Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Šéfka brněnského okruhu: Nemám kamarádky ani slzné kanálky

  0:18aktualizováno  0:18
Ještě před několika lety měla na povel jen třídy rozjívených žáčků, dnes velí brněnskému automotodromu, Masarykovu okruhu. Sama prý jezdí jen na skútru, a to velmi pomalu, jinak je ale ztělesněná rychlost a energie.

Ivana Ulmanová - Šéfka brněnského automotodromu | foto: Petra Pikkelová

Byla jsem moc zvědavá, jak vypadá onen "odjištěný granát", jak vás popsal váš kolega v našich novinách. Jste to vy?

Jsem. Umím zařvat. Řvu, když čuchám čertovinu. Ano, jsem taková. Je to asi dáno víceméně tím, jak je člověk ve stresu a presu, jeho jednání je pak zkratkovité, přestane si navlíkat rukavičky a chodit kolem horké kaše. Ale lidé, kteří mě znají, vědí, že je otázka chvilky, než vychladnu. A vědí, že v mém řevu není nic osobního. Nikoho nezatracuji a většinou vím, proč řvu.

Jste taková "odjištěná", energická a rychlá i mimo práci?

Pořád. Například vůbec netíhnu ke sportům, jako jsou šachy nebo golf - ploužení se od jamky k jamce. Chodím hrát badminton, squash, potřebuji k životu agresivnější sporty. Když jsem unavená, tak se seberu a jdu běhat. Nebo když mi ztěžkne tělo. Třeba sedíme s mužem a kamarády v hospodě a já najednou cítím, jak to přichází, jak tělo těžkne... Tak si dám dvě kolečka kolem hospody.

Svou divokost podtrhujete i sakem s "šelmími" vzory, jak vidím.

To taky. Ale mám ho hlavně proto, že ho můžu kamkoliv mrsknout a nepomačká se a pořád vypadám jako inteligent. Ale je pravda, že na sobě musím mít vždycky něco neklidného. Nosím červený odstín ve vlasech. Zatoužila jsem být oříškově hnědá, tak jsem se obarvila, ale hned jsem to musela zase sundat a vrátit se k červené. Nešlo to, nebyla jsem to já. Jinak jsem ale líná se oblíkat. Mám doma několik věšáků s podobným oblečením, ráno jednoduše po něčem hrábnu. Mám jednoduché oblečení, ale k tomu miluju vzorované punčocháče. Pořád si nějaké kupuju. Čím divočejší vzorek, tím jsem šťastnější. Snad jsem pořád trošku žena...

Proč byste nebyla?

To moje dcera tvrdí: "Naše mamka je drsoň, nemá kamarádky a nemá slzné kanálky."

Ty jste si nechala kvůli tvrdé manažerské image vyoperovat?

To bohužel nedělají. (Rozesměje se tak, jak se během rozhovoru bude smát každou chvíli.) Ale ne, někdy brečím, už když slyším v rádiu dojemnou písničku. Slzím jak o závod, ono je to zdravé a uvolňuje to napětí. Ale jak jsem vevnitř měkkota, tak o víc potřebuji navenek, především v práci, působit tvrdší. Jakmile dáte najevo slabost, může vás to ohrozit.

Můj kolega, který s vámi před časem mluvil, ale říkal, že máte na stole v práci krabici papírových kapesníků...

To je pro mé kolegyně, když přijdou s nějakým světobolem, tak vyndám ty kapesníky, popláčou si. Já ale nerada slzím před jinými lidmi. To mi připadá jako projev slabosti. Ty pochyby o ženskosti se týkají i toho odjištěného granátu. Když si myslím, že je něco špatně, tak to řeknu na rovinu, což někdy vytváří pocit, že jsem skoro chlap. Ale myslím, že nejsem.

Mohu vás uklidnit, působíte velmi žensky.

Díky, taky mi to dalo asi dvacet minut práce.

A co kamarádky, fakt je nemáte?

Nemám ty kafrací ženské spolky. Spíš bývám s chlapama, poškádlíte se, zasmějete. Měla jsem jen jednu důležitou kamarádku…. Já nejsem svěřovací typ. Čím víc máte kamarádek, tím víc se všechno řeší. Vy se potřebujete jen vykecat, ale ony to začnou řešit...

