Jak se holka ze Vsetína stane primatoložkou?
Vždycky jsem chtěla zkoumat savce, ideálně ty velké. Prvním krokem bylo vystudování zoologie na Masarykově univerzitě. Jenže na katedře se na velké obratlovce nespecializovali, a tak jsem se nakonec věnovala netopýrům a strávila jsem jejich výzkumem deset let. V postgraduálním studiu už jsem se opravdu chtěla věnovat primátům, všichni mě od toho zrazovali, že u nás studium lidoopů nemá žádné zázemí, že každá holka by chtěla studovat "opičky" a nakonec názor změní, ale já se nedala. Nakonec mé snahy o získání doktorátu s primatologickým tématem sice ztroskotaly a já jsem se nadále věnovala netopýrům, ale nelenila jsem a už během postgraduálu jsem si aktivně sháněla kontakty v zahraničí.
Nepodařilo se jim vás odradit?
Já jsem hrozně sveřepá. Oslovila jsem spoustu lidí ze zahraničí, kteří se lidoopům věnují, ale pochopitelně se mi skoro nikdo neozval. Nakonec se mě ale ujal profesor Michael Huffman, který působí na japonské univerzitě v Kjótu a pomohl mi navázat kontakty s lidmi v terénu a podpořil moji žádost o postdoktorandský grant s šimpanzím tématem. Finančně můj první projekt zaštítila Akademie věd.
Klára Judita Petrželková
|
Kam jste se vypravila?
No, musím zmínit, že nejprve jsem jela do Kamerunu, na zkušenou, to ještě během doktorandského studia jako dobrovolník, to byl asi nejtěžší terén, v jakém jsem kdy dělala. Poté mě strašně lákal výzkum sebemedikace (sebeléčení) lidoopů, ale brzy jsem zjistila, že v tomto poli se neuplatním a již během prvního postdoktorandského projektu jsem se přeorientovala na studium ekologie parazitárních onemocnění u lidoopů, a to ve spolupráci především s týmem profesora Davida Modrého z Veterinární a farmaceutické univerzity v Brně. Jsem sice snílek, ale stojím nohama na zemi a vidím svět realisticky. V oblasti etologie bych se neprosadila, nevynikla. Dostala jsem příležitost rozvíjet u nás v určitém aspektu primatologii a vybrala jsem si proto oblast, kde byly značné mezery ve znalostech. A propojili jsme více disciplín a lidí.
Zažila jste po prvním příjezdu do Afriky kulturní šok?
Já jsem byla hlavně hloupá a naivní. Ale nadšená. Nic jsem nevěděla, ani jsem neuměla francouzsky, což byl pro frankofonní Kamerun dost hendikep, vlastně jsem o Africe nic moc nevěděla. I když si myslím, že my, co jsme vyrostli za socialismu, máme pro pobyt v Africe celkem dobrou průpravu. Nejsme zvyklí se na nic moc vyptávat a starat se o věci, které neovlivníme. Prostě jsem to všechno brala jako fakt a nesnažila se věci hned měnit a získat pod kontrolu. A rychle jsem se učila.
A práce vás nadchla?
Já jsem byla tak neznalá, že jsem ze začátku ani nevěděla, že existují habituovaní a nehabituovaní lidoopi, tedy ti co jsou zvyklí na lidskou přítomnost, a ti, co před vámi utíkají, protože se vás bojí. To se stává hodně nováčkům, často pak při práci s nehabituovanými lidoopy bývají zklamaní, protože lidoopy v podstatě vůbec nevidíte, zkoumáte vše nepřímo, z trusu, hnízd. Ale mně se práce v pralese strašně líbila, i když jsem se tehdy upřímně řečeno trochu bála, protože jsme v terénu měli stávku místních stopařů, nefungoval satelitní telefon, během sledování lidoopů jsme zapadali do bažin, no, bylo to celé takové divoké. Neumím to logicky vůbec zdůvodnit, ale mně prostě od začátku bylo jasné, že je mi v pralese moc dobře a že tam patřím a konečně jsem našla to, čemu se chci věnovat.
