S dětmi zůstala sedm let doma. Přesto ji i po dvanácti letech, kdy hrála v Rodinných Poutech Marii, lidé na ulici poznávají.
„Hlavně tedy v menších městech,“ říká herečka s tím, že v Praze se občas někdo zarazí, ptá se, jestli se neznají ze školy. „Ale co mě překvapilo, že mě znají někteří studenti mého muže, které učí na DAMU. Prý Rodinná pouta sledovali v dětství.“
Roli v seriálu prý vzít neváhala, i když se spolužáky řešili, že takový typ měl tenkrát podobný zvuk jako reklama. „Hanka Vagnerová mi řekla, že by něco takového vzala, jenom kdyby jejího milence hrál Saša Rašilov. No a když jsem nabídku dostala, mého partnera hrál právě Saša. Moc jsem neváhala, stála jsem o zkušenosti před kamerou,“ vysvětluje.
Pak získala angažmá v divadlech a natáčela další seriál, ale kariéru ze dne na den ukončila, když se jí patnáct týdnů před termínem narodil syn.
2. listopadu 2015 |
František vážil jen 800 gramů
„Měla jsem od začátku rizikové těhotenství, a když se všechno zklidnilo a vypadalo to, že si ho konečně začnu užívat, začala jsem rodit. Z ničeho nic. Na konci šestého měsíce. Bylo mi zle, a když mě manžel dovezl do nemocnice a řekli mi, co se děje, byla jsem v šoku. Eventualitu takhle předčasného porodu jsem si nepřipouštěla. Položili mě hlavou dolů, napíchali kortikoidy, aby se Františkovi dovyvinuly plíce. Říkali, že se může porod pozdržet hodinu, ale taky měsíc. V mém případě to byl týden. S odstupem vidím, že všechno dobře dopadlo, i když František měl necelých 800 gramů.“
Čtěte v pondělí
Jak zvládala herečka Renata Prokopová zdravotní potíže obou synů si můžete přečíst ve velkém rozhovoru v příloze MF DNES OnaDnes.
Od začátku věřila, že bude vše v pořádku, nepřipouštěla si nic jiného. Už to vypadalo, že všechno bude dobré, ale dostal sepsi. Lékařka je poslala domů, ať čekají na telefonu, jestli přežije. Suché oznámení, na které Renata Prokopová nebyla připravená.
„Žádný čas na emoce, žádný psycholog. Nikdo mě neuklidnil, že je v pořádku. Lékaři a sestry byli skvělí, péče úžasná, ale mluvili latinsky, já byla mimo, manžel se snažil porozumět a pak mi to vysvětloval. Když se z toho František dostal a já taky, požádala mě jedna lékařka, jestli bych mohla promluvit s paní, která má nedonošená dvojčátka. Psaly jsme si a volaly, byla to taková terapie pro nás obě. Františka propustili tři a půl měsíce po narození. Zvládl to. Následky tak extrémního nedonošení má jen ve vadě zraku – měl porušenou sítnici na obou očích, jedno se podařilo zachránit operací.“
