Hrál v tom takovej ten... no víš kterej, jak hrál i v tom... s takovou tou... Můžou být i tyhle – mnohým z vlastní zkušenosti známé – výpadky paměti příznakem demence?
Můžu vás uklidnit: tohle považujeme za relativně neškodné. Výpadky jmen herců a zpěváků, zapomenuté brýle nebo klíče, to se stává každému.
A co už naopak varuje?
Pokud si někdo stěžuje, že se hůř orientuje v prostoru, hůř nachází auto na parkovišti, nezorientuje se v supermarketu nebo v místě svého bydliště. Varovné je zapomínání schůzek a časových údajů. A velmi nebezpečné je, když lidé zapomínají vypínat spotřebiče a vůbec když nezvládají obsluhu zařízení, kterou ještě donedávna zvládali.
Vy jste odborným patronem hry Sea Hero v Česku. O co jde?
Vy si hrajete, plníte úkoly, překonáváte překážky, objíždíte nástrahy, snažíte se zorientovat na moři, a tím poskytujete cenná data vědě, data, která bychom jinak sbírali desítky, možná stovky let.
To budete muset vysvětlit trochu zeširoka.
Jedním z varovných příznaků počátku možné demence, jejíž nejčastější příčinou je Alzheimerova choroba, je zhoršená orientace v prostoru, což je odpradávna schopnost, na které závisí lidský život. Umět se zorientovat bylo pro naše předky důležitější než třeba umět počítat nebo mluvit. Najít vodu, najít úkryt, vědět, kde číhají predátoři. A tuhle schopnost máme usazenou hluboko v mozku. Na naší klinice v Motole jsme před časem prokázali, že právě schopnost této orientace je jednou z prvních poruch při Alzheimerově nemoci, stejně jako třeba porucha paměti a řeči. Jenže věda je globální, výzkum probíhá celosvětově a poruchy orientace se dají – na rozdíl od řeči – krásně mezinárodně srovnávat bez ohledu na kulturní či jazykové odlišnosti.
V pěti číslech 1970 Narodil se 22. července 1970 v Praze. 2 S přítelkyní má dvouletou dceru a čtyřletého syna. 2009 Stal se vedoucím lékařem Centra pro poruchy kognitivních funkcí při Neurologické klinice 2. lékařské fakulty UK a Fakultní nemocnice Motol. 5 Tolik let je národním koordinátorem výzkumného programu Neuro 2. 22 Letos byl vyhlášen Světový den mozku. Připadá na 22. červenec, den jeho narozenin. |
I se zvířaty?
Ano, to je na tom skvělé, protože nové léky se testují na zvířatech, nejčastěji na myších nebo potkanech, a u nich taky testujeme schopnost orientace v bludišti. V Motole máme takové bludiště i pro lidi, ale za šestnáct let jsme jich vyšetřili jen několik stovek. K tomu, abychom zjistili, co je normální funkce mozku a co patologické odchylky, je zapotřebí testovat ohromný vzorek zdravých i nemocných lidí.
A k tomu má sloužit ta hra?
Ano. Kolegové z Velké Británie se spojili s jednou herní firmou a s jedním mobilním operátorem a sestavili hru, která umožňuje získat data od milionů uživatelů. Lidé hrají a my díky tomu víme, jak se orientují v prostoru, jestli objíždějí ostrov zleva, nebo zprava, jak rychle se kde vyznají. Hráč zadává jen věk a pohlaví, ale i z tohoto mála můžeme vyvodit, co je normální pro muže, pro ženy nebo pro určitou věkovou skupinu. Ve druhé části výzkumu vybereme ty části hry, které všichni zdraví lidé snadno zvládli, a ty otestujeme na nemocných. Tím budeme mít definovaný rozdíl. A ve třetí fázi tak získáme jednoduchý test pro screening běžné populace, který by měl na celém světě pomáhat odhalit nemoc už v raném stadiu. (Screening je vyšetřování skupiny lidí kvůli vyhledávání nemocí v jejich časných stádiích.)
Co se dá dělat?
Alzheimerově nemoci se někdy říká rakovina 21. století. Je to přehnané srovnání?
