Ona
Petra Žďárská začínala s hudbou už ve čtyřech letech.

Petra Žďárská začínala s hudbou už ve čtyřech letech. | foto: Archiv Petry Žďárské

S dědečkem klavíru to byla láska na první pohled, říká Petra Žďárská

  • 44
Hraje na cembalo, což je tak trochu dědeček klavíru, jak sama říká. A na to, jak je mladá, je i dobrá. Petra Žďárská je nejlepší z celého letošního ročníku interpretační soutěže Pražského jara, za což získala cenu.

Posloucháte i moderní hudbu?
Ano. Můj přítel pracuje ve finanční sféře a hudbu, kterou doma posloucháme, často určuje on. K vaření a relaxaci si často pouští českou hudbu. Já většinou když přijdu z práce, tak už nechci slyšet nic. Na moje koncerty přítel chodí a pomalu si zvyká. Než jsme se potkali, neměl o barokní hudbě a cembalu ani ponětí.

A mohla byste cembalo trochu přiblížit?
Cembalo se vzhledově nejvíc podobá klavíru, je to tak trochu jeho dědeček. Čtenáři se s ním mohli potkat na zámku nebo v pohádkách. Cembalo patří mezi strunné nástroje a jeho zvuk je trochu podobný třeba kytaře, zvuk vzniká drnkáním trsátek o struny.

Petra Žďárská

Petra Žďárská se narodila v roce 1984, vystudovala hru na klavír na konzervatoři v Pardubicích a nyní dokončila studium cembala na AMU. Absolvovala semestrální stáž na Conservatoir National Supérieur v Lyonu na katedře staré hudby.  Na interpretační soutěži Pražského jara získala čestné uznání a cenu Nadace Gideona Kleina pro nejlepšího českého účastníka celého ročníku 2012. Koncertuje sólově i se souborem Baroque Blond Ensemble a vyučuje hru na klavír na základní umělecké škole. Ve volném čase ráda čte a chodí s přítelem na procházky. 

Od kolika let jste hrála na klavír?
S klavírem jsem se začala seznamovat ve čtyřech letech, spíš to bylo takové hraní a učení se písniček. Moje maminka hrála sedm let na klavír, ale nebavilo jí to. Prohlásila, že její děti na nic hrát nebudou, že je nebude nutit. A taky nenutila. Nebyl to dril, jak se po některých čtyřletých letech chce v dnešní době. Moji rodiče nejsou muzikanti ani jeden, takže to brali jako koníčka. Ze začátku posílali na koncerty babičky, aby to nemuseli poslouchat (smích). Ale dneska už jsou hrdí a chodí na koncerty rádi a podporují mě, vozí nástroj nebo pomáhají s organizací.

Jak dlouho hrajete na cembalo?
Moc dlouho ne, jenom šest let, což ze mě v mezinárodní konkurenci řadí spíše mezi nováčky. Vystudovala jsem na konzervatoři hru na klavír, pak jsem se ale dostala k cembalu a byla to láska na první pohled. Cesta k cembalu byla těžká, protože jsem se jako klavíristka nemohla pořádně připravit na cembalové přijímací zkoušky na AMU, rok jsem jezdila do Prahy cvičit a na hodiny a dokonce semestr studovala pedagogickou fakultu, abych měla možnost být v Praze na koleji a cvičit na cembalo.

Kolik hodin denně cvičíte?
Záleží na okolnostech a také na tom, na co se připravuji. Před Pražským jarem jsem se snažila cvičit tři až čtyři hodiny denně. Musím také chodit do práce a starám se o domácnost jako každý jiný člověk. Někdy je lepší si namísto hraní vyčistit hlavu a jít na výlet do přírody. Hraní je totiž taky hodně o psychice, Pražské jaro v tom byla velká zkouška. Koncerty mě moc baví a užívám si je, ale soutěž je přeci jenom něco jiného. Něco se naučíte a chcete to ukázat, pak vás ale může rozhodit nějaký vnější vliv. Třeba se mi na Pražském jaru stalo, že jsem měla půlku not ve stínu a začala jsem hrát něco jiného, na jiném koncertu mě rozhodilo cvaknutí fotoaparátu, oslnění bleskem či padající rosa při venkovní produkci… Z tohoto pohledu byla úžasná škola vidět ruské cembalistky, pro které existuje jenom nástroj a nic okolo je nerozhodí.

