Architekt a herec David Vávra o závodu: Nejen závod. Užívali jsme si všechno. Báječná byla třeba výstava starých lyží ze všech ročníků Marcialongy v Predazzu. Před závodem jsme tam přišli se Standou Řezáčem a jeho souputníkem Karlem Čechem. Napadlo nás, že tam chybí první laminátové lyže na světě - slavné Artisky Sapporo. Donutili jsme Standu, aby se zapsal do knihy návštěv a mezitím domlouvali s majitelem Frankem Cheminem, že by jim Karel Čech mohl staré sapporky sehnat a slavnostně předat. Mimochodem Standa Řezáč nám ten večer poradil nejlepší taktiku pro závod. Co nejdéle se držet schovaný v balíku, tak trochu dělat, že už nemůžeme a 5km před cílem to pak pořádně napálit a všem ujet. Na začátku jsme potkali pár skupinek závodníků, které jsme pak potkávali už pořád. Začalo to s Nory u benzinky, pak pokračovalo s Němci při tréninku a s Čechy právě na té výstavě. A s další skupinkou Čechů z Pusté Polomi u Opavy jsme nakonec skončili po závodě v hospodě v Cavalese. Od prvních okamžiků ve stopě jsme bojovali s tím, co jsme si přivezli z Prahy. Petr s nachlazením a já s naraženými žebry z hokeje. Zatímco Petra vyléčil čaj s medem a horský vzduch, já si lepil na žebra velké tepelné flastry. Za dva dny jsme tak byli skoro fit. Ostatně když má člověk nějaké potíže často ho to ještě víc nakopne, aby všechny trable překonal. V den závodu jsme opouštěli náš útulek v Predazzu ještě za tmy a už za tmy jsme se vraceli. Byla to šichta od 5.00 do 18.30. Při závodě jsem pak také na začátku někde po osmém kilometru zvažoval, že s tak pomalými lyžemi to nemohu dojet. Buď se rozjedou lyže, nebo to vzdám, nebo se stane zázrak, říkal jsem si. Ale nestalo nic a tak jsem měl před sebou 62 km opravdu chlapské rychtovačky. Zpestřil jsem si to občasným focením, na občerstvovačce si dal housku se šunkou a před závěrečným kopcem jsem si nechal v klidu namazat ve voskové laboratoři Toko. |
Je mi strašná kosa, docucávám energetický gel, chce se mi na záchod, ale už je pozdě. Do startu zbývá 10 minut, my stále čekáme na lyže. David dělá, že je to v pohodě, pomalu se převlíká a fotí. Já mám nervy nadranc.
Lyže, které jedou a nejedou
Kolem proběhne Standa Řezáč, usmívá se jak sluníčko a tryská z něj, jak je nažhavený. A hele, za ním další z Čechů. Z nekonečného davu, který se ježí lyžemi, se noří dvoumetrová postava bývalého tenisového reprezentanta Milana Šrejbra. Je sám, v tom chaosu připomíná Gullivera mezi liliputány. Vypadá opuštěně a trochu smutně.
Konečně přibíhá náš servisman a vráží nám do rukou lyže. "Máte to na tutovku," zakřičí a mizí zas v davu. Po minutě za obrovského rambajzu vypálí vpřed elita se Standou v čele a s nimi i protivný vrtulník. Pádím s lyžemi do vstupní brány 3. vlny určené pro startovní čísla 501 až 1000 (David má 995, já 994). Máme vyrazit 5 minut po elitě.
David říká, že jsme magoři a že raději pojede s pomalejšíma. V téhle vlně je snad 70% Norů. Prý si tu chtějí vyjet co nejlepší pořadí na Vasův běh. Mám z nich komplex. Většinou chlapi jako panny, vysocí, statní a nepochybně hodně dobří.
Koukám se za sebe, David nikde, asi se fakt rozhodl jet později. Časoměřič odpočítává jak při startu raketoplánu. Teď! Nazouvám nevyzkoušené lyže a modlím se, aby nepodkluzovaly. Ale je to perfektní, mírný stoupáček vyletím jako Spiderman. Lyže drží a drží. Možná drží až moc.
Při prvním mírném klesání je to jasné. Lyže jdou perfektně do kopce, ale na úkor skluzu. Náš servisman si asi trochu moc pohrál s klistrem. Všichni mne předjíždějí o parník. Máza je dobrá tak pro trénink, ne pro závod, na který se chystáme tři měsíce. Mám chuť to zabalit. Takhle těch 70 km nikdy neujedu. Mám stejné lyže jako Švéd Oskar Svärd, hlavní favorit Marcialongy, jen s tím rozdílem, že jemu jedou jako ferrari, zatímco mně jako trabant.
David byl na tom nakonec stejně s tím rozdílem, že si skočil před startem v klidu na malou, udělal pár fotek a pak vyrazil s pomalejší vlnou.
