Dagmar Havlová
|
Osobně pečuje ještě o lišky, další stovky zvířat mají na starosti zaměstnanci. Je to přesně deset let, co biofarmu Košík založila. "Bylo to takové nešťastné období, kdy se táhly spory kolem Lucerny, a já jsem se potřebovala něčím zaměstnat," vysvětluje Dagmar Havlová v rozhovoru pro pondělní magazín ONA DNES.
Proč jste se vlastně rozhodla pořídit si chalupu na venkově?
Ten nápad vznikl ještě před revolucí. Praha tehdy nebyla příjemná ani bezpečná pro lidi, kteří nesouhlasili s režimem. Neustále nás sledovali, takže jsme si pronajali chatku v brdských lesích a trávili jsme hodně času tam. Jenže pak nám majitelé najednou vypověděli nájem – časem jsme se dozvěděli, že to bylo na nátlak StB – a hledali jsme něco jiného. A na Nymbursku jsem našla chalupu, která se mi zalíbila. Ležela v tichém údolí, na polosamotě na konci vesnice. Před deseti lety jsme začali farmařit.
Manžel souhlasil?
Už v době, kdy jsme chalupu kupovali, měl strach z toho, že tam bude muset něco dělat.
Čtěte v pondělí
Jak se Dagmar Havlové žilo v jednom bytě s Václavem Havlem a jeho ženou Olgou? Co prožívala, když prezident po svém zvolení odstřihl své příbuzné? A jak to bylo s hádkami kolem Lucerny? Čtěte rozhovor v pondělním magazínu ONA DNES.
Potíže s StB trvaly od začátku vašeho vztahu s manželem?
Začalo to v době, kdy za mnou Ivan jezdil do Bratislavy. Vyhodili mě tehdy z práce kvůli kontaktům s politicky nežádoucí osobou. Došlo to až tak daleko, že na Ústředním výboru strany, kam jsem se zašla neformálně poptat, jak to vlastně se mnou myslí, mi bez uzardění sdělili, že na Slovensku mě už nenechají ani mýt okna. A to jsem měla čerstvý titul kandidátky věd.
Jak se tvářila vaše rodina na to, že jste odešla ze Slovenska?
Tatínek už v té době nežil a maminka to brala dobře. Měla jen trochu strach, že poškodím sestru, když jsem se dostala do disidentské společnosti. Bála se, aby neměla problémy ve škole a později v práci.
Zažívala jste v těchto časech strach?
To ne, já strach nemívám.
Ani když vás vyslýchala StB?
Těch výslechů bylo opravdu mnoho a jeden byl hodně nepříjemný, ale měla jsem štěstí, že to vzdal vyšetřovatel. Hodně zabírala jedna psychologická hra: na demonstrace jsem sice chodívala jako trhan, ale na výslech jsem se vždycky oblékla jako dáma. Vyšetřovatel pak měl jakýsi vnitřní respekt. Fungovalo to.
