Ona

Lenka Šmídová | foto: Herbert Slavík, MF DNES

Šmídová: Co chci, to si musím vydupat

  • 12
Až potkáte na silnici auto, které veze plachetnici a řídí je štíhlá blondýna, vězte, že se jedná o Lenku Šmídovou. Nejúspěšnější česká jachtařka všech dob zvládá tisícikilometrové vzdálenosti mezi jednotlivými závody dodnes sama.

Přesně tak naplňuje jednu životní teorii: běda všem, kteří podcení navenek křehkou ženu.

Podceňovali vás někdy mužští kolegové?
Tak ono všeobecně panuje přesvědčení, že jachtařky jsou horší než muži jachtaři.

A jsou?
Vlastně mají pravdu. Ženy jsou a vždy budou fyzicky slabší.

Říkáte to s naprostým klidem. Vás zlehčování ženských sportovních výkonů nepopuzuje?
Zrovna s tímhle nemám vůbec problém. Jsem chlap? Nejsem. Tak mám menší sílu. No a co. Navíc ženy mají výhodu, že jich je méně. Než se dostanete do první desítky, kde už je to pak fakt ostré, nebojujete s takovou obrovskou konkurencí.

Jachting je v Česku vnímán jako zábava pro horních deset tisíc. Platí to i u vás?
Rozhodně ne, my jsme byli běžný průměr. Táta je inženýr chemie a pracoval celý život v neratovické Spolaně. Maminka tam původně začínala také a pak učila v autoškole. Navíc měli tři děti.

Má dnes vůbec šanci dělat tenhle sport dítě z řekněme nižší střední vrstvy, jako byla vaše rodina?
To je trošku mýtus. Ani dnes není, aspoň v počátcích, na jachting potřeba moc peněz. Veškerý materiál, loď, plachty i oblečení půjčují kluby. Třeba v Praze je v tomhle úplně skvělý Yachtclub CERE, ten se o děti stará úžasně, absolutně sociálně. Pořádně rozbít prasátko musí rodina, až když dítě začíná jezdit po závodech a už se požaduje špičkový materiál. Ale nemyslím, že by ty výdaje byly větší než u mladých lyžařů.
(sezona tak rodiče přijde asi na 150 000 Kč - pozn. redakce)

Kde se vlastně u vás doma vzal nápad, že budete řídit plachetnici? Jasně, Neratovice leží na Labi, ale přece jen obvyklejší je třeba kanoistika.
Přivedli mě k tomu rodiče. Když máma přišla do Neratovic, tak začínala ve Spolaně jako laborantka. Pak se dala v práci dohromady s tátou a nějak těsně před svatbou je napadlo podívat se do místního jacht klubu. A už je to nepustilo. Byla a dodnes tam je báječná parta lidí. Mamka jachtařila dokonce závodně, taťka jen rekreačně.

Do sportu vás nutili?
Když rodiče sportují, děti přirozeně také. Dělala jsem od všeho trochu. Se starší sestrou hrála závodně volejbal. Věnovala jsem se trochu atletice, dokonce i gymnastice, než jsem vyrostla a řekli mi, že jsem moc dlouhá a málo flexibilní. Tátu ale na druhou stranu nikdy nebavili jednodušší sportovci, se kterými se nedá o ničem jiném bavit. Tak abych nezaostávala zase v jiné oblasti, chodila jsem na kytaru, do lidušky na kreslení, doma se hodně četlo. Měla jsem dětství nadupané zážitky, i když mě táta vychovával spíš jako kluka. Žádná princezna. Nosila jsem ježoura a nesměla kňourat.

Nebylo to tím, že neměl kluka? Nebo měl?
Ne, jsme tři holky.

A kolikátá jste v pořadí?
Nejmladší. Eva je starší než já o šest let, prostřední Pavla o dva roky.