Musím bránit čest dámských klubů, přinejmenším toho, kam patřím. To byste nás urazila. Téma může být stejně tak rozchod jako sex, politika i němý film - i když vše probíráno náležitě hlučně.

Asi hodně záleží i na tom, z jakého jste prostředí. Jasně. Ale já ten spolek nemám.

Ivana Ulmanová

Začínala jste naopak ve v českém prostředí až přefeminizovaném oboru - školství. Proč jste odešla?

Na ty časy nevzpomínám nerada, ale odešla jsem kvůli rodičům, kteří mají pocit, že jejich dítě si může dělat, co chce. Každý přece musí mít řád, aby mohly být výsledky. Je osm hodin, děti mají být v lavicích, mít na lavici sešit a může se začít, ne že je budu někde nahánět. I geniálnímu dítěti by měli jeho rodiče vysvětlit, k čemu je tkanička u boty.

Takže jste to vzdala.

Nevzdala, tak bych to neřekla. Došla jsem k rozhodnutí, že už toho je dost. Manžel tehdy odjížděl pracovat na rok do zahraničí, tak jsme se dohodli, že ukončím pracovní poměr, zůstanu s dětmi doma, dodělám si angličtinu - bez té jste mrtvý muž. A když se vrátil, bylo mi sedmatřicet. Musela jsem začít od píky, nastoupila jsem jako asistentka.

A jak jste se dostala na Masarykův okruh?

Shodou okolností se šéf, kterému jsem dělala asistentku, rozhodl koupit majoritní podíl Masarykova okruhu. A potřeboval ovečku, která to tam povede. Byla jsem vybrána. Ze své praxe vím, že nejdůležitější je loajalita, když máte lidi, kterým můžete věřit, můžete se do něčeho vrhnout... A on mi věřil. Měla jsem už velké děti, muž mě podpořil, šla jsem do toho.

Asistentka, která přišla ze školství, se stane ze dne na den šéfkou takového kolosu. Jak jste se s tím poprala?

Ono to má své plus, když vstoupíte do vod, které neznáte, vidíte věci jinak než lidé, kteří tam pracují desítky let. Uděláte v těch vodách zmatek. Téměř na den přesně jsou to tři roky, kdy jsem tam přišla.

Musela jste asi udělat personální vichr, ne?

Jistě. Abyste si zformovala tu společnost k obrazu svému, tak musí dojít k zásadnímu obratu. Ale předcházely tomu samozřejmě audity. A pak došlo na sekání hlav. Kompletně celý vrcholový management ze dne na den opustil okruh, na veřejnosti to vyvolalo obrovský rozruch, ale myslím si, že kdokoliv by přišel řídit takové těleso, udělá to samé. Bylo potřeba najít novou krev, což je šílená práce - najít lidi, kteří by odpovídali vašim představám. Dodnes mi někteří kvalitní lidé chybí. Ale za ty tři roky jsme spoustu věcí udělali, opravili jsme areál, máme nový povrch.

Propustila jste ale lidi, které jste sama neznala. Nezmýlila jste se v někom?

Ano, stalo se mi, že s managementem odešel jeden velmi kvalitní člověk, nebyly na něj dobré reference, ale ukázalo se, že ti, co na něj mířili prstem, sami nebyli ti nejkvalitnější a nejspolehlivější rádci. Lidí, kteří se tak dobře orientují ve všech předpisech motosportu jako on, je málo. Po dvou měsících jsem zjistila, že ostatní mu nesahají ani po kotníky. Sklonila jsem hlavu a šla jsem ho požádat, jestli by se nevrátil.

Jak reagoval?

Jako chlap. Byl pochopitelně trošičku ješitný, ale dohodli jsme se. Řekla jsem mu, že nabídku už nezopakuji. Buď kývne hned, nebo nikdy, ale když kývne, budu moc ráda. Naštěstí je to člověk velmi inteligentní, vrátil se a patří k těm, co jsou mojí největší oporou. Udělala jsem chybu, ale napravila jsem ji. Ale bolelo to... Hrozně. I když to tak možná na první pohled nevypadá, člověku to přidá na respektu mnohem víc, než když uděláte chybu a stojíte si za ní. Lidi musí cítit, že jim dáváte důvěru, pak mohou něco budovat. Když je budete jen klepat přes prsty a nenecháte je rozvinout, je to špatně. Já usměrňuji a hlídám. Když vidím, že se to někam vyvíjí, umím být, myslím, šéf benevolentní.

