Ona
Milada Karasová, ředitelka Czechoslovak Models

Milada Karasová, ředitelka Czechoslovak Models - ... pro modeling objevila i Terezu Maxovou | foto: Milada Fišerová

Šéfka modelingové agentury Karasová: Potřebuju chlapa, který mě srovná do latě

  • 120
Nebýt Milady Karasové, nejspíš by dnes nikdo neznal Evu Herzigovou, Terezu Maxovou ani Pavlínu Němcovou. Její dcera měla k dráze úspěšné modelky také nakročeno, odmítla však hubnout.

Díváte se na ulici po mužích?
Málokdy, koukám se spíš po ženách. To už je takový tik, ženy mě zajímají více. Samozřejmě, když vidím pěkného muže, tak si ho také prohlédnu, ale nestává se mi to tak často.

Jak musí muž vypadat, aby vás zaujal?
S přibývajícím věkem se dívám po mladších. (smích) Měli by mě zajímat šedesátníci a starší, ale těch si nevšímám. Líbí si mi muži kolem čtyřicítky. Asi budu vypadat divně, ale na chlapovi mě nejvíc zajímá krk. Mám ráda, když má hezkou býčí šíji, nelíbí se mi tenký krček.

vizitka

- Milada Karasová (59) se narodila v Praze.

- Vystudovala Střední ekonomickou školu. Pracovala jako modelka, později jako průvodkyně pro Čedok a Autoturist. Na konci osmdesátých let začala hledat pro Madison Models dívky pro modeling.

- Po revoluci si založila agenturu Czechoslovak Models. Zastupuje modelky
a modely, známé herce i komparzní herce všech věkových kategorií.

- Sedí v porotě Miss ČR a její agentura zastupuje finalistky soutěže.

- Je rozvedená, žije s přítelem Michalem. Má dceru Denisu (37) a vnučku Matilde (3,5)

A otáčíte se, abyste tu šíji mohla posoudit?
Klidně. (smích) Dnes už mi ani nedělá problém muži říct, že se mi líbí.

Tak to si nedovedu představit. Jak na to muži reagují?
Samozřejmě je uvádím do značných rozpaků. Ale myslím, že když se žena dostane do určitého věku, může si v jistých věcech dovolit všechno.

A tahle situace u ženy nastává asi tak kdy?
Podle mě od pětapadesáti výše.

Dají se ještě dnes vůbec najít modelky na ulici?
Rozhodně a já se po nich stále dívám. Zrovna před měsícem jsem oslovila na ulici dívku a poslala ji k nám do agentury. Třeba Danielu Peštovou jsem takhle objevila v kině. Seděla dvě řady přede mnou, koukala jsem na její profil a jakmile skončilo kino a ona vstala, šla jsem za ní. Tohle funguje pořád. Několikrát i můj přítel oslovil dívku a přivedl ji ke mně do agentury. Už ale sama nechodím po diskotékách. Tam posílám své zaměstnance.

Není už tento způsob přežitý, nemají dívky strach, když je oslovíte?
Neřekla bych. Jednak jsem žena, tím pádem odpadají obavy z nějakého zneužití, a také mé jméno už je známé. Kolikrát je to až komické, protože nezareaguje patnáctiletá dívka, ale její maminka, která řekne, že mě zná. K nám do agentury se chodí nabízet muži, kteří by pro nás rádi vyhledávali dívky, ale na to jsem dost opatrná. Vlastně s žádným mužem takto nespolupracuji, protože vždycky v tom může být určitý podtext. Mladý kluk tímto způsobem může balit holky a já se opravdu bojím,aby někdo nezneužil moje jméno.

Milada Karasová, ředitelka Czechoslovak Models

Máte na dívky odhad, takový ten správný profesionální ,čuch‘?
Jistě, po těch letech ho musím mít. Podívám se, jestli je vysoká, pak sjedu očima celou postavu. Když ji nemá souměrnou, přestane mě zajímat. V opačném případě se vracím pohledem do obličeje.