Myslíte, že vás to pro život ovlivnilo?
Rozhodně. Byla jsem spíš tichá, introvertní holčička. S tím bych ale dlouho nevydržela. Hlavně prostřední sestra mi dávala docela kouř. Měly jsme společný pokoj. Věčně jsme se dohadovaly a rvaly. Připadalo mi, že mě šikanuje, ale otužila mě. Naučila mě, že si musím umět vydupat své, protože to za mě nikdo neudělá ani ve vlastní rodině, natož mezi cizími. A pochopitelně jsem byla jako většina mladších dětí mockrát namíchnutá, že nikdy nedostanu nic nového a všechno jen dědím. Jindy mi připadalo nespravedlivé, že bych měla jít spát, když nejstarší sestra nemusí. Prostě takový běžný sourozenecký trénink v boji o pozornost rodičů a o pozici v rodině celkově.

Váš otec byl jediný mezi čtyřmi ženami. Jakou pozici tehdy měla ve vašich očích vaše matka?
Maminka byla hodně udřená. Táta pomáhal tím, že zabavoval nás děti, zbytek padl na ni. Chodila na plný úvazek do zaměstnání. Pak přilítla domů a vařila, prala, žehlila na pět lidí. K tomu měla na starosti barák se zahradou. O pomocnicích do domácnosti tenkrát Neratovice snad ani neslyšely. Naši navíc neměli ani jednu babičku. Když jsem byla malá, tak mi táta připadal hodnější a zábavnější. Máma nás úkolovala, kolikrát okřikla nebo nám i jednu vrazila. Dnes ji považuji za hrdinku.

Kdy vám tohle došlo?
Pozdě, až tak v pětadvaceti. Když sestra měla dítě a najednou jsem viděla z jiného úhlu, co je kolem něj práce. Bez medailí, pochopitelně. Můj vztah k tátovi se nezměnil, plus k tomu mámu dnes beru jako kamarádku. Nejobětavější na světě.

A jak se snášíte se sestrami dnes?
Moc často se s nimi nevidím, ale pokaždé se na ně moc těším.

Ptám se proto, jestli podle vás mění vztahy v rodině to, když je jeden ze sourozenců top úspěšný.
Co je top úspěšný? Sestry mají hezké rodiny, já pořád pendluju po světě s naloženou jachtou na autě.

Ale vašim sestrám osobně podepsanou gratulaci prezident republiky nikdy nepošle.
Našim ani sestrám do hlavy samozřejmě nevidím. Ale z jejich chování nic, co by mi bylo nemilé, necítím. Naopak, když přijedu, tak mě všichni rozmazlují. Oni totiž moc dobře vidí rub vrcholového sportu. Různé nerváky, tvrdé tréninky i to, že se musíte kolikrát kousnout do jazyku a hodně se ovládat. Noční můrou každého sportovce jsou zranění, zlomíte si nešikovně nohu a počty příznivců pořádně prořídnou. A když se pak už nemůžete vrátit, za krátký čas po vás pes neštěkne.

Mimochodem v Česku nedávno v parlamentu padl návrh, aby olympijští medailisté brali doživotní rentu. Jako ocenění, že zviditelnili Českou republiku. A aby nedožívali v nedůstojné bídě. Co vy na to?
Vážně? Vůbec nic jsem nezaregistrovala. Jak to dopadlo?

Nedostanou nic.
Moje řecká kamarádka, jachtařka, měsíční rentu bere. Určitě by se mi taky hodila. Chci říct, že by to bylo příjemné, ale nejsem si jistá, jestli by to bylo spravedlivé. I lidi z jiných oborů, z kultury, vědy nebo medicíny, zviditelňují Českou republiku, tak proč by měli dostat peníze jen sportovci?

Jeden z argumentů pro byl, že sportovec musí odevzdat tréninkům všechno. Často nemá čas ani na vzdělání. Kvůli tomu může mít po skončení kariéry existenční problémy. Proto jste preventivně vystudovala Vysokou školu ekonomickou?
Spíš jsem si chtěla prodloužit mládí. Získat ještě trochu času, než se definitivně rozhodnu, co dál. S tím, že by mě uživil jachting, jsem vůbec nepočítala. Ekonomka ale rozhodně nebyla srdeční záležitostí. Zvolila jsem si ji pragmaticky. Studenti si mohou rozvrhnout studia individuálně, jde při nich trénovat a závodit.

