Na mužské nemáte štěstí?
Spíše se na mě vážou slabí partneři, protože ze mě cítí sílu. Dřív jsem měla takový opečovávatelský syndrom, to mě naštěstí už přešlo. Potřebuji vedle sebe silného muže, energii, život.
Jak jste letos slavila Silvestra?
Letošní Silvestr proběhl podle plánu. Hrála jsem discotéku v klubu u kamaráda. O půlnoci jsme šli na nábřeží, koukat na ohňostroj. To byla paráda, skvělá podívaná. Ovšem tento rok jsem se chovala ukázkově a domů jsem přišla poměrně včas. Takže vše na slušno.
Není to trochu otrava, celou dobu stát za pultem se sluchátky?
Já to právě dělám trochu jinak. Lupnu tam písničku a jdu si zatrsat přímo na parket. A tak to dělám celý večer. Já miluju tanec, a proto jsem vlastně začala i s dýdžejováním. Nebavilo mě, co hráli na diskotékách, a tak jsem si začala k tanci hrát sama. Takže pracuji a zároveň se bavím, funguje to geniálně.
Máte ráda Silvestr?
Ano, ale nemám ráda ten tlak, že se musí pařit za každou cenu. Znáte to, ty plánované mejdany se nikdy nevyrovnají těm neplánovaným. Pár Silvestrů jsem strávila i doma, dokonce jsem se pokoušela dívat i na televizi. Ovšem musím bohužel konstatovat, že dnešní pokusy o televizní zábavu dost pokulhávají za těmi z minulosti. Prostě Vláďa Hron není Vladimír Menšík. Je mi líto.
Sandra Pogodová
|
A co alkohol? Umíte se opít do němoty?
Svého času jsem na to byla přebornice. Pamatuji si, že jednou ráno jsem se probrala v cizím autě, v cizím svetru a v cizím městě. Bylo to neuvěřitelné. Měla jsem totální okno a připadala si, jak kdyby mě někdo přemístil teleporterem na jinou planetu. Ve finále jsem zjistila, že jsem v Bratislavě. Tomu teda říkám cestovatelský Silvestr. Z toho mejdanu si pamatuji jen na to, že se pil absint. Vůbec nechápu, jak jsem to mohla přežít, dneska by mě položil jeden silnější panák. Mladý organismus vydrží nebezpečně mnoho.
Je to věkem?
Stoprocentně. Když je vám dvacet, váš život řídí hormony. Zjednodušeně řečeno, člověk myslí akorát na mejdany a na sex. Ale to podle mě k tomuto věku patří. Když si začnete vyhazovat z kopýtka ve čtyřiceti, protože máte pocit, že vám ujíždí vlak, je to smutný. Takže jsem ráda, že jsem si to ve dvaceti všechno odbyla. Měla jsem opravdu hodně veselé období, které trvalo asi deset let. Mám od té doby přezdívku rusovlasé torpédo.
A co drogy?
I drogy proběhly. Vyzkoušela jsem všechno možné, i tvrdé drogy včetně heroinu. Asi mám dobrý základ z rodiny, protože silný pud sebezáchovy poměrně brzo zafungoval. Když mi bylo asi 23 let, řekla jsem si: děvenko, tak tudy ne, takhle to dlouho nezvládneš a odjela jsem na rok do Ameriky. Nejjednodušší způsob, jak se zbavit zlozvyku, je změnit prostředí a lidi, se kterými se stýkáte. Pohybovala jsem se mezi umělci, intelektuály, bohémy. A pokud dostanete do vínku talent a políbení múzou, musíte takzvaně v rámci rovnováhy něco přihodit na misku vah na druhé straně. Vezměte si, kolik výborných umělců jsou sobci, nebo mají těžký osud, problémy s drogami i alkoholem. Za talent se prostě platí. Já za něj platím divokou náturou, jsem těžko ovladatelná, někdy mám velké emocionální výbuchy, někdy je těžké se mnou vyjít. Prostě něco za něco.
Když své vlastnosti znáte, je možné je ovládnout?
