Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Výhra přijde, když znovu vidíte slunce, říká máma, které zemřela dcera

  4:23aktualizováno  4:23
Ještě půldruhého roku od smrti Barbory má její máma slzy v očích, když vzpomíná, jak to tehdy na maturitním plese vlastně bylo. Jsou to slzy, které nikdy nevyschnou. I s nimi se ale musí žít a jít dál.

Simona Vlková se svými dcerami devatenáctiletou Bárou dvouletou Eliškou. (foto z roku 2012) | foto: Studio Smysl


Byl čtvrtek, první jarní den a devatenáctiletá Barbora se chystala do pražského Radiopaláce na maturitní ples. Kamarádka jí ušila šaty a Bára kromě rodiny pozvala přítele Kubu a spoustu dalších kamarádů. Jen na Facebooku jich měla na osm stovek. Byla veselá, usměvavá, společenská. Těšila se, ples si chtěla maximálně užít a do statusu na sociální síti si ten den s nadsázkou napsala, že se „zmastí“.

„Kdo ji znal, věděl, že nekouřila, protože my oba její rodiče jsme kuřáci a ona to nesnášela. Pít neuměla a neumí,“ vzpomíná Simona Vlková a občas mimoděk použije přítomný čas.

Fotogalerie

Maturitní ples začal, rodina tancovala, popíjela šampaňské, Bára byla v jednom kole mezi kamarády. Nebylo ještě ani deset večer, na řadu mělo přijít taneční vystoupení. „Dcera se šla převléct. Já tancovala a pak jsem šla zpátky k našemu stolu. Uplynulo tak deset minut, když Kuba přiběhl, že Bára leží na záchodě,“ popisuje děsivé minuty její máma.

„Běželi jsme tam. Ležela na dlaždicích, oči otevřené a jakoby říkala: „Kde jste, pojďte mi pomoct.“ Začali jsme s masáží srdce, já jsem do ní dýchala. A pak?... takové to, kdy už víte, že je konec,“ derou se Simoně slzy do očí a nepřítomně kouká z okna.

Další půlhodinu Barboru ještě oživovali záchranáři a její máma celou tu dobu seděla dceři u hlavy. Ztiší hlas a sklopí oči, když dodává: „Pak jsme se pokoušeli otevřít okno, a to už jsem věděla, že vypouštíme její duši.“

„Co si proboha vzala!“ Zoufala si v prvním zkratu rodina. Je to totiž první, co každého napadne, když z ničeho nic zemře zdravá mladá holka. Proto i policie ze všeho nejdřív pátrala po drogách, o to víc, když přímo ještě tu noc zatkla na místě devět dealerů. Drogy na plese prokazatelně byly. Ne však v těle Báry, jak konstatovala soudní pitva.

Proč zemřela?

Podle lékařů zavinil smrt otok mozku. Co však způsobilo onen otok, už se Simona Vlková nikdy nedozví. „Prasečí chřipka, embolie nebo antikoncepce,“ shrnuje Bářina máma lékařské závěry a sama se přiklání k chřipce, i když na žádné příznaky si dcera nestěžovala. Nicméně testy na trombofilii (dědičnou zvýšenou srážlivost krve), která spolu s antikoncepcí zvyšuje riziko trombóz, Báře podle Simony nikdy nikdo nedělal a dodává, že přesná příčina smrti už vlastně ani není podstatná.

„Přemýšlela jsem i o tom, co by bylo, kdybych ji tehdy na ples nepustila. Pokud se to mělo stát, zemřela by jindy a jinde a třeba někde úplně sama. Na plese byla obklopena všemi, které milovala a oni ji.“

Jiná máma, jiný život

Když se rodina vrátila asi ve tři v noci z onoho tragického plesu domů, nikdo už pochopitelně nešel spát. Ráno kolem sedmé se probudila Simonina druhá ani ne tříletá dcera Eliška. „Měla radost, že je dům plný lidí, které má ráda, ale přišlo jí divný, že jsou všichni smutní. Posadila jsem ji na kuchyňskou linku a řekla jí, že Barunka už nikdy nepřijde, že je v nebíčku.“

„Změnilo se všechno a změnila jsem se já,“ začíná Simona popisovat svůj nový život po smrti dcery. Do té doby fungovala tato akční, dominantní a pracovitá žena jako stroj na peníze sloužící k zabezpečení rodiny. Řídila svou vlastní firmu. „Jsem tvrdá palice a všechno jsem musela mít pod kontrolou. Firmu i rodinu,“ říká.

A najednou všechno ztratilo smysl: peníze, dům, auta, dovolené. Jak říká, nebyla schopna vůbec ničeho. „Nejenže jsem se ze dne na den odstřihla od podnikání, ale nedokázala jsem ani platit složenky. Fungovala jsem, ale bylo mi všechno úplně jedno,“ popisuje.

