Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Scénáristka Eva Papoušková: Nebýt tvrdohlavá, trhám teď zuby

  1:23
Její tatínek z ní chtěl mít zubařku. Eva Papoušková ale byla tvrdohlavé dítě a nakonec vystudovala FAMU. Teď píše seriály, jeden i z lékařského prostředí. Vydělává tak mimo jiné na školné své dcery, kterou vychovává po rozvodu sama. "Místo chlapa mám seriály," říká.

Eva Papoušková. | foto: Petra Pikkelová

Máte doma lékařský teploměr?
Ne. Teplota se u nás měří odhadem. Dělám to stejně jako rodiče. Když jsme my tři sourozenci měli pocit, že nám něco je, sáhli nám na čelo. Většinou jsme pak slyšeli, že jsem zdraví.

V duchu hesla, že každá nemoc je jen zanedbaný pohyb?
Přesně tak. Já mám díky tomu dodneška rezervovaný vztah vůči matkám, které mají doma tuny léků, a když jejich dítě zakašle, okamžitě s ním vyráží hledat zlatého stafylokoka. Taková matka nejsem. V naší lékárničce jsou nějaké prošlé léky na kašel, něco na bolest hlavy, jinak nic.

Zkouší s tímto vaším postojem dcera simulovat?
Zkouší, ale marně. Táta tvrdil, že spousta chorob odchází sama, a měl pravdu. Poznala jsem to ve chvíli, kdy přišel domů a prohlásil, že je nemocný. Sdělil nám latinský název choroby, jenže tomu nikdo nerozuměl. Až brácha lékař nám to přetlumočil.

Co to bylo za nemoc?
Měl rakovinu jaterních cest. Tehdy vyklidil svoji kancelář, předal brněnskou Úrazovou nemocnici, které po roce 1989 šéfoval, dal dohromady sbírku pivních tácků, lehl si do postele a řekl, že za tři měsíce 26. prosince v šest večer umře.

A?
A skutečně umřel. Celý život studoval tuhle chorobu, věděl velice přesně, co se s ním kdy bude dít. Nenechal si dát náplasti proti bolesti, infuze, nic. Umřel jako mušketýr. Potvrdilo se, že když přijde skutečná nemoc, tak to poznáte.

Chtěl z vás mít lékařku?
Měl to s námi jasně naplánované a rozpočítané. Bráchu určil na všeobecné lékařství, mě na stomatologii a sestru na pediatrii.

Bylo těžké prosadit si FAMU?
Postavila jsem si hlavu, oba dva jsme kvůli tomu spolu dost válčili. Když jsem se napodruhé dostala na FAMU, tak to ignoroval s tím, že to není škola. Ještě na promoci, kam ho maminka dovlekla, měl sarkastické poznámky.

U vás mu tedy plány nevyšly. Co ostatní sourozenci?
Mladší sestře jsem prošlapala cestu, ona už si práva prosadila snáz, a vystudovala je. Jediný brácha to odskákal.

VIZITKA

* Eva Papoušková se narodila 4. ledna 1969 v Brně, po gymnáziu studovala bohemistiku a anglistiku na FF UK, později FAMU, obor filmová a televizní scenáristika a dramaturgie.

* Po škole psala pohádky, překládala, pracovala pro režiséra Stevena Spielberga.

* Napsala scénář televizní pohádky Řád saténových mašlí a večerníček O Kanafáskovi.

* Je autorkou scénářů několika seriálů, například Světla z pasáže, Pojišťovna štěstí, Zázraky života.

* Je rozvedená, má třináctiletou dceru Julii

Co dělá?
Chirurga. Je strašně šikovný, z nás tří je nejchytřejší, má analytický mozek, ale dělá to nejhorší v medicíně – proktologii. Tím, jak se na všechny dívá ze špatného konce, tak je nerudný a vůbec na lidi nepohlíží jako já, která má plno ideálů. Vždycky spolu sedíme a on jízlivě říká, abych se šla se svými seriály bodnout. Já mluvím o kráse, lásce, svatbách, on říká, že život je o něčem jiném...

Chápu. Dědeček byl také doktor?
Ředitel pojišťovny. Komunisti ho však sesadili, tak dělal účetního v družstvu. Když si zlomil nohu, babička musela začít pracovat, což byl hrozný průšvih, protože se rozhodla, že bude prodávat v bufetu na nádraží. Babička byla dáma, která nosila kožichy a učila francouzštinu. V bufetu od lidí účtovala ceny jen tak podle oka, takže když se večer zavírala pokladna, zjistilo se, že neudělala manko, ale okradla dělnický národ asi o 1 500 korun.

