těhotná

těhotná | foto: Profimedia.cz

Sestra křičela: Chtěla jste vanu, a teď z ní vylézáte!?

  • 12
Rodila jsem před čtyřmi lety v naší městské nemocnici. Celou dobu těhotenství jsem se tomu sice bránila zuby nehty, ale když to na mě přišlo v jedenáct hodin večer, nebylo zbytí.

První mé příznaky porodu jsem ovšem nebrala vážně - přeci jenom jsem rodila prvně. Takže když se přítel rozhodl, že je čas jet do porodnice, prohlásila jsem, že nikam nejedu a mám pouze zaražené prdy :-). (Smím-li to takto napsat.)

VŠECHNY VAŠE PŘÍBĚHY ČTĚTE ZDE

V nemocnici mě přivítal velice milý pan doktor s ještě milejší sestrou a sdělili mi, že pokud sama neporodím do páté hodiny ranní, budeme porod vyvolávat.

Vzhledem k tomu, že jsem měla štěstí a v tuto dobu žádná jiná rodička nebyla na sále, dostala jsem privilegium mít pokoj s vanou sama pro sebe. Na vanu jsem se ovšem mohla jen koukat. Bylo mi sděleno sestřičkou, že do vany smím až těsně před porodem - proč, to už mi ovšem neřekla. Tak začaly mé peripetie.

Zřejmě z důvodu toho, že jsem měla u sebe svého přítele a nikdo jiný nerodil, chodila za mnou sestra jednou za hodinu, prohlídla mě, sdělila mi, že je ještě čas, a odešla. Hodiny utíkaly jako voda.....přítel pospával v křesle a já chodila po špičkách - přece jej nebudu budit :-).

Zhruba v šest hodin ráno se vyměnila směna, nový doktor s novou sestrou se mi přišli majestátně představit.....jenže to bylo tak vše. Sdělila jsem jim, že mé bolesti jsou opravdu veliké, přestože jsem dostávala nějaké léky snižující bolest. Sestřička se na mne pouze pohrdavě podívala a sdělila mi, že to ještě nic není a bude hůř.....což mne jako prvorodičku velice vyděsilo.

Abych to zkrátila......zhruba někdy v jedenáct dopoledne mi konečně po urputných bolestech a prosbách konečně dovolili jít do vany. Při ponoření do vody jsem ucítila velkou úlevu. Jenže přišla zrada. Na pokoj dorazila jakási pomocná sestra, která začala vehementně na pokoji uklízet a neustále mě - teď pardon za to slovo - buzerovala, jak to vlastně ležím ve vaně, že takhle to přece nemůže být pohodlné, že nesmím zavírat oči- mohla bych se utopit (přestože byl můj přítel u vany a určitě by mě vzbudil, kdybych se čistě náhodou topila) a že se vůbec diví, že mě do vany pustili. Toto už bylo i na mého jinak velice klidného přítele dost a zašel pro sestru, zda-li by nemohla tuto velice iniciativní sestru uklidnit.

Než sestra dorazila, začala jsem mít pocit, že prostě musím na onu místnost. No...nic jiného mě nenapadlo, než se zvednout a jít. V tom dorazila sestra a křičela na mě, že nejdříve si vyžaduji vanu a poté si z ní klidně vylézám. No nic, tak jsem jí řekla, co se se mnou děje - sdělila mi, že to tedy rodím a musí mě prohlídnout. Naváděla mě na postel přes dvě místnosti, kam jsem si jen lehla a ona mi sdělila, že opravdu rodím a musím zpátky přes celé ty dvě místnosti na tzv. kozu. No co budu povídat....ještě mě k tomu popoháněla sestra slovy šup, šup nebo rodíte za chůze.

Konečně jsem se tedy dostala na stůl.....malý byl po pěti minutách venku.....nádhera. To, co následovalo poté, by ovšem vydalo na tři stránky. To, jak kojit a jak nechat dítě přisát, mi nikdo neukázal. Až po dvou dnech se našla sestřička, která si všimla, jak se trápím, a ochotně mi pomáhala......jen kdyby neměla tak dlouhé nehty, bylo by to určitě méně bolestivé.

Konečně jsem se po pár dnech dostala domů. Když má mamka ovšem viděla mé pravé prso, tvrdé jako kámen, tak se zděsila. No co, mně ta ochotná sestra sdělila, že když se na pravé nechytá, tak ať kojím z levého...

Dnes má synátor 4 roky. Je to raubíř a jsme šťastní, že ho máme....ale doufám, že jestli ještě někdy budu rodit, tak to na mne přijde ve dne, ať nemusím zpátky do naší městské nemocnice. I když.....asi bych si už poradila sama :-)

JAK JSEM RODILA? Napište nám. Vybrané příběhy oceníme knihou z nakladatelství Zoner Press z edice Encyklopedie ženy.