Co by bylo srdeční záležitostí?
Veterina. Miluju zvířata. Nakonec jsem ale uznala, že je to nesmysl. Nebaví mě chemie, medicína se musí studovat na plný úvazek. Musela bych se vzdát plachetnice.

Je obvyklé mít u tohoto sportu vysokou?
Spíš je zvláštní, když je někdo nedovzdělaný. Jachtaři jsou divní lidi. Je to sport a zároveň životní styl. Jachtař musí mít širší rozhled, uvažovat strategicky, mít prostorovou orientaci, umět být sám. S tím tak nějak souvisí, že utužuje tělo a vedle toho krmí i hlavu. Navíc mi gymnázium nedělalo žádný problém, jenom mě štval středoškolský systém. Biflování věcí, které stejně nikdy nevyužiji. Od vysoké jsem čekala něco jiného.

Vraťme se k vodě. V kolika letech jste poprvé vlezla do plachetnice?
V sedmi.

A hned jste zahořela nadšením?
Ani ne, ale byla jsem malá a dělala to, co mi naši nařídili. V tom věku dítě ještě rodiče celkem ochotně poslouchá (smích). Když jsem došla do puberty, do období vzdoru, nebylo co bojkotovat. Už jsem tomu propadla.

Vážně nikdy jste neměla chvíli chuť s jachtingem seknout?
Jsem narozená ve znamení Berana a to je ukrutně paličaté znamení. Když se pro něco rozhodnu, tak to dělám. A když se nevede, tak se zaseknu. Uvnitř zuřím nebo se trápím, ale nevzdávám se. Nevydržela bych sama se sebou.

Víte, pro laiky je trochu překvapivé, že zrovna žena ze země bez moře dosáhne na olympijskou stříbrnou medaili.
Moře je tak trochu mýtus. Určitě je výhodou, ale jachting se dá dělat i na řekách a na jezerech. Na moře jsem vyjela poprvé až v sedmnácti.

Proč si myslíte, že zrovna Neratovice mají nejúspěšnější jacht klub v republice?
Za vším stojí vždycky lidi. Jachtař musí mít velmi dobrou fyzičku. Postřeh, rozhodovací talent a soubor dalších vlastností. Plus zkušenost. Je okamžitě znát, kolik má naježděno, protože z toho se učí. Čím víc jezdí, tím víc se zlepšuje. Tahle část nejde nijak obejít ani urychlit. Úplně ideální pak je, když vám navíc radí zkušenější učitel. V Neratovicích je v jacht klubu rodinná mezigenerační tradice. Zakladatelé s sebou už vodí vnuky. A samozřejmě komu jinému chcete předat celoživotní zkušenosti než jim?

Jde ale o to, aby o ně někdo stál a byl je ochotný vnímat.
Hm. S tím mám u současných dětí taky trochu problém. Sem tam trénuji a vnímám zpohodlnělost. Děti nejsou dychtivé. Nedávají pozor, nechce se jim, vymlouvají se na zimu nebo že není pořádný vítr. Když jim sama neřeknu, nic si nezapíšou. Jako začátečnice jsem byla trochu jiná. Byla jsem vděčná za každou radu. Chodila jsem do klubu s očima doširoka otevřenýma.

Jak rychle se vlastně pozná, jestli má někdo pro tenhle sport talent?
Rozpoznám to během relativně krátké doby. Vůbec nezáleží na věku, výšce žáka nebo kvalitě jachty. Všechno je vidět už jen z toho, jak dítě celkově reaguje. Neumím to přesně definovat. Je to úplně stejné jako u hudby. Já i ségry jsme se trochu věnovaly muzice, ale vedle nich jsem při stejném úsilí byla pořád podprůměr. I kdybych si na kytaře ubrnkala prsty na kost, pořád se má hra hodila leda k táboráku. Když v sobě nemáte něco shora, co se nedá nijak vydřít, nikdy se profíkem nestanete.