Někdy mi to jde, to jsou ty lepší dny. Pak jsou ale dny, kdy se vzbudím jako ředitelka zeměkoule, a to bych si šla nejradši z cesty i já. Takové dny bych asi měla trávit na střelnici. Hezky si tam stoupnout jako živý terč a nechat si dát tři rány mezi oči, abych se vzpamatovala. Ale je pravda, že se to s věkem lepší. Už mi naštěstí došlo, že člověk se musí mít rád, se vším všudy.
Povedlo se vám to? Dá se to vůbec naučit?
Do toho musíte dospět, prožít se k tomu. Základ je, přestat toužit po dokonalosti, uvědomit si, že člověk není robot. Mně to došlo díky přátelům. Vždyť je mám přece ráda i s jejich chybami, a to je právě ono. Bůh není blbej, a jestli mě chtěl mít takovou, jaká jsem, tak proto měl dobrý důvod. Dokud jsem tohle nepochopila, neměla jsem se moc ráda a hodně jsem se trápila. A to je to nejhorší, co si můžete provést. Protože když se nemáte ráda vy sama, jak vás může mít rádo vaše okolí? Jakmile to pochopíte, začne se vám dařit pracovně, vyčistí se vám osobní vztahy a život se promění v nádherné dobrodružství. I problémy a krize pak snášíte daleko líp.
Pro servítky nejdete daleko. Je vaše prudká povaha pro herectví či moderování výhodou?
Protože jsem vyloženě komik, je přebytek energie nutný, ohromně pomáhá. Jsem schopná zareagovat na situaci, která vznikne z ničeho nic, umím z fleku improvizovat, přikrmit fór. To bych bez energie nedokázala.
Komiček žen moc není, vy jste jedna z mála. Proč?
Všude ve světě je málo komiček. Protože ženský se málokdy umějí zasmát samy sobě. Všimněte si taky, že většina komiček není moc hezkých, nejsou to takové ty prvoplánové krasavy. Říkám vždycky, že výjimka potvrzující pravidlo je Libuška Šafránková, která je nejen výborná herečka a komička, ale je i krásná a umí si ze sebe udělat legraci.
A z čeho vznikl humor u vás?
Nebyla jsem krásná holčička. A děti dokážou být velmi kruté a škodolibé. Žádní kluci za mnou neběhali jako za třídními krasavicemi, spíš si mě dobírali. Tak jsem je začala odpálkovávat. Tím si vybudujete takový zdravý přírodní humor a nadhled. Řekla bych, že většina komiček v dětství prožívala to samé.
Jak jste se dostala ke komickým rolím?
Poprvé to bylo na kamerových zkouškách k filmu Kamarád do deště II. Tehdy mi bylo sedmnáct, měla jsem předvést scénku, kdy mě Sagvan Tofi políbí a já jsem z toho hotová. Tak jsem zašilhala a omdlela. Prostě jsem to okamžitě hodila do fóru. Všichni se začali smát a měla jsem roli. I když hraju vážné role, stejně se tam snažím propašovat nějaký malý fór. Takový totiž život je, i v těch nejvážnějších situacích se stávají komické momenty.
Celý rok jste moderovala v rádiu společně s kolegyněmi pořad Dámský klub. Mluvíte o velmi intimních věcech, často říkáte i zážitky z vašeho soukromí. Jsou všechny pravdivé?
Některé ano, některé ne. V ten moment mi jde především o dokreslení situace, a na to si prostě musíte někdy historku i vymyslet.
Jak to máte s partnery? Máte radši chlapy od rány, nebo spíš mírnější povahy?
Líbí se mi muži, kteří si umějí dupnout. Muž by se měl o sobě trošku domnívat, že je pán tvorstva, ono jim to sluší. Dostali jsme se do fáze, kdy by bylo potřeba, aby muži zase sedli na koně a dostali do ruky meč. Aby to z nich udělalo chlapy. Přijde mi, že jsou z té naší emancipace dost zmatení a ztrácejí půdu pod nohama.
S prudkými muži to ale není úplně snadné.