Na věku nezáleží?
Pro práci modelky je vhodná dívka od čtrnácti výše, ale já osobně mám raději dívky kolem šestnácti sedmnácti, kdy už to mají přece jen trochu srovnané v hlavě. Čtrnáctiletá dívka je opravdu ještě dítě. Kolikrát k nám přijdou takhle mladé dívky, ale nakonec se ukáže, že zájem mají hlavně jejich maminky, které si nesplnily svůj sen.

A když ta čtrnáctiletá dívka zůstane, jakou mají rodiče záruku, že se jí při práci nic nestane?
Myslím, že ji mají v prvé řadě v našem jméně. Czechoslovak Models oslaví příští rok dvacetiny a za celou dobu jsme neměli jediný problém. V zahraničí spolupracuji s prověřenými agenturami. Když dívka vyjede do ciziny, vím, že mi ji budou hlídat. Mám záruku, že nebude vymetat večírky, že všechno bude tak, jak má být. U mladých děvčat samozřejmě všechno konzultuji s rodiči. To je podmínka.

Získala jste k některé ze ,svých‘ dívek vztah podobný tomu, jaký máte s dcerou?
Určitě. Hodně úzký vztah jsem měla se Simonou Krainovou, která se ale nakonec rozhodla, že u mě v agentuře nebude. Zároveň byl velmi bouřlivý, protože obě jsme dost temperamentní. Mám ho i s Terezou Maxovou, Evou Herzigovou, Pavlínou Němcovou a dalšími. O těch děvčatech vím spoustu věcí, i soukromých. Hodně z nich mi říkalo mámo. Dodneška ke mně některé přijdou a oslovují mě tak, což je samozřejmě velmi příjemné a milé.

Co na to říkala dcera? Žárlila?
Teď už ne, ale myslím, že v období, kdy byla na střední škole, jí agentura vadila. Ve dvaceti vycestovala do zahraničí, protože asi chtěla před svojí dominantní matkou utéct a dokázat si, co všechno sama zvládne. Dokázala toho hodně a dnes spolu máme úžasný vztah a ze mě se stala nadšená babička. Ale bylo období, kdy asi žárlila.

Dcera pracuje ve stejném oboru?
Vůbec ne. Žije střídavě v Praze a na Sardinii, kam se provdala. Má dceru a je delegátkou jedné cestovní kanceláře. Když se jí zeptám, co bude dál s agenturou, tak jen řekne: "Mami, to já nevím, to musíš nějak vyřešit, ale já v ní určitě pracovat nechci."

Milada Karasová

Milada Karasová s dcerou Denisou a vnučkou Matildou (2008)

Tak to musíte počkat, až vyroste vnučka.
To nemůžu tak dlouho vydržet, vždyť jsou jí tři a půl! Už bych občas potřebovala trochu klidu.

Dcera nikdy nechtěla být modelkou?
Díky tomu, že jsem se pohybovala v oboru, Denisa dělala v modelingu vlastně už od miminka do třinácti let. Máme na to krásné vzpomínky a doma plno fotek. Když jí bylo asi patnáct, byla se představit pod cizím jménem na jednom castingu pro zahraniční agenturu. Tehdy jí řekli, že se jim líbí, chtěli ji, ale podmínka byla, že musí zhubnout. Přišla domů a řekla mi, že hubnout rozhodně nebude, a modeling hodila přes palubu.

Kdy jste vy naposledy slyšela, abyste zhubla?
Před třemi roky od jednoho lékaře. Když jsem se vysvlékla a postavila k němu zády, ukazoval mi, kde všude by se co dalo na mém těle změnit. Já jsem se tehdy otočila a řekla: "Pane doktore, víte, v mém věku už nikomu nechci ukazovat svůj zadek. Každý se mi dívá na obličej. A když začnu hubnout, tak se to v něm všechno nepříjemně odrazí. Takže hubnout a měnit můžete, ale někoho jiného." (smích)

A jako modelka jste musela shazovat kila?
Samozřejmě jsem měla období nejrůznějších diet, protože jsem chtěla být hubená. Vyzkoušela jsem tří čtyřdenní tvarohové diety, kdy jsem nejedla nic jiného a tvaroh pak nemohla ani vidět,dokonce jsem zkusila i nějaké prášky, které se tehdy ještě vozily ze Západu. Jednu dobu jsem měla asi dvaapadesát kilo na svých 176 centimetrů, což už bylo hodně málo. Tímhle vším si asi musí projít každá, než se najde.