Simona odstřihla všechny známé a kamarády. Nechala si jen nejbližší rodinu a Bářiny kamarády, kteří byli na plese a tu hrůzu zažili, a také sousedy, kteří se starali, aby nezůstávala sama. „Nejvíc ze všech na to doplácela malá Eliška. Potřebovala mámu, dávala lásku, ale já ji odmítala. Všechny emoce spotřebovala Bára, já už jich víc rozdávat nemohla.“

Půl roku čekala, kdy se otevřou dveře a Bára tam bude. „Tak po dvou měsících vám začne trošku hrabat, třeba sedíte a s někým si povídáte, začne vás pálit ucho a vy říkáte: Ona je tady se mnou. Víceméně mě Bára dodneška doprovází, stejně jako mě doprovází táta, který byl muž mého života.“

Antidepresiva si vzala Simona jen jednou. „Nedokázala jsem po nich dojet pro dceru do školky, takže jsem věděla, že je brát nesmím.“ Z nejhoršího jí pomáhala kamarádka psycholožka, její sestry, sousedi, facebooková přátelství a homeopatika. „Maminka si bere ty hořký pilulky, aby neplakala,“ vysvětlovala ostatním její malá dcera.

Nejhorší deprese přišly loni v srpnu, kdy si chtěla Simona vzít život. “Přemýšlela jsem, jak to udělat tak, aby mě nenašla Eliška.“

Tradiční dovolená s rodinami sester po odchodu Báry se od těch předešlých lišila. „Naše děti byly nadšené, že jsou spolu, ale my jsme se navzájem spíš vyhýbaly. Hlavně já utíkala před komunikací. Věděla jsem, že sestry Báru milovaly jako já, ale něco ve mně křičelo: Já jsem matka! Naštěstí jsme to dokázaly zlomit a náš obvyklý dřívější černý humor je zase zpátky mezi námi.“

Dvacetiny pro Báru

O Vánocích se Simona zahltila prací. Aby je přežila a aby měla na složenky. Naučila se sdílet pocity přes Facebook, ten zvláštní svět, kdy dokázala říct, ale přitom nepromluvit. Aby po skončení vyšetřování vysvětlila veřejnosti, že její dcera nebyla feťačka, jak se omílalo první měsíce v médiích, založila si blog.

Blížil se ale konec ledna a s ním Bářiny dvacetiny, kterých se Simona bála. Aby nebyla sama, vymyslela, že je oslaví ve velkém stylu se všemi dceřinými kamarády. „Můj dospělý svět už neexistoval. Od její smrti jsme o to víc na sebe napojeni s jejími přáteli. Navzájem jsme si pomáhali, vypráví Simona.

Nevzdali to a nevzdali se

Najít světlo ve tmě

Simona Vlková dala dohromady příběhy lidí, kteří ztratili nejbližšího člověka. Lidé, kteří se nevzdali a nevzdali to, Zvedli hlavu. Kniha vyjde na její 40. narozeniny 29. října pod názvem Najít světlo ve tmě. Chcete-li knize pomoct na svět, můžete si ji už nyní předplatit.

Simona Vlková: Najít světlo ve tmě

Simona Vlková: Najít světlo ve tmě

Blížil se opět první jarní den. Po dlouhé chladné a temné zimě mělo přijít slunce. Místo toho nastala v jejím životě absolutní tma.

Co bude teď? Co bude dál? To je konec truchlení? Nový začátek? Teď začnu zase žít? ptala se sama sebe. „Přesně 3. března jsem se rozhodla, že napíšu knížku pro Báru,“ vzpomíná.

I když nikdy dřív nepsala, rozhodla se dceru očistit, protože ji velká část veřejnosti stále vnímá jako narkomanku. Původní záměr se ale postupně proměnil. „K našemu příběhu se na Facebooku začali připojovat i ostatní a vyprávěli své příběhy. Chtěla bych, aby lidé věděli, že když se vám stane ta nejhorší věc na světě, je nejdůležitější nevzdat se a nevzdat to. Protože je každý člověk jiný, neexistuje univerzální návod, ale knížka popisuje různé psychické stavy, co se děje, když vám odejde někdo nejbližší.“

Simona Vlková se změnila. Není už robot na peníze, dřívější materiální svět klesl hluboko na žebříčku hodnot. Vrátila se k divadlu, které bylo a je její velkou láskou a organizuje představení pro děti. Našla vnitřní sílu, naučila se vnímat a poslouchat svou intuici, rozvíjí empatii a má energii pomáhat druhým. Stejně jako ostatní z chystané knížky znovu prožívá šťastné chvíle. „Slyšet smích Elišky je pro mě vysvobození,“ říká dnes. „Vidět znovu motýly a slunce je naše největší výhra.“







Hlavní zprávy

Baví vás vaření?
Baví vás vaření?

Inspirujte se recepty na eMimino.cz

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.