V PĚTI ČÍSLECH
|
Lidé se snaží vypadat mladší, ale vy jste dostala úkol zestárnout během pěti roků natáčení o třicet let. Co s vámi v maskérně dělali?
Dostávala jsem oblečení o dvě až tři čísla větší, abych vypadala silnější a neforemná. Nosila jsem paruku udělanou na míru. Co se týká obličeje, pomohlo, když jsem ráno vstávala co nejdřív a vypadala unaveně.
Takže únava po propařené noci byla při natáčení vítána?
To jo, ale pak vám moc nejdou do hlavy texty. A já už jsem pomalu ve věku, kdy mě paření přestává bavit. Hodně také udělaly stíny a make-up. Maskérky mi stínovaly oči tak, aby vypadaly propadlé. Na přirozené vrásky nanášely tmavé stíny, které je prohlubují. Když Eva překonávala rakovinu, nedávaly mi ani řasenku a řasy i obočí mi zesvětlovaly.
Takže vy už vlastně víte, jak jednou budete vypadat.
Nakonec bylo mé postavě téměř šedesát, ale vím, že jsem na ten věk nevypadala. Ale je to seriál, ne hollywoodský film, v tom bychom měli masky z latexu. Jenže to by bylo finančně náročné. Kromě toho jsme točili půl roku, což by nám úplně odrovnalo obličej. Myslím, že ve skutečnosti budu v šedesáti vypadat jinak. Hůř než ve Vyprávěj.
Zkoušelo se už před natáčením při castingu, jak se bude kterého herce dařit dělat starším?
Ne. Prvotní záměr byl, že budeme točit dva roky a pak se možná herci vymění. Nikdo přesně nevěděl, jak dlouho se bude natáčet. S takovým úspěchem počítal málokdo. Ani před poslední sérií jsme si nebyli stoprocentně jistí, jestli nás nevymění za jiné herce.
DĚTSTVÍ V HLINNÉM
Jak se jmenuje místo na Slovensku, odkud pocházíte?
Hlinné.
Dívají se v Hlinném na Vyprávěj?
Maminka pravidelně. Vím, že tam kouká víc lidí, když už je tam kabelovka.
Vybavovalo se vám při natáčení něco, co jste znala z dětství? Diváci v seriálu poznávali nábytek, oblečení a věci, které měli doma.
Já si z dětství vybavuju až konec osmdesátých let. Takže pro mě bylo natáčení paradoxní. Když jsem hrála mladou, tak v době, kterou jsem nepoznala. Když jsem hrála starou, ocitla jsem se v letech, kdy jsem ve skutečnosti byla ještě dítě. Ani jedno období ve Vyprávěj pro mě nebylo přirozené. Mám pocit, že jsem pět let natáčela science fiction.
Jaké bylo vaše dětství?
Do osmnácti jsem vyrůstala na vesnici. Běhala jsem se spoustou dětí, hráli jsme na schovávanou pod mostem, pořád jsem byla venku. Rodiče nás zavolali jen k obědu, k večeři a pak spát. Myslím, že jsme měli svobodnější dětství než dnešní děti, které mají celý den zorganizovaný program, jezdí z kroužku do kroužku a jsou pod taktovkou příkazů. Poznávají svět, který jim tvoří dospělí, ne ten reálný.
Co dál charakterizuje vaše dětství?
Dům, za ním dva dvory. Slepice, králíci, prasata, dříve i ovce. Pole, kde jsme pěstovali brambory. Obrovská zahrada, na které jsme se my děti musely podílet na tom, aby plodiny vzkvétaly a bylo co jíst. Takže manuální práce se nebojím. Jsem ráda, že jsem byla vychována v přirozeném prostředí, a o to víc si uvědomuju, že přirozené není, jak si dnes v supermarketech kupujeme jídlo, které se mnohdy ani jídlem nedá nazvat.
O čem jste tehdy snila?
O tom, co jsem neznala. O všem, co jsem viděla v televizi a v časopisech. Je zvláštní, že když se pak ocitnete v prostředí, o kterém sníte, jste zmatená a nestačíte se divit.
Snila jste, že budete herečkou?