Ale i šéf-odjištěný granát.

Pokud se rozčílím, tak se rozčílím kvůli konkrétní věci... Moje dcera říká, že nejvíc se vztekám kvůli drobnostem, nicotná věc mě rozpálí do bezvědomí, ale zásadní věci řeším chladně, bez emocí. Až na pár jedinců si ale nemůžu na lidi z okruhu stěžovat, ta práce je těžká, téměř nepřetržitá, o sobotách a nedělích, není to práce pro každého.

Přímo ve vedení máte tři ženy, což je na české poměry nebývalé, navíc v motosportu. Kdo jsou ty ženy?

Říkám jim tři Grácie. Jsou pečlivé a razantní. Je to motoristický sport, pohybujete se mezi závodníky, kteří jsou poměrně nevybíraví, musíte být tvrdá. Tři Grácie jsou tvrdé. Mám svůj příklad. Nedlouho poté, co jsem přišla do vedení, mě prosil jeden závodník, jestli si může dvacet minut zajezdit ráno, než otevřeme areál. Neviděla jsem v tom problém. Pak jsem potkala jednu z Grácií. "No, zbláznila jste se? To nám ten okruh do týdne rozsekají," povídá. "Proč?" "Tohle byl jeden, v zemi jich je stovka, za hranicemi další stovky, bez systému nám to zničí." Ony jsou ty, které umí říct ne. Máme přece pravidla a ta je třeba striktně dodržovat. Tři Grácie jsou svobodné, energické dámy, pořád ve střehu, jsou tvrdé a mají respekt. První se stará o pronájem dráhy, druhá organizuje motocyklové závody a třetí automobilové. Na nich stojí celá činnost okruhu, ony jsou ty, které okamžitě odpoví, kolik securiťáků je třeba na Grand Prix. Ona hned řekne: "3 525." Mají to v malíčku.

Ivana Ulmanová

Grand Prix je vrchol sezony. Oslavujete nějak její závěr?

Po Grand Prix jsou všichni tak vycucaní, že se na ně nemůžu ani podívat... Týden poté se po okruhu plouží stíny, úplně vyždímaní lidé. Téměř jim přikazuju, aby si po takových závodech brali dovolenou. Ale jsou mezi nimi workoholici, kteří mých pokynů nedbají. Přitom máme šest týdnů dovolené.

A vy sama jim jdete příkladem?

No... Ne. Nestíhám. Mě to nebaví.

Aha. Sama do toho zaměstnance nutíte, víte dobře proč: jsou unavení a musí si odpočinout, aby zase fungovali. Ale vy sama to nepotřebujete, jistě...

Já vím. Ale teď během Vánoc jsem opravdu odpočívala. Na konci roku už jsem byla hodně unavená, neměla jsem sílu, během Vánoc jsem ležela u televize, nabírala na váze a chodila jen ven větrat naše domácí hlodavce. Síla se obnovuje. A já odpočívám na výjezdech v zahraničí. Mívám tam kromě kolotočů jednání i plusové dny, kdy spím. Ale já mám pohyb a aktivitu v povaze po svém otci. Jsme takoví neklidní. Nicméně únavu cítím. Rok byl těžký, hodně se opravovalo a investovalo. Dávám se do pořádku, ale mám to většinou tak, že čím větší chaos a zmatek a změny, tím víc čerpám síly. Když sedím doma, jsem najedená, mám navařeno, jsem v osm hodin mrtvá a jdu spát.

Grand Prix už jsme zmínily. Kromě toho, že celé Velké ceně velíte, máte ještě na starosti VIP osoby. Někde jste si posteskla, že je to náročné. Proč?

Nic proti VIP osobám, ale je to někdy práce skutečně velice vyčerpávající. Některé VIP osoby mají pocit, že se jim musíte věnovat, a pochopitelně ne s každou je strávený čas příjemný. Někteří mají opravdu zájem, ale jiní se jezdí předvádět do televizních kamer. Zajímá je jen chvíle, kterou bude vysílat televize, a předávání cen.

V médiích jste si postěžovala, že je těžké do Brna na Grand Prix přilákat politiky a zástupce státu. Jak to?

