Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Kvůli partnerovi jsem se vzdala i manželství, říká Zdena Studenková

  4:44aktualizováno  4:44
Zdena Studenková je doma na Slovensku nejpopulárnější hereckou ikonou, v Čechách ji zase milujeme od dob Sladkého mámení. Známe ji z rolí, ale ne jako ženu s vlastním osudem. Výjimečné je proto povídání s ní o životě, vzdoru, touze po uznání a lásce navzdory všem.

Herečka Zdena Studenková | foto:  Tomáš Krist, MAFRA

Původně jste chtěla být módní návrhářkou, ale studovala jste fotografii, abyste nakonec uspěla jako herečka. Co vedlo vaše kroky?
Na UMPRUM neexistoval módní obor a nejblíž byla fotografie. Mám zručnost, snad mám i vkus, ale nemám tvořivé oko. To správné tvořivé nitro, ten pověstný feeling mám jen v herectví, což kdysi dobře odhadl otec mého spolužáka ze střední. Miluju první moment setkání s divákem na divadle. Zbožňuju ten adrenalin, ten pocit, jak si diváky chytím. Tam si ověřuji, zda na to mám a jak to umím.

Co když je nechytíte?
I to se stane. Za ty roky jsme se nahráli hloupostí. Byly i pasáže, které jsem raději šeptala, aby došly jen do první řady. Ale je stále hodně představení, kdy jedu domů v autě a říkám si: Yes, bylo to ono.

Říkáte si to i dnes po práci v pražském studiu, kde točíte televizní seriál První republika?
Tam je ohromná atmosféra. Sedli jsme si s herci a mě ta práce nesmírně těší i navzdory tomu, že je to hodně namáhavé. Jezdím kvůli tomu mezi Bratislavou a Prahou, nástupy mám ve čtyři ráno a vydržet do pozdního večera, kdy se třeba ještě vracím po natáčení zpět na Slovensko, protože hraju v divadle, dá občas zabrat. Kvůli mikrospánku jsem měla vloni na podzim příšernou autonehodu.

Vizitka

  • Narodila se 19. 5. 1954 v Bratislavě.
  • Vystudovala fotografii na Střední uměleckoprůmyslové škole.
  • Toužila po studiu estetiky na filosofické fakultě, ale kvůli nevyhovujícímu kádrovému profilu to vzdala a vystudovala herectví na Akademii múzických umění.
  • Více než 30 let působí ve Slovenském národním divadle, kde odehrála nespočet velkých rolí.
  • Je nejúspěšnější oceněnou osobností televizní obrazovky s osmi cenami OTO v divácké anketě.
  • Účinkovala také v nejznámějších slovenských muzikálech a v roce 1995 vydala své hudební album Dotyky noci.
  • Má za sebou dvě manželství. Prvním manželem byl spolužák z vysoké školy Ivan Kostroň, podruhé se provdala za režiséra Stanislava Párnického, se kterým má dceru Simonu. Po 14 letech manželství skončilo rozvodem.
  • Jejím současným partnerem je o 17 let mladší dirigent Branislav Kostka, žijí v Bratislavě.

Ze které jste jako zázrakem vyvázla.
Pamatuji se jen, že jsem začala sjíždět z dálnice, narazila do prvního sloupu a už v tu chvíli jsem zavřela oči a nic nedělala. Byla jsem přesvědčena o konci. V duchu jsem si říkala: Beďo (Josef Bednárik, pozn, red.), jdu za tebou. Přežila jsem, v šoku asi dvacet minut koktala a pak jsem odjela na natáčení.

Prosím?
Čekalo na mě přece sto čtyřicet lidí na place. Nejde jít domů plakat. Po třech dnech sice přišly bolesti hlavy a objevily se modřiny na těle, ale to nic nemění na tom, že jsem těch andělů kolem sebe musela mít.

Jako anděl s ďáblem v těle jste vy sama kdysi okouzlila českého diváka, ale proslavila vás už rok předtím rodinná komedie S tebou mě baví svět. Na nedávném předávání filmových cen jste se za bouřlivého potlesku objevila se svými hereckými kolegyněmi. Skutečně jste na společné setkání čekaly třicet let?
Vlastně ano. V mezidobí sice přišla nějaká pozvání na setkání - když byl třeba tenhle kultovní snímek vyhlášen nejlepší komedií století - ale já měla vždycky k velké lítosti práci v divadle nebo před kamerou. Vyšlo to až nyní.

