George Bernard Shaw moc dobře věděl, co říká, když přiznal, že "Ze všech lásek nejupřímnější je láska k jídlu". Já mu to věřím!
Jídlo má v mém životě veledůležitou roli. Pokud se s mužem shodnu u jídla, mám jistotu, že se shodneme i všude jinde. Radost, potěšení a rozkoš z jídla tvoří pozitivní hormony, které nás přenesou do sfér dobré nálady, a uvědomíme si, jak je příjemné užít si jídlo s někým, koho milujeme a kdo nám rozumí.
Existují stovky příruček slibujících zlepšit náš život. Jestli to dokáží? Nevím. Ale dobrý recept na rafinovaný koláč, právě vytažený z trouby, ten nám život zlepší okamžitě. Z toho mi logicky vyplývá, že kuchařka nemusí být vůbec špatná příručka pro život. Jídlo má totiž tu zázračnou moc, že činí nejdřív šťastnou duši. Jestli vnímáte vaření jako říši bezbřehé fantazie, snadno přenesete hravost ze své duše i na talíř, kde se krásně vyjeví.
P. S.: Miláčku, až mi příště povíš, že mě miluješ jako rajskou omáčku, tak se neurazím! Rozumím. Chtěl jsi říct, že jsem prostě k sežrání.
Sex bývá, na rozdíl od jídla, většinou zadarmo, vaši rodinnou kasu tedy zatěžovat nebude. Je s ním daleko méně starostí než s dětmi nebo s rodiči a stejně tak jako pohyb je pro ženské tělo velmi prospěšný. Plní totiž funkce ozdravné a relaxační. Působí blahodárně na pleť a na sebevědomí. Je zážitkem inspirativním, celé dějiny umění nám nabízejí nespočet příkladů. Nám ženám propůjčil dar svůdně a rafinovaně manipulovat mocnými muži tohoto světa. V partnerských ložnicích pak funguje jako zázračný nástroj usmíření. Za to mu patří dík.
Zeptala jsem se dnes svých přátel: "Jakou barvu pro vás má sex?" Většina mi odpověděla: "Červenou." Hned za červenou se umístila barva duhy. Ve spojení s láskou pak sex lehce zrůžoví a získává zlatavý nádech. Chutná prý veskrze sladce, někdy hořkosladce, mandle a med, tu a tam i trocha čili, je šťavnatý jako zralý ananas, jahody či maliny, často přelité čokoládou.
Ale pozor na něj! Je zrádný. Slibuje ráj, někdy však nabídne hotová muka. Nemá rád kompromisy, ale dobře vám radím, pokuste se s ním přesto vyjednávat, jinak vám dokáže ze života udělat pravé peklo. Je totiž úskočný, chtivý a nenasytný. Lehce z vás učiní lačnou samici, která skolí každého na potkání. Kromě pohlavních chorob pak riskujete i ztrátu dobré pověsti. Také může s nevinným výrazem v obličeji vrazit nůž do zad vašeho spokojeného manželství.
Je to tak - sex byl a je motorem lidské společnosti, s tím nic nenaděláme. Bylo by samozřejmě blahobytné, kdyby si SEX vyměnil místo s láskou a porozuměním, ale k tomu jaksi zatím nedošlo. Takže tu vládne neohroženě dál. Zcela všemocný ale není. Jeho sílu často rozmělňují přicházející děti, s přibývajícím věkem jej pak nahrazuje tolik milované a stejně tak nenáviděné jídlo. Ale to už je jiná kapitola.
Ženské přátelství nevzniká jen tak, když si vzpomenete. A když už vznikne, což je zázrak, chráníme si ho.
Žena dosahuje úspěchu, když se stává součástí jistého okruhu kamarádek. Tkví v tom její síla a muž se většího množství kamarádek bojí jako kojot ohně. Správně tuší, že odtud pramení vnitřní energie partnerky.
Jestliže čekáte, že jde o spolek, v němž se každý může vyplakat, pletete se. Nescházíme se ani proto, abychom si vyměňovaly recepty, hovořily o literatuře, radily si s barvou na vlasy nebo vyšívaly. Náš Slet slouží a pomáhá v té nejlepší tradici českých dámských spolků.
Pravým lékem totiž je: čas od času vypnout a všechny trable ignorovat. Chce to jen bavit se, vzájemně se pochválit a probrat svoje sny a touhy. Protože jsme všechny vybavené empatií, je takové setkání jednou velkou inspirací. Nejen analýzou, co které sluší a v čem se cítí dobře, ale i dávkou energie k řešení potíží, které v sobě tak bravurně tutláme.