Na střední škole jsem se setkala s tvořivou dramatikou. V těch hodinách jsem zapomínala na čas, hodně mě to bavilo. Takže jsem pak šla na vysokou školu pedagogickou do Trnavy, kde se tvořivá dramatika dala studovat jako doplňující obor. Trochu mě to zklamalo, protože šlo víc o teorii. V té době už jsem si přivydělávala v reklamách.
Stala jste se známou díky reklamě na telefonního operátora, ve které jste myla obrazovky v sexy šatičkách...
No jo, ta byla taková známá.
Co na ni říkali rodiče? Tak nějak odhaduju, že v Hlinném asi nikdo jiný reklamu nedělal.
Co na to říkali? No v podstatě s tím nesouhlasili. Svět reklam a showbyznysu moje rodina neznala a doteď nezná. Když máte pustit dítě někam, kde to neznáte, přirozeně máte strach. To prožívali i rodiče. Ale už to přijali. Respektují mě a jsou mi oporou.
Jak jste se ocitla v Praze?
Během vysoké jsem natočila Rafťáky. Skončila jsem školu, byla jsem magistra a říkala jsem si: Fajn, můžu jít učit. Ale přišlo mi blbý, že je mi dvacet jedna, nikde jsem nebyla a mám učit děti. Co jim můžu dát? Takže jsem byla dál na volné noze a dělala reklamy. Pak jsem dostala malou roli v seriálu Světla pasáže. Bylo to pár natáčecích dnů v měsíci, trochu peněz, ze kterých se dal zaplatit nájem. To byl podnět se do Prahy přestěhovat. Pokračoval koloběh castingů, nejistota, jestli si mě někdo všimne. Jste zkrátka pořadové číslo. Já se dodnes na castingu cítím jako kráva. Dostanete číslo, pod tím si vás pamatují. Nikoho nezajímá vaše jméno nebo to, co jste udělala. Jde jen o to, co právě předvedete.
NECHCI SE SVLÉKAT
Vraťme se k těm Rafťákům. Je pravda, že jste odmítala se svléknout, až vám dali dublérku?
Ano. Dublérku jsem si opravdu vybojovala.
To je na začínající herečku v první filmové roli celkem neobvyklé, ne?
Byl to můj první film, role nebyla žádná herecká kvalita. Prostě potřebovali hezké holky, které ukážou prsa. Pomáhá to pochopitelně návštěvnosti filmu.
A to jste předem nevěděla?
Ne. Já byla naivní, s něčím takovým jsem nepočítala. Když jsem se to dozvěděla, přišel zlom. Řekla jsem, že to neudělám. Už tak se se mnou táhlo, že ze Slovenska přišla nějaká modelka, která najednou hraje v Česku. Jenže já modelka nikdy nebyla. Přišlo mi to divné: první role a jde hlavně o to, abych ukázala prsa. Jenže režisér i producent na tom trvali, já nechtěla, tak mě vyhodili, že seženou jinou herečku.
Nelitovala jste?
Zhroutil se mi svět. Najednou se mi povedlo to, o čem jsem snila, a vzápětí se v podstatě ocitnete na podlaze. Vím, že se milostným scénám ve filmu nevyhnu. I ve Vyprávěj byly, točili jsme tam i nudapláž. Ale dá se to udělat tak, že v nich nahá nejsem. Teď mám roli ve filmu Všiváci, který má mít premiéru na podzim. Jsou tam sexuální scény, ale dokázala jsem se s autory domluvit, že tam není nic vidět. Dá se to tak udělat.
Jste stydlivá? Nebo tady hraje roli křesťanská výchova?
Nemám ráda, když to lidé dávají do souvislosti s kostelem, s křesťanskou výchovou. Nikde v Bibli není psáno, že nahota je hřích. Je to normální výchova. Nevěřím, že nějakému tátovi či mámě dělá dobře, když někde vidí svou dceru nahou. Proč bych se měla svlékat? Vždycky říkám: Dejte mi argument, proč bych to měla udělat. Přesvědčte mě. Nikdo mi ten argument zatím dát nedokázal. Chápu, že do některého filmu je to důležité, a neodsuzuju nikoho, kdo to dělá. Ale já to prostě dělat nechci.
Ale nakonec jste v Rafťácích hrála.
Ano, nakonec mi zavolali, vzali mě zpátky a dali mi dublérku.
SNY O CESTOVÁNÍ
Jaké jste ještě měla jako dítě sny?