Nemáte problém s jedovatými tvory, co tam žijí?
Já to beru tak, že tihle tvorové tam jsou a já se s tím musím nějak vyrovnat. Nikdo mě nenutí tam jezdit. Já asi, teda určitě, nejsem úplně "plnokrevná" zooložka, netrávila jsem dětství "pozorováním broučků". Z hadů, pavouků nebo švábů sice nejásám, ale prostě mi nevadí.
Ani když je máte v pokoji nebo posteli?
Had mě rozhodil jenom jednou, když jsem pracovala v Tanzanii, ležela jsem v posteli s malárií a on se plazil přímo nade mnou a málem na mě spadnul. Ale k Africe to prostě patří. Když půjdete do lesa u nás, tak můžete chytit klíště a dostanete boreliózu. Podle mě je ale škoda kvůli tomu nechodit do lesa, nemyslíte?
Po českém lese se ale neprohání několikasetkiloví lidoopi. Nehrozí od nich nebezpečí?
Primární reakce nehabituovaného lidoopa není útok, ale útěk. Lidoopi primárně nejsou agresivní. Ale jakmile je začnete habituovat, přivykat na lidi a v podstatě je "honíte po pralese", tak v určité fázi agresivita nastoupí. Nicméně při dodržovaní určitých pravidel jsou i tak rizika minimální. Je například potřeba dodržovat určitou vzdálenost v závislosti na stadiu habituace, snažit se neoddělovat samce od zbytku skupiny, samec se v tu chvíli cítí ohrožený. To se ale může stát i z jiného důvodu, pak se rozběhne proti vám.
Co děláte, když na vás běží dvousetkilový gorilí samec?
Musíte stát nehnutě a koukat do země. Což v tu chvíli není vůbec jednoduché, protože všechny instinkty vám říkají, abyste udělala pravý opak. Ale on v tu chvíli buď zastaví kousek od vás, nebo proběhne kolem, demonstruje tak svoji sílu. Jak jsem již zmiňovala, agresivita je častá během jedné z fází habituace goril. Gorily před vámi nejdříve utíkají, pak se vás snaží zastrašit, to taky třeba strašně nahlas zařvou. Nakonec vás v případě úspěšné habituace ignorují. Mnohem větší nebezpečí ale v lese hrozí například od slonů.
A před těmi se utíká?
No, utíká. Mnohem lepší je se jim úplně vyhnout, protože mohou být i agresivní, pokud se cítí ohroženi, jsou samozřejmě silní a neuvěřitelně rychlí. Stopař je ale většinou slyší či vidí a naviguje nás tak, abychom je minuli a nevznikl problém.
Ve filmech i ve skutečnosti měly slavné zooložky ke zvířatům vztah v podstatě rovný vztahu k člověku. Vnímáte to také tak, jsou pro vás přátelé?
My musíme v každém případě dodržovat od primátů vzdálenost sedmi metrů, aby nedocházelo k přenosu nákaz. Běžná rýma může zdecimovat celou skupinu goril. A ta vzdálenost je nutná i důvodu pohody zvířat a respektování jejich soukromí. No, upřímně řečeno mi nepřijde, že by nás lidoopi nějak extra poznávali či nás považovali za své přátele, obzvlášť v případě zvířat, která jsou využívána také pro účely ekoturismu. Já myslím, že vše u lidoopů je poněkud idealizované. Já přístup, který vy zmiňujete, v určitých ohledech nekritizuji, ale není to můj šálek čaje a dle mého názoru to není ani pro primáty ideální. Samozřejmě všichni máme radost, když se narodí mládě, jsme smutní, když gorila zemře nebo odejde k jiné skupině, ale nijak to nepřeháníme.
Asi by to nemělo nahrazovat vztahy s lidmi.
