Ilustrační foto.

Ilustrační foto. | foto: Profimedia.cz

Slzy nejsou slabost, jejich potlačování se může vymstít

  • 24
Slzy umí prohrát volby, přemluvit rodiče, odpoutat pozornost manžela od nabouraného auta nebo ztlumit bolest. Jsou vnějším projevem nejsilnějších emocí a hodně lidí se za ně stydí. Slzy ale nejsou slabost a jejich potlačování se vám může vymstít.

Je to zrádný tělesný pochod, ten pláč. Ovládat ho na povel umí jen mistrní manipulátoři a manipulátorky, více méně psychopatické osobnosti a herci. Se slzami pracují rádi filmaři, a kdo tvrdí, že nikdy nezaplakal ani tváří v tvář Titaniku, Koljovi se sprchou nebo city drásajícímu závěru Pána prstenů, ten lže, jako když tiskne. A nebo možná nelže, možná má jen vysoký práh dojetí.

V tom případě už na něj osud chystá školkovou besídku jeho dětí, nejlépe tu vánoční nebo ke Dni matek. Až vysoké hlásky sborem zarecitují "skládám krásnou maminku z oblázků a kamínků" a mrně v punčocháčích se k němu rozběhne s upatlaným přáníčkem, bude po suchém oku.

Kdo někdy prožil alespoň jednu dojemnou scénu, ten ví, že bránit se v tu chvíli slzám je zhola zbytečné a taky kontraproduktivní. Tatínkové hrdinsky pokašlávající na svatbách svých dětí by udělali líp, kdyby nechali dojetí volný průběh. Stejně jim nikdo nevěří, že jim něco padlo do oka. Na radnici totiž málokdy fouká vítr.

Nenápadná zákeřnost stresu

Některé dny se ani nemusí stát nic dojemného ani smutného, a přesto se vám slzy tlačí do očí. Stres se kupí, nic pořádně nestíháte, párkrát vám někdo nespravedlivě vynadá, prošvihnete důležitý termín, ztratíte složenku a pak přijde pověstné poslední stéblo, které zlomí oslovi hřbet.

Ve stresu vyrábí naše tělo látky, které odcházejí buď potem, nebo slzami. Kdyby neodešly, otrávily by náš organismus a způsobily by třeba oslabení imunitního systému.

Takže pokud si nehodláte ve zmiňovaný pekelný den jít zaběhat a svůj stres vypotit, nejlepší bude, když se vybrečíte. V ideálním světě byste se uchýlili do příhodné tiché místnosti nebo na rameno přitažlivého protějšku, ale v tom našem to ve vás nejspíš rupne ve frontě u kasy nebo před školní družinou. "Ten trapas! Já tu brečím jako želva," trápíte se a navíc vám dojde, že bude následovat rychlá rýma a vy nemáte po ruce kapesník.

Ilustrační foto

Nechte to plavat. Stres musí ven. A ten, kdo ho potlačuje, si nejen otravuje tělo, ale taky v sobě hromadí agresivitu, tudíž hrozí, že jednou tu pokladnu v mírumilovném obchodě rozmlátí vedle stojícím regálem na žvýkačky. Co je proti tomu váš plačtivý výstup nad tím, že se vám rozsypaly drobné!

Hormon z tváře padá

Naše oči vlastně pláčou pořád, ale málo. Slzné žlázy produkují běžně jen tolik slz, aby oči nevyschly. K větší aktivitě se vyburcují, když nám do oka opravdu něco spadne a je potřeba to vyplavit. A největší vodopád spustí pod vlivem emocí. To jsou ale už jiné slzy, je v nich o čtvrtinu víc proteinů. Konkrétně hormonů, které nám v těle pořádají pod vlivem emocí celé festivaly.

V tu chvíli jsou naše oči kohoutkem, kterým můžeme návaly citů trochu odpouštět. A to jak radosti, tak třeba bolesti. Špatná zpráva pro chlapáky a hrdinky, kteří nepláčí u lékaře: Kdybyste si zabuleli, tolik by to nebolelo!

Jedním, ale ne jediným stresovým hormonem, který se vyplavuje slzami, je prolaktin. Protože je částečně zodpovědný i za tvorbu mateřského mléka, není překvapením, že ženy ho mají mnohem víc. Prolaktin tedy může za to, že ženy pláčí asi čtyřikrát častěji než muži.

Vypadá to jako nevýhoda a slabost, ale jen na první pohled. Ženy mají díky tomu téměř ve všech kulturách na světě na pláč větší právo. Ženské slzy jsou obecně přijatelnější než ty mužské a berou se jako známka něhy a citu, ne zbabělosti a slabošství. Fér to tedy není ani trochu. Je to spíš zvyk povýšený na úzus. A jak k tomu zvyku došlo?

Velmi spoře řečeno se muži se svým stresem vyrovnávají jinak a jinak taky z těla vyplavují své stresové hormony. Tedy potem a těmi dalšími tekutinami, o kterých už jsme se zmiňovali, zkrátka díky tomu, že se více potí a častěji močí, ušetří za proplakané kapesníky.

Tak teď mám chvilku, můžu si zabrečet

Slzy mají společně se slinami a žaludečními šťávami jednu zvláštní vlastnost. Tvoří se většinou tehdy, když je tělo v klidu. Všechny tři totiž řídí nervový systém, který potřebuje na práci klid. Ve stresové situaci, třeba při zapeklité dálniční předjížděčce, vám vyschne v puse, žaludek se sevře a rozhodně nemáte čas slzet. Ale až nejhorší pomine, stavidla se otevřou a člověk se dodatečně sesype.

CO PLÁČEME?

V lidských slzách je asi 98 % vody, 1% soli a kolem 0,5 % proteinů a organických sloučenin. Slzy oko chrání před prachem a nečistotami, ale i před infekcí: mají antibakteriální účinky. Teoreticky jsou tedy léčivé.

Je to logické, přece nebude vaše tělo ve chvíli nebezpečí plýtvat energií třeba na trávení snídaně nebo produkci slz, když mobilizuje rychlost vašich reakcí na krvelačnou jízdu bulharského tiráku před vámi.

Teprve až vyváznete ze smrtelně nebezpečné situace způsobené neschopností řidiče toho balkánského kolosu vnímat cokoliv menšího, než je obrněné vozidlo, teprve pak přijdou slzy. A ani tehdy není dobré se jim bránit. Naopak. Zajeďte na dálniční parkoviště, vyřvěte se a vyplačte. Rozkopete-li tam nějaký pařez, tím lépe. Bude se vám pak snáz znovu usedat za volant, než kdybyste hrdinsky bez hnutí brvou dojeli domů a pak trávili noc ve společnosti špatných snů.

Slzy smutku

Nejtěžší pláč čeká ty, kterým zemřel někdo blízký. Proces truchlení je bolestný a někdy se zdá být i nekonečný. Slzy jsou jeho nepominutelnou součástí.

V Česku najdou pozůstalí radu a pomoc třeba na informačním a diskusním portálu www.umirani.cz. O nevyhnutelnosti slz se tam mluví často. Potvrzuje to i citát Marka Tullia Cicerona: "V bolesti není nic bolestnějšího než to, potlačuje-li se její projev. Slzy, jež polykáme, jsou mnohem trpčí těch, které proléváme." Chvíle, kdy vám slzy dojdou, se pak považuje za první známky končícího truchlení.