Reklama

Klidně budu zašívat klaunům spodky, říká dcera Ondřeje Havelky

Dvacetiletá studentka Mensa Gymnázia se od rodinné tradice zřejmě neodkloní. Rozálie Havelková je mnoha múzami políbena, láká ji kočovný život cirkusáků, ale pro svou příští cestu se svérázná dívka ještě nerozhodla.

Rozálie Havelková | foto: Michal Šula, MAFRA

Róza Havelková

  • Pochází z umělecké rodiny. Narodila se otci Ondřeji Havelkovi, režiséru, herci, zpěváku a frontmanu Melody Makers a matce Alici Kovácsové, fotografce a designérce, jež se posléze stala Ondřejovou ženou.
  • Má dva bratry – vlastního, osmiletého Huga a nevlastního, jednatřicetiletého Vojtěcha.
  • Navštěvovala pětiletou Školu hrou, poté Francouské lyceum, odkud přešla na Mensa Gymnázium pro nadané děti, kde v roce 2018 odmaturuje.
  • Tančí flamenco, zpívá jazz a swing ve stylu 20. let s orchestrem svého otce Ondřej Havelka a Melody Makers. Modernímu jazzu se pak věnuje ve své kapele Miss Rosie a její gang.
  • Okusila pěveckou, hereckou, ale i modelingovou cestu po svém úspěchu v prestižní soutěži Elite Model Look. Zajímá ji hudba, výtvarné umění a literatura.

Na internetové televizi Playtvak.cz odstartuje 24. dubna nový ambiciózní seriál Single lady z produkční dílny ve filmovém světě úspěšného Davida Ondříčka. V jedné z rolí dramatické komedie z prostředí televize Óčko se představí i dcera českého entertainera Ondřeje Havelky a vnučka zesnulé herecké legendy Libuše Havelkové.

Máte poměrně překvapivou návaznost škol. Dokázala vás pětiletá Škola hrou dobře připravit na náročné studium Mensa Gymnázia?
Vzhledem k tomu, že jsme si většinu času fakt hráli, byly mé základy češtiny a matiky poměrně chabé. Rychle jsem to ale dohnala a navíc získala něco, co na jiné škole ne. Naše paní učitelka byla skvělý člověk, vedla nás k tomu, jak se správně, čestně, otevřeně a nebojácně chovat k lidem.

Gymnázium pro intelektově nadprůměrné děti byla vaše volba?
Nejprve jsem šla na Francouzské lyceum, ale neměla jsem kvůli šestitýdenním cyklům celodenní výuky čas na to, co mě bavilo mimo školu. Takže, když moji spolužáci občas mluvili o Mensa gymnáziu, inspirovali mě k přestupu.

Reklama

Předpokladem přijetí je IQ nad 130. Mohu vědět, jak vysoké je to vaše?
Údajně 136.

Cítíte se řekněme jinak mezi vrstevníky?
To ano. Ale nejspíš to nebude díky údajnému IQ. Prostě jsem jiná. Nechci, aby to znělo nafoukaně, ale se svými vrstevníky jsem byla v pohodě tak do svých deseti let. Pak jsem se nějak odpojila a v pubertě už si žila svým životem. Hodně jsem četla a kamarády si hledala mezi o pár let staršími. Dodnes vlastně dávám přednost přátelům rodičů.

Fotogalerie

Čím to?
Vyrůstala jsem ve společnosti dospělých. Máma mě brala všude s sebou a mě to imponovalo. Na Vizitu s Jardou Duškem a Martinem Zbrožkem už od pěti let. Na koncerty Věry a Filipa Gondolánových rovněž. Často k nám chodili režisér Honza Němec, Honza Hřebejk nebo herečka Martha Issová. V téhle společnosti jsem se vždycky cítila dobře a dodnes mě ti lidé inspirují.

Přeskočila jste díky tomu nějakou etapu?
Dětskou určitě ne. S Barbie panenkami jsem si hrála do svých třinácti let. Spíš mě nepotkala éra puberťáků. Takové to chození na diskošky s kámošema. Ale nechybí mi to.

Nikdy vás nelákalo „zazlobit si“?
Ale to ano. Jen to přišlo trochu později. Řekla bych tak před dvěma lety. To jsem hodně zlobila. Chození do hospod mělo ale i jeden pozitivní aspekt. V jedné z nich jsem se začala potkávat se svým o deset let starším nevlastním bratrem, který dnes hraje v mé kapele, ale do té doby jsem ho příliš nevídala. A on mne teprve tam začal registrovat.

Jak vypadalo zlobení ve vašem pojetí, jež bratra zaujalo?
Takové večírky, divoké a... A tím bych skončila.

Krotíte se už, protože je před vámi maturita?
Já školu moc neřeším. Daleko víc žiju životem mimo ni. Šprtat jsem se nikdy moc nemusela. Co mě baví, mi jde. Třeba literatura. A na matiku si holt beru doučování.