O cestování. Byli jsme průměrná rodina, která žila od výplaty k výplatě. Do mých osmnácti let jsem nebyla jinde než v Hlinném, ve Vranově a v Prešově.
Ani Chorvatsko nebylo?
U moře jsem byla poprvé až v jednadvaceti. Cestování byl můj velký sen.
Pokud vím, tak si ho plníte a na Slovensku se vysílal váš cestovatelský pořad...
Jmenoval se Andrea na vlastní kůži, dva roky ho vysílala internetová televize Joj. Kamarád přišel s nápadem, že nic takového na Slovensku nebylo, tak jsme projeli Indii, Afriku, Jižní Ameriku, Čínu. Některé cesty ještě zpracováváme, stříháme, máme z nich gigantické množství materiálu. Máme v plánu dostat to i do televize v České republice. Zajímají mě lokality, kam běžní turisté nejezdí. Ne destinace, kde se všichni usmívají, nabízejí předražené zboží. Nechci se mačkat mezi dalšími bílými těly. Mám ráda země, které jsou v co největším kontrastu s naší a lidé tam žijí jinak než my. Často si myslíme, že jsme pupek světa, ale nejsme ani chlup světa.
ZblízkaZvláštní znamení: mluví závratnou rychlostí. Na to, co stihne říct za minutu, většinou ostatní potřebují dvakrát tolik času. Pro ty, kdo ji znají pouze z role Evy Dvořákové v seriálu Vyprávěj, je osobní setkání tak trochu šok. V televizi totiž představuje ženu poněkud nemastnou neslanou, nechávající se vláčet životem. Takže pro fanoušky seriálu budiž jasno: Andrea je ve skutečnosti přesný opak seriálové Evy. |
Jak taková cesta probíhá?
Předem si domluvíme kontakty, například v Číně tlumočníka, protože tam se anglicky nedomluvíte. Je třeba mít nastavenou základní trasu a domluvené lidi, kteří vám řeknou pravdivě, jak to tam chodí, a zavedou vás na zajímavá místa.
Lákají vás odlehlá místa, extrémní zážitky?
Ano. Tady je samozřejmostí, že otočíte kohoutkem a teče voda, že si v noci koupíte v sámošce jídlo v igelitu. Pak jsem přijela do Kamerunu a najednou to tam tak nebylo. Museli jsme mít zásoby vody na týden, a když jsme pak došli do vesnice Pygmejů, měla jsem takový hlad, že jsem snědla dikobraza zabaleného v lopuchu, kterého nám nabídli na přivítanou.
Začínám chápat, že vaše cesty jsou asi opravdu dost odlišné od běžných dovolených. Povídejte dál.
Teď jsem byla podruhé v Číně. Každý druhý den jsem tam brečela. Přišla jsem na trh, kde prodávali zeleninu, jídlo. V jedné části byli v klecích zubožení psi. Před mýma očima je stahovali z kůže. Prostě je jedí. Koukáte na to, říkáte si, proč se to děje. Já, obrovský milovník zvířat, jsem málem dostala infarkt. A ti lidé vám začnou vyprávět, jak byl před pár lety v této oblasti takový hladomor, že prostě museli začít jíst vše, co běhá. Když tvora nesnědí oni, sní on je nebo jim sní jejich jídlo, jejich obilí. Setkala jsem se tam s úžasným pánem, se kterým jsem byla lovit myši.
Lovit myši?
Ano. Vydali jsme se v noci na pole, dávali jsme mezi rýži ručně udělané pasti a já nevěřila, že ty myši fakt budou jíst. On říkal: Jasně. Když já nesním myš, ona sní moji rýži. Ti lidé žijí v souladu s principy přírody. My to tady už neznáme.
Jaké pak jsou vaše návraty?
Cestování mi otevírá něco v hlavě. Díky němu odmítám žít způsobem života, jako žijí všichni. Samozřejmě že si kupuju oblečení a chodím do restaurací, ale nechci být jako rodiny, které tráví víkendy v obchodním domě, nakupují, hromadí a hromadí.
Nikdy jste neměla tendence hromadit?
Ale jo, také jsem hromadila. Trpěla jsem různými závislostmi. Na depresi jsem si šla něco koupit, myslela jsem, že to pomůže. Jenže to pomohlo jen na pár hodin. Pak mi došlo, že ta nová hezká košilka nepomůže a že mi vlastně ani nesluší, protože jsem si ji koupila v nějakém amoku.
