů to nikdy žádný problém nebyl.
Musela jste říkat, že jste v politice kvůli tomu, co máte v hlavě, a ne kvůli vzhledu?
Ke mně se kolegové vždy chovali věcně. Samozřejmě jsem zažila nějaké narážky, ale ty zažije žena leckde, nejen v politice. Já měla výhodu, že byly vždycky příjemné.
Změnila se za těch dvacet let práce politiků?
Výrazně. V první polovině devadesátých let se zásadně měnila společnost. Řekla bych, že politici se snáz dohodli, jaké změny dělat a jak jich dosáhnout. Teď už se do jisté míry upravují drobnější parametry systému, a to se shoda hledá hůře. Politici jsou také ovlivňováni mnoha externími vlivy, teď hlavně krizí.
Co zůstalo stejné, to je přesila mužů. Chybí vám v ní ženy?
Ono je trochu klišé říkat, že by mělo být v politice více žen. Ve společnosti je zhruba polovina mužů a polovina žen, šance tedy mají obě pohlaví. Politika je ale obor velice tvrdý a nemilosrdný na čas a na soukromí, a ne každý je ochotný tohle obětovat. Vzhledem k tomu, že ženy vedle práce musí zvládnout i jiné věci, těžko se to kombinuje. Z toho důvodu jich v politice tolik není. Ale myslím, že kdyby se rozhodly, že do ní půjdou, tak ten prostor tu je. Právě proto, že jich je v ní tak málo.
Byla by politika s více ženami jiná?
Byla by věcnější, někdy méně teatrální. Poměrně dobře je to vidět na příkladu Angely Merkel v Německu. Ona na začátku působila velmi nenápadně, klidně, možná až nevýrazně, ale po několika letech se prosadila právě svým věcným přístupem. Tohle naší politice chybí.
Muži nejsou věcní?
Muži jsou také věcní, ale jejich pracovní styl je více směsicí věcného přístupu s určitou teatralitou s cílem být vidět. Tohle ženám není vlastní. Více myslí na věcný přístup a nemají energii nebo potřebu kolem toho dělat nějaké tanečky. Souvisí to s tím, že myslí na daleko více praktických věcí než muži.
Ještě jako politička jste o sobě prohlásila, že lodičky s podpatkem vám dodávají sebevědomí. Dnes máte boty na nízkém podpatku. Znamená to, že už sebevědomí nepotřebujete dodávat?
Všichni se posouváme ve svých názorech. Dnes už bych tuhle větu asi nepronesla, nebo bych ji řekla jinak. Myslím, že sebevědomí mám dost.
Cítíte se někdy nejistá?
V řadě věcí, ale je to spíš nejistota vyplývající z přemítání o tom, jestli jsem udělala věc tak, jak jsem chtěla, jestli jsem ji neměla udělat lépe. To není žádná fatální nejistota. Naopak bych řekla, že v této etapě života se cítím asi nejlépe za svůj život. Nejistota ani malé sebevědomí nejsou věci, které by mě trápily.
Na jednu stranu se ženy čtyřicítky obávají, protože se začínají objevovat první vrásky, ale na druhou pak mnohé mluví jako vy, cítí se opravdu dobře. Čím to je?
To je přirozená věc, protože v tomto věku už jsem si prošla mnoha zkušenostmi, mám dobrý odhad na lidi, dokážu se mnohých věcí vyvarovat, dokážu některé věci předvídat, vím, jaké názory mám na okolí, na sebe. Z tohoto pohledu je to daleko lepší, než když mi bylo osmnáct dvacet, kdy jsem tápala nad každou sebemenší drobností, o níž dnes vím, že vůbec nic neznamená.
Jak jste se vůbec dostala k politice?
Začalo to v roce 1986, kdy jsem přišla do Jazzové sekce. Přes ni jsem se dostala k disentu, k Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných a k Chartě 77. Pak jsme s několika mladými lidmi v roce 1987 založili Nezávislé mírové sdružení.
Co přivedlo dvacetiletou dívku do Jazzové sekce?
To bylo poměrně jednoduché. Nechtěla jsem poslouchat oficiální, povolené zpěváky. Měla jsem kamarády, kteří vozili desky i knížky ze zahraničí, a tehdy jsem si řekla, jak je možné, že tyhle věci nesmíme. Zákaz všeho mi vadil a já se rozhodla, že to chci změnit. Když se mi něco nelíbí, tak s tím chci něco udělat, chci to změnit. To je umě poměrně specifická věc. Přes přátele jsem se dostala do Jazzové sekce a do disentu, abychom se situací mohli něco dělat.
V lednu 1989 jste byla odsouzená kvůli účasti na akci věnované Janu Palachovi. Uvědomovala jste si, že můžete skončit ve vězení?
Jednoznačně, s tím jsem i počítala.
Když vás zatkli, měla jste strach?
