Co má dělat žena, které připadá, že sex trvá příliš dlouho…
Ano, na to si ženy často stěžují, ale i v těchto případech je řešení záležitostí domluvy. Většině žen stačí jeden proběhlý orgasmus a další dráždění je jim nepříjemné, nechtějí, aby v něm muž pokračoval. Chtějí si užívat příjemného pocitu po orgasmu. Pak je to nejlépe otevřeně sdělit. Je lepší, když se v takové situaci muž k vyvrcholení dotáhne masturbací nebo jej žena, když jí to nevadí, uspokojí dodatečně rukou či ústy.
Navigace sexemKnihu profesora Petra Weisse a Lucie Ondřichové můžete koupit nyní se 14procentní slevou na www.knihy.idnes.cz.  Petr Weiss - sexuolog |
Asi existují páry, které si toto neřeknou a muž se snaží soulož co nejdéle prodloužit, protože má pocit, že to žena ocení. Ta si zatím říká: Už aby to skončilo…
Jistě se to stává a možná docela často. To není porucha, ale selhání komunikace. Když se ale partneři nedokážou domluvit na tak základní věci, jak se dohodnou na všech těch tisících dalších věcí, které je nutné sladit ve společném životě? Pokud to v sexu nefunguje, tak se to dříve nebo později objeví i jinde, ve vztahu vzrůstá napětí a nesoulad. Oba partneři jsou znejištěni, přibývá konfliktů a hádek, ty pak dále vedou k tomu, že sex je stále méně příjemný. Nakonec odpadne docela a ti dva lidé se dříve nebo později odcizí i citově. Nejhorší je, když se v sexu problém vyskytne, ale mlčí se o něm, protože nikdo nechce začít, aby neublížil citům druhého. Čím déle se mlčí, tím těžší je blok mlčení překonat.
Takže sex nemá být něco tajemného, co raději slovy nepopisujeme…
Komunikovat o problému, když se v párovém soužití vyskytne, je tím prvním, nejdůležitějším a mnohdy postačujícím krokem. Skutečně někdy stačí, když si ti lidé o tom, co jim vadí v sexu, prostě promluví. Když je žena schopná muži například říci, že potřebuje k dosažení orgasmu klitoridální dráždění, může to mít pro jejich partnerský život zcela zásadní význam. Někdy je nutné pro zprostředkování takové komunikace najít odborníka. Dokud se problém ale nepojmenuje a nedefinuje, není možné jej řešit; a je skutečně krátkozraké čekat, až se vyřeší sám. To se prostě nestává. Daleko pravděpodobnější je, že se bude prohlubovat.
Jak ale o tomto mluvit? Jak s tím začít? Pro mnoho lidí je to těžké, mají zažito, že o sexu se komunikuje tak maximálně nonverbálně, beze slov. A často asi mají i pocit, že nějaké podrobné rozebírání sexuálního života by vedlo ke ztrátě jeho spontaneity.
Na to není univerzální recept. Naprostá většina párů si v oblasti sexuálního soužití vytvoří vlastní slovník, kterým si dává najevo své potřeby, vlastní pojmenování pohlavních orgánů a jednotlivých sexuálních aktivit. V těchto termínech je pak pro ně komunikace snazší. V zásadě ale platí, že žádoucí je jednoznačnost. Zvláště ženy přicházejí s tím, že svému partnerovi přece dostatečně jasně naznačují, co chtějí nebo nechtějí. Když pak hovořím s jejich partnery, tak zjišťuji, že často nemají nejmenší tušení, že něco není v pořádku. To, co žena považovala za jasný signál, muž nejenže nepochopil, on si toho vůbec nevšiml. Když muži něco nedělají podle představ žen, je to možná proto, že ženy nebyly dostatečně srozumitelné.
Muži jsou přece jen většinou schopni vyjádřit se explicitněji. Především jsou ale v sexu mnohem jednodušší a jsou si navzájem velmi podobní. Když poznáte orgasmus jednoho muže, poznáte vlastně orgasmus všech. U žen je to jiné. Ženská sexualita je podstatně složitější a ženy se ve svých sexuálních potřebách skutečně hodně liší. Proto je větší nebezpečí, že muž nepochopí ženu než naopak. Typickým příkladem takového komunikačního selhání z mé praxe jsou vysokoškolsky vzdělaní manželé, kteří spolu žili dvacet let. Ona s ním nikdy neměla orgasmus a on se to dozvěděl teprve, když se mnou seděli v ambulanci. Ta žena říkala: “Mnohokrát jsem ti naznačovala, že bych potřebovala, aby ses se mnou mazlil na poštěváčku.” On opravdu nevěděl, že mu něco takového sdělovala. Během jednoho sezení se jejich problém vyřešil. Když se on dozvěděl, co ona potřebuje, velmi rád jí vyšel vstříc. Tak jednoduché to někdy je.
Jaké věty by nikdy padnout neměly, ani v oprávněném vzteku?
Asi nelze říct konkrétní větu. Vše, co vede ke ztrátě důvěry, je velmi obtížně napravitelné, velmi často definitivní. Lidé by se neměli vzájemně znejišťovat ve svých sexuálních rolích. Někdy ženy své partnery shazují, a to i pokud jde o sex. Mají snad pocit, že tím je vedou k větší mužnosti, ale opak je pravda. Čím více je budou v mužské roli zpochybňovat, tím spíše si je zkrátka definitivně vykastrují.
Platí tedy rada chválit, chválit, chválit, nebo alespoň po sexu říci: Bylo to hezké?
Tím se nikdy nic nezkazí. Naprostá většina mužů i žen potřebuje povzbuzení v sexu. Málokdo je v této oblasti tak sebejistý, že by nepotřeboval pochvalu. Rozhodně je to lepší, než když žena muži říká, že předešlý partner měl větší penis a také že s ním měla mnohem více orgasmů.
Zjevně tady ale pro komunikaci máme jen hodně úzký prostor - na jednu stranu bychom měli pojmenovat problém a na druhou stranu partnera neranit a neznejistit.
Ano, ale přece naprostá většina lidí ví velmi dobře, jak tyto citlivé věci tomu druhému sdělit, aniž by mu ublížili. Pokud toho nejsou schopni, vždy tu je možnost vyhledat jako prostředníka třetí osobu – v tomto případě nejlépe sexuologa nebo psychologa.