Z medicínského pohledu ano, ale docela chápu, proč se to říká. Jde o četnost toho onemocnění. Dožíváme se stále vyššího věku, čímž se zvyšuje riziko, že propukne Alzheimerova choroba. A bude hůř. Nyní je celosvětově diagnostikováno přibližně 35 milionů lidí s demencí, v roce 2030 jich bude dvakrát tolik. A nárůst demencí zdaleka neplatí jen pro Západ, přibývá jich i v rozvojových zemích. Existují i teze, že kdybychom se všichni dožili 140 let, dožili bychom se všichni nějaké formy demence. Ale to zatím nelze ověřit. Jednoduše řečeno, demence je daň za dlouhověkost.
Trošku mě matete. Mluvíme o Alzheimerově nemoci, nebo o demenci jako takové?
Alzheimerova choroba je nejčastější příčinou demence, ale demence může být i důsledek jiného neurologického onemocnění, cévních zánětů i úrazů. Demence je celý soubor obtíží, které se různě prolínají. Jsou to poruchy řeči, paměti, orientace, poruchy chování, nemocný přestává být soběstačný a nezvládá aktivity běžného života. Je to zatím nevyléčitelné, ale máme léky, které vývoj nemoci zpomalí a výrazně zlepší kvalitu života pacientů. A další léky jsou ve fázi výzkumu.
Jméno dal nemoci lékař Alois Alzheimer, který ji v roce 1907 poprvé popsal...
Ano, ale správně bychom jí měli říkat AlzheimerFischerova choroba. Málokdo ví, že ve stejném roce, kdy doktor Alzheimer popsal případ jediné pacientky Augusty Deterové, jistý pražský lékař popsal takových případů dokonce dvanáct. Bohužel, souhrou okolností se tím slavným stal jeho německý kolega.
Pojďme tedy pana doktora Fischera rehabilitovat alespoň v tomto rozhovoru.
Oskar Fischer byl rodák ze Slaného, lékař židovského původu, který mluvil německy a působil v Praze v nemocnici na Karlově náměstí. Jeho oborem byla neuropatologie.
Takže pitval mozky?
Ano. A publikoval dvanáct pozitivních pitevních nálezů z šestnácti případů takzvané senilní demence, ty porovnal se souborem zdravých pacientů i se souborem pacientů, kteří trpěli psychózou, a dalšími několika desítkami pacientů, kteří zemřeli na syfilis. A tyhle změny, takzvané plaky, se vyskytovaly pouze v mozku pacientů s nemocí, které se pak začalo říkat Alzheimerova.
Jak to, že jemu stačil k slávě případ jediný?
Doktor Alzheimer měl ambiciózního šéfa, který ho přiměl, aby případ sepsal a publikoval, čímž vešel ve známost. Fischerův úspěch byl asi zapomenut a vytěsněn i v důsledku historických okolností. Doktor Alzheimer se proslavil, náš lékař zemřel v roce 1942 v koncentračním táboře v Terezíně.
Jaký mýtus kolem Alzheimerovy nemoci a demencí vás štve?
Často slyším, že demence patří nevyhnutelně ke stárnutí, což ale není pravda. Čím vyšší věk, tím je výskyt demence častější, ale není to nevyhnutelné. V 65 letech trpí demencí asi dvě až tři procenta populace, v osmdesáti, pětaosmdesáti už třetina až polovina, ale ani tehdy tam nepatří rovnítko. Musíme odlišit zdravě stárnoucí osoby od nemocných. Samozřejmě i při zdravém stárnutí přicházejí potíže, fyzická výkonnost výrazně klesá a může se zhoršovat paměť, ale ne patologickým způsobem. Naopak ke zdravému stáří patří moudrost, životní zkušenost, schopnost abstraktně myslet, vidět věci z nadhledu, jako celek. Stáří nerovná se demence.
Co vám ještě vadí?
Když slýchám „má alzheimera, s tím už nejde nic dělat“. Dá se dělat spousta věcí. Pomoct nemocným, ale i pečujícím. Pro pečující je to často větší utrpení než pro pacienty. Pomoct se dá v rovině medicíny, následné péče, sociální péče, pomůcek a podobně. Zároveň bych ale tlumil někdy až příliš velký optimismus stran budoucích léků.
