Kdo z kohoVe volbách byli vloni v prosinci dva prezidentští kandidáti, kteří pocházeli ze dvou nejpočetnějších keňských kmenů - Raila Odinga ze kmene Luo a Mwai Kibaki ze kmene Kikuju. |
Mnoho lidí muselo opustit své domovy a požádat o pomoc mezinárodních organizací. Lidé, kteří vedle sebe žili několik desetiletí a často byli dobrými přáteli, se stali rivaly.
Mnoho žen přišlo o manžela
Největšími obětmi povolebního násilí se pravděpodobně staly ženy. Zejména ty, které několik týdnů trvající genocida připravila o manžely. Ženy, které se snaží postavit se znovu na vlastní nohy a najít způsob, jak uživit své početné rodiny. Donedávna mohly společně s ostatními hledat úkryt v četných uprchlických táborech po celé zemi. Před třemi týdny ale keňská vláda všechny tábory uzavřela a každé rodině dala deset tisíc šilinků (asi 100 euro) do začátku.
Muži z opačného kmene nepřátelé bez rozmyslu popravili. Kmenová pomsta na ženách se rovnala znásilnění. Některé byly při tom infikovány virem HIV, jiné otěhotněly a v polních nemocnicích uprchlických táborů porodily děti.
Wambui Muangi
"Jmenuji se Wambui Muangi. Je mi 55 let. Narodila jsem se v Mathare 3c a krátce po svatbě jsme si s manželem postavili svůj dům ve stejném místě. Po zveřejnění výsledků prezidentských voleb jako by se svět zbláznil. Kolem kouř, nemohla jsem věřit svým očím. Tohle nebyla ta mírumilovná Keňa, ve které jsem vyrostla. Někteří lidé se nechali oslepit vztekem, napadali nevinné a ničili majetek druhých," vzpomíná Wambui.
"Jednou jsem zaslechla nějaké ozbrojené muže křičet: Pustíme se do toho! Rychle jsem utíkala zpátky do svého domu, abych tam našla jen kaluže krve. Manžela a osm mých vnoučat ti lidé ubili k smrti.
Pak jsem uslyšela děsivý hlas: Dneska sežeru tvoje srdce, dokaď ještě tluče a je teplý!
Řekl to muž, kterého jsem nikdy před tím neviděla. V pravé ruce držel mačetu připraven rozsekat mě na kousky. Naštěstí se mi podařilo utéct a schovat se v nedalekém křoví. Později jsem přišla do uprchlického tábora v Hurumě v Nairobi, kde jsem se stala jedním ze tří tisíc uprchlíků. Keňský červený kříž nám dal sice stany, ale život v táboře je spíš bojem o přežití. V noci je ve stanech strašná zima a přes den naopak horko. Ženy a děti nemají dostatek jídla a vody," popisuje problémy v táboře Wambui Muangi.
Wambui Muangi se osudu navzdory snaží vrátit zpět do normálního života. V současné době začala s drobným podnikáním.
Grace Wangari
Grace Wangari je osmnáctiletá dívka, která si stále nemůže pořádně vybavit, co se oné osudné noci během povolebního násilí stalo. "Ztratila jsem vědomí. To je jediná věc, kterou jsem si jistá," vzpomíná Grace se slzami v očích. Z jejího hlasu je cítit bolest z představy, jak jí mohl její občan stejné země znásilnit.
Toho dne šla Grace kolem osmé hodiny večer nakoupit něco k večeři pro svou početnou rodinu. Náhle uslyšela příšerný křik ze svého domu. Skupina ozbrojených mužů se ho snažila podpálit společně s celou rodinou. Grace se rozběhla, aby se pokusila své blízké zachránit, ale jeden z mužů jí chytil.
"Byla jsem vyděšená. Tvářil se zle. Přimáčkl mě ke zdi. Odněkud vytáhl nůž a já jsem si v tu chvíli byla jistá, že mě zabije. Začala jsem křičet. Dal mi facku a zařval, abych byla zticha. Řekl mi, že pokud vydám jedinou hlásku, tak mě bez váhání podřízne. Já jsem jeho výhružek nedbala a snažila jsem se vyprostit, ale držel mě pevně. Potom mi sundal kalhotky a já si pamatuji jen ostrou bolest v podbřišku," vzpomíná Grace.
"Ráno jsem se vzbudila na zemi. Bolest byla o něco slabší, tak jsem byla schopná vstát. Pomalu jsem šla domů. Zjistila jsem, že má rodina uprchla a ukryla se v jednom z uprchlických táborů. Brzy jsem je našla, ale měla jsem hrozný strach povědět matce, co se stalo, aby nesvalila vinu na mě. Bála jsem se také řečí okolí. Proto jsem se rozhodla nikomu nic neříkat."
Po nějaké době začalo její břicho podezřele narůstat. Musela říct své rodině pravdu. Dnes má Grace prvorozenou dceru. "I přesto, že je důsledek znásilnění, je pro mě požehnáním," říká Grace. Od události uběhlo několik měsíců, ale Grace je stále traumatizována. Snaží se na všechno zapomenout. "Pořád to hrozně bolí," říká s povzdechem.
Jednota - Umoja!
Od lednových násilností uplynulo osm měsíců. Keňané dnes plni optimismu hovoří o smíru a budování společné budoucnosti. Členové odlišných kmenů se pro deklaraci znovunabytého přátelství a jednoty (umoja) objímají.
Téma povolebního násilí je ale stále ošemetné a lidé si stále musejí dávat pozor na slova, která volí. Budování bratrství bude trvat bezesporu několik let stejně jako snahy o vytlačení bolestivých vzpomínek obětí povolební genocidy.