Jak často říkáte vy dívkám, aby zhubly?
Má agentura je zapsaná jako ta, která zastupuje spíš dívky ženských tvarů. Ale samozřejmě jim to říkám. Když chtějí pracovat v zahraničí, musíme respektovat tamní požadavky. Na druhou stranu když vidím, že má dívka širokou pánev, nebudu ji do toho nutit, protože stejně výrazně nezhubne. Doporučím jí, ať dělá český trh, který nevyžaduje hubené modelky.

Dá se vůbec zdravě zhubnout na požadavky zahraničí?
Skoro na každé dívce se dá něco zhubnout. Ne drastickými dietami, ale dobrým režimem. Vždycky všechno, co dívkám říkám a radím, na sobě vyzkouším. Vadilo mi, když některé tvrdily, že nezhubnou, tak jsem šla do fitness centra, nechala si vytvořit program a za měsíc a půl jsem nejenže zhubla, ale naprosto perfektně se mi vyformovalo tělo. Ale má to jojo efekt. Jakmile přestanete cvičit, kila jdou nahoru. Nicméně jsem každé mohla říct, že když bude poctivě cvičit, dodržovat zdravý jídelníček s pěti šesti jídly denně, ovšem bez buchet a knedlíků, tak to funguje.

Milada Karasová - ředitelka modelingové agentury Czechoslovak Models

Anorexie se přičítá modelingovému světu. Souhlasíte s tímto tvrzením?
Ne, to je naprostý nesmysl. Za celou kariéru jsem tu měla jeden případ dívky anorektičky, která se vrátila ze zahraničí a která s tím opravdu roky bojovala a naštěstí se z toho dostala. A jednu dívku, která byla krásná, ale když mi líčila, že denně běhá dvacet kilometrů, bylo mi jasné, že s ní něco není v pořádku. Zavolala jsem mamince, které mi dodatečně děkovala, protože doma si ničeho nevšimli. Anorexie je otázka hlavy, proto je to mentální anorexie. Nemůže za ni modeling, ale většinou nějaký problém v rodině. Dovolím si tvrdit, že když dítě nedostane odmalička dost lásky, dost zdravé sebedůvěry, projeví se to nějakým způsobem v pubertě a později. A jednou z forem je anorexie. Modeling bych z toho nevinila. V něm si anorexii nevypěstujete.

Nicméně se asi shodneme, že některé modelky nevypadají zrovna zdravě. Jejich hubenost je extrémní a svět modelingu je nutí takto vypadat.
Ano, s tím souhlasím. Na druhou stranu za tím vždycky nemusí být hladovka, nezdravé hubnutí. Mám tu dívku, kterou kdybyste viděla, jaké má míry, řeknete, že je nemocná. Ale když potkáte její maminku, je úplně stejná. Někteří lidé mají hubenost danou geneticky.

Proklamace po smrti jedné z modelek, že na mola nepůjdou dívky s BMI nižším než 18, je tedy podle vás nesmyslná?
To jsou gesta. Ani nevím, jestli to někdo sleduje, spíš ne. Bylo to plácnutí, aby byl klid. Kolik dívek umře na anorexii v běžné populaci? Podle statistiky je jich více než v modelingu. Souhlasím s tím, že některé holky jsou hubené, protože zahraničí je vyžaduje. Teď jde jen o to, jak se s tím každá dívka vyrovná, zda na to přistoupí, nebo ne. Každý přece na něco máme, a na něco ne. Já bych taky chtěla být atletkou a skákat dva metry. Strašně bych si to přála, protože jsem atletiku dělala, ale když na to nemám, tak to nemůžu dělat. Všichni máme nějakou metu, na kterou dosáhneme, a to musíme umět respektovat. Když tedy vidím, že se některá dívka na požadované míry nedostane, nebudu ji nutit. V životě jsou úplně jiné hodnoty. Ale samozřejmě existují agentury, které se chovají jinak a po dívkách chtějí extrémní hubnutí. Každý máme jiný rukopis.