Nebudu to už moc rozmazávat, ale mrzí mě, že kdekoliv po světě, kde se jede Grand Prix, je to akce prestižní. Ceny předávají premiéři, prezidenti... U nás o to vláda nestojí, přitom jsou miliony a miliony lidí po celém světě, kteří přenos sledují. Je to největší akce pořádaná v Česku. My se snažíme propagovat republiku, není to spojené s finančním oceněním, ale s budováním prestiže. Ale to je bohužel rys naší společnosti.

Jak to myslíte?

Je-li něco věnováno státu či národu, nikoliv jednotlivci, je to vnímáno jako okrajová záležitost. Ani reprezentanti státní správy často nereprezentují stát, ale spíš sami sebe.

Vraťme se od VIP k vám. Dotkl se vás vůbec motosport před vaším příchodem na okruh?

V dětství. Můj otec byl motorkář, měl rád motokros a jako divák plochou dráhu. Než mu to maminka zakázala. Na okruhu v Brně jsem poprvé byla tak před šesti lety.

A teď jste fanda?

Moje dcera, kterou pořád cituju, říká: "Mamko, ty jsi úplný tunel, ty nevidíš nic jiného než motorky." Asi se to na člověku odrazí, už se neumí bavit o ničem jiném. Zaslechnu v televizi zvuk motoru, můžu se přerazit, jak běžím, abych viděla, co se tam děje.

Ale na motorce nejezdíte.

Jen na skútru a hrozně pomalu, moje koordinace pohybů je katastrofální. V autě jezdím hodně a jezdím poměrně rychle. Ale na motorce jsem v životě nejela. Na skútru si třeba před závodem objedu okruh, jestli je všechno v pořádku, pozdravím traťové komisaře, zamávám jim, podívám se, kolik lidí je na tribunách. A po ránu si často okruh projedu v autě, pomalu s notýskem, zapisuju si, kde je utržená reklama, kde reznou sloupy a tak.

Zmínila jste, že vaše maminka tatínkovi zakázala závodit. Svému synovi byste to dovolila?

Nerada bych mu cokoliv zakazovala. Ale bála bych se hrozně. Pořád jednou nohou v nebezpečí. A taky ten kočovný život je náročný. Maminky jezdců to musí fakt těžce nést. Mně stačí, když můj syn jede autem do Olympie (nákupní centrum v Brně), žádám ho, aby mi zavolal, až dojede.

To znám, já musím psát mamince esemesku, jestli jsem dojela živa a zdráva vlakem z Blanska do Prahy.

My matky jsme všechny stejné... Ale ono projít večer kolem hlavního nádraží, to je možná nebezpečnější než závod Grand Prix, to chápu.

Vy jste původem z Prahy. Už se cítíte jako Brňanka?

Asi jo. Brňáci sice asi poznají, že NEJSU čistokrevná, prozradím se třeba souslovím Přijdu dýl.

My naplaveniny z Moravy v Praze to máme přesně naopak. Ani po deseti letech trvalého pobytu nevyslovím: přijdu "dýl", bez "tý ženský" nebo "lítačka"...

To zase já nikdy neřeknu šalina. Týrám děti, aby říkaly tramvaj a tramvajenka. Ale "su" je nepřekonatelný problém, "chcu" a "su" mě přivádí u mých dětí k šílenství.

Říkáte děti, ale ty vaše už jsou poněkud odrostlejší. S pětadvacetiletou dcerou můžete být za chvíli už babička. Jaká budete babička?

Začnu asi takhle: naše děti říkají, že se narodily s batohem na zádech a s teniskama na nohách, kočárkem jezdily jen nezbytnou dobu. Dítě musí být zdatné. Například dodnes nemáme teploměr. U nás se říkalo, když tě něco bolí, má to jen několik příčin. "Děti, bolí vás hlava? Málo pijete." Když je bolelo něco na těle, tak to znamenalo, že rostou. Když je bolelo bříško, řekli jsme: "Udělejte pár dřepů, a je to." Vnuky budu vychovávat ve stejném duchu.

Ivana Ulmanová

To nezní jako pohádková babička na zápraží s mísou buchet.