Proč?
Je možné, že budeme mít opravdu skvělé léky, které Alzheimerovu nemoc vyléčí, ale pokud na trh přijdou, budou příšerně drahé. S nimi přijdou i otázky etické, filozofické, budeme muset rozhodnout, kdo ještě bude léčen, kdo už ne, co je vlastně smyslem života, jaká je hranice mezi kvalitou a kvantitou života, kolik stojí jeden rok kvalitního života a kolik za něj může společnost zaplatit, jakou léčbu jakých onemocnění upřednostnit před jinými. Bude nutné změnit organizaci péče, když nevyhnutelně očekáváme tak obrovské množství pacientů. Mnoho, mnoho otázek...
Potřebujeme Reagana
Lze se před nástupem demence nějak chránit?
Vakcína zatím neexistuje, ale samozřejmě v prevenci je obrovský potenciál. I když třeba mnozí z nás mají nemoc zapsanou v genech, dá se hodně pracovat na tom, aby se patřičný gen nespustil vůbec nebo co nejpozději. Pravidelná fyzická aktivita, alespoň chůze, lehká strava, ale i stimulace sociální, intelektuální, emoční, tedy začlenění v kolektivu, život v páru, čas s blízkými, s rodinou, čtení, luštění, manuální aktivita, paměťová cvičení, hry, učení se nových věcí. S pamětí i mozkem je to jako se svaly. Když se používají, sílí, jinak zakrňují.
Hýbat se, rozumně jíst... Lehko se to řekne, ale stejně na to většina lidí kašle, ne?
Bohužel máte asi pravdu. Nechci, aby to znělo elitářsky, ale i ochrana vlastního zdraví, prevence nemocí, ochota aktivně se podílet na vlastním životě a zdraví hodně souvisí se vzděláním. A víte, co je zajímavé? Vzdělání se vůbec ukazuje jako jeden z hlavních ochranných faktorů, stejně jako třeba dvojjazyčnost. Lidé, kteří mozek stimulují, jsou méně ohrožení, ale neznamená to, že vás zachrání jen luštění křížovek, mozek musíme zatěžovat všestranně.
Jak jsou na tom Češi, co se týče výskytu demence a prevence?
V mnoha ohledech velmi podobně jako třeba Američané, ale na rozdíl od mnoha amerických seniorů chybí naší starší populaci jakýsi entuziasmus. Třeba na Floridě vidíte až legrační příběhy, nad kterými se sice můžete usmívat, myslím ty nepovedené plastické operace, bělené zuby a solárko, ale je obdivuhodné, že starší lidé cítí potřebu se ke svému životu a stárnutí nějak aktivně postavit. V tomhle jsou Češi mnohem méně aktivní.
V Americe na to mají, my ne, odsekl by vám asi leckdo.
Jenže to není argument, protože to, o čem mluvím, skoro nic nestojí. Tady je opravdu malá tendence se jakkoliv sdružovat, v Americe se lidé potkávají třeba v karetních klubech. Komunitní život, turistika, nordic walking, procházky, to nic nestojí. V posledních letech, zdá se, padlo tabu spojené s rakovinou, a dokonce i s některými duševními nemocemi, i známé osobnosti veřejně mluví o tom, čím prošly. Ale nevybavuje se mi v Česku nikdo, kdo by otevřeně mluvil o tom, že má Alzheimerovu nemoc. Bohužel, je to tak. Měl jsem pacienty, známé osobnosti, které tou nemocí prošly s grácií, elegancí a statečností, ale nikdo tohle tabu prolomit nechtěl. Přitom by to velmi pomohlo proti všem těm mýtům a stigmatizaci. Bylo by dobré ukázat lidem, že v tom nejsou sami, změnit veřejné mínění, přimět plátce, aby na léčbu šlo víc peněz. Tohle se povedlo v USA, když se k nemoci přiznal bývalý prezident Ronald Reagan. Takového člověka bychom potřebovali.
Muži a ženy
Řekněte mi, co na té nemoci baví vás jako lékaře a vědce?