Je pravda, že na hubených modelkách vypadají šaty lépe, nebo se nám to jen návrháři snaží namluvit?
To tak bohužel opravdu je, lépe se pro ně navrhuje. Modelka má být ramínko, nemusí být moc vnadná.

Jenže v nás ostatních to pak pěstuje komplexy.
Stoprocentně. Tohle vadí i mně. Já bych si ráda koupila určitou věc,která se mi líbí na modelce,ale když si ji obléknu, vypadám v ní směšně. A to přesto, že relativně nejsem silná. Když si stejný model vezme modelka, je v tom nádherná.

Milada Karasová - ředitelka modelingové agentury Czechoslovak Models

Máte nějakou představu, jak z této situace ven?
To je věc návrhářů, kteří by měli kolekce skutečně přizpůsobovat normálním ženám. Jsou kolekce Prét-á-porter a Haute couture, které jsou nádherné, ale v dnešní době tvrdé recese by se mohli návrháři vzpamatovat a začít skutečně produkovat oblečení pro opravdové ženy. Nakonec, když třeba děláme přehlídky s různými butiky z Pařížské ulice, tak od nás firmy chtějí modelky, které mají prsa, jsou opravdu ženské, aby se klientka v oblečení mohla vidět. V zahraničí to tak ale pořád nefunguje.

Jaký typ žen se líbí vám, ne jako majitelce agentury, ale jako Miladě Karasové?
Štíhlé, dlouhonohé blondýny jako třeba Jana Brejchová nebo Brigitte Bardot. Vždycky jsem chtěla mít nekonečně dlouhé nohy.

Jak jste se vy sama vyrovnala po aktivní kariéře s prvními kilogramy navíc?
Ony začaly přibývat nenápadně. Říkala jsem si, že je to škoda, že bych se měla ještě víc hýbat, i když dělám jógu, chodím se psy, lyžuju, jezdím na kole. Ale nakonec jsem to vzala jako prostý fakt a koupila si větší velikost. (smích) Stejně tak jsem se vyrovnala s prvními vráskami. Dvacet let si tady vedle děvčat pomalu stárnu. Tím, že mám kolem sebe mladé lidi, se i já cítím psychicky mladší. Tedy do doby, než projdu kolem zrcadla. To se pak leknu, protože věk je samozřejmě vidět, ale netrápím se tím. Mohla bych mít mindráky, být naštvaná, že jsou kolem mě mladé krásné holky bez vrásek, ale tohle opravdu neřeším.

Mají to v tomto směru modelky těžší než ostatní ženy?
Určitě jsme k sobě kritičtější. Kolikrát se divím, co všechno na sebe některé ženy obléknou, a já obdivuju jejich odvahu. Dneska bych už si například na sebe nevzala sukni, protože mám křečové žíly a nechci tím nikoho obtěžovat. Nedovolila bych si odejít z domu, abych se necítila dobře.

Můžete srovnávat - mají dnešní dívky větší sebevědomí než před dvaceti lety?
Mají ho vyšší, ale v porovnání třeba s Američankami nemají skoro žádné. Je to ve výchově doma i ve škole. U nás děti stále slyší nesmíš, nesahej, tohle nedělej. V tom je asi zásadní chyba.

Vy jste ve dvaceti sebevědomí měla?
Samozřejmě taky ne. Když jsem jako modelka měla možnost vyjíždět do zahraničí, tak jsem přišla do luxusního hotelu, tvářila se strašně suverénně, ale řeknu vám, že jsem měla pořádně stažený zadeček. Nebo když jsem přišla do luxusního obchodu, kde jsem nic nechtěla kupovat, jen se chtěla podívat, tak ten pocit byl velice nepříjemný.

