Nebyly pro vás Soukromé pasti, cyklus dvanácti televizních filmů, které loni na podzim odvysílala televize Nova, tak trochu pastí?
Past to pro mě byla v tom, že jsem se pustila do něčeho, co vůbec neumím a co jsem se musela naučit za pochodu. Takhle to ale mívám skoro vždycky. Jednu obrovskou záludnost jsem si ovšem na sebe nastražila sama, když jsem vedení Novy slíbila dvacetiprocentní sledovanost. Šílené! Z této pasti jsem ale paradoxně vyvázla, protože nakonec jsme těch dvacet procent málem měli. Dokonce kdyby nedošlo k meziročnímu poklesu sledovanosti televize obecně, byli jsme v rekordních číslech. A to se od veřejnoprávního projektu na komerční televizi fakt nedalo čekat.
Mně se jeví jako past v tom, že navzdory vysoké sledovanosti a úspěchu u kritiky se pokračování nedočkají.
To se teprve uvidí, jestli pokračování bude, nebo ne. Ano, po překvapivě dobré zkušenosti, kterou jsme se Soukromými pastmi na obrazovkách udělali, jsem skutečně čekala, že Nova vykřikne: "Hurá, chceme to dál," a já si budu diktovat podmínky. (smích) Jenže to se nestalo. Hurá vykřikovali jen někteří a docela potichu, zatímco jiní říkali: "Pojďme si nejdřív povídat o tom, jestli existují další témata, o kterých stojí za to vyprávět." Což je rozumné. A taky se pořád vynořuje docela zásadní otázka, jestli zrovna takový projekt má dělat komerční televize.
Mrzí vás to?
Nemá mě co mrzet. Opravdu jsme dotočili s jazykem na vestě, takže teď se potřebuji rozkoukat, najít vhodná témata, případně dát dohromady scénáře, teprve pak můžeme uvažovat o výrobě. Naopak to nejde. To jsem dělala u první série a málem mě to zabilo. Můžu být šťastná, že se Nova do Pastí vůbec pustila, za normálních okolností by to měla být spíš parketa veřejnoprávní televize. Jenomže normální okolnosti na našem mediálním trhu nejsou. Veřejnoprávní televize má být odvážná, může riskovat zajímavými formáty, místo toho jen paběrkuje po komerčním kanálu. Všechny televize v téhle zemi by vypadaly jinak, kdyby jim Česká nevyklízela pole. Musely by se totiž ještě víc snažit.
V novinách se spekulovalo, že zatímco první série byla o ženských tématech, další by měla být o mužských. Přiznám se ale, že dost dobře nevím, co to mužská a ženská témata jsou.
Ačkoliv tohle dělení byl původně můj nápad, taky se ho bojím. Neznám žádné výlučně ženské ani mužské téma. V každém ženském tématu chlapi figurují, dost často v hlavní roli. A naopak. U vás je to komplikovanější tím, že o svých problémech prakticky nemluvíte, zatímco my holky projedeme všechno horem dolem, hlava nehlava. Když si ovšem přiznáme, že vaše témata se týkají i žen, tak se to začne vrbit. Třeba téma impotence, to je myslím hodně mužské téma, ne? A dost se nás týká.
Nedávno dostaly Soukromé pasti ocenění Zlatá žába za to, že rozebraly "přežívající genderové stereotypy, kolem nichž chodíme s tím, že se s nimi nedá nic dělat". Skutečně vidíte nějaký kulturní nepoměr mezi muži a ženami u nás?
V tomhle jsem trošku nesoudná, protože pracuju ve výlučném oboru, kde na pohlaví moc nezáleží. V žádné z televizí, ve kterých se pohybuji, jsem nezaznamenala, že by byly holky placeny hůř než chlapci nebo že by byly jinak nespravedlivě utlačovány. Ze soukromí to taky neznám, protože jsem vedle sebe vždycky měla muže, kteří mi situaci ulehčovali tím, že měli kus mozku ženského – stejně jako já mám kus mužského. Tudíž nedocházelo k žádným velkým problémům. Navíc si myslím, že hodně řeší inteligence. No a taky zatím nemám rodinu, takže se nedostávám do těch typických prekérních situací.
Takže feministka nejste?
Určité feministické sklony v sobě mám, což pokládám na začátku třetího tisíciletí za úplně přirozené. Stejně jako nám vadí, když se ubližuje zvířátkům, máme už automaticky vybudovaný smysl pro genderovou rovnost. Co se emancipace týče, myslím, že jsem to dokonce přepískla. Byla jsem totiž vychovaná k maximální soběstačnosti, což je, jak zjišťuji na stará kolena, velká past, protože chlapi to takhle nechtějí. To jsem nevěděla. Já si myslela, že čím míň budu prudit, tím budu v očích mužů úžasnější.