Kdepak. My jsme děti vychovávali bez babiček, které byly daleko, tak jsme je drželi zkrátka, aby nefňukaly. Běžte si hrát na zahradu... a zamkli jsme dům. A když si stěžovaly, že na zahradě nic není, řekla jsem jim, že tam mají konev. Dodneška mi to vyčítají. Hrozné dětství!

Bydlí vaše děti ještě s vámi?

Synovi je dvacet, ten bydlí s námi, studuje. Vycházíme spolu dobře. On natáčí filmy na takovou malou kameru, někdy to střiháme společně. A ráda se na jeho díla dívám. Naše pětadvacetiletá dcera se už osamostatnila.

Bývala jste vůdkyně party? Měla jste velitelské sklony, nebo se schopnost vést objevila až spolu s funkcí?

Bývala jsem spíš individualista. Moje maminka razila heslo "Kdo si hraje, nezlobí", tak nás hodně vytěžovala, ani jsem neměla čas být v partě... Natož ji vést. A ani nevím, jestli mám teď schopnosti vést.

Každý to asi dělat nemůže.

Asi ne. Spíš je to v respektu k lidem. Umět si stanovit priority, cíle, k tomu všechno směrovat a respektovat svoje lidi. Dobrý manažer by neměl rozhodovat silou, spíš nějakou inteligentní formou přesvědčit svoje lidi, že to, co on chce, je správné. Až jako poslední možnost uhodit silou. Vaši spolupracovníci by vás měli především pochopit, pochopit, co chcete a proč. Až vás pochopí, tak to udělají sami. Ale důležitá je disciplína.

Máte nějakou vlastnost, která je pro vás jako lídra překážkou?

Jo. Dělám tisíc věcí naráz. Roztříštěnost mi brání dopracovat jednotlivosti k dokonalosti. Já bych mohla sršet nápady od rána do večera, ale musíte znát své meze, musí být někdo, kdo to dopracuje a dotáhne. Tam já se mnohdy tříštím, měla bych jen dávat impulz, ale zatím mám tendenci ledacos řešit sama. Ale propracovávám se k tomu, dala jsem si na to pět let. Zatím jsem v polovině, hodně práce je ještě stále přede mnou. Moje velká chyba je, že dělám tisíc věcí najednou, do všeho mluvím, všechno chci vidět a znát a rozumět tomu. Přece nemůžete být dobrý manažer, aniž byste všechno znala, ne? Musíte všechno znát, do posledního puntíku, musíte vědět, že traťáci támhle nemají kýbl...

Nejsem sice manažer, ale myslím, že to manažer vědět snad ani nemusí. Měl by mít člověka, který to vědět bude, a věřit mu, že se o to postará...

Ale já to chci vědět všechno. Hodně komunikovat se svými lidmi nebo na závěr sezony s traťovými komisaři, kteří mi řeknou, co bylo dobře, co špatně.

Slyšela jsem vás v rádiu mluvit i o kvalitách nového povrchu vašeho okruhu. O jeho přilnavosti, ale taky o tom, jak žere gumy. Znělo to zasvěceně. Tomu taky rozumíte?

Ne. Není mnoho lidí, kteří tomu rozumí. Ale vysvětlili mi to. To je hrozná věda s tím povrchem. Stavební firma měla svého konzultanta a hádali se, jak vytvořit ideální složení povrchu. Mně se to zdálo jakési pórovité, ale vysvětlili mi, že to odvádí vodu, když prší. A ta pórovitost zároveň způsobí, že na tom dobře sedí gumy. Ale zase se v těch dírách dost opotřebovávají. Nicméně to má skvělé jízdní vlastnosti, máme jeden z nejlepších povrchů na světě, jsme na něj pyšní, taky stál peněz!

Miliony musí lítat... Jak se vám podepisují ty mnohamilionové smlouvy s dodavateli nebo milionové licence na pořádání Velké ceny?

Podepisuje se to špatně, mně krvácí srdce, ale když cena není zlodějská a je to smysluplné, tak to jde.

Co je nejsmysluplnější pro vás osobně?

Alfou a omegou všeho je, aby lidi kolem mě byli spokojení. To je pro mě největší radost. A taky to, když je kolem mě rušno. Můžete mít miliony, ale když máte kolem sebe zamračené lidi, tak vám z toho dobře není. Vždycky se sice najdou frflové, ale je třeba s frflou pohovořit, někdy dát na jeho slova, zamyslet se, zjednat nápravu, jindy je však nutno frflovi vysvětlit, že pravda je jinde a že netřeba frflat.