Touha pomoct lidem, dát jim naději se ve mně míchá se zájmem o výzkum a o poznání. O poznání mozku a jeho fungování, rozdílů mezi mozkem mužů a žen, o poznání a pochopení funkce paměti. Tohle onemocnění vyřazuje z provozu některé části mozku, ale tím nám zároveň pomáhá pochopit, jak mozek funguje, když je zdravý.
Potraviny, které mohou chránit před alzheimerem |
Řekl jste rozdíl mezi mužským a ženským mozkem. Tyto rozdíly bývají předmětem někdy ubohých, jindy přesných vtipů. Ale i na vědecké úrovni se vedou spory, jestli biologické rozdíly mezi mužským a ženským mozkem existují, jestli případné odlišnosti nejsou dány pouze výchovou a prostředím. Jak se k tomu stavíte?
Patřím k lidem, kteří jsou přesvědčeni, že rozdíl mezi ženským a mužským mozkem existuje a je biologicky daný. Přijde mi naopak absurdní, když některé feministky tvrdí, že žádný rozdíl není.
Hlásím se k feministkám a myslím, že být feministka neznamená popírat biologické rozdíly mezi pohlavími.
Nechtěl jsem urazit šmahem feministky, jen se s tím sám setkávám. Rozdíly existují, a dokonce hrají roli i v Alzheimerově nemoci. Ženy jí trpí častěji, a to zdaleka nejen kvůli tomu, že se dožívají vyššího věku. Roli můžou hrát hormonální a metabolické rozdíly.
A jak je to tedy s těmi mozky?
Mozek má dvě polokoule. Pravá u praváků zpracovává prostorové vztahy a vazby, vnímání celku, je zaměřená na abstrakci. Levá hemisféra u praváků je zaměřenější na detaily, ale i řeč. U žen jsou obě hemisféry mnohem propojenější, činnost jedné je víc ovlivňována činností té druhé, což je výhoda i nevýhoda. Ženy jsou díky tomu praktičtější, snadněji přeskakují od jedné činnosti k druhé, dokážou se soustředit na víc věcí zároveň, ale hůř třeba oddělují rozum od citů. Muži zase mnohem efektivněji využívají vždy jednu polokouli, dokážou se zcela koncentrovat na jednu věc, jeden směr, pak vynikají v matematice nebo architektuře. Tím vůbec nechci říct, že by mezi ženami nebyly vynikající matematičky, ale pokud bychom zůstali u statistik, bude výskyt méně častý a stojím si za tím, že to není tím, že by byly v tomto směru diskriminovány.
Ale vraťme se k Alzheimerovi.
Vyšší riziko Alzheimerovy nemoci mají i některá etnika, třeba černoši, a není to dáno pouze sociálním prostředím. V žádném případně nejsem stoupencem nějaké diskriminace na základě pohlaví nebo rasy, ale některé rozdíly prostě existují, a je dokonce kontraproduktivní se tvářit, že ne. Politická korektnost pomohla zadupat do země jeden lék na Alzheimera. Dobře fungoval, ale v Japonsku způsoboval zácpu, tak byl jeho vývoj zastaven celosvětově. Přitom možná stačilo říct, že se nedoporučuje k užívání v Japonsku. V takových chvílích mě ta korektnost štve, vidět a respektovat rozdíly mezi lidmi přece není rasismus.
V hlavě máte určitě desítky příběhů svých pacientů. Které se vám vybavují?
To onemocnění může být nesmírně tíživé, vybavují se mi pacienti šedesátníci, které doprovázeli jejich osmdesátiletí rodiče a starali se o ně. Měl jsem pacientku, které nemoc začala kolem pětačtyřicátého roku, měl jsem pacienta, úspěšného manažera, který v důsledku Alzheimerovy nemoci zemřel v padesáti nedlouho potom, co se mu narodily děti. Vidím jiného pacienta, který měl velmi těžké poruchy chování, ale velmi láskyplně se o něj starala manželka. Někteří pacienti pod vlivem nemoci učinili rozhodnutí, která narušila vztahy v rodině, chod rodinných firem, kvůli kterým vznikly zbytečné dědické spory. Lidé s demencí taky mají horší rozlišovací schopnost, snadněji se sami stávají oběťmi různých šmejdů. I když, férově řečeno, víc obětí šmejdů padá na konto naivitě, nikoliv demenci.