Jistě. Mně je s gorilami či šimpanzi v lese fajn, habituovaní lidoopi mají svá jména, osobnosti a vy je během práce s nimi poznáte a to je úžasné, ale některé věci to nemůže nahradit. A pokud se to stane, tak to podle mě není dobře a vede to jen k problémům.
Musela jste vědě na prestižní úrovni, kterou děláte, obětovat soukromý život?
No, já doufám, že vědu s kolegy děláme dobře, ale ještě je stále třeba se zdokonalovat, aby ta úroveň byla fakt prestižní! Ale jinak, na to se mě hodně lidí ptá. Obětovat zní dost dramaticky a já na ty dramatické pózy nejsem. Byly chvíle, kdy jsem jasně dala vědě přednost. Nevím, jestli to bylo dobře, nebo špatně, ale prostě jsem se takto rozhodla. A je pravda, že třeba s rodinou je to pro ženu ve vědě složitější. Zařídit se dá všechno, když opravdu chcete, ale věda je vskutku náročná. Kromě vlastního výzkumu, vedení studentů a jiných povinnosti totiž musíte také shánět na vše, co děláte, peníze, takže neustále žádáte o granty a žijete v takové permanentní nejistotě, což není zrovna příjemné.
To opravdu nezní jako ideální podmínky pro rodinný život.
Navíc je věda soutěživá, a to my ženy asi od přírody nejsme. Snažíte se mít nejlepší výsledky, nejvíce publikovaných článků v co nejprestižnějších časopisech, být lepší, ne… nejlepší! Podle mě i to je jeden z důvodů, proč ve vědě uvidíte tak málo žen na vyšších pozicích, ale nejen ve vědě, ne? Našim týmem prochází dost studentek, ale je otázka, jak dlouho u vědy zůstanou, ale obecně zůstávám velmi pozitivně naladěna, protože ony jsou natolik dobré a motivované, že to jistě dotáhnou dále než já. Navíc je potřeba zmínit, že výzkum v terénu není pro každého. Pokud potřebujete ke spokojenosti dobrou večeři, teplou vanu a být nablízku rodině, pak v pralese štěstí nenajdete.
Jak na vás místní, obzvlášť jako na neprovdanou ženu, koukají?
Já myslím, že jsme pro ně takové exotky. Hlavně chlapi nechápou, proč jsme v lese s gorilami namísto doma s manželem a dětmi. Pro vědce, muže, je snazší si získat respekt, ale místní zvládají respektovat i nás, dosud nebyly žádné problémy. Například u kmene BaAka, se kterým pracujeme ve Středoafrické republice, je postavení žen relativně dobré, lepší než u jiných skupin. Žena může třeba odejít od manžela, muži se více věnují dětem než u jiných etnik. Slýcháme od stopařů také historky, jak opilý muž dostal po příchodu domů od manželky pár facek a podobně.
Lidem BaAka se u nás říká pygmejové. Prý ale to označení nemají rádi, proč?
Výraz pygmejové je obecné označení pro mnoho skupin malého vzrůstu, pygmejové jsou třeba i v Asii. Přitom ale většina lidí mívá na mysli různé etnické skupiny ze Střední Afriky. Nicméně jak jste správně upozornila, oni sami se výrazem pygmejové nikdy neoznačují a považují jej za pejorativní. Proto je zásadně nazývám BaAka.
Pochopila jsem, že výzkum na gorilách je poměrně prestižní záležitost.
Ano, obecně je výzkum lidoopů velmi atraktivní obor. Možnost věnovat se výzkumu goril dostal náš tým již v roce 2007, jedná se o gorily nížinné v oblastech Dzanga Sangha ve Středoafrické republice, kde se nacházejí jedny z mála habituovaných skupin. Je velmi těžké dostat se na výzkumné místo jako je toto, pomohlo nám trochu štěstí a fakt, že jsme se pustili do tématu, kterému se předtím nikdo předtím moc nevěnoval. Věnujeme se hlavně systematickému monitoringu parazitů u lidí, goril a dalších divokých zvířat a soustředíme se hlavně na přenosy patogenů mezi hostiteli. Nicméně během spolupráce s místními lidmi jsme postupně zjistili, že mají více parazitů než gorily. A hlavně nás šokovala úroveň lékařské péče.
