Ona
Michaela Burdová Brožová - vedoucí mise v Etiopii humanitární organizace Člověk v tísni

Michaela Burdová Brožová - vedoucí mise v Etiopii humanitární organizace Člověk v tísni | foto: Dalibor PuchtaiDNES.cz

Šéfka mise v Etiopii: Běloškám muži dovolí víc než svým ženám

  • 12
Už rok je vedoucí mise v Etiopii. Za sebou má i zkušenost z mise na válkou zasažené Srí Lance. "Strach jsem neměla, spíš jsem se bála, aby se nedostaly domů nějaké špatné zprávy," vzpomíná osmadvacetiletá Michaela Brožová Burdová.

V čem se lišila situace na Srí Lance a v Etiopii?
Výrazně, Srí Lanka byla ve válce. My jsme sice nepracovali přímo ve válečné zóně, ale sousedili jsme s ní. Uvědomovali jsme si to kvůli neustálé přítomnosti armády, museli jsme dodržovat přísná bezpečnostní opatření. Třeba když jsme jezdili autem, museli jsme svítit, aby bylo vidět, kdo jede uvnitř. Jako organizace jsme měli vypracovaný systém varovných SMS, důkladně jsme plánovali veškerý pohyb v zemi, rizikovým oblastem jsme se vyhýbali.

Dostali jste se někdy do bezprostředního ohrožení?

Michaela Burdová- Brožová

* Narodila se před 28 lety
* Vystudovala obchodní akademii, obor cestovní ruch, poté na Vysoké škole ekonomické obor Mezinárodní politika a diplomacie, s vedlejší specializací rozvojová studia.
* Při vysoké škole pracovala v daňové kanceláři jako účetní, od roku 2005 byla jako stážista v Rozvojovém středisku Ústavu mezinárodních vztahů (dnešní Česká rozvojová agentura), po škole tam nastoupila na plný úvazek.
* Ve společnosti Člověk v tísni pracuje od roku 2008. Nejdříve působila jako finanční manažer na Srí Lance, do září 2009 je vedoucí mise v Etiopii.
* Byla na jazykové škole v Austrálii, zúčastnila se výměnného pobytu na University of Tel Aviv v Izraeli.

To přímo ne. Jednou naši zaměstnanci slyšeli střelbu, která byla poměrně blízko. Museli jsme pak naplánovat bezpečný přesun lidí, kteří byli poblíž. Jednou jsme také dostali SMS, že zahynuli někde nějací expati (zahraniční pracovníci v zemi, pozn. red.). To byl hodně nepříjemný pocit, protože nás v oblasti Trincomalee bylo humanitárních pracovníků poměrně málo, všichni jsme se znali. Nakonec se ukázalo, že incident se nestal v naší oblasti. Velkým nebezpečím pro naši práci byl také cyklon, který se na Srí Lanku blížil. Museli jsme přerušit všechny aktivity. Ale nakonec se nám také vyhnul.

Měla jste strach?
Mně to ani nepřišlo. Když jste v té zemi, neuvědomujete si to nebo nepřipouštíte. Zvyknete si na leccos. Spíš jsme měli strach, aby se nedostala nějaká špatná zpráva k našim blízkým, aby neměli strach oni. Pečlivě jsme tedy kontrolovali česká média. Když se objevila nějaká zpráva o Srí Lance, hned jsme je kontaktovali a vysvětlovali, jak to tam vypadá.

Jak se lišila práce?
Byl to rozdílný druh mise. Na Srí Lance to byla humanitární pomoc pro lidi zasažené tsunami a válkou, bylo třeba rychle pomoci. V Etiopii máme rozvojové projekty. Ty jsou propracovanější, vyžadují více přípravy a spolupráce příjemců pomoci a místních úřadů. Zaměřují se na zlepšení životních podmínek obyvatel v dlouhodobějším horizontu. Stavíme tu školy, pomáháme se zajištěním pitné vody, vzděláváme učitele. Pro mě se práce liší i rozdílnou pozicí - jako vedoucí mise mám na starosti rozdílnou agendu.

Michaela Burdová-Brožová - vedoucí mise v Etiopii humanitární organizace Člověk v tísni

Co obnáší pozice vedoucí mise?
Je to rozhodně větší zodpovědnost a je to psychicky náročnější. Spousta lidi má mylnou představu, že většinu času jsme v terénu, ale ona je to hodně úřednická práce. Na práci v terénu najímáme především místní pracovníky, kteří mají u obyvatel větší důvěru. Znalost místního prostředí je velká výhoda. Já hodně jednám s úřady, koordinuju projekty s ostatními nevládními organizacemi a vládou, řeším lidské zdroje a pokrytí nákladů mise, připravujeme s ostatními expaty nové projekty, hledáme zdroje financování, připravujeme zprávy pro naše donory. Ta úředničina je třeba 80 procent práce. Do terénu jezdím hodnotit projekty a zkoumat podmínky pro projekty nové. To je ale nejzajímavější aspekt práce, tam jsou vidět výsledky.

Jak se na vás dívají jako na ženu ve vedoucí pozici?
Zahraniční pracovnice berou jinak než své ženy. My jsme pro ně bělošky, ferengi, a ten ženský aspekt je hodně potlačený. Vnímají nás jinak. Dovolí nám hodně věcí, které by u jejich žen neakceptovali. Na Srí Lance jsem třeba hrála volejbal, což je pro místní ženy nepředstavitelné. I tady v Etiopii, když jsme čekali v terénu na auto, já jsem s místními muži hrála volejbal, jejich ženy ale seděly pod stromem. Vlastně jsem se asi nikdy nesetkala s tím, že bych to jako žena měla komplikovanější.
V Etiopii je hodně odlišný Somali Region (oblast země u hranic se Somálskem, pozn. red.). Dodržují tam tradiční kmenové rozdělení a se mnou jednali jinak. Když se nám rozbilo auto, nechali mě sedět v autě a nechtěli mě nechat ani vůz tlačit. Takže to bylo spíš galantní jednání, ne v negativním smyslu. Nenechali mě třeba zaplatit s odůvodněním, že ani ten nejhorší pirát by nemohl nechat zaplatit ženu. Na tom trvají občas i naši řidiči.