Snažím se uklidnit. Nemůžu to vzdát, když to nevzdává ani sedmdesátiletý dědeček s VIP číslem 201, kterého rychle míjím. Prvních 15 km, kdy se stoupá z Moeny do Canazei, to nebudu řešit. Využiju toho, že mne lyže podrží do kopce. Třeba se nakonec rozjedou.
Uhni vole...
Tři kilometry po startu se trať co chvíli špuntuje, hlavně v prudších stoupáních. Zatímco ostatní přecházejí do stromečku, já jdu nahoru rovně, jak ještěrka po zdi. Tlačíme se na sebe jak sardinky. Hlídám si lyže hole, ale lidi kolem jsou docela ohleduplní. Do okamžiku, než za sebou uslyším hysterický výron v češtině: "Uhni vole! No tak uhni kur….!" Nebylo to na mne, ale o to víc je mi trapně. To jsme se zas ukázali...
Po třech kilometrech přichází další pohroma. Borec přede mnou si ve sjezdíku kecne na zadek, pinkne do mne lyží a letím taky. Ukázkového tygra naštěstí materiál vydrží a můžu pokračovat. Jen si musím odsněžit brýle. Je mi pořád zima a chce se mi strašně na malou.
Na 5. km mne doráží čelo 4. vlny. Začíná se to pěkně míchat a já se propadám. Tep mi lítá přes 160, musím to zklidnit, abych se nezahltil. A pořád je mi zima.
Trať Marcialongy v městečku Moena
Pozza di Fassa, první občerstvovačka, piju teplý ionťák a proplétám se uličkami vesnice, kam navezli umělý sníh. Boříme se v 20 cm hluboké rozmatlané "soli", ale všechno nám vynahrazují diváci. Forza, bravissimi, dai, dai… křičí a do toho zvoní kravskými zvonci, točí řehtačkami a troubí do trumpet.
Kopec je postupně mírnější. Stále častěji se přechází do soupažů a já si pomalu zvykám na šnečí lyže. V Canazei konečně rozmrzám a někde kolem 20 km slupnu gel číslo 2. A konečně zapomínám na malou potřebu. Díky soupažům srážím tepovou frekvenci ke snesitelnějším 145 tepům za minutu. A také zjišťuji, že mi to mnohem líp jede mimo stopu, kde není tak tupý sníh. Má to ovšem háček, dostávám se tak do těsnějšího kontaktu s ostatními běžci a musím si dávat bacha na pád.
Tichý boj ve stopě
Kdyby to někdo natočil a pustil zpomaleně, byly by to úžasné záběry. Tucet chlapů a pár ženských namačkaných na sebe bez jediného slova tluče hůlkami do sněhu. Ve sjezdech sbaleni do vajíčka se pak míjejí o pouhé milimetry, jak ryby v akváriu.
Ujel jsem 25 km a přede mnou dalších 45. Šílený pocit. Za mnou polovina Jizerské 50, ještě jedna celá J50 přede mnou. Naštěstí jsou tu další vesničky s křivolakými uličkami a stovkami lidí, kteří neúnavně povzbuzují Forza, forza…. Ve Vigo di Fassa skoro znovu upadnu, když mi přímo u hlavy zařinčí kravským zvonem místní babička. O pár kilometrů dál ji překoná chlapík, který tahá na provaze celý zvonkostroj na kolech. Do toho se občas přidávají i zvony kostelní. Polykám ukázněně gel číslo 3.
Dojíždí mne Norka (na kombinéze má norskou vlaječku) a něco mi norsky říká. Těsně se mineme a usmějeme na sebe. Teprve později, když se tohle ještě zopakuje s dalšími, vytuším, že nemusím být idolem norských žen. Spíš mne preventivně upozorňují, abychom se nesrazili. Ale díky za to, bylo to milé.
S norskými závodníky den před startem
32 km, 36 – uvědomím si, že jsem už za půlkou a že je šance, abych to dojel. Pak 40, 48, najednou už mám za sebou celou J50, ale pořád ještě 20km před sebou. Někde jedeme těsně podél silnice, dva metry od projíždějících aut, jinde půl metru od potoka. Někde to voní chlévem, jinde zas smrdí fabrikou. V Moeně se mihneme kolem zamrzlé fontány. Chvílema je to skoro nuda. Jede se pořád soupaž. Čekám, kdy mne začne něco bolet, kdy přijdou křeče. Ale pořád to jde, geniální občerstvovací recept od našeho trenéra Jirky Novotného funguje báječně.