Nebyla jste na to zvyklá z jiných afrických zemí?
Středoafrická republika patří mezi nejméně vyvinuté země Afriky, je to jedna z vůbec nejchudších zemí, lékařská péče tam se nedá srovnat třeba s Ugandou nebo Tanzanií. Není tedy divu, že i běžně léčitelná onemocnění jako malárie nebo drobná infikovaná poranění mnohdy končí tragicky. Průměrná délka života je osmnáct let, kojenecká úmrtnost je nepředstavitelně vysoká. Byla jsem třeba nepřímým svědkem otřesného případu vysoce těhotné ženy, jejíž dítě před porodem zemřelo. Funguje tam takový fatalismus, že když onemocníte, tak je to konec, takže její rodina ji odmítala přivézt do nemocnice. Když se to nakonec manžel pod naším nátlakem rozhodl udělat, bylo už pozdě, zemřela po cestě na sepsi. Ale i když se do nemocnice dostanou, není vyhráno. Zdravotní péče ve Středoafrické republice je na velmi nízké úrovni a navíc místní zdravotníci podávají špatné léky, u antibiotik nedodržují dávkování. Na náš popud na místě působila jako dobrovolník lékařka Barbora Pítrová Plzně, která se statečně snažila aspoň některé věci změnit.
Nebojíte se, že budete potřebovat lékařskou péči?
Já a kolegové máme velmi dobré zdravotní pojištění, v případě nutnosti by nás evakuovali zpátky do Evropy. Zažila to třeba kolegyně z Británie, pošlou pro vás letadlo a do 24 hodin jste doma. Jenže místní si nic takového dovolit nemůžou. To je strašný pocit, když vašemu stopaři zemře dítě na zánět ucha, který by se dal snadno vyléčit. To je jeden z důvodů, proč jsme se na místě rozhodli začít kromě výzkumu i pomáhat.
Pomozte BaAkům Kalendář Akta BaAka 2014 a náhrdelníky můžete zakoupit zde. |
Co děláte?
Je nám jasné, že nezachráníme celou Středoafrickou republiku, ale snažíme se pomoci lidem z oblasti, ve které pracujeme, a to zpřístupněním lékařské péče, protože spousta z nich, především pak BaAka, si nemůže dovolit výdaje zaplatit, a také se snažíme o její zlepšení. Spolu s kolegyněmi, protože shodou okolností tam byly skoro samé vědkyně-studentky, jsme založily zdravotní fond, který je obhospodařován místními komunitami ve spolupráci s pobočkou Světového fondu na ochranu přírody. Od BaAka třeba vykupujeme ručně vyráběné náhrdelníky, které v Česku prodáváme. Půlku utržených peněz dostanou BaAka na ruku a půlka putuje do fondu. Také jsme nafotily kalendář na příští rok 2014, který prodáváme v e-shopu liberecké zoo. Celý výtěžek poputuje do fondu. No a lidé se mohou přesvědčit, že i ve vědě jsou krásné holky, a třeba i pomůžeme vyvrátit mýtus, že chytré ženy musí být ošklivé.
Bezpečnostní situace ve Středoafrické republice má k ideálu také daleko. Nebojíte se?
Některé roky tam byly trošku divoké, ale když jste věděla, jak se chovat a kam můžete chodit, tak se to dalo zvládnout. Ale v březnu 2013 došlo ke státnímu převratu a svržení prezidenta. Od této chvíle se Středoafrická republika zmítá v násilnostech, zmatcích a politické nestabilitě. Výsledkem je humanitární krize, o které svět mnoho nemluví. Co se týče například rezervace Dzanga-Sangha, tak samozřejmě do oblasti přestali jezdit turisté, místní lidé přišli i o to málo příjmů, co měli. Momentálně tam nemůže jet ani nikdo z našeho týmu, protože je to moc velké riziko. Samozřejmě dochází k porušování pravidel národního parku, protože všude panuje chaos. Což je skvělá příležitost pro pytláky. Nejhorší případ byl, když pytláci pozabíjeli pro slonovinu desítky slonů na známé mýtině Dzanga uprostřed pralesa. Objevilo se to i v českých médiích. Avšak podle mne je třeba vidět hlavně zoufalou situaci lidí v celé Středoafrické republice.