Modelka Zuzana Prypoňová a šéfka modelingové agentury Czechoslovak Models Milada Karasová

Modelka Zuzana Prypoňová a šéfka modelingové agentury Czechoslovak Models Milada Karasová

A dneska už se nepotíte?
Vím, jak se mám chovat, co dělat. Díky modelingu jsem jezdila po světě a to vám dá hodně. Pak jsem taky vedle sebe měla o dvacet let staršího muže, který mě nastartoval a posunul. A strašně moc jsem se naučila díky podnikání. Musela jsem si vypěstovat zdravé sebevědomí, protože jinak bych nic neprodala. Dokonalá nejsem, ale sebevědomí už mám. Přes to všechno se mi občas stane, že v obchodech v Pařížské ulici váhám, jestli jsou tam oni pro mě, nebo já pro ně, a jak to tedy vlastně je a mám z toho mindrák.

Kdo vás vůbec přivedl k modelingu?
Našel mě fotograf Milan Šára, se kterým jsem začala v sedmnácti letech fotit. V jednadvaceti mě přihlásil na konkurz do ÚBOKu, který jsem vyhrála. Nechtěla jsem tam být nastálo, protože už jsem měla dítě. Byla jsem tam tedy jen externě. Přesto jsem hodně jezdila a dělala jsem tuhle práci do svých skoro pětatřiceti let.

Vlastní agentura pak byla logickým pokračováním?
Chvíli jsem ještě dělala průvodkyni a na konci osmdesátých let začala pro francouzskou agenturu Madison Models vyhledávat nové tváře. Díky modelingu jsem věděla, jak to v této profesi chodí. Jezdila jsem po veletrzích, na soutěže, chodila po diskotékách a hledala zajímavé tváře,které jsme pak jednou za čtvrt roku pozvali do hotelu, kde si agentura vybrala.

Co všechno pro dívku v agentuře zajistíte?
Proškolíme ji, aby věděla, co vlastně modeling je, jak se má starat o pleť, vlasy, postavu, jak se má chovat a samozřejmě jí musíme zajistit práci. Tyto služby má zadarmo, pak nám odvádí provizi dvacet procent a špičkové modelky deset procent.

Co pro vás bylo na podnikání nejtěžší?
Zažila jsem spoustu horkých chvilek. Nejhorší bylo, když jsem takzvaně ,udělala‘ nějakou dívku, ona pak vyjela do zahraničí, odkud mi poslala zprávu, že u mě končí, protože už mě nepotřebuje. To jsem i obrečela. Přišlo mi líto, že do někoho investuju, nejen peníze, ale i city, protože v téhle profesi si vytvoříte jiné vztahy než v běžné práci, a on vám pak uteče. Tohle mě hrozně mrzelo a mrzí dodnes, jen už kvůli tomu nebrečím. Vadí mi taková neserioznost a neloajalita.

Jak odpočíváte od práce?
Ráda vyrážím do přírody, se psy, na kolo, lyžuju, baví mě pracovat na zahradě, rýpat se v zemi. Ve dvaceti letech jsem samozřejmě vymetala diskotéky, flámovala, ale každé životní období přináší své. S partou mých kamarádek také vyrážíme na prodloužené víkendy. Na vyčištění hlavy je to ideální. Baví mě ženské plkání o ničem. Probíráme chlapy, sex, postupně se dostaneme na děti i vnoučata a skončíme u chorob. Semeleme skutečně páté přes deváté. Mám ráda tyhle dámské jízdy, bohužel z časových důvodů je nemůžu podnikat tak často, jak bych si představovala.

Když jste začínala s modelingem, měla jste dítě. Byla jste mezi ostatními modelkami raritou?
Vůbec ne, naopak skoro všechny jsme už měly děti. V sedmdesátých letech bylo obvyklé mít dítě velmi brzo.

Jak jste práci s dítětem zvládala?
S pomocí maminky, která už byla v důchodu. Měla jsem výhodu, že jsem byla na volné noze. Vyjela jsem třeba na dva týdny do ciziny, ale pak jsem byla doma měsíc a chodila jenom večer na přehlídky. Dalo se to zvládnout. A manželovi moje práce dělala dobře, byl na mě pyšný, takže se také snažil hlídat.