Na 55km projedeme stadionem Lago di Tesero, dějištěm mistrovství světa v klasickém lyžování. Za chvíli míjíme proslulou sjezdovku Alpe Cermis, kde letos zničil při brutálním výjezdu Lukáš Bauer Nora Northuga. Se shora z Cavalese je už slyšet rambajz z cíle a já kontroluji čas, zda bych to náhodou nestihl pod vysněných pět hodin. Ale pozor, pořád mi schází 10 km. Je čas pro gel číslo 4.
Ještěže jsem ho dal. Přichází nejtěžší část. Nekonečný pytel, v němž potkávám závodníky, kteří jedou přede mnou v protisměru. Zoufalé čekání na otočku na placce, kde už bolí každý jednotlivý soupaž.
Magická hranice 5 hodin nepadne
V relativně slušném tempu se nakonec dovleču k obrátce a poté i k mostku přes řeku, za nímž přichází zrádně nízký podjezd pod silnicí a finální superkopec do Cavalese. Už vím, že pět hodin nepokořím, ale přesto se rozhoduji, zda si mám nechat jako většina ostatních přimazat klistr ve stánku TOKO. Ne! Budu frajer, zkusím to vyjet bez čekání.
Překvapivě to jde. Funím 2,5 km do prudkého kopce a skoro nikdo mne nepředjede. Forza Peter, bravo, bravissimi…baví se Italové vyvoláváním jmen ze startovních listin ve svých rukách. Vydávám poslední zbytky sil.
David fotí těsně těsně před cílem a pak sám sebe na cílové pásce
Cíl. Konec. Šmytec. Padla. Sundavám lyže, hezká holka mi na krk zavěsí pamětní medaili a pomalu se sunu k věšákům s tisíci pytli, v nichž máme převlečení. Najednou nemůžu udělat krok. Nemůžu se zout, převléct. Vedle mne balancuje Norka Grete Thorsenová, která dojela v podobném čase jako já. Křeníme se na sebe. Jsme postavy k podpírání.
V cíli
Do očí se mi derou slzy. Proč? Kdo ví, snad pro tu strašně nesmyslnou dřinu, snad proto, že jsem si to nakonec dokázal. Najednou si vzpomenu na spoustu věcí, které jsem už skoro zapomněl. Na to, jak mne máma učila běžkovat v Jizerkách. Na "Machůvku", která, když jsme spolu před 30 lety závodili na vysoké škole, uprostřed běhu zastavila v kopci a smrkala do kapesníku. Načež byla trenéry seřvána za nemožný přístup. Na opuštěný kočárek se spící dcerou, kolem kterého jsem na zasněžené golfové louce v Motole kroužil nekonečná kola…
Abych se z toho úplně nerozněžnil, jdu se konečně vyčurat. Pak přijíždí David, vypadá docela nadšeně a jdeme se občerstvit a vyprávět hrdinské historky ze závodu.
Kdo našim borcům radil
Rádcem při lyžařském tréninku se stal jeden z nejlepších světových maratonců na lyžích, český reprezentant Stanislav Řezáč, vítěz slavné italské Marcialongy z roku 2005.
Zátěžové testy provedl a odborný dozor nad fyzičkou a tréninkem si vzal na starost sportovní biochemik a specialista na běh na lyžích Jiří Novotný, také výborný maratonský lyžař.
Rady ohledně kondičního cvičení poskytl trenér Jan Jakubíček, který se od roku 1998 věnuje závodně modernímu pětiboji a od roku 2000 je členem státní reprezentace. Působil i jako osobní trenér.
Odborné a hlavně praktické rady ohledně zdraví a správného oblečení nám předal profesor Jan Pirk z pražského IKEMu, sám náruživý dálkový běžec.
O závodu Marcialonga se konala v neděli 31. 1. 2010. Závod, kterého se letos zúčastnilo na 6000 lyžařů, se jel na 70 km klasickou technikou údolím Val di Fassa a Val di Fiemme v Dolomitech italského Trentina. Start byl v Moeně v nadmořské výšce 1 184m a prvních 18 km se dost stoupá až do Canazei ve výšce 1 465m. Tam se závodníci otočili a jeli zpět, téměř až do cíle stále mírně z kopce. V Molině, šest kilometrů před cílem, trať klesla dokonce až do 857 metrů nad mořem. Teprve posledních cca 2,5 km do cíle v Cavalese – 1 000 m.n.m. se jelo do prudkého kopce. Výsledky 2010: 1. Oskar Svärd 3: 02.28,0 4. Stanislav Řezáč 3: 02.57,0 2011. Petr Pravda 5: 11.38,5 2568. David Vávra 5: 34.07,2 Celkem startovalo na 6000 lidí Hlavní výzbroj a výstroj poskytl časopis SkiMagazín - ZDE Pomohl i Sportkoncept - ZDE Dále Concept2 SkiErg- ZDE Oficiální stránky závodu - ZDE Turistické stránky Trentina - ZDE |
Všechny informace o přípravě na lyžařský maraton najdete ZDE.
