Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Jana Šulcová: Byla to klika, práskla jsem řasami a chlapi mě milovali

  4:45aktualizováno  4:45
Herečka a femme fatale 70. a 80. let Jana Šulcová novinářům příliš nevěří. O to cennější jsou její upřímné vzpomínky na bolesti i štěstí a vyprávění o návratu na výsluní.

Herečka Jana Šulcová | foto: Lenka Hatašová

Vizitka

  • Narodila se v Praze 12. února 1947.
  • Po gymnáziu zamířila na DAMU.
  • Byla v angažmá v Městských divadel pražských, odkud po 23 letech v roce 1992 sama odešla.
  • Popularitu získala díky televizní seriálům (Byl jednou jeden dům, Nejmladší z rodu Hamrů, Tajemství proutěného košíku, My všichni školou povinní...)
  • Životní úspěch jí zajistily filmy Marie Poledňákové, zejména S tebou mě baví svět.
  • K divadlu ji vrátila nabídka z Divadla bez zábradlí.
  • S dcerou Rozálií založily před dvěma lety divadelní zájezdový spolek "Jana Šulcová představuje".
  • Byla jednou vdaná za herce Oldřicha Víznera, se kterým má dvě dcery - Terezu a Rozálii.
  • Žije sama se psem a kočkou, v rodinném domě v Praze.

Mimo pověsti nejkrásnější herečky 80. let se o vás mluvilo jako o královně bonmotů. Platí to stále?
To já nevím, ale lidé říkají, že jsem vtipná. Já něco pronesu a nic zvlášť trefného v tom nespatřuji, ale všichni se válí smíchy, chtějí si mé výroky zapisovat anebo se mnou rovnou psát knížky. Já ale neumím psát a psát nebudu.

Ale umíte vyprávět.
Ano, ale ne psát. A vaši historiku nemůže vyprávět někdo, kdo nepostihne podstatu věci. Novináři neslyší, co by slyšet měli, ale co slyšet chtějí. A pak se diví, že se mi to nelíbí a odvolávají se na to, že jsem to prý řekla. Jenže něco jiného je jen tak si tlachat a sdělovat vážně cosi o sobě světu. Proto to nikdy neudělám.

Víte, co se říká s tím nikdy… Bylo hodně nabídek?
Dost. Oni si lidé myslí, že když toho hodně namluvím a občas padne fór, že si jen stačí sednout, pustit diktafon, odejít domů a přepsat to. Ale to není pravda. V momentě, kdy vím, že je to pro knížku, budu mluvit jinak.

To je skoro výzva. Měla jste vždy vyprávěcí talent?
Nevím. Když mi bylo dvacet, tak už asi ano. Hostovala jsem ve Vinohradském divadle, kde jsme byli velcí kamarádi s Milošem Kopeckým a kromě našich psů nás spojoval i humor. A teprve až mnohem později mi Jiřina Jirásková složila poklonu, když se vyznala, že už tehdy milovala můj cynický sarkastický humor. A já koukala jako blázen, strašně mě to potěšilo.

Úplně mladý člověk většinou takový styl humoru nemívá. To už vás tehdy stačil život otřískat, nebo je to dar?
Pokud to existuje, protože teď o mně mluvíme tak, jako bych byla přinejmenším dcera Menšíka, tak je to dar. Protože když jsem byla hodně nemocná, o čemž ale mluvit nechci, ztratila jsem ho. A to jsem se lekla. Přišla jsem o svou záchranu, o náplast na všechny bolesti světa. Až jsem jednou v televizi slyšela Mirka Horníčka, jak říká, že smysl pro humor se neztrácí, stejně jako nemizí hudební sluch. Ani nevěděl, jak mi v tu chvíli pomohl.

Jak?
I když mi do smíchu ještě nějakou dobu nebylo, uklidnila jsem se. Já si totiž myslela, že jediný, co se nezapomíná, je sex a bruslení.

Fotogalerie

Když jste mě k tomu tématu nechtíc posunula - že jste byla a jste velmi krásná, je fakt, ale byla jste koketní kráska?
Já jsem měla tu kliku, že jsem práskla řasami a ty chlapi mě milovali, nebo ne přímo milovali…

Nezdráhejte se to tak říct. Milovali, no jasně. Není se zač stydět.
Je pravda, že jsem si nemohla stěžovat na nedostatek pozornosti mužů. Nenaučila jsem se tím pádem koketovat, nýbrž taktně odrážet. A i když už to dneska neplatí, koketovat se už nenaučím.