Čím vás zaujal o dvacet let starší muž?
Říká se, že starší muže si hledají ženy z rodin, kde nefunguje otec, ale já měla bezvadného tátu. V tomto vůbec nebylo. Bylo mi dvacet a imponovalo mi, že byl pohledný a inteligentní. Vždycky mě zajímali a zajímají muži, kteří mi mohli něco dát, ze kterých jsem mohla něco vycucnout a ukrást, tím teď nemyslím peníze, ale dozvědět se od nich něco. A přiznávám, že v tom bylo i to, že manžel už měl určité postavení, a to mě bavilo. Taky si se mnou uměl poradit, dovedl si na mě dupnout. Já potřebuju chlapa, který mě postaví do latě.
Ředitelka agentury Czechoslovak Models Milada Karasová, návrhář Kopřiva, modelka Jarka Rytychová na vernisáži fotografií

Ředitelka agentury Czechoslovak Models Milada Karasová, návrhář Kopřiva, modelka Jarka Rytychová na vernisáži fotografií

Co na to manželství říkali rodiče?
Maminka říkala, jakou kytičku si utrhneš, takovou budeš čuchat. To víte, že moc nadšená nebyla, protože byla jen o pár let starší než můj muž, ale já jsem si vždycky prosadila, co jsem chtěla.

Ale stejně to nakonec skončilo. Proč?
Rozvedli jsme se po třinácti letech. Já jsem se už asi hodně naučila, získala sebevědomí, chtěla něco jiného. Potřebovala jsem chlapa, který mi dá něhu. Můj manžel byl hodně pragmatický. To, co se mi předtím líbilo, mi začalo hrozně vadit. Roli sehrál také věk, protože začal být hodně vidět ten velký rozdíl. Dnes už manžel nežije, ale pořád se navštěvujeme s jeho synem z předchozího manželství. Má tři děti, pro které jsem babička, a jsem ráda, že i dcera má bratra.

Bylo pak vaše pátrání po chlapovi s něhou úspěšné?
Když jsem se rozvedla, měla jsem delší vztahy, které trvaly vždycky tak deset let. Pak jsem muže opouštěla.

Potřebovala jste změnu?
To snad ani ne, ale po takové době jsme se už okoukali. Pokud vám muž skutečně neimponuje, tak ve vztahu nic neuhrajete, nikde v žádné oblasti společného života. Teď jsem s přítele muž patnáct let a vypadá to tedy, že už spolu zůstaneme. (smích)

A poučena z manželství jste si našla muže věkově sobě blíž?
Taky ne, mám chlapa o čtyři roky mladšího! (smích)

Vy tedy umíte překvapit. Mám pocit, že mít po čtyřicítce mladšího muže je teď trochu ,móda‘. Vysvětlete mi, co se stane se ženou, že zatímco do té doby hledáme partnery většinou starší, najednou se to otočí?
My ženy jsme daleko více aktivní než muži. Fyzicky i psychicky. Jen si vemte, jak dovedeme dělat několik věcí najednou. Já můžu psát na počítači, telefonovat a přitom ještě slyším, co si povídají kolegové v kanceláři. To chlap nemá, není mu to dané od přírody. Když překoná šedesátku, tak ho začne tu píchat, tu bolet, začne být neuvěřitelně sebestředný, nakonec má taky ,menopauzu‘ a pro ženu to je unavující. Táhne ji dolů. Samozřejmě to neplatí pro všechny muže, ale ti v mém okolí jsou spíš takoví.

Dovedla byste žít sama?
Rozhodně ne, nepatřím k ženám, které umí žít samy. Já k životu chlapa nutně potřebuju. Nikdy jsem nebyla sama. Samoty se bojím. Potřebuju mít někoho, kdo mě pohladí, s kým si můžu popovídat, kdo mi poradí. Jsou věci, které pochopí jen ten nejbližší. Můj chlap mě vždycky podržel. A to je v životě důležité. Z každého vztahu časem vyprchá prvotní zamilovanost, která se změní v kvalitní přátelství. Není důležité jiskření, ale musíte mít jistotu. Jistotu, že když se vracíte domů, tak tam na vás někdo čeká, pochválí vás, potěší, klidně i vynadá. To je jedno. Důležité je, že je tam.

,