A košilka leží ve skříni. To znám.
Přesně tak. Takže se snažím nenakupovat zbytečně. Nekupuju polotovary. Piju vodu z kohoutku a tak.
Jací vám po návratech z exotických zemí připadají Češi a Slováci? Nejsme ufňukaní, přestože se vlastně máme dobře?
To jo. Pořád si stěžujeme. Přistihuju se, že když jsou kolem mě lidé, kteří frflají, i já mám spadlý obličej a pocit, že je všechno zle. Ale tak to není. Není zle.
Z EVY JSEM BYLA NEŠŤASTNÁ
Teď myslím na to, že ta vaše největší role – Eva ve Vyprávěj, je přesný opak toho, jaká jste ve skutečnosti vy.
No ona je strašně submisivní. Já z ní byla až nešťastná. Nikdy neřekla svůj názor, nic pořádného neudělala. Vím, je to jen role, ale takoví lidé opravdu jsou. Já se ani nedivím, že ta postava nakonec onemocněla rakovinou. Ta je ze sedmdesáti procent nemocí duše.
Aukce fotografiíAukce Andreiných fotografií probíhá v těchto dnech na internetu. Celý výtěžek jde na pomoc sdružení PKU, které pomáhá lidem s dědičnými metabolickými chorobami. |
Vysvětlujete si nějak, proč jsou nyní nádorová onemocnění čím dál častější?
Myslím, že to souvisí s tím, jak vnímáme svět, jak potlačujeme své pocity. Hodně jsem o rakovině četla. Také v naší rodině se vyskytla, a to mě donutilo se o ni zajímat. Znám ženu, mámu dvou dětí, která prošla chemoterapií, pak se jí nemoc vrátila a lékaři jí řekli, že jí už dál nemají jak pomoct. Nevzdala se, začala studovat duchovní literaturu, ponořila se do svého já. Pak šla na kontrolu a byla čistá.
Věříte, že se takové případy opravdu dějí?
Já věřím, že za hodně věcmi stojí to, jak myslíme, jak se sami chováme. Žijeme přece ve světě lží, přestáváme věřit sami v sebe. Ze všech stran slyšíme, že musíme být nejlepší, nejkrásnější, ale nikdo nám neříká: Buď rád, že máš ruce, nohy. Pořád taky chceme něco dokazovat. Chceme například letět do vesmíru, ale vždyť v něm už jsme, visíme v něm. Co akorát můžeme, to je podívat se z něj na naši zem a vidět, jak jsme malí.
Ale lidé přece vždycky toužili být co nejkrásnější, nejlepší, nemyslíte?
Nežili pod takovým tlakem jako dnes. Teď přijdete do obchodu s oblečením a všechno tam má konfekční velikosti 36, 38, 40 a nic jiného. Jsme tlačeni do škatulek, nikdo nerespektuje, že každý je jiný. Dřív se oblečení šilo přesně na lidi, podle vašeho já. Dnes jsme si přestali vážit toho, že jsme každá jiná, jedna kudrnatá, druhá hubená, třetí tlustá. A nejhorší je, že si ten svět vytváříme sami. Štve mě, když si lidé stěžují, že Bůh dovolil války, hladomor, a diví se tomu. Bůh nám dal svobodnou vůli a ty války a hladomor nebudou, když lidé nebudou dělat byznys se zbraněmi a s tanky. Moc zaslepuje lidi. Bylo by skvělé, kdybychom si uvědomili, že vše si děláme sami. Já věřím, že Bůh na nás kouká a říká: Já jsem blázen, že jsem jim dal tu svobodnou vůli.
A teď mi řekněte, jestli máte ve svém okolí lidi, kteří sdílejí vaše myšlenky, nebo je víc těch, které spíše překvapujete.
Samozřejmě, když takhle začnu, většina lidí v showbyznysu na mě kouká jako na mimozemšťana. Ale lidé, kteří jsou mi blízcí, přemýšlejí podobně jako já.
Andreu Kerestešovou jsme fotili v modelech návrhářky Hany Noble, Lazy Eye
Za poskytnutí prostor k fotografování děkujeme design hotelu Sax.