Třeba by to stálo za to. Pořád máte podmanivé oči a úsměv.
Ale jděte. Víte, mně nevadí můj věk, ale to, že stáří člověka zoškliví. Na druhou stranu i přesto, že nevidím v zrcadle už to, co jsem tam viděla, má tahle doba své výhody. Už nemusíte hrát v divadle Julii, nemusíte uběhnout stovku za deset sekund a pustí vás v tramvaji sednout. Není to bomba?

Napadlo vás někdy nechat si pomoci ke kráse?
Měla jsem před pěti lety lifting obličeje a před tím ještě upravená horní i dolní víčka. Dělala jsem to kvůli své profesi. Jen při té druhé operaci jsem musela utíkat před bulvárem. Rádi by mě nejspíš vyfotili s obvázanou hlavou. Já si vůbec s tímhle typem žurnalistiky užila.

Kvůli těžkému porozvodovému období?
To už bylo právě mnohem později a jim nedalo spát, jak vypadám. Sedm let po rozvodu jsem šla na operaci štítné žlázy a dostala lék, po kterém máte obličej jako měsíček. Za tři roky jsem začala zdvojeně vidět a musela se podrobit další operaci, tentokrát oka. Jenže ono ještě dlouho poté vypadalo jinak a všude se senzacechtivě psalo, co že to se mnou udělal alkohol, rozvod a zkažená plastika. Přitom nic z toho nebyla pravda. Plastiku jsem v té době ještě neměla a moje samoléčba úzkostí alkoholem byla dávno pryč.

Vy jste se s tím, že vám alkohol pomáhal zvládat psychický propad po rozvodu, svěřila před lety v dokumentu jedné televize a od té doby to máte stále na talíři. Nemrzí vás vaše upřímnost?
Poslední dva roky jsem na tohle téma alergická. To je prokletí. I kdybych dostala od té doby dvacet Oscarů, bude se už navždy psát, že Jana Šulcová, která kdysi podlehla alkoholu, získala cenu. Ano, já vím, že bych měla někdy mlčet.

Jste skoro dvacet let abstinent. Přitom u divadelníků se popíjení toleruje tak nějak víc než u zbytku obyvatelstva a patří to vlastně k jejich profesi. Jde s vlky žít, aniž by s nimi musel člověk výt?
To není pravda s tou tolerancí. Když se opije herec, riskuje, že ho načapá bulvár. Ale k vaší otázce. Ano, máte správnou pochybnost. I já se zpočátku bála jít do společnosti. Záhy jsem ale zjistila, že nemám problém začít se chovat stejně jako ostatní, aniž bych měla promile v krvi. Vydržím sedět se svými kolegy do půlnoci a pak jdu v klidu spát. Pak už o nic nepřicházím. Do půlnoci se totiž dozvíte ve společnosti všechno. A navíc nepít má své výhody. Ráno například vypadáte stejně, jako když jdete večer spát. A také můžete kdykoliv řídit auto.

Dovolte mi ještě jednu otázku na tohle téma, i když už ho máte plné zuby. Vy jste své démony překonala sama, bez léčby?
Ano. Dopomohl mi k tomu pobyt v nemocnici, bylo mi zle a alkohol mi nechyběl. Nezamyslíte se a nenaplánujete si to. Ta hrůza vás najednou opustí. Vy se rovnou změníte, ze dne na den.

Mluvíme o vašem prvním pobytu v nemocnici a nezdařené operaci žlučníku, která vás málem připravila o život?
Ano. Byla to jednoduchá operace, která se nepovedla, já už měla čtyřicítky horečky, když mě kamarádka vezla do IKEMu. Dávali mi pět procent na přežití a já si myslela, že to je takový průšvih, že se z toho nedostanu. Jenže jsem Vodnář a o něm se říká, že padne na zem, a když to přežije, tak vstane a je stokrát silnější.