Babička se projevila jako zdatná podnikatelka. Jak to sní dopadlo?
Vyhodili ji. Jejich život byl vůbec dramatický. Byla to generace, která zažila holokaust i komunisty, ale revoluce se nedožila. A mně je to líto. Mám tady po nich doma koberce, krásná kamna, obrazy, ale oni nejsou.

Byla jste u nich často?
Jezdila jsem tam, bydleli v Havlíčkově Brodě, a dodneška si pamatuju vůni jejich domova. Strašně se mi tam líbilo. Babička mi vyprávěla úžasné historky, byla to fantastická žena.

Učila vás francouzštinu?
Snažila se, ale moc toho už nestihla. Když jsem byla dítě, nedala jsem se vzdělat. Byla jsem strašně tvrdohlavá. Kdybych nebyla, tak bych teď měla ordinaci a trhala pacientům zuby.

Nakonec jste o lékařském prostředí napsala seriál Zázraky života. Co vás přivedlo k tématu umělého oplodnění?
Za to vděčím třídnímu srazu, kde jsem se loni po dvaceti letech potkala se spolužačkou Lenkou Hromadovou, která dělá na klinice asistované reprodukce. Tahala jsem z ní rozumy, a když jsme se nad ránem loučily, věděla jsem, že o tomu dělám seriál.

Zázraky života ale nemají zrovna vysokou sledovanost. Jak se vyrovnáváte s polovičním počtem diváků oproti "vaší" Pojišťovně štěstí?
To jenom vypovídá o tom, jak když si lidé na něco zvyknou, tak od toho těžko odcházejí. Zvyk je v Česku silný moment. My jsme pořád Rakousko-Uhersko, konzervatismus je tady příliš vžitý. Jen nevím, jestli je to dobře, nebo špatně.

Pro vás v tomto případě špatně. Máte možnost mluvit do toho, jak seriál vzniká?
Nemám na to čas, hlavně do toho nemluvím programově. Nerozumím režii.

Ovlivňujete výběr herců?
Ani to si netroufám. Naštěstí nepíšu s konkrétní představou, kdo roli obsadí, mám to abstraktní. Napíšu scénář, přečtu si ho a zavřu. V tu chvíli je to polotovar, který dám ke ztvárnění někomu jinému. To, co vidím, je nakonec i pro mě úplně nový příběh a jsem s tím smířená.

Nebrečíte pak doma u televize, když vidíte, co ze scénáře vzniklo?
Sedím zakousnutá do své ruky a koukám. Někdy se strašně divím, jindy směju, protože došlo k nedorozumění, někdy si říkám, jak to tým skvěle dotáhnul, že hloupá jsem já. Je v tom obsažené úplně všechno.

Máte při psaní nějaký rituál?
Když mám práci, musím ze sebe scénář dostat během čtyř až sedmi dnů, což je šílené tempo. Je to dvacet stránek denně. Začnu ráno v půl deváté s kafem, pak si dám oběd, v pět přijde dcera ze školy, udělám večeři a ještě si jdu na to na dvě hodiny sednout.

Jak dlouho to takhle vydržíte dělat?
Maximálně týden, pak si potřebuju na tři dny orazit. Dva dny z toho prospím.

Když jste začala psát seriál Pojišťovna štěstí, dcera chodila do první třídy. Pamatujete si na to období?
Naprosto přesně. Julie měla doma takový domeček, ve kterém si hrála s figurkami, a já jsme byla strašně vděčná, protože mi to dalo tři hodiny času na psaní. Bylo to strašné.

Eva Papoušková.

Proč jste si k ní nenašla chůvu?
Měla jsem ji, ale hrozně jsem jim do toho mluvila. Bylo mi proti srsti, že je s někým jiným. Nejspokojenější jsem byla, když byla se svým tátou nebo s mojí mámou. Teď by dcera takové období uvítala, protože právě máme pubertu a ona je nejraději sama, nejlépe u počítače. ("Počítač? Můj ideální partner," vstupuje do rozhovoru Julie, dcera Evy Papouškové.) Když ti to vydrží ještě aspoň pět let, já budu šťastná jako blecha!