Ženské přátelství nám dává úctu. Žena je citlivý organismus, mající vrozenou zodpovědnost za své okolí. Přátelství s jinými ženami jí dává naději, že v tom prokletí není osamocená, a pak - což považuji za nejdůležitější - uvědomuje si, že její hlas má váhu, nápad cenu - a každý své místo na světě. Děkuji touto cestou nejmenovaným deseti přítelkyním za to, že jsou. Sletu zdar!
Mezi muži nalézáme široké druhové rozpětí, od trhloušů a podivínů až po výkonné mozky geniálních vynálezců (někdy v kombinaci s předešlými). Je mezi nimi víc vrahů i světců, víc podvodníků i zachránců, filozofů, generálů, bezdomovců...
Ženám užiteční muži mívají dobrá zaměstnání s pěkným příjmem, nejsou lakomí a moderní doba ještě přihazuje požadavek, aby s námi stejnou měrou pečovali o hnízdo a potomky.
Někteří z mužů, kteří nám naopak nebývají v osobním životě k užitku, jsou jinak kupodivu hybateli lidské společnosti - jejím čelním mozkovým lalokem, tvůrci hodnot, vynálezci, zapálení odborníci, koumáci a dříči. Je-li vedlejším efektem těchto nezábavných tahounů slušný příjem a společenská prestiž, jsme ochotny jim odpustit, že se například věčně zašívají v laborce a doma ani nevynesou smetí. Čerpáme totiž sebevědomí z představy, že bez nás by shnili ve špíně.
V mužských tělech koluje kouzelná látka, která je žene do bojů o samičku, do rvaček a válek, kvůli ní se musí holit, díky ní mají fyzickou sílu, chuť na sex, ramena a níže posazené hlasy. Ten kouzelný působek - hormon testosteron - se podařilo týmu vědců syntetizovat teprve v roce 1939, předtím se nevědělo, že muži vlastně za nic nemůžou. Hladina testosteronu souvisí s libidem, ale provokuje také troufalost, vychloubačnost, statečnost a u někoho i ztřeštěnost. Vedle příznivých účinků na jejich život je testosteron zodpovědný i za nižší dožití mužů, které lze vysledovat u všech etnik, národů a ras. Moje babička o testosteronu nevěděla, přesto říkávala, že chlap se chce vybzíkat. Ovšem bzíkání chlapů v rodině nepřála a měla je pod kontrolou.
Muži jsou nosným trámem našich životů. Vytvořili a podpírají jako bájný Atlas nesčetné civilizace a kultury, včetně té naší. Jejich život na závěr a s ohledem na dnešní datum rozčlením do čtyř fází - první období: věří na Mikuláše. Druhé období: nevěří na Mikuláše. Třetí období: dělají Mikuláše. Čtvrté období: vypadají jako Mikuláš.
Jako dítě jsem milovala jakýkoli pohyb. Lyžování, tenis, cyklistika, to vše bylo neodmyslitelnou součástí mého života. V podstatě jsem vyrostla na horách, protože jsem závodila v alpském lyžování. Moje dětství bylo nádherné.
Postupem času jsem se musela soustředit i na studia, sport ale nikdy nešel stranou. Pohyb mi zkrátka dělal radost, přinášel tolik chtěný adrenalin a i nějaké to kilo dolů. To všechno se změnilo, když jsem se seznámila se svým budoucím manželem. Byl to Brit a o deset let starší. Občas jsem ho přemluvila, aby si se mnou zahrál tenis, dokonce se po svatbě u nás v Česku začal učit snowboardovat. Skutečný milovník pohybu ale nikdy nebyl. Za naše krátké manželství jsme toho moc nezvládli. Jedinou dovolenou byly líbánky v Chorvatsku a po nich přišla ledová sprcha v podobě diagnózy roztroušená skleróza. Sport šel stranou a nikdo nedokázal říct, jestli ještě vůbec někdy...
Necitlivost končetin, příšerná únava, bolesti kloubů. Tak jako šel stranou sport pro mě, šla jsem i já stranou pro manžela. Požádal o rozvod. Tohle těžké období mi pomohla překonat hlavně hudba, rodina a přátelé. Když jsem se dostatečně otřepala z útoku nemoci, vrhla jsem se opět na svůj cvičební plán. Zátěžové sporty jako cyklistika či lyžování jsem vyměnila za jemnější pilates. Zkoušela jsem i tchai-chi a jógu, ale zatím jsem k nim nenašla ten správný přístup. Jednoduše řečeno, je to na mě stále ještě moc pomalé.