Byla jsem na to připravená, protože už před tím jsem prošla mnoha výslechy. Prostředí ve vazbě nebylo přívětivé, ale co se týká duševní stránky, tak jsem významným způsobem nestrádala. Byla jsem nespravedlivě souzená, což pro mě bylo osvobozující. Věděla jsem, že mnoho lidí se pere za moji podporu. Psychicky jsem nestrádala.
Pustili za vámi rodiče?
Ve vazbě mě mohli navštívit jednou, ve vězení krátce dvakrát.
Pamatujete si na to setkání?
Bylo nepříjemné. Hlavně pro rodiče, kteří mě viděli ve vězeňském oblečení. Měla jsem šedé sako se sukní, tmavě modrou košili, černé polobotky a byla jsem ostříhaná nakrátko. Dodneška si pamatuji, jak proti mně seděli a byli z toho velmi smutní.
Čeho jste se ve vězení nejvíc bála?
Že na mě někdo připraví nějakou provokaci a že mně prodlouží výkon trestu. Velmi úzkostlivě jsem proto dodržovala vězeňský řád.
Zdají se vám o něm sny?
Vůbec ne.
Z vězení jste vycházela o tři kila těžší. To vám tam tak dobře vařili?
Byla jsem mladá, neměla jsem žádné zdravotní potíže, navíc jsem měla pravidelnou stravu. Byly buď knedlíky s omáčkou, nebo omáčka s knedlíky. A k tomu pravidelný spánek. Díky tomu jsem přibrala.
Změnila se u nás situace tak, jak jste si představovala?
Když jsem spoluzakládala Občanské fórum, jeho základní vizí byla svobodná demokratická společnost. A to se naplnilo. Tahle hodnota je nejdůležitější. V základních věcech je společnost nastavená správně. Pravda ale je, že se všechno točí okolo konkrétního politického výkonu a jednotlivých problémů, ale málo se mluví o hodnotách, vztazích a občanském rozvoji společnosti.
Sama jste nakonec z vysoké politiky odešla? Proč?
Důvodů bylo několik. Už jsem byla unavená, měla pocit, že práci už nemám co dát a obráceně. Potřebovala jsem načerpat sílu a energii jinde. Chtěla jsem se více odborně profesionalizovat, protože si myslím, že politik musí z něčeho čerpat, aby mohl být v politice. Další důvod byl, že jsem se vdala, chtěla mít rodinu, více času a klidu.
A máte ho dnes?
Určitě, to se nedá srovnávat. Absolutní ztráta soukromí, absolutní nedostatek času na cokoliv jiného je v politice jedna z hlavních věcí, která všechny v ní postihne.
Nicméně krátce po porodu jste se vrátila zpátky do práce. Co se stalo?
Chtěla jsem pracovat. Nikdy jsem nepřemýšlela, že by to mělo být jinak, což bylo dáno i tím, že jsem mohla hodně pracovat z domova. Díky spolupracovníkům a technice jsem zvládala práci i s malým dítětem.
Řekla jste si někdy zpětně, že jste měla se synem zůstat déle?
Teď poslední dobou si to říkám, protože roste a čím je větší, tak tím menší vliv na něj jako rodiče máme.
Stěžoval si, že jste s ním málo?
Stěžoval a stěžuje. On by chtěl, abych s ním byla pořád. Já se o to snažím a myslím, že s ním nejsem méně než naprostá většina maminek.
Jak dnes vysvětluje syn, co dělá maminka?
Ví, že jsem byla v parlamentu,na burze a dnes mám konzultační firmu, která radí klientům. Detaily neví. Ví, že mě zajímají zákony, česká a evropská legislativa.
Proč má lobbing v Česku tak špatnou pověst?
Možná proto, že špatně začal, a možná proto, že se o něm nepřesně píše. U nás se pod slovo lobbing řadí spousta aktivit. Když se někomu něco nelíbí, tak se řekne, že jde o lobbing, že je to lobbista. My jsme firmu zakládali v roce 2002 po vzoru těch ve Velké Británii a ve Spojených státech jako transparentní konzultační společnost, která funguje jako jiné poradenské firmy nebo jako advokátní kanceláře na základě stávající legislativy a zákonů.
Možná je ta pověst daná tím, že je spojován s úplatky. Dá se bez nich dělat lobbing?
Pochopitelně. Lobbing a korupce jsou dvě zcela odlišné věci.
Odmítla jste někdy požadavky klienta?
Mnohokrát, buď jsem nepovažovala za dobré nějakou věc prosazovat, sama jsem vyhodnotila,že s ní nemůžu souhlasit, že to není dobrý nápad, nebo jsem ji považovala za nereálnou.
Jste považovaná za jednu z nejschopnějších. Dovedla byste ve Sněmovně prosadit takový zákon, aby v ní usedly jen samé ženy?
Takový úkol bych nepřijala. (smích). Není to reálné a hlavně to není dobrý nápad. Ve své práci posuzuji, zda je prosazovaná věc správná v tom smyslu, že pomůže celému odvětví, celému oboru, má širší smysl. Sněmovna plná žen by nám moc nepomohla. V politice i v životě je důležité, když je zastoupení žen a mužů vyrovnané.