Mimo plátno nejste kamarádky, které by se vyhledávaly?
Jak může být člověk s někým kamarád, když ho potká jednou v životě a pak nastane odmlka? Dal nás dohromady film a u toho zůstalo. Ale sympatie k sobě chováme. Rády jsme se viděly.

Jana Šulcová se netají tím, že nemá ráda od novinářů otázky na tenhle konkrétní film. I dobré jídlo se občas zají. Cítíte to stejně?
Ne. Nemám proč. Já se takhle konec konců dopracovávám k jisté nesmrtelnosti. Každé Vánoce vstupuji lidem do obýváků a to je přece velmi lichotivé, když se na vás chtějí každý rok znovu a znovu dívat. Navíc je to film, který byl skutečně zábavný a i mě bavil, když jsem ho točila.

Víte, co mi vrtá v hlavě? Proč vaši ústřední písničku Sladké mámení tehdy nazpívala Helena Vondráčková, když vy sama zpíváte?
Aby nedošlo k omylu: když jsem točila tenhle film, ještě jsem nezpívala. Zpěvu se musíte věnovat, trénovat a cvičit hlasivky. S tím já začala až v muzikálu, a to mi bylo devětatřicet. A pak jsem u toho deset let zůstala.

Fotogalerie

Proč jste přestala?
Protože můj partner Branko si založil skvělou a capella formaci Fragile a já mu nechtěla dělat ostudu.

To myslíte vážně?
Ano. Úplně. Na začátku byly takové snahy, abych byla i já zapojena, ale já odmítla. Nejsem muzikant jako oni, nejsem improvizátor ani tvořivý zpěvák. Já jsem interpret, který se naučí noty, aniž by měl muzikantský talent, tak jsem se jim do toho nechtěla montovat.

Takže jste se přestala raději úplně profilovat jako zpívající herečka. Nemrzí vás konec pěvecké éry?
Ne. Vůbec. Všechno má svůj čas. Jsem ve věku, ve kterém by pro mě v muzikálu byla jedna jediná role, a to je stará kočka v Cats. A na tu zase nemám rozsah.

Podobně to máte s filmem. Tam jste také jednu dlouhou kapitolu života uzavřela. Jak to, že dokážete tak jasně udělat tlustou čáru a bez váhání skončit?
Nedělala bych to, kdyby byla zajímavá příležitost. Taková, která by naplno využila můj potenciál a to, co je ve mně životními prožitky nastřádáno. Když vidím zahraniční film s nějakou ženskou hereckou ikonou, tak kromě toho, že pláču nebo se směju, protože je to prožitek, a já miluju zážitky ve filmu, tak je mi taky líto sebe samé. Dívám se třeba na Meryl Streepovou a žasnu. Vidím ženu, která má nažito, má správný background, je plná toho, co ví a co chce vypovědět, vládne řemeslem a dostane tu šanci! A já vím, že u nás mě žádná nepotká. A to je mi strašně líto. Tak si to pro sebe uzavřu a říkám si, že se nezblázním, když žádná taková filmová role nepřijde.

To je tak jednoduché smíření?
Člověk si musí najít alternativy. Těmi je pro mě divadlo, ale taky třeba to, že se věnuju své domácnosti. Nebo jsem se znovu začala učit angličtinu, chodím do jazykové školy se třicátnicemi a jsem z nich nejlepší.

Vím, že máte v sobě vrozenou disciplínu. Mohou za to německé kořeny?
Je pravda, že patříme k tzv. bratislavským Němcům. Kdysi si moje babička vzala muže, který sebe i celou rodinu přihlásil k německému národu. Jelikož to bylo ve válečném období, byli rodinní příslušníci pak třikrát v lágru a připraveni na odsun. Děda nakonec zemřel jako příslušník Wehrmachtu. Takže nějaké dědictví tam bude. Ta moje preciznost a přesnost je ale pro dnešní dobu hrozně otravná vlastnost. Na druhou stranu mě stále něco žene dopředu, stále chci být trošku první.

