Chodí s vámi vnuci také na procházky, jako televizní Tonda a Hanička?
Už ne. Adamovi je jedenadvacet, Matějovi šestnáct a Janečkovi bude patnáct. Už jsou to chlapi a ti přece na procházky nechodí.
Čtěte v magazínu Rodina DNES Celý rozhovor si můžete přečíst v pátečním magazínu Rodina DNES, kde najdete velké téma o očních vadách u dětí a zdarma pomůcku, kterou potřebujete před první návštěvou očního lékaře.  |
Ale přece jenom za vámi jezdí. Co dobrého jim vaříte?
Buchty jim neupeču, to ani neumím, ale o hladu je nenechám. Mají rádi třeba můj buřtguláš. Často ale dáme přednost restauraci, kde si každý vybere, co má rád.
Stala jste se babičkou hodně mladá…
Po čtyřicítce! Když to tak počítám… ve čtyřiačtyřiceti.
Jak jste to tenkrát přijala? Byl to asi šok, ne?
Myslím, že jsem v nějakém moc velkém šoku nebyla. Synovi Matoušovi bylo tenkrát dvacet. Bylo těžké s ním o tom diskutovat, protože cokoli řeknete, je spíš kontraproduktivní. Takže jsem byla v klidu a začala se těšit na vnouče.
Vnuky máte nakonec tři. To asi nebylo jednoduché, když byli malí.
Pravidelné hlídání, které se od babiček očekává, jsem nikdy nezvládala. Jednak bydlí ode mne poměrně daleko a pak jsem ještě pořád hodně vytížená, takže i kdybych chtěla sebevíc pomáhat, nejde to. Celá babičkovská instituce je posunutá, dnešní babičky jsou úplně jiné. Dnes je pětapadesátiletá ženská často na vrcholu své kariéry. I já teď pracuju stejně, jako jsem pracovala ve čtyřiceti. Jsem pár let v důchodu a nemám ani o fous víc času než tehdy. Naopak mám pocit, že jsem zamlada měla víc volna než teď. Točím v televizi, hraju divadlo, maluju, jezdím na besedy, takže jako babička jsem celkem neužitečná. Když mám čas, jedu s nimi na výlet nebo na týden na dovolenou. Ale je to jen tu a tam. Dnes už navíc ani hlídání nepotřebují.