Budíte dojem silné ženy, přesto vám v minulosti rozchod s vaším mužem podlomil kolena. Byla na vině velká láska?
Je klika, když se potkají dva lidé, kteří jsou jako dvě půlky jablka, co do sebe zapadají. Ale takové vztahy jsou výjimky.

Jinými slovy, to byl váš případ?
Ano, dvacet let. Ale víc o tom nechci mluvit. O tom už se toho také napovídalo dost. Navíc se mi nic zvláštního nestalo. Každý druhé manželství se rozpadá. Po převratu padla všechna tabu. Víte, jak to bylo bezvadné, když jste se jako milenka musela schovávat? To přece mělo obrovské kouzlo. A byli i "hrdinové", co to netajili. Ale zase se nevyskytovaly takové drbny, aby to donesly manželce. Na to mám vlastní teorii. Jsem ochotna vlastním tělem zastavit auto manžela své úhlavní nepřítelkyně, který jede domů načapat milence. Ženská se totiž nerozvede jen tak. Té něco chybí. Má všeho po krk. Kdežto chlap se rozvede tehdy, když má jinde setsakra dobré kotviště. Ale zapře to a tvrdí, že jeho nový vztah s tím nesouvisí...

Dobře, pochopila jsem, že se k celé té situaci, kdo, kam a proč odešel, nechcete vracet. Mě zajímalo, co se vám odehrávalo v duši a proč se ta silná Jana zlomila. Víte to dnes?
Řeknu to jinak. Když dítě žije v rodině a zjistí, že mezi rodiči něco neklape, řekne si, kdybych tolik nezlobila, tak by to táta nikdy neudělal, a vezme vinu na sebe. To jsem si přečetla v knihách a dala jsem za to mnoho tisíc u psychoanalytika. To je, jako když si dítě rozbije koleno, ono krvácí, za čas se udělá strup a s tím žije. A ve chvíli, kdy se mu to nejméně hodí, kdy je na tom špatně, strup se strhne a rána začne znova krvácet. Takové holčičky si pak v dospělosti vybírají partnery, u kterých předpokládají, že se jim nic podobného nestane. Jenže se stanou žebračkami o lásku.

Naznačujete, že to od vás odešel tatínek?
Neodešel, protože neměl kam. A to bylo ještě horší. Doma se pak tvářil kysele. Pořád měl takový naštvaný výraz. Najednou ten táta, který mě bral v neděli na procházku, začal uhýbat mým očím. Nechápala jsem to. Bylo mi z toho úzko. Ale já se nelituji. To jsou jen takové moje strašidelné rány.

Řekla jste to někdy někomu?
Ne.

To jste si nechávala všechno v sobě?
Ano. Víte, když umíral, bylo mu sedmapadesát a mně dvacet, seděla jsem týden u jeho postele, držela ho za ruku a četla mu Romanci pro křídlovku. Zemřel v sobotu 3. června 1967 za pět minut půl desáté a já v té nemocnici zůstala ještě celou noc, aby maminka s bráchou klidně spali. Vyšla jsem před pavilon a tam byla paní, která hluboce plakala a omlouvala se, že nám zkazila dětství… Prosila mě o dopisy, které posílala tátovi. Chtěla je zpátky. Jela se mnou až domů a čekala před barákem. Máma byla dáma, tak jí je vrátila. Já jí je odnesla.

Myslím, že jste přesto všechno musela tátu velmi milovat.
Já nevím. Asi ano.

Děkuji vám za tu důvěru. O to větší šok při odchodu vašeho muže?
Ano. A představte si, že se to stalo v době, kdy se otáčelo kolo dějin. Divadla nějakou dobu po převratu vedli nesprávní lidé. Abyste mi rozuměla, to je stejné, jako když synáčkové zdědí dobře zavedený podnik a prohrají ho v kartách. A tak jsem dala výpověď a byla bez práce a tři roky bez divadla.

Z čeho jste žila?
Z dabingu, i když ne moc dobře. Nedostatek peněz vás štve, ale není to to, z čeho se hroutíte. To jsou lapálie, průsery vypadají jinak.