Kdy se začala puberta u dcery projevovat?
V deseti letech jednoho dne přišla ze školy a na nějakou moji žádost zareagovala slovy: "A jak to myslíš?" V tu chvíli byl se vším konec.

Když jste z lékařské rodiny, jak je možné, že ještě nikdo nevymyslel lék na pubertu?
Vymyslel, jedná se o mezinárodní výměnu puberťáků mezi rodinami. Jak známo, puberťák si rozumí se všemi kromě vlastních rodičů. Je to pěkný projekt, ale já ji do něj nezapojím. Ona by asi byla v pohodě, já bych strádala.

Jaký je váš zatím nejhorší pubertální projev dcery?
Když vám dá dítě najevo, že někdo tak geniální nemůže mít tak hloupé rodiče. Je to sice klišé, ale u nás zaznívá často. Dcera se učí hebrejštinu, francouzštinu a němčinu, angličtinu má jako druhý rodný jazyk. V Anglii nebo Americe se s každým naprosto samozřejmě baví, mě tam ovšem žádá, ať raději nic neříkám, protože na mé angličtině je prý vážně hodně poznat, že jsem z východního bloku.

Tu angličtinu jste ji učila vy?
Ne, od první třídy chodí do britské školy.

Máte výhrady k českým státním školám?
Bála jsem se, že bych ji dostatečně nepřipravila na život v globalizovaném světě. Chtěla jsem, aby to nebyla Češka zahleděná sama do sebe a nedomnívala se, že její rodná zem je pupek světa. Došla jsem k závěru, že jediná možnost, jak to změnit, je mezinárodní škola, která je kotlem národností. Zároveň tím vylučujete, že se v dospělosti z takových dětí stanou nepřátelé. Proto se mi mezinárodní školy tak líbí.

Mají jedno velké minus – výši školného.
Ano, to je věc, která se i mně nelíbí.

Na kolik vás příprava dcery na život v globalizovaném světě vyjde?
Na několik set tisíc ročně. Tím zároveň odpovídám na případnou otázku, proč píšu seriály. Zatím se mi na školné daří vydělávat, ale je to vykoupené. Jedinou obranu, kterou mám, abych sama sebou neopovrhovala, je, že peníze jdou do něčeho, co jde mimo mě. Že si za honorář nekoupím kabelku Louis Vuitton, ale investuju do vzdělání své dcery.

Je krach vašeho manželství daní za kariéru?
Vůbec ne. Já jsem jednoho dne přišla a manželovi oznámila, že ho nemiluju a že nemám právo s ním být. On se rozvodu bránil, byl proti, ale trvala jsem na svém. Věděla jsem, že bych mu ublížila. Rozvedli jsme se za patnáct minut a jsme výborní přátelé.

Jak dlouho jste spolu byli?
Krátce, vzali jsme se po tříměsíční známosti, protože jsme oba chtěli dítě. Po dvou letech jsme se rozvedli.

Potřebujete být zamilovaná, abyste s mužem dokázala žít?
Potřebuju k životu lásku.

Láska a zamilovanost jsou něco jiného.
Zamilovanost vyprchá za tři měsíce, že jo?

Někomu vydrží celý život, ale takových lidí je prý asi deset procent. Jakého muže potřebujete, abyste do něj byla zamilovaná?
Přitahují mě ti úplně nesnesitelní, kteří si dělají, co chtějí, nejsou hodní, jsou samostatní, úspěšní a v podstatě je nezajímá harmonie, kterou já mám jako ženská tendenci stále vytvářet.

S někým takovým byste vážně dokázala žít?
Je to tragické, vím to. Z toho vyplývá, že ani já nejsem žádný svatoušek. Navíc ke všemu tomu nemám v sobě ženskou vlastnost, kterou muži oceňují, že je všechno pinktlich, uklizeno a srovnáno. Já harmonii vytvářím po duchovních stránkách, ale to chlapy moc nezajímá.

Myslím, že se podceňujete a muže přeceňujete. Viděla jste někdy byt chlapa, který žije sám?
Ale to je něco jiného. Většina jich sice má doma nepořádek a opravdu jim na tom nezáleží, ale jen do doby, než začnou žít se ženou. To úklid vyžadují. A protože tohle neumím, tak to vysvětluje, proč jsem deset let sama. Místo chlapa mám teď seriály.

Eva Papoušková.