Ivana Ulmanová

Narodila se v Praze v roce 1962. Do Brna se sestěhovali s jejím ostravským manželem. Mají spolu dvě děti - syna Jana (20) a dceru Zuzanu (25).

Vystudovala pedagogickou fakultu, s aprobací ruština - psychologie dlouhá léta učila na základní škole.

Školství opustila a stala se asistentkou Karla Abrahama, jehož firma později koupila akcie brněnského automotodromu, v roce 2006 se stala šéfkou Masarykova okruhu.

V roce 2007 pod jejím vedením získala brněnská Grand Prix cenu za nejlépe zorganizovanou akci od mezinárodní asociace.

Ráda řídí, hraje squash a badminton.





Nejčtenější

(ilustrační snímek)
Partner Lucii surově mlátil. Vzala děti, odešla a začíná znovu žít

Ovlivnit budoucnost dětí znamená změnit budoucnost jejich matek. Pomáháme maminkám začít po odchodu z azylového domu nový život, naučit se plánovat, spravovat...  celý článek

Nicole Kidmanová (Beverly Hills, 6. února 2017)
Nechci tajit svůj věk, jsem na něj pyšná, říká padesátnice Kidmanová

Herečka Nicole Kidmanová letos oslavila padesátku. Za svůj věk se nestydí a na rozdíl od jiných hereček na rovinu říká, kolik je jí doopravdy let. Je prý...  celý článek

Zakladatel společnosti Scio Ondřej Šteffl
Ondřej Šteffl: Svět bude potřebovat lidi, kteří se umějí a chtějí učit

Umět se učit, kritické myšlení, kreativita, flexibilita, ale i empatie a laskavost – to jsou klíčové dovednosti ideálního pracovníka příštích let. Alespoň to...  celý článek

Make-up ve stylu Disneyho snímku Zloba – Královna černé magie.
Vizážistka kreslí na obličej pohádkové bytosti z Disneyho filmů

Lví král, Kráska a zvíře nebo Královna Zloba, to jsou tváře, které si dokáže namalovat umělkyně z Irska. S make-up umí doslova zázraky.   celý článek

Salma Hayeková (Londýn, 5. prosince 2016)
Ve svém věku už nemusím vypadat dokonale, je to výhoda, říká Hayeková

Herečka Salma Hayeková (50) nikdy nepodléhala hollywoodským trendům a nesnažila se mučit v posilovně jen proto, že to je zrovna v kurzu. Pro svou postavu toho...  celý článek

Další z rubriky

Paris Jacksonová na Met Gala (New York, 1. května 2017)
Jacksonová: Jsem normální člověk s celulitidou, jizvami a kily navíc

Dcera krále popu Michaela Jacksona se stále častěji objevuje na fotografiích v předních světových módních magazínech. Jak ale sama Paris Jacksonová (19) říká,...  celý článek

Salma Hayeková (Londýn, 5. prosince 2016)
Ve svém věku už nemusím vypadat dokonale, je to výhoda, říká Hayeková

Herečka Salma Hayeková (50) nikdy nepodléhala hollywoodským trendům a nesnažila se mučit v posilovně jen proto, že to je zrovna v kurzu. Pro svou postavu toho...  celý článek

Emily Ratajkowski na premiéře filmu We Are Your Friends (2016)
Emily Ratajkowski: Všichni myslí, že nejím, přitom se neustále cpu

Modelka Emily Ratajkowski (26) má dokonalé tělo bez jediného faldíku. V minulosti ji podezřívali z anorexie, tu však popírá a všem vzkazuje, že jí více než...  celý článek

Další nabídka

arome.cz

Konec svatebního kýče: svatební účesy pro rockerky a hipsterky
Konec svatebního kýče: svatební účesy pro rockerky a hipsterky

Posloucháte tvrdou muziku a v ničem se necítíte lépe, než v okovaných botách a punkovém číru? Tak to pak bude romantický drdol s růžičkami tabu i na vaší svatbě... celý článek

Hledáte maminku v okolí na společné aktivity?
Hledáte maminku v okolí na společné aktivity?

Mnoho podobných jich je na eMimino.cz.

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.