V mém životě neexistuje, snad kromě hraní na piano a zpívání, lepší odpočinek a radost, než je pohyb. A láska ke sportu do mého života přinesla i novou lásku v podobě muže, se kterým jsem jako dítě závodila na zasněžených kopcích. Společná vášeň a radost z pohybu je základem a významným momentem našeho vztahu. Jsem přesvědčená, že dobrá fyzická kondice mi pomáhá i v boji s nevyléčitelnou nemocí, jakou roztroušená skleróza je. A proto všem čtenářkám a čtenářům radím, odložte starosti stranou, kupte si hezký cvičební obleček a vyrazte do tělocvičny, na svah, na kolo, nebo třeba jen na delší procházku. Nemusejí přitom přece padat světové rekordy, stačí když vás to bude bavit.
Narodíte se a oni jsou Bozi. Všude byli, všechno znají a všechno dovedou. Tahle etapa trvá poměrně dost dlouho, ale jejich božské schopnosti postupně slábnou. Když je vám tak třináct, z rodičů se stanou trosky, napadené způli Alzheimerem a způli Parkinsonem. Je s podivem, že jsou vůbec schopni samostatného života. Zhruba po pěti letech se stav začíná upravovat, a v době, kdy sami dosáhnete rodičovského věku, jsou již téměř normální! Po turbulentním období, kdy se snažíte být zároveň rodičem i dítětem, vás nezodpovědně opustí.
Je ale pár věcí, které se u rodičů nemění: například, když někoho zavraždíte, tak jdou a pomohou vám mrtvolu zahrabat. Ať se mrtvole říká propadák z matiky nebo vlastní rozvod. Dále se u nich vždy nachází lednička, kterou můžete vyžrat, i když vám je padesát. Prostě, když to vezmete objektivně, jsou naši rodiče pyramidálně neměnní.
Jsou úhelným kamenem našeho života, a to dokonce i v případě, kdy je nejenom že nenávidíte, ale kdy je nenávidíte po právu! Je na tomto světě něco stálejšího než vlastní rodiče? Není. Ale neříkejte to svým dětem. Nemuselo by se jim to zatím líbit, i když... já úplně cítím, jak cheopsovatím. Cheopsovatíte taky? Tak je to v pořádku. Vlastně všechno je v úplném pořádku, protože je to důkaz, že rodiče prostě jsou divem světa.
Než se náš div světa narodí, snaží se nám systematicky ničit figuru a můžeme si stokrát za den říkat, nejez tolik! Nepřecpávej se! Není to nic platné, protože div světa je zákeřný a podlý. Vymýšlí si na nás různé chutě a takové kombinace jídel, které nás nikdy předtím nenapadlo jíst. A přesto kombinujeme, přesto ty nesmysly jíme, a dokonce s chutí, protože... protože si to div světa přeje.
Pak je konečně devět měsíců za námi. Div světa se narodí, a všechno jde stranou. Oželíme toho dost, ale nejvíc nás likviduje, že nás div světa nenechá vyspat. Kde jsou ty časy, kdy jsme se k ránu zachumlaly do peřin a slastně se propadaly do voňavých snů. Ano, snily jsme si nad ránem svoji tajnou pohádku... A teď je pohádka nenávratně pryč.
Když jsem v noci vstávala, abych nakojila dceru, měla jsem rituál, který mě spolehlivě probudil. Došla jsem se zavřenýma očima k ledničce, ve které jsem měla připravený talíř s rozkrájeným silným kolečkem tlačenky, vzala jsem jeden kousek a dala si ho do pusy. To mě probudilo.
Cítíte ten rozdíl? Voňavé sny pod teplou peřinou mezi bděním a spánkem, a flák studené tlačenky uprostřed noci? To je degradace romantické ženy.
Ale tohle ještě nic není. Pak nám teprve začne nikdy nepřestávající kolotoč každodenních povinností. Kolotoč, na kterém se podle věku našich dětí mění jenom to, na čem sedíme. Začínáme na kačerovi Donaldovi, pak přesedláme na koně, pokračujeme v závodním autíčku, přeskočíme do hasičského auta, ještě nás čeká raketa a pak už nám je úplně jedno, na čem, hlavně že sedíme...
Pevně věřím, že si všechny matky, které dočetly až sem, řeknou, stejně jako já, ano, naše děti divem světa nejsou. Nejsou. Nicméně... kdybych měla svým životem zachránit svému dítěti život, neváhám ani vteřinu a udělám to.