Nebyl dabing vaše životní láska?
Ano. Dělala jsem oscarové filmy, jako je třeba Cena za něžnost, pak Catherine Deneuve v Indočíně nebo Blanche v Tramvaji do stanice touha. Půjčovala jsem si kazety a doma jsem si vždycky ty filmy pouštěla, abych si hrdinku okoukala zleva, zprava. Bohužel dneska je to v dabingu jinak, rozhoduje čas. A na té práci je to vidět. A kdo říká, že ne, jen si zvykl. Herci hrají smutek, ale necítí ho. Zkrátka není čas.

Proto se mu dnes už nevěnujete?
Nikdo mě tam nezve.

Chybí vám promlouvat skrze velké postavy plátna?
Chybí, ano.

A ještě po něčem z dob velké slávy se vám stýská?
Snad jen po těch výhodách. Ale dneska asi nejsou k ničemu potřeba. Banány a mandarinky dostanete všude a do ciziny jedete, kdy se vám zachce.

Vraťme se o kousek zpět. Kdo vám byl v té nedivadelní době oporou?
Moje dvě dcery.

Mezi vás tři nic z té nemilé historie klín nezasadilo?
Holky si sice dva, tři roky po rozvodu začaly žít takový svůj život, ale bydlely tady u mě v našem domě a já tušila, že je můj smutek ničí. To bylo pro mě nejhorší. Tohle už nikdy nechci. Možná přijdou horší věci, ale tohle už ne.

Říkáte to tak jistě, že nepochybuji. Teď působíte kurážně. Máte pro strach uděláno?
Samozřejmě. Nemůžu si dovolit ten přepych se bát.

Ničeho?
Jedině depresí.

Ale s těmi jste se také poprala.
Jo, ale za jakou cenu.

Za jakou?
Že trpíte jak zvíře.

Psychoanalýza vám nepomohla, abyste poznala zákoutí duše a pak se s nimi vypořádala?
Ne. Já to všecko věděla. Akorát jsem se za mnoho tisíc dobrala toho, že když prší, je mokro a tráva je zelená.

Nebylo to psychoanalytikem?
Ne, to byl jeden z našich nejlepších. Rozumějte, já se vždycky zajímala o psýché i věci mezi nebem a zemí. Nešla jsem do neznáma. Konec konců žiju v domě s duchy a i s nimi jsem se naučila vycházet.

Prosím?
Vím, že zlí mi neublíží a dobří mi pomohou.

Jak jste na to soužití přišla?
Když slyšíte kroky na schodech...

Tak se leknu.
Já ne. O tom jsem také nikdy nechtěla mluvit, protože se zase bude psát, že jsem blázen. A přitom my herci jsme většinou všichni emotivní. Normální člověk řekne, že je unavený, ale herečka? Ta je unavená smrtelně. Vždyť také jeden den hraje vražedkyni, druhý prostitutku a třetí královnu. Pak je to pochopitelné, že se dost z nás zcvokne.

Mě ten váš humor už také baví. S těmi duchy, co s nimi žijete, máte někdy nějaký kontakt?
Vím, že tu jsou. Je to starý dům s historií a v nich bývá jiná energie. Sedíme tu takhle třeba s Rozárkou a najednou se ozve rána a moje dcera jen tak bezděky pronese: "Čau babi" a mluví dál.

Vás to neděsí?
Vůbec.

Hm. Tak dobře, mě tedy také ne. Pojďme dál. Jak žijete dnes?
Teď žiju hezké období, protože dělám věci, které mě baví. Mám ráda svůj dům, zahradu, miluju svoje děti a vnoučata, přátele a psy.

Žádný muž vedle vás?
Díky bohu už ne.

Nechybí vám láska? Myslím tu k muži.
Nechybí. Co chybí, je mužské objetí – to ano, ale se žádným mužem žít nechci.

Býváte hodně obklopená lidmi?
I to, ano, ale já jsem samotář a baví mě to.

To mě překvapuje. Kde si pak kompenzujete tu svou výřečnost?
To nejste sama, koho to překvapuje. A výřečnost? Tu si nepěstuji. Mě to vůbec nenapadne. To snad jedině, když ke mně přijde nějaký novinář, nebo když se sedí v divadle či na natáčení a já povídám a všichni se smějí.