Jedenáct let jste závodila na jachtě sama. Proč jste se rozhodla doplnit ji o další osobu, v jachtařské terminologii kosatnici?
Vždycky se jednou dostanete do bodu, kdy už cítíte, že potřebujete změnu jako sůl. Postoupit k něčemu složitějšímu, rychlejšímu, neprozkoumanému a tím strašně zajímavému. Nemohu říct, že by mě sólová dráha omrzela, ale hledala jsem další výzvu a tou nová dvouposádková loď třídy 470 byla.

Vysvětlete laikům, co má všechno na starosti člověk, který řídí plachetnici sám, a jak jsou rozděleny kompetence v dvoučlenném týmu.
Úplně zjednodušeně, na jednoposádkové lodi má jachtař na starosti všechno. Řízení plachetnice, vyvažování lodi, aby se nepřevrátila a jela co nejrychleji dopředu, ovládání jedné hlavní plachty. A přitom všem vymýšlí taktiku a strategii závodu. Na dvouposádkové lodi si tyto funkce dělí dva jachtaři mezi sebe, ale navíc mají ještě dvě plachty, kterým se říká kosatka a spinakr. Kormidelník, což jsem já, hlídá kormidlování, hlavní plachtu, taktiku a strategii a pomáhá s vyvažováním. Kosatnice se stará o kosatku, tedy přední menší plachtu. Pak taky o takový ten barevný balon, co se mu říká spinakr, při jízdě na boční a zadní vítr a vyvažuje loď.

Jaká je to změna po pocitové, emoční stránce, když už nemusíte na všechno myslet sama? Je to úleva? Ze začátku naopak, spíš stres.
Jste v situaci, jako když někdo dlouhodobě žije sám a má své zvyky a rituály. Pak se najednou vdá, protože cítí, že už je skoro neschopný vycházet s někým jiným než sám se sebou. Ale najednou zjišťuje, že mu vedle různých výhod partner narušuje zavedené pořádky a taky pořád neskáče, jak on píská. Kapitán a kosatnice jsou spolu od rána do večera několik let. Nemusí být nejlepšími kamarádkami, ale nesmí si lézt na nervy tak, aby nemohly trénovat.

Mluvíte tak opatrně, až se zdá, že jste se s vaší první parťačkou - kosatnicí, Američankou Elizabeth Kratzig, hádaly.
Hádaly je silné slovo. Když jsem k sobě hledala parťačku, neřešila jsem moc její povahu. Šlo čistě jen o zkušenosti na lodi. V Čechách jsem si neměla moc z koho vybírat. Elizabeth mi seděla technicky. Tím, že byla velmi silná osobnost a já jsem také spíš dominantní typ, to mezi námi parkrát zajiskřilo. Ale pracovně všechno klapalo a vztahy si víc a víc sedaly. Rozešly jsme se opravdu jen kvůli nepříjemnostem s občanstvím. (pro účast na olympiádě v Pekingu by Elizabeth musela mít české občanství - pozn. redakce) Ale je pravda, že její nástupkyně Veronika Fenclová je Elizabethin pravý opak. Klidná, tichá, spíš flegmouš. V tom to bude pro nás obě asi snazší.

Působíte jako velmi praktický typ, který má emoce pod kontrolou. Je vám někdy smutno, když cestujete sama?
A víte, že jsem smutná z osamělosti už dlouho nebyla? S úzkostí jsem bojovala, když jsem začínala cestovat. V minulosti mi nebylo nejlíp, když jsem třeba jela přes celé Španělsko s naloženým autem na závody. Nervovala jsem se, co budu dělat, když se vybourám, když se něco stane. Dnes si řeknu, že tu situaci začnu řešit, až bude aktuální. Je to věc psychiky a zkušenosti. Čím víc jezdím po světě, tím méně se bojím.