Jen se moc nechvalte. Pamatuji si starší rozhovor s vámi, kde jste popisovala zařizování vašeho bytu, a vyplynulo z něj, že váš partner neměl šanci k tomu cokoliv říct. Přiznám se, že takhle válcovaný bych já být nechtěl.
To by přišlo na to, jestli byste ambice zařizovat byt měl.
Já bych chtěl mít vliv na podobu místa, kde bydlím.
Bezva, ale on ty ambice neměl. Byl ochoten spát na matraci, kdyby na matraci, na molitanu na zemi! Byl prostě v takové životní fázi. Zatímco já naopak mohutně hnízdila. Takže znovu: Kdybyste měl touhu podílet se na zařizování bytu a navíc byste měl pro to i cit, tak řeknu: "Hurá." Žádný konflikt by nevznikl. Jen nevím, co by se stalo, kdybyste projevil touhu, měl i vkus, ale jiný než já. (smích)
Vidím, že u vás chlap nemá jinou šanci než sklopit uši a chodit brázdou.
Ale tak to není. Jde přece o to, kdo z těch dvou se v čem prosadí, co je komu bližší. Buďte si jist, že téměř ve všem ostatním měl navrch on prostě proto, že potřebuji muže, který je chytřejší, silnější a vzdělanější než já. Navíc člověk se vyvíjí a zrovna v tomhle mě život dohnal docela pěkně. Po poslední zkušenosti s mužem mého života jsem se stala tak mimořádně tolerantní a velkorysou, že bych nějaké nevhodné křeslo nebo neladící dlaždičky hravě přežila. A to navzdory tomu, že jsem esteticky přecitlivělá a že mě nesoulad fakt fyzicky bolí.
Můžu se zeptat, co to bylo za zkušenost?
To nebylo nic drastického, naopak. Byl to prostě chlap, který mě přiměl k absolutní toleranci, protože kdybych nebyla absolutně tolerantní, tak on by nebyl. A já opravdu moc chtěla, aby zrovna on byl. No vidíte, a ani to nestačilo.
Znamená to, že u tohoto partnera jste musela slevovat výrazně víc než u jiných?
Ano.
Čím to?
Měla bych si asi přiznat, že v tom je i strach z ujíždějícího vlaku, potažmo vědomí, že takového chlapa už nikdy v životě nemusím potkat. Ale kdybyste se mě zeptal, v čem byl tak úžasný, tak vám to asi říct nedovedu, protože je to dost těžko definovatelné. Že by láska?
Dobrá, to je jedna vaše past, v jakých dalších jste se kdy ocitla?
Neumím si vytvářet žebříčky vlastních pastí. Navíc - v každé fázi života je to trošku něco jiného. Ale jedna past mě přece jen ještě napadá. Působím na vás drsně?
V telefonu jste působila drsně, naživo to tak horké není.
Sláva! Na většinu lidí totiž působím drsně i naživo. Ale nevím, čím to dělám, proto to neumím ovládat.
Já se chytrých ženských nebojím. Navíc vím, že nejpevnější nádoby bývají zároveň nejkřehčí.
Na tom je kus pravdy. Spíš ale jde o to, proč tu sílu, která z nás prýští, pořád tak demonstrujeme. Jistě je to způsob nějaké obrany. Energie a vnitřní síla, kterou jsem dřív pokládala za svou přednost, se stále víc ukazuje pastí. Ale jak to neovládám, tak to neumím ani napravit. Vnitřně mám pocit, že jsem roztomilá pipinka a že kdybych byla ještě o něco roztomilejší, už bych byla nesnesitelná, realita je přitom zjevně jiná. Lidé se mě normálně bojí.
To je momentálně problém, který ve svém životě řešíte nejvíc? Že se vás lidé bojí?
Momentálně bych měla řešit, že jsem si na ten svůj svobodný, zajímavý, prací naplněný živůtek příliš zvykla. Život si řídím po svém, dělám si, co chci, protože si můžu vybrat, pořizuji si, co chci, protože si na to dokážu vydělat, a přitom se ze všeho nejvíc toužím posunout k životu úplně obyčejnému, jako že bych měla mít dítě, nějakou rodinu a tak, přitom ale nevím, jestli jsem toho ještě schopná a jestli je na to někdo zvědavej. Takže další taková moje past.
Když už jsme zase u těch pastí, s pastmi typu zlý úmysl jste se setkala?
V tomhle jsem klikař, nikdy se mi nestalo nic ošklivého nebo vyloženě nespravedlivého, žádná křivda. I když já tvrdím, že to není klika, ale zásluha. Člověku se od života vrací to, co do něj vysílá. V tomhle jsem buddhista. Věřím na sílu myšlenky, energie. A taky se neflákám. Problémy se už v zárodku snažím řešit, navíc je nepřivolávám tím, že bych ráno vstávala a říkala si: "Tak dneska to fakt dopadne blbě."