To ne, ale já tohle asi potřebuju. Každý vztah musí jít nahoru a dolů. Proč se nepohádat? Vyčistí se vzduch a je to lepší, než když v sobě všechno ukládáte a potom jednou za rok vybouchne sopka. Partner nechápe, co se stalo a vy mu vyčtete i věci, které se staly před osmi měsíci. Myslím, že je lepší jít s kůží na trh. Teď máme problém a teď ho budeme řešit. Třeba se i pohádáme a rozbijeme talíře a potom se můžeme láskyplně usmiřovat.
Najít si toho pravého, který by vyhovoval vám a vy zase jemu, nebude asi jednoduché, že?
A je taky docela možný, že se žádný nenajde. Ale z mostu kvůli tomu skákat nehodlám, život je i tak hezký. Člověk to řeší různými milenci, nebo já aspoň. Ale odmítám už být nešťastná, protože vedle sebe nemám toho svého Bajaju.
A poohlížíte se po nějakém tom Bajajovi?
Už to neřeším, nezabývám se tím. Heleďte, jestli po světě chodí muž, který je mi souzený, tak se potkáme. A jestli žádný takový není, tak se můžu třeba postavit na hlavu, stejně mi to k ničemu nebude. Opravdu věřím na osud. Myslím si, že mým jediným úkolem je naučit se pokoře a lásce. Když to zvládnu, můžu si pogratulovat. Všechno ostatní, co v životě přijde, je bonus.
A co děti?
Žádné biologické hodiny se mi zatím neozvaly, takže mě to nepálí. Spíš si občas říkám, jestli jsem normální žena, když po mateřství netoužím. Je fakt, že jsem si k tomu přičuchla, když jsem se v Americe starala jako au-pair o tři kluky. To byla opravdu antikoncepce se vším všudy.
Prý jste se o českých mužích vyjádřila, že je to katastrofa?
Knedlíci bez energie jsou to. Když se podíváte jenom třeba vedle na Slováky, jsou úplně jiní, mají plno mužské energie. Ale můžeme si za to samy, že tady máme místo mužů kvalitní přehlídku knedlíků. Češky totiž na sobě nechají dříví štípat. Stačí, když jim člověk podrží dveře a zaplatí jedno kafe. Proč to tak je? Protože na to od českých mužů nejsme zvyklé. A když to pak někdo udělá, jsme z toho úplně paf.
Očima autorkySandra Pogodová je opravdu rusovlasé torpédo. Žádná otázka jí nebyla nepříjemná. Nebojí se říct, co si opravdu myslí, nebere si servítky. Používá grimasy, je vtipná, historky, kterými vyprávění prokládala, byly zábavné. Docela jsme se spolu nasmály. A když jsem odcházela, měla jsem pocit, že srším energií. Asi mi nějakou mimoděk předala. |
Vloni se vám pracovně poměrně dařilo. Měla jste úspěšný rok.
Když se dívám na výpisy z konta, tak asi úspěšný byl. Ale pravda je, že si z něho pamatuju úplný prd. Bylo toho moc. Nejdřív mazec v rádiu, kdy jsme moderovaly každý den dvě hodiny. Do toho jsem točila s Marií Poledňákovou druhý díl filmu Líbáš jako Bůh, pak natáčení seriálu Vyprávěj, pravidelně hraju v divadle Na Fidlovačce, a když jsem měla v rádiu čtrnáct dní volno, točila jsem na Nově nový sitcom. Takže jsem měla v roce volný doslova jeden týden. A na to nejsem zvyklá. Potřebuji se zregenerovat, potřebuji mít pocit, že žiju. Letos bych chtěla trochu zvolnit. I proto jsem skončila v rádiu, protože kdybych to takhle táhla ještě rok, dostanu se do blázince.
Pokud nějaké volno přeci jen máte, co děláte?
Zajdu si na kafíčko. A taky ráda sedím někde na lavičce. To miluju. Jdu, sednu si na nějaké místo a čučím. Koukám na lidi, jak kolem mě chodí, jak někde stojí a povídají si, támhle ti dva se hádají - to je pro mne forma relaxu. Nejen, že se při tom uvolním, ale některé odpozorované scénky často používám i při své práci.