Kolik cembalo stojí?
Nové cembalo se dá pořídit od 160 000 korun, je to nástroj vhodný pro komorní hudbu. Velké dvoumanuálové koncertní nástroje vhodné i pro sólové koncerty se pak v Čechách pohybují od 450 000 korun do půl milionu, v zahraničí stojí mnohem víc. Existuje možnost zapůjčení, ale každý muzikant většinou usiluje o nástroj vlastní. Mně se zatím podařilo ušetřit na ten nejlevnější. Po úspěchu na Pražském jaru jsem se rozhodla objednat velké cembalo, ačkoliv zatím nemám ani zdaleka naspořenou celou částku. Pokud by se objevil mecenáš, který by mi chtěl pomoct, tak by mi to usnadnilo život, zatím odkládám stranou honoráře z koncertů.

Na interpretační soutěži Pražského jara získala Petra Žďárská čestné uznání a

Koncertujete sólově?
 Ano, hraji sólově, ale mám i vlastní soubor Baroque Blond Ensemble, zaměřený na hudbu 17. a 18. století. Hrajeme na kopie historických nástrojů a koncertujeme po celé České republice. Snažíme se lidem přiblížit atmosféru doby. Zdá se mi, že v dnešní době je příjemné mít chvilku na zastavení, ztišení se a relaxaci, a tahle hudba to dokáže. 

Dá se u nás uživit vážnou hudbou?
Zatím v to věřím. Cembalo je obecně bráno jako netradiční nástroj, což může znamenat, že je těžší sehnat pro něj koncerty, ale pokud si publikum cestu k cembalu najde, rádo se vrací.

A co hraní na koncertech pro turisty v kostelích?
Zkusila jsem si něco podobného, když jsem hrála v létě na prohlídkách na zámku. Dlouhodobě se živit pouze tímto bych nemohla. Baví mě objevovat stále nové skladby a tohle je taková hudební prostituce, když pořád dokola hrajete ten samý kus.

Vy se živíte i učením v základní umělecké škole
Učím na základní umělecké škole v Praze hru na klavír, od těch úplně nejmenších žáků až po dospělé. Pedagogická práce mě moc baví, mám pocit, že to má smysl. Můžu dál předat to, co už umím. Pedagog zároveň pracuje trochu jako psycholog, měl by pracovat s dětskou duší a snažit se, aby děti měly hudbu rády. To je podle mne nejdůležitější. Do budoucna bych ráda pedagogicky působila na konzervatoři, kde bych chtěla předávat dál to, co jsem se již sama naučila.

Plánujete své děti vést k hudbě?
Určitě, ale rozhodně je nechci do ničeho nutit. Pokud budou mít talent, budu se ho snažit rozvíjet. K dobrému hraní je ale potřeba i píle, zodpovědnost a svědomitost. To vidím i při učení – některé děti mají obrovský potenciál, ale jejich rodiče je v tom nepodporují a nerozvíjí jej, takže jejich talent zapadne. A vedle toho jsou děti, které sice nejsou tak talentované, ale vyrovnávají to pílí.

Od kolika je podle vás vhodné dát dítě do hudebky?
Dneska už i tříleté děti chodí do hudebky. Vzhledem k finanční situaci českého školství není takto raný věk začátečníků podporován. S takhle malými dětmi ale rozvíjíte muzikalitu a tvoříte vztah k nástroji, hudbě a učiteli. Když si dítě oblíbí nástroj ještě před nástupem školních povinností, tak si na něj pak vždy rádo udělá čas.

Setkala jste se s tím, že by rodiče děti do hry na nástroj vyloženě tlačili?
Bohužel se to stává. Třeba když rodiče na nástroj sami hrát nemohli, tak chtějí, aby jejich děti hrály za každou cenu. Když vidím, že to ty děti nebaví a nedokážu je namotivovat, nebo mají zájmy někde jinde, tak se snažím s rodiči promluvit a přesvědčit je. Ale je to samozřejmě těžké, sdělit šetrně, že by syn měl radši chodit na tenis než na piáno. Pokud na výuce rodiče trvají, tak se snažíme najít nějakou společnou zábavnou cestu, aby to pro něj nebyla jenom nesmyslná povinnost.

Souhlasíte se rčením "co Čech, to muzikant"?
No dalo by se to tak říct. My máme úžasný systém hudebního školství, který je ve světě dost ojedinělý. Skoro v každém menším městě je základní umělecká škola, na tu potom navazuje velké množství konzervatoří a na ně potom další vysoké školy. To je naše velká deviza, kterou bychom neměli ztratit. Spousta lidí si chozením do hudebky vytvoří vztah k hudbě a vzniká tak posluchačstvo pro koncerty. A i ve světě máme poměrně dobré jméno. 

, pro iDNES.cz