Vy sama nějaké pasti kladete? Třeba milostné?
To vůbec neumím! A hrozně mě to štve. Já neumím ani balit, protože, ač nevypadám, fakt se stydím. A nejenže neumím stražit pasti, já neumím nikým ani manipulovat!
Žena, která neumí manipulovat?
Já v životě žádného chlapa neposunula ani o centimetr!
Ani tatínka?
Aha… Tátu jo, to máte pravdu. Třeba ten červený baloňáček jsem z něj vymámila celkem lehce, ač byl třikrát dražší, než podle něj měl být. Teď jste mě zaskočil. Že bych přece jen měla nějakou naději?
Naděje umírá poslední. Jaký typ muže se vám líbí?
Jak mám rozteklý kulatý obličej, tak zřejmě aby se mi nenarodil obřihlav, jsem si vždycky vyhledávala ostře řezané typy. To je asi diktát přírody nebo co. Líbí se mi intelektuál, který vypadá jako chlap a přitom má ženskou duši. To ale není typický český muž, takže to s výběrem nemám jednoduché.
Za svůj život už jste stihla leccos - dělala jste třeba dokumenty pro ČT 2 na jedné straně a šéfredaktorku Story na straně druhé. Nejsou to příliš ostré životní zvraty?
Podle mě dělám pořád to samé. Celý život inklinuji k vyprávění bazálních příběhů lidí, kteří o něco usilují. Princip je pořád stejný, jen mě baví učit se nové postupy, protože každé řemeslo má své kouzlo - ať už je to reklama, dokument, tištěné médium nebo hraný film. A ještě jeden důvod to má, na zajímavě znějící nabídky neumím říkat ne.
Šla jste na FAMU s touhou svět poznat, nebo změnit?
Poznat! Já si netroufám měnit skoro nic.
Opravdu žádná ambice v duchu maturitního hesla: "Živote, ustup, přicházím já"?
Ne, v tomhle jsem fakt pipinka, která se jen okouzleně dívá. Naposledy jsem měla potřebu něco měnit před dvaceti lety, kdy jsem exekutivně vykonávala revoluci. Na FAMU jsem přišla v osmdesátém devátém, dva měsíce si užila jakous takous školu, pak jsme začali dělat revoluci a celé to měnit k obrazu svému.
Je vaším životním snem natočit celovečerní film pro kina?
Byla asi doba, kdy jsem měla strach, že film pro kina nenatočím. Dneska je mi to úplně jedno. Momentálně mám strach z úplně jiných věcí. Stárnutí třeba. Marnosti ambicí. Relativity úspěchu. Samoty. Smyslu toho všeho. Jestli budu schopna předat, co celý život střádám. Komu a jak. Ten vůbec nejzákladnější strach, který prožívám, je úplně sobecký - jestli ta Terinka,která měla tak úžasně nastartovaný život, nakonec bude opravdu šťastná. Sice se pere, ale zatím to žádná velká sláva není. Bojí se, že se vždycky bude zbytečně trápit, a vždycky bude usilovat o nějaké štěstí, aniž by věděla, jak vlastně vypadá.
Kdybyste se právě teď dozvěděla, že jste těhotná, byla byste šťastná?
Kdybych si tím byla jistá, tak bych to pořád neodkládala. Já chci totiž všechno, to je můj problém. Až před pár lety jsem zjistila, že bude asi opravdu složité být dobrodružný cestovatel a zároveň mít domeček se třemi dětmi, že Oscara možná už nedostanu, ale vem to čert, horší je, že neodehraju klavírní koncert v Rudolfinu… Já si vážně myslela, že to všechno automaticky zvládnu, že budu Matkou Terezou i Carrie ze Sexu ve městě. V tomhle jsem magor. Pravděpodobně umřu s pocitem, že jsem chtěla všechno, a neměla nic.
Tereza Kopáčová* Studovala dokumentární tvorbu na pražské FAMU osm let, tedy nejdéle, jak povoluje zákon. * Natočila dokumenty Něžná a sametová, Něco z Carmen či Kristova léta, dámy. Podílela se na cyklech GEN - Galerie elity národa, Cestománie, Jak se žije. Je autorkou znělky a vizuální koncepce talk show Krásný ztráty. Vedla časopis Story. * Byla šéfkou projektu Soukromé pasti, který na podzim 2008 vysílala televize Nova. Sama režírovala příběhy Láska v moll a Exmanželkou snadno a rychle. * Zatím naposledy byla producentkou magazínu Přísně tajné! pro TV Nova. |
