Paní se nechápavě zeptá: “Bí nebo ví ? “. Odpovím, že pí, ale s paní to ani nehne, tak v klidu dokončím spelling svého příjmení.
Paní je ráda, že už to má konečně za sebou, ale já si trvám na svém pí. “To první písmeno máte špatně. Má tam být pí jako penguin.“ Když nezabrala jména, zkouším zvířátko. Na vteřinu si pomyslím, že je to všecko moje chyba, protože neumím španělsky. “Ola seňora.“
Přišla zdravotní sestra, která nebyla omezena jen na bí- ví, ale znala i pí, tak jsme se domluvily. Nevím, kdo byla tamta natvrdlá paní. Seděla za recepcí, tak jsem myslela, že je recepční. A když někdo dělá recepční, tak by měl znát abecedu. No nemám pravdu?
Sleva na zubaře
Vycházela jsem ze supermarketu v nebezpečné čtvrti. Prý tam není radno chodit často, nejlépe vůbec, protože oblast je plná osob mexického původu a pochybného vzezření. Za Mexičana je tu považován každý, kdo pochází ze španělsky mluvící země. Já proti našim latinskoamerickým přátelům vůbec nic nemám. Jen mě trošku zaráží, že nejsou schopni naučit se angličtině. Proč by se ale měli mořit se studiem cizího jazyka, když tu každý mluví španělsky? Na poště, v obchodech, v restauracích, ve videopůjčovně, v rádiu, v televizi atd. Žiju v Americe, umím anglicky, a přesto si často připadám jak turista, který je na dovolené v zemi, jejíž jazyk neovládá.
Do údajně nebezpečné čtvrti chodím ráda. Je tam levno a hraje tam živá mexická hudba, která mi vždycky zvedne náladu. A jak si to tak štráduju s nákupem za 10 dolarů, narazím na rozdavačku letáků. Že by zas něco typu “Chceš zhubnout? “, napadne mě. Ach jo. Letáček si ale vezmu, abych slečně udělala radost. Koukám na španělská slovíčka jak negramot. Z druhé strany to ale bylo všecko anglicky! Hurá! Dostala jsem slevu na návštěvu zubaře! Je mi do zpěvu. Vzrušeně čekám 20 minut na prudkém slunci na autobus a těším se, až povím doma, co pěkného se mi dnes přihodilo. Doma byl jen kocourek, kterého jsem jako vždy pozdravila a pohladila po hlavičce. Kocour se zvedl z gauče a beze slova odkráčel k páníčkovi do pokoje.
K lékaři s 35 dolary
U nás si můžete jít k doktorovi pětkrát denně a nezaplatíte ani korunu. A tak mě situace ve Státech poměrně dost děsí. Byla jsem zvyklá chodit na všechny prohlídky pravidelně, abych měla klid. Tady, i kdybych měla zdravotní pojištění, budu muset platit třeba jen za pitomé předepsání receptu. Jelikož se u mě začal projevovat chorobný strach ze ztráty chrupu, vypravila jsem se konečně k zubaři. Na letáku stálo, že za rentgen, čištění a konzultaci mě oberou jen o 35 dolarů.
Zatímco si na recepci zubař hrál s mobilem, sestra mu oznámila, že jsem z České republiky. Zírám a nestačím se divit. Jak to, proboha, ví? Odhodlala jsem se zeptat. Sestra povídá, že to poznala podle jména. Řekla jsem ji, že je geniální, protože o mé vlasti tu nikdo ani neslyšel. Někteří znají Československo, ale považují ho za nějakou zuboženou radioaktivní díru v Rusku.
V Česku staré plomby nevadily
V klimatizované ordinaci se přestávám potit, usedám do křesla a poprvé v životě si nechávám rentgenovat chrup. Pak mi ústa prohlédne zubař a povídá, že mám problém s dásněmi a potřebuju vyměnit všechny plomby. Zírám na něj jak kdybych byla nahluchlá. Plomby jsou prý velmi staré. Vždycky jsem měla za to, že pokud mi plomba nevypadne, budu s ní bezstarostně žít až do smrti. Mám nějakých pět plomb. Zubař povídá, že je potřeba provést patnáct výměn a také hloubkové čištění, aby mi dásně už nekrvácely. Snažím se zachránit tvrzením, že mám jen těch 35 dolarů. Ujímá se mě sestra a s provinilým výrazem mi oznamuje, že zákroky by mě vyšly asi na tisíc dolarů. Dostanu záchvat smíchu a opakuji svou oblíbenou větu, že mám jen 35 dolarů. Sestra říká, že to je v pořádku a zmizí mi sepsat a rozepsat, kolik by mě stálo, na co stejně nemám.
Jedna výměna plomby 100 až 120 dolarů. Čištění 250. Sečteno, podtrženo 1910 amerických dolarů. Se slzou v oku si vzpomenu na svou českou zubařku, která nikdy nic proti starým plombám neměla, a když jsem se ji stěžovala na krvácející dásně, doporučila mi pastu za 60 korun. No ale hlavně že jsme zdraví.