Michaela Burdová-Brožová - vedoucí mise v Etiopii humanitární organizace Člověk v tísni

V týmu místních ale ženy máte, že?

Jak jste se k té práci dostala?
Cestování a mezinárodní vztahy mě zajímalo už od mala. Na vysoké škole jsem studovala mezinárodní vztahy a rozvojové země. Po škole jsem začala pracoval v Rozvojovém středisku Ústavu mezinárodních vztahů (dnes Česká rozvojová agentura). Uvědomovala jsem si ale, že bez zkušenosti přímo v terénu se ta práce dělá špatně. Proto jsem se rozhodla odjet na Srí Lanku. Tam jsem zjistila, že práce pro nevládní organizaci, která pracuje přímo v terénu, mi vyhovuje mnohem více a zůstala jsem i po skončení mé první mise.

Ano, dlouho se nám nedařilo je sehnat, ale teď už je máme. Je to hodně důležité. Ženy přemýšlí jinak, dokáží dát projektům nový náboj, jinam je posunout. Ženská ruka v projektu je znát. Ale je pravda, že ze začátku měli naši zaměstnanci s ženami v týmu trošku problém. Po jedné naší administrátorce chtěli třeba hodně dlouho vařit kafe a další věci, které by si mohli udělat bez problémů sami. Donoři, například UN OCHA, ale začínají ženský aspekt v týmu vyžadovat, je to pro ně důležité. Pracujeme například v oblasti hygieny a sanitace a muž není ženám v komunitě schopný vysvětlit specifika hygieny při menstruaci, těhotenství atd. Tohle musí dělat žena, aby tu informaci ostatní ženy vzaly. Při náboru tedy vždy zdůrazňujeme, že chceme, aby se hlásily i ženy. Hlásí se jich ale málo, snad se to časem zlepší.

Má evropská žena v Etiopii s hygienou problém?
Ve větších městech si může nakoupit vše na co jsme zvyklé. V terénu je problém s čuráním, chlapi jdou rovnou vedle auta, což žena nemůže a navíc jsou všude kolem lidi, tak většinou musím čekat až domů.

Michaela Burdová-Brožová - vedoucí mise v Etiopii humanitární organizace Člověk v tísni

Oblékáte se ven "po evropsku"? Můžete třeba vyjít na ulici na podpatcích? Nosíte šperky?
Snažím se nevyčnívat a respektovat místní zvyky. Na Srí Lance jsem si pořídila sárí a salvary, ty jsem nosila i do práce. V Etiopii je do kancelář zvykem klasická halenka a kalhoty či delší sukně. V Somali Regionu, kde jsme nedávno zakládali pobočku, si zakrývám vlasy. Podpatky se do terénu moc nehodi, ani šperky nenosím. S našimi zaměstnanci se nebojím, že by nás někdo okradl, ale lepší je nevyčnívat, zvláště v hlavním městě - tedy nenosit výrazné šperky, kameru či kabelku navolno.

Jak se tam Evropanka stravuje?
Strava je hodně rozdílná, v terénu se nedá koupit nic než inzhara (nakyslá placka, která se doplňuje masem, rybou či pastou z luštěnin a zeleninou). Ve větších městech si dáváme evropské speciality - i pizzu, těstoviny, různá masa. Na mise se klasicky vozí následující: slivovice, sýry, lovečák a studentské pečetě.

Jak dostupná je tam lékařská péče?
Lékařská péče je dostupná, v hlavním městě jsou víceméně kvalitní nemocnice, nicméně například se zubařem jsem čekala domů.

Jak se na vaši práci dívá rodina?
Když jsem odjížděla na Srí Lanku, rozhodně radost neměli. Měli samozřejmě strach, zprávy ze země nebyly vůbec pozitivní. Navíc jsem jedináček, a o to horší to pro maminku bylo. Nadšený nebyl ani můj manžel. Ale hodně mě podporuje, ví, že to je práce, kterou jsem si přála dělat a která mě baví. Ví, že práce v Praze v kanceláři mě tenkrát nenaplňovala.

Co vás na té práci baví?
Je to zajímavá práce v zajímavém prostředí. Člověk pozná jiné země, jinou mentalitu. Je to práce, kde jsou okamžitě vidět výsledky. Jsem v kontaktu s lidmi, kterým pomáháme, vidím, jaký na ně má naše pomoc dopad. Vidím tam smysl.

Stýská se vám?
Ano, ale ne ani tolik po zemi, ale hlavně po lidech. Když mají nějaký problém, někdo je nemocný, mrzí mě, že s nimi nemůžu být a pomoct jim. Nejvíce se mi stýská po manželovi. Původně jsme mysleli, že by v Etiopii pracoval taky, což ale nakonec nevyšlo. Už tu za mnou ale dvakrát na tři měsíce byl, teď jsme spolu v kontaktu každý den přes skype. Chápe, že si potřebuju splnit svůj cíl.

Co byste z Afriky "přenesla" do Evropy, co naopak z Evropy do Afriky?
Z Afriky bych do Evropy přenesla úsměvy a pohodu, z Evropy do Afriky asi nic, co by se tam časem nedostalo samo.

Michaela Brožová Burdová - vedoucí mise v Etiopii humanitární organizace Člověk v tísni