Nemohlo se na té vaší snaze být o krok napřed podepsat i to, že jste musela dokazovat svou cenu, když vás režim ocejchoval jako dceru politického vězně?
Táta seděl od roku 1963 do 1968. Mně bylo devět let a netušila jsem, oč jde. Pamatuji se, že si pro něho jednou v noci přišli pánové v kožených kabátech, odvedli ho a pak jsme o něm s mámou tři měsíce nevěděly. Křivě ho odsoudili za minulost. Jako sedmnáctiletého chlapce, působícího mezi partyzány, ho na konci války zajali Němci a dali mu vybrat, zda zůstane s jednotkou nebo půjde na nucené práce do Německa. Zůstal, a když proběhly vyhlazovací akce, podařilo se mu schovat u nějaké ženy a pak se dostal zpět k partyzánům. Bolševik to ale viděl po svém a stejně tak pak některé mé učitelky, speciálně ředitelka základní školy. Zachovala se ke mně odporně. Ostatním dětem doporučila, aby se mnou nekamarádily, protože nemám právo sedět s nimi ve třídě.

Byla jste malá holka, nezlomilo vás to?
Právě naopak. Získala jsem vnitřní vzdor a rozhodla se, že mě nedostanou. Jen to umocnilo mou touhu být lepší než ostatní. A taky že jsem byla nejlepší žačka. Takovým způsobem jsem se bránila a bráním i dnes. Aby si na mě nikdo nemohl troufnout, musím být připravená, nachystaná a v kondici.

Tátovi jste nikdy nic nezazlívala?
To byste musela vědět, jaké city jsem k němu v prvních devíti letech svého života chovala. On měl všechno, co dětem lichotí. Neřešil nikdy, zda jsou či nejsou peníze, a rád se bavil. Byl bohém. Taky byl strašně krásný, vypadal jako Alain Delon, vysportovaný a hrál fotbal. Že peníze nejsou a on rozhazuje? Že obléká jen sebe, zatímco doma nejsou příbory? To už jsem v tu dobu neviděla. Idolem pro mě zůstal i ve vězení. Mámě bych tenkrát neodpustila, kdyby se na tátu vykašlala. A že už měla právo. Nic jsem jí ale nedovolila. Byla jsem jak žárlivý pes. Někdo se na ni podíval a já se osopila: Čo pozeráš na moju mamu?! Chovala jsem se jako blázen v domnění, že si udržím rodinu za každou cenu.

Nakonec jste ale s mámou odešly. Něco se změnilo?
Rok po návratu otce z vězení to ještě šlo, pak ale začalo vyslýchání, cože jsme s mámou dělaly těch pět let. Chápu to. On sám měl za sebou spoustu výslechů a žádné soukromí, tak to uplatňoval i na nás. Jenže se rodily konflikty a hádky. A to už jsem nebyla schopna unést. Otec byl venku, já splnila svou povinnost, máma taky a ona pak rozhodla. Sbalila kufr a odešly jsme do podnájmů. Nějakou dobu jsme se takhle potácely, bydlely v jedné malé místnosti, kde si máma vedle mě rozkládala postel.

V tu chvíli vám došlo, co jste mámě prováděla, když jste ji uvěznila ve vztahu?
Úplně mi to došlo až mnohem později, jako dospělé. To, že jsem způsobila, že si moje máma v nejlepších letech nenašla nikoho, s kým by jí bylo dobře, a přinutila jsem ji všechno přetrpět, mě přesvědčilo, že nikdo, včetně dětí, nemá právo zasahovat do mého života. Proto jsem si nenechala později mluvit do svého rozhodnutí žít s Brankem, mým současným partnerem. Bylo to před dvaceti lety a mně bylo tehdy třicet devět a Brankovi dvaadvacet. Pro okolí to bylo příšerné a nepředstavitelné. I moje máma zaujala postoj "buď on, nebo já". Tak jsem pokrčila rameny a "čau mami".

Bylo tehdy kolem vás velké pozdvižení?
Skoro jako výbuch. Pro mnoho lidí jsem byla ta špatná. Než je přesvědčíte o tom, že máte právo na svůj vztah, tak to trvá. Jednou jsem proto v přímém přenosu na předávání cen popularity řekla lidem, že bych byla ráda, kdyby už netitulovali mého přítele mladým milencem, neboť si to po těch letech nezaslouží. On si užil dost. Branko je z malé vesnice, kde si lidé v kostele s očima navrch hlavy vyprávěli, že žije se starou herečkou, co má ke všemu dítě.

Měl vůbec někdo tehdy pro vás okamžité pochopení?
Pejskaři. Mezi nimi jsem měla mnoho přátel. Mé okolí v podstatě Branka přijalo v pohodě. Nakonec i moje máma pochopila, že se mnou nehne a Brankova rodina to překousla za pár měsíců a všechno se uklidnilo.