V devadesátých letech jste dva roky pracovala pro režiséra Stevena Spielberga. Uvažovala jste někdy, že byste se odstěhovala do Ameriky a pracovala tam?
To je těžké, protože když jediné, co umíte používat ke své obživě, je jazyk, tak se bojíte změnit zemi. Některé věci jsou vázané na lokální kulturu. Na psaní nelpím, žila bych tam, ale znamenalo by to najít odvahu k tomu, že tam třeba budu nosit pizzu.

Co jste pro Spielberga dělala?
Když natočil Schindlerův seznam, přesvědčili ho, aby založil Nadaci Shoah. V show Larryho Kinga vyhlásil, že se mu mají ozývat lidé, kteří mají zkušenost s holokaustem. V tu chvíli zkolabovaly připravené ústředny a on zjistil, že si vzal na sebe velké sousto. Tak najali v různých zemích koordinátory, kteří jezdili po lidech a povídali si s nimi o tom, co je potkalo. Já byla u nás v jednom takovém štábu.

Setkala jste se s ním osobně?
Viděli jsme se, mám od něj i diplom. Je to takový děkovný dopis za to, co jsem udělala. On je úplně normální, strašně obyčejný člověk. A má úžasnou matku. Bavila jsem se s ní, aniž bych věděla, že k němu patří. Byla to taková droboučká šedovlasá paní, která byla moc příjemná.

Udělala jste v životě něco, co by papír ani televize neunesly?
Neustále. Snažím se s tím srovnat ve svém svědomí, ale mnohdy to nejde. Každý platíme za své chyby a je to bolestivé.

Co bylo tou vaší největší chybou?
Američané říkají, že když dostanete takovou otázku, musíte říct něco jako: "Jsem příliš hodná na svoje kolegy."

Jen že my teď sedíme v Praze na Vinohradech.
Největší chybou, kterou dělám, je, že nedokážu postavit svému dítěti řádné mantinely, přestože si myslím, že by toho dosáhlo v životě mnohem víc a bylo spokojenější, kdyby vědělo, že se mají dodržovat určitá pravidla. Moje dítě pravidla nedodržuje, je produkt moderní doby.

Co vám brání ve vytyčení těch mantinelů?
Vždycky je nastavím, ale pak si řeknu, že přece nejsem žádná stavitelka, a udělám nějaký ústupek. V tu chvíli jí blýskne v očích a já vím, že jsem udělala chybu. Kompenzuju tím provinění, které cítím za to, že se jí stoprocentně nevěnuju. Naštěstí to nenahrazuju tím, že bych jí kupovala nějaké absurdní nesmysly, ale dopřávám jí věci, které bych neměla. Třeba vysedávání u počítače do noci. Povolím jí to do jedenácti, pak do půl dvanácté a nakonec ve tři čtvrtě vybuchnu a cítím se hrozně.

Myslíte, že jiné mámy takhle nereagují?
Možná, potíž je, že já jsem na to pořád sama. V manželství můžete zodpovědnost delegovat, já nemám na koho. Trochu se uklidňuju tím, že mám holku. Kdyby to byl syn, musela bych jít sama se sebou k psychologovi, protože chlap je neřízená střela. Může být agresivní, má sílu. Holka v nejhorším případě přijde těhotná.

Kdyby měl vzniknout scénář k vašemu životu, co by to bylo?
Chtěla bych, aby to byla komedie.

Komu byste ji dala napsat?
Požádala bych Richarda Curtise, který napsal Mr. Beana, Čtyři svatby a jeden pohřeb nebo Lásku nebeskou. Kromě toho, že je to krásný chlap, tak dokonale píše. Šla bych za ním a poprosila o ztvárnění. No a on by řekl: "Milostivá paní, něco takového já nedělám. Jděte se bodnout!"

Jakého největšího klišé jste se ve svých scénářích dopustila?
Těch bylo! Zrovna včera jsem se dívala na Pojišťovnu štěstí a při jedné scéně jsem se držela za hlavu. Bylo to tak hloupě napsané, že už jsem to hůř napsat nemohla. Jsem k sobě hyperkritická. Napsala jsem strašně moc klišé, ale při tom množství textu nejdou vychytat. A nejhorší na tom je, že si nejsem jistá, že bych klišé nenapsala, kdybych na práci měla víc času. Vlastní limity jsou hrozné.

Autoři:


Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© Copyright 1999–2014 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.