Když jsem byl malý, chodil po našem městě zamračený šedivý mužík s dlouhým vousem a kabátem až k zemi. Říkalo se mu dědek s pytlem. Rodiče mě varovali, že když budu zlobit, vytáhne svůj vak zpod kabátu, nacpe mě do něj a odnese. Potkávám ho dodnes a můj nepříjemný pocit z něj se nezměnil.
I zdánlivě banální trauma může mít vliv na naši identitu, může dokonce vyvolat fobie na různé situace, prostředí, potraviny či zvířata. Některé jsou v nás zakořeněné dědičně, jiné získáme právě v mládí, kdy nás děsili zubaři, podivíni nebo školní branná cvičení, kde jste museli nesmyslně pobíhat po louce s plynovou maskou a igeliťáky na rukou.
"Ukládání do paměti a vyvolávání vzpomínek í probíhá ve třech krocích nazývaných kódování, konsolidace a vybavování. Čím citově nabitější je jakákoli informace, tím snáze si ji ukládáme," vysvětluje naše traumata neurofyziolog František Koukolík.
Spolužačka se mi vysmála kvůli oblečení
Trauma měla řada z nás v minulosti právě proto, že se jim nejen o Vánocích nesplnila přání. Nešlo jen o třípatrový dort, ale i o kolo s berany, elektrický vláček nebo auto na vysílačku. Kořeny posedlosti vytouženou věc vlastnit sahají právě do věku, v němž jsme trpěli tím, že jsme na ni neměli.
S tím souvisel i nepříjemný moment v životě řady dětí, kdy začaly k svátku místo hraček dostávat štípavé či nemoderní punčocháče a roláky. Když se pak nebožák objevil mezi "vystajlovanými" vrstevníky s puky na tesilkách a v bundičce po otci, stal se terčem smíchu. Takové oblečení prohlubovalo i traumata ze seznamování.
"Už od první třídy se mi líbila jedna holka. V páté jsem se jí odhodlal napsat dopis, jestli se mnou nechce chodit. Byl jsem strašně nervózní, ale odpověď přišla. Bylo v ní obrovskými písmeny napsáno NE!!! Začala se mi pak smát, ať se prý na sebe podívám," líčí své špatné zkušenosti s ženami dodnes lehce nesmělý Lukáš Adamec.
Magazín Víkend
Co všechno vám může způsobit traumata, jak se s nimi vyrovnávat a další zajímavé čtení najdete
v magazínu Víkend MF DNES.