Co na to tehdy vaše třináctiletá dcera, když se vedle vás jako blesk z čistého nebe objevil nový muž?
Ona je introvert a příliš se nevypovídává ze svých pocitů, ale myslím si, že jsem jí to dala vyžrat, nebyla jsem schopna ústupku. Říkala jsem si, proč se mám vzdát něčeho, co teď bytostně potřebuju, když jednou ona bude z domu pryč? Kvůli čemu to mám udělat?

Nikdy vám nic nevyčetla?
No… bylo velmi špatné období, ke kterému velmi přispěla jedna z partnerek mého bývalého muže, která využila citlivého věku Simony a začala ji popichovat proti mně. Tehdy jí má dcera uvěřila. Dnes jí nemůže přijít na jméno.

Naznačujete, že by vás bývala opustila?
To ne! Ona není ten typ jako já – zabouchnout dveře a utéct. Jak už jsem říkala, je introvert. Je uzavřená ve svém vesmíru, miluje nade vše knihy a film a v jejich světě žije. Všechno ale vyřešil čas. Dnes máme úplně normální vztahy. A jestli vás zajímá, zda jsme o tom mluvily, tak ne, nemluvily. Nejsme tak nastavené. Stejně jako já jsem se nikdy nesvěřovala své mámě, moje dcera mně také ne.

Mrzí vás to?
Mrzí mě, že mám jen jednu.

Zatoužila jste po druhém dítěti s Brankem?
Ano, ale už se mi to nepodařilo. Strašně závidím lidem velkou rodinu. Čím jsem starší, tím si víc uvědomuju, jak ohromné to musí být. Když to ovšem funguje.

Než se zjevil váš osudový muž, štěstí jste neměla?
Oč větší disciplínu mám v pracovní oblasti, tak ve vztazích to byl vždycky úlet. Vždy jsem měla touhu někoho zachránit, někomu pomáhat. Byla jsem přesvědčená, že umím dát takový ten background, asi proto, že nemám problém finanční ani jiný.

A přišlo zklamání?
To největší hned v mém prvním devítiměsíčním manželství. Vzala jsem si spolužáka ze školy, velmi talentovaného člověka, ale měl problém s alkoholem. Dodnes mám panický strach ze soužití s alkoholikem. Ani den bych v něm nebyla. Žádného chlapa s jakoukoliv závislostí bych nesnesla.

Druhý vztah se starším, seriózním mužem byl tedy jakousi léčbou?
Měla jsem pocit, že takto to nějak má být. Režisér Stano Párnický je slušný, vzdělaný a moudrý člověk. Žádné velké vzrušení v životě, ale velmi mnoho jsem se od něho naučila. Ale najednou jsem přišla na to, že se potřebuju citově investovat do něčeho jiného.

Oči vám otevřela láska na první pohled?
Ano. Zkoušela jsem muzikál Pokrevní bratři v Praze, když deset minut po začátku přiběhl dirigent, černovlasý kudrnatý chlapec, a já věděla, že ho chci. Byla jsem ochotna vzdát se kvůli Brankovi všeho. I manželství. Měla jsem v tu dobu to štěstí, že jsem si vydělala na zahraničním seriálu na vlastní dům. Vyplatila jsem bývalého manžela a zůstala v něm s dcerou a přítelem. Finančně mě ale to odstupné vyčerpalo tak, že jsme pak nějaký čas žili v maličkém podnájmu a dům se pronajímal. To nebylo nejlepší období a taky to nikdo nevěděl. Nechlubila jsem se.

Nemáte žádného důvěrníka?
Já si nepřeju, aby všichni o mně všechno věděli a vrtali se ve mně. Když mám vnitřní problém, nejsem sdílná, nechodím se vypovídat mámě, dceři ani kamarádce. Musím si to vybojovat v sobě a taky sama vyřešit.