Je komplikované najít si s tímhle životním stylem partnera?
Jachtařky se podle mě seznamují snadněji než třeba učitelky nebo úřednice. Než holky, které na nezadané muže, nebo vůbec jakéhokoliv muže nenarazí, jak je den dlouhý. My se pohybujeme mezi samými atraktivními, chytrými gentlemany pořád. (Smích) Ne vážně, většina jachtařů jsou sympaťáci, vzdělaní lidé se smyslem pro humor a také tenhle sport nemohou provozovat na vrcholové úrovni lidi bez koruny v kapse. Já už mám ale vybráno.

Taky galantní jachtař?
Taky.

Váš partner se jmenuje Mark Mendelblatt a je Američan. Čímž jste se zařadila mezi rostoucí počet Češek, které dávají přednost cizincům před tuzemskými chlapci. Proč?
Asi před půl rokem jsem četla jakousi americkou studii o tom, proč nás bělošky přitahují čím dál víc černoši nebo jinak exotičtí cizinci a naopak. Jde prý o přirozenou reakci na současnou situaci, problémy s otěhotněním, mužskou potencí... Lidi se začínají instinktivně míchat kvůli ozdravění genů. Časem začne být divné, když se vezmou dva z jedné vesnice. Nevím, jestli jsem si Američana vybrala z podobných pohnutek, jestli ano, tak to nebylo vědomé. Jsem s ním, protože je nám spolu dobře. Pořád mi připomíná, jak je šťastný, že mě má.

Prosím?
Taky jsem z toho byla nejdřív v šoku. Podle mého pozorování tohle muži u nás ve zvyku moc nemají. Čeští chlapi berou jako banální samozřejmost, že jim žena vaří a uklízí. K tomu chodí do práce, a když muž o zaměstnání přijde nebo vydělává málo, nic mu nevyčítá a živí rodinu. Navíc se od ní čeká, že bude mít i něco v hlavě, skvěle mu vychová děti a ještě bude dobře vypadat. Cizinec je z ženy, která splňuje jen dvě věci z tohoto výčtu, na větvi.

Je výhodou nebo nevýhodou, že jste oba jachtaři?
Pro mě jediná možnost. Kdybych chodila s mužem s normálním zaměstnáním, náš vztah by asi hodně rychle zkrachoval. Pořád cestuji. Takhle si s Markem nemáme co vyčítat.

Dá se skloubit jachting s mateřstvím?
Dá. Ale jachtařka musí být hodně cílevědomá a mít maximální podporu rodiny. U jachtingu jde proti mateřství právě to, že neustále cestujete, což s úplně malinkým miminkem moc dobře nejde. Podle zkušeností s dětmi sester vím, že úplní mrňouskové potřebují jistotu jednoho prostředí. Mám ale kamarádky jachtařky, které si miminko užily dva roky doma v klidu, pak nastoupily do předolympijské kampaně a na medaile si také sáhly. Samozřejmě, že s nimi jezdily chůvy.

Vy děti chcete?
Určitě.

Usadíte se s nimi v Čechách?
Nejspíš už ne, ale myslím, že o to vůbec nejde. Jak pořád přejíždím sem a tam, tak už mám naprosto kosmopolitní myšlení. To, že jsem Češka, je jednou provždy dané, ať se usadím v jakékoliv tramtárii.

Ale medaili vybojovanou pro naši vlajku jste skoro ztratila.
Vypadla mi z kapsy na stadionu při slavnostním ukončení olympiády v Athénách. Našla ji uklízečka a poctivě vrátila. Když mi zavolala ochranka, že se medaile našla, musela být ta rána, jak mi spadl kámen ze srdce, slyšet až v Neratovicích.

Nejúspěšnější česká jachtařka se narodila 26. března 1975. Na olympijských hrách v Athénách v roce 2004 získala na jednoposádkové lodi stříbrnou medaili. Poté se rozhodla přestoupit na dvojposádkovou loď a jezdila s Američankou Elizabeth Kratzig. Tu musela kvůli účasti na olympiádě v Pekingu v roce 2008 vyměnit za Češku Veroniku Fenclovou.