Cítíte se v Dzanga-Sangha doma?
Ano. Cítím se tam velmi dobře, les je pro mě jako domov, s BaAka si rozumím. Ale občas přijdou chvíle složité a těžké. Všichni mi říkali, že to v Africe nezvládnu, ať už psychicky, nebo fyzicky. Musím to zaklepat na dřevo, ale zatím kromě několika malárií se mi nic nestalo. Naopak mi pobyt tam zdravotně a psychicky prospívá.
A jací jsou lidé BaAka?
Obdivuji smysl pro okamžik, který místní lidé mají. Je to krásné, pokud jste schopni věci přijímat takové, jaké jsou. Myslím, že se nesmíte snažit lidi měnit, protože Afrika je úplně jiný svět než náš, naše poučky tam povětšinou neplatí a nefungují.
To je asi důležitý moment při zahraniční pomoci, nestavět místní před hotovou věc, ale zapojit je do řešení.
Ano, s místními komunitami spolupracujme, pomáháme jim, ale v žádném případě se nesnažíme jim nic vnucovat, protože to nemá smysl. Pokud o tom nebudou přesvědčeni a nebudou si o tom moci sami rozhodnout, tak to vždy ztroskotá. Je důležité, že si uvědomují svou nezastupitelnou roli, například právě jen díky schopnostem BaAka se podařilo habituovat gorily nížinné, které jsou zdrojem příjmů pro místní díky ekoturismu, v lese jsou neocenitelní, protože se úžasně orientují a dokážou skvěle stopovat. Nepotřebujeme s nimi ani GPS. Takže jde o to spolupracovat tak, aby to vyhovovalo oběma stranám.
Jak vidíte svůj život do budoucna? Budete žít v Africe okamžikem?
Já bych ráda, ale můj život je trochu jiný. Rozhodli jsme se s kolegy místním pomáhat, což mimo jiné pro mě znamená být hodně v České republice a pokusit se něco změnit odsud. A samozřejmě je tu náš výzkum, ve kterém se nám momentálně daří, ale mé místo je už bohužel spíš v kanceláři u počítače, do terénu jezdí naši studenti, ale to je fajn, ne? Ale do Afriky se, doufám, vždy budu vracet, jak jen to půjde, i když na kratší dobu, než bych si představovala.
Jaké jsou tedy vaše plány?
Ráda bych, aby se česká primatologie propojena s ostatními disciplínami, jako je například parazitologie či mikrobiologie, stala známou díky novým objevům a kvalitním publikacím, jako je tomu třeba u německých nebo amerických kolegů, i když ti mají velký náskok a lepší podmínky. A aby naše poznatky přispěly k ochraně lidoopů. A ještě mám jeden rest. Kdysi na začátku kariéry, ještě jako studentka, jsem dostala peníze na pobyt v Kamerunu od zesnulého Jana Pivečky, podnikatele a nezávislého poradce pro obuvnický průmysl. Jan Pivečka se v roce 1990 vrátil po 44letém pobytu v zahraničí do své rodné vlasti. Já, bláznivá holka z Valašska, jsem dostala deset tisíc, což bylo pro mě tehdy spousta peněz. Pan Pivečka mi řekl, že nežádá nic nazpět, ale že si přeje, abych vždy kvalitně reprezentovala Českou republiku. Mám pocit, že pro splnění toho slibu bych toho měla ještě hodně udělat. Škoda, že takoví prvorepublikoví páni podnikatelé s obdobným přístupem už nejsou, anebo je jich u nás jako máku.