Očima autorky

Dostihnout Zdenu Studenkovou není vůbec snadné. Nezatěžuje se zbytečnou komunikací, souhlas s rozhovorem přišel po dlouhé době a víc než čas a místo nebylo třeba. Ber, nebo nech být. Po pravdě tentokrát jsem příliš netušila, s kým se setkám. Pokud jsem v sobě nesla nějakou obavu z možné hradby nesdílnosti, pak jsem ji ještě v okamžiku spatření pomalu kráčející siluety za oknem přiživila. Na sekundu. Vzápětí do stylové kavárny na pražském Újezdě vstoupila sice noblesní žena, krásná a jemná, ale v očích nebyla nedostupná. Blesklo mi hlavou, že  „Studénka“ je vlastně příznačná hrátka se jménem. Má oči modré, hluboké a nevím proč, trochu smutné… A něžné. Vřele se pozdravila s personálem, bylo cítit, že je tu jako doma. Během focení, které ji tak trochu zaskočilo a já už už čekala očividné rozladění, udržela naprosto profesionální přístup. Bravo, chtělo se mi říct.  Úlevu, která přišla se zavřením záklopky objektivu, jsem ale postřehla. Zdála se mi dojemná. Začaly jsme si povídat a mně ani nedošlo, kdy se tak stalo, ale stalo se: stavidla se zvedla. Nebyl to rozhovor s hvězdou. Bylo to vyprávění příběhu  ženy, která je navýsost ženou, vyprávění jednoho lidského života, kterému je třeba naslouchat a předem nesoudit, aby člověk pochopil.

Případně si to vypořádat v roli?
Ano. Branko je mi sice nejblíže, ale s těmi ženskými bolestmi je to trošku problém. Je skoro o generaci mladší a mně se nezdá vhodné říct mu všechno. Přece jen mi bude šedesát a ženská psychika v tomhle věku je pro chlapy nepochopitelná. A nejen pro ně. Člověk nerozumí velmi často sám sobě, neovládá své emoce, děje se s ním něco, co nedokáže pojmenovat. Období klimakterického věku je odporné. Jedna moje kamarádka se dokonce dokázala natolik uzavřít, že nikam nechodí a rezignovala na sebe. Plísním ji, ať se sebou něco udělá a aspoň se namaluje. Takhle bych se nikdy nevzdala. Já říkám: Show must go on.

Říkáte, že jste si s Brankem nejblíže, v čem souzníte?
Velmi si rozumíme při sdílení pozitivních zážitků. Milujeme muziku, chodíme rádi na koncerty, do kina, jezdíme spolu na dovolené, a přitom všem se chytneme za ruku ve stejný okamžik, abychom ho spolu prožili. Máme stejně citlivé duše.

Trošku odbočím, nedá mi to. Přestože máte spřízněnou duši, proč mám dojem, že jste přece jen v nějakém smyslu sama?
To jsem. Celý život. Tak trošku sama. Je to moje cesta. Věřím sama sobě a nechtěla bych nikdy nikoho učinit soudcem svých věcí. Ženy často navěší na kamarádku svoje starosti a udělají si z ní rádce, ale nedej bože, že se situace obrátí, a kamarádka je za husu. To nechci a nedělám to.

Vy věkový rozdíl mezi vámi a partnerem vnímáte, ale zda z něj máte obavy, si netroufám soudit.
To bych hrozně lhala, kdybych tvrdila, že nemám obavy. Mám momenty, kdy se ptám, jak dlouho to ještě Branko vydrží, dívat se na mě růžovými brýlemi a nevšímat si, jak zemská přitažlivost funguje. Neumím si ale představit, že bych jednou jedinkrát slyšela, že v něčem vypadám blbě, něco mi nesluší a přibrala jsem. Když vidím kolem sebe, jak si chlapi dovolují takhle shodit své partnerky, nechápu to. Říct to mně, znejistí mě tak, že s ním nemůžu dál žít.

Myslím, že nedáte mužské populaci příležitost. Je vám vlastní muže reprezentovat?
To je moje vizitka. Já jsem tak nastavená od dětství, i moje máma byla velká parádnice. Dbala na to, jak vypadáme. Stejně jako na to, aby bylo čisto a uklizeno. Šila mi oblečení a v té naší periferní čtvrti nám místní říkali "dámičky". Mně to zůstalo dodnes. I do obchodu jdu upravená. A to nejen proto, že jsem veřejná osoba. Na druhou stranu se zase tak vážně neberu. On totiž nejnudnější člověk je ten, který se začne moc sledovat. Mimochodem proto asi nejsem žena dámských večírků. Já si ze sebe dělám legraci, směju se a miluju vtipné lidi. Ti mě snad mají na oplátku rádi jako společenského člověka, co má nad sebou nějaký nadhled.

Autor: pro iDNES.cz






Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.