Očima autorky

Cestu k Janě Šulcové mi pomohl otevřít člověk, který se těší její důvěře. Jinak bych se stěží dočkala audience. A nutno říct, že byla vřelá. Nepřeženu, když řeknu, že mě přivítala ve svém pražském domě s otevřenou náručí. Kafíčko, sušenky, nezbytné cigárko, prostě pohoda v křeslech u kamen v obýváku. Je zvláštní, jak rychle ve mně dokázala vyvolat dojem návštěvy staré dobré známé. Příjemné, leč riskantní. Spolehla se na mou empatii, ale běda, kdybych zklamala. Povídaly jsme si hodně dlouho. O všem, co život přinesl a přináší. Jana Šulcová je skutečně zdatný a neúnavný vypravěč, který nehne ani brvou, když pronáší své sarkasticky vtipné komentáře. Prokládá své nesčetné historky humorem a sem tam je okoření i jadrnějšími výrazy. Ano, je bytost emotivní a citlivá, nedělá jí dobře, když se musí vracet do vzpomínek s hořkou příchutí, ale když už se k tomu odhodlá, udělá to na dřeň a se ctí.

Nikomu se nesvěřujete?
Jednomu člověku. Je to kamarádka od šesti let. Mimochodem víte, proč jsem se s ní začala kamarádit? Její táta dostal v 50. letech trest smrti. Moje maminka mi řekla, abych na ni byla hodná, protože její maminka je velká mučednice. A já jsem si myslela, že ji mučí. Je to úsměvná historka, ale od té doby jsme kamarádky a já bezpečně vím, že kdyby mě předvolali k výslechu a řekli, že paní Papoušková o mně tvrdí to a to, neuvěřím. I napsané jejím písmem by to v mých očích bylo falešné.

To je výjimečná jistota a absolutní důvěra.
To ano. Teď mě napadá, že jsem ani jí neřekla to, co vám tady.

Vážím si toho, už také víc ze zamčených komnat nežádám. Za váš comeback na divadelní prkna může Karel Heřmánek, který vám před pár lety nabídl roli v Revizorovi. Na výsluní vás ale nejspíš vrací až vaše dcera Rozárka, která si troufla po mateřské založit divadelní spolek a obsadila vás do úspěšné hry Velký holky nepláčou.
Ano, máme s ní velký úspěch, všude je vyprodáno a hrajeme ve třech pražských prostorech. Jsme zájezdové divadlo, na kterém se dala se dohromady úžasná parta a všichni to milujeme. Lidi jako Veronika Jeníková, Vendulka Křížová, Dana Batulková, Kateřina Seidlová, Marcel Vašinka, Libor Hruška nebo Česťa Gebouský do toho šli, přestože nevěděli, jestli vůbec vyjedeme. A dneska máme dvaasedmdesát repríz. Máme i další hru. Róza přečetla na šedesát scénářů a našla hru od Anthonyho Neilsona Lháři. Je to černá situační komedie a já tam hraju bláznivou paní. Není to od první chvíle legrace, ale je to chytrý, nadčasový humor.

Prý vám ta role dala zabrat.
Takovou roli jsem zatím nedostala, ale byla to výzva. Jsem u divadla padesát let a nestalo se mi, abych o roli nic před jejím zkoušením nevěděla. Dávám si dlouhý čas postavu pochopit a oživit. Mám na to pomůcky. Třeba si najdu ženu, která vypadá tak, jak já si ji představuji a pak ji otravuju a jdu s ní klidně na procházku. U skutečné historické postavy zase studuju všechen dobový kontext a lidi kolem ní. Jenže tady nezabíralo nic a tlačil mě čas a já neměla lautr nic. Já prostě netušila jak na ni, co je to za člověka, který je chvilku blázen a vzápětí normální. To nevíte, jestli to dělá schválně, že už chce mít pokoj od manžela, života nebo co. Byla to moje nejtěžší role. Nevím, jestli se pánbůh nakonec smiloval, ale teď za ni sklízím aplaus.

Čím je pro vás divadlo?
Vším. Životem samým. A také je to nejlepší antidepresivum. Z jakéhokoliv průšvihu se na jevišti dostanete. A ještě něco. I kdyby tam seděl jeden jediný člověk, který v tu chvíli zapomene na své starosti, tak hrát mělo smysl.

Autor: pro iDNES.cz






Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.