Je pravda, že nemáte v úmyslu pokračovat na vysoké škole?
Ne, že bych nechtěla, ale zatím jsem nenašla školu, která by mě opravdu zajímala. Láká mě hudba nebo výtvarné umění. Ty ostatní věci, které dělám, jako jsou zpěv nebo herectví, se podle mého moc studovat nedají. V těch si nejvíc cením přirozenosti.

To si myslíte, protože k vám přišla tahle šance přirozeně?
Ne. Obecně věřím, že to v sobě máte nebo ne. Je samozřejmě dobré učit se hlasová cvičení, nebo se učit pracovat s dechem, ale podle mě, pokud nejde o operní zpěv, různí profesoři vás mohou v dobré vůli formovat, až vás zcela zdeformují. Tlačí vás do jiné polohy, než je vám přirozená. To, co dělá zpěváka výjimečným, je přece jeho osobitost.

Umělecký směr je u vás vklad do kolébky?
Spoustu jsem toho zdědila po tátovi, ale kupodivu i po mámě. Ona má skvělý hlas. A hodně se mi věnovala, protože táta má samozřejmě v rámci své práce málo času. To máma mi pouštěla jazz a vedla mě ke kultuře. Má na mé výchově v tomto směru větší podíl než táta.

Poslouchám, jak vlídně o rodičích mluvíte, a napadá mě, zda jste se někdy postavila proti jejich vůli?
Je to asi zvláštní, ale nikdy nebyl důvod vzdorovat. Rodiče jsou hodně benevolentní, ve všem mě podporovali. I když je fakt, že mé zájmy nikdy nesahaly mimo to, co jim imponovalo. Navíc jsem byla hodné dítě. I když drzá.

Drzá? Jak to myslíte?
Nafoukaná holčička, která měla rázný styl. Obdivuju mámu, že to snesla. V pěti letech jsem se jí třeba zeptala, proč stále není vdaná. Ona odpověděla, že ji nikdo ještě nepožádal o ruku a na to já opáčila: ,,Si myslíš, že seš nějaká princezna?” Nebo když jednou tak spontánně zvolala, to mi bylo pět, takový to: “Ty jsi moje holka!”, a na to já: ”Nejsem Tvoje, jsem svoje a mám svoji duši!”

Mimochodem dosud není maminka vdaná?
Už je. Vzali se s tátou asi po dvanácti letech společného života.

Vadilo vám, že nejsou vaši svoji?
Naopak. Já jim sňatek rozmlouvala. Nevěřím na manželství. Podle mě je to buď způsob, kterým mohou omezení muži držet své ženy v ústraní ve jménu tradice nebo společenských blábolů, nebo v lepším případě iluze dvou lidí, kteří se milují a vlastně nevědí, jak strašný život jeden druhému chystá. A pak je tu kategorie žen, které si bláhově myslí, že si oddacím listem své muže navždy pojistí.

Jak se tedy díváte na vztah muže a ženy?
Rozhodně tak, že když se dva milují, nepotřebují k tomu jako důkaz manželský svazek. Ten může být naopak důkazem nedůvěry. Nejde o to člověka vlastnit. Milovat pro mne znamená dát milovanému vše, co dokážu. Volnost a důvěru.

Nikdy ve vás nezahlodal červík žárlivosti?
Možná, byl-li k tomu skutečný důvod, ale nikdy jsem ji neprojevovala navenek.

Na lásku věříte?
Ano. Zrovna ji prožívám.

Řeknete mi něco víc o vašem příteli?
Poznali jsme se v posilovně, kde mi dělal osobního trenéra, ale především je to muzikant, klarinetista.

Očima autorky

Róza je zajímavá, mladá slečna. Kombinace jisté noblesy, rozpustilosti a vzhledem k věku překvapivého nadhledu a sebeironie tak trochu provokuje. A pokud k ničemu jinému, tak s jistotou k zájmu. Jeden je prostě zvědavý, co dalšího objeví. A myslím, že ve svém pátrání nenarazí. Étericky působící, vysoká, štíhlá dlouhovláska s dobrou vyřídilkou a smyslem pro humor je správně sebevědomá, nemá, co zastírat a pokud vás napadnou otázky, dostanete odpovědi.

Nesete si do vztahů otisk atmosféry, ve které jste vyrostla?
To nedokážu posoudit, ale naši určitě nejsou tradiční. Myslím, že nikdo nemá takové rodiče. Dodnes si třeba vykají. Zdá se mi, že k sobě patří a zároveň se žerou. Co se volnosti týče, mám vzor v mámě. Současně je ale i dost temperamentní, takže občas byla doma velká „Itálie“. Tu si myslím s sebou do života taky nesu. Protože řešit problém v klidu nejsem moc schopna už teď.

Když jsme u cizokrajných nátur, nikdy vás nenapadlo pobýt, a třeba studovat nějaký čas venku?
To bych docela ráda. Zatím jsem byla jen na měsíčním jazykovém pobytu. Po maturitě mě láká Španělsko nebo Anglie.

Španělsko vás zajímá kvůli flamencu, které tančíte?
Ano, to je moje velká vášeň. Jako malá jsem vedle táty stepovala, ale jakmile mě naši zapsali do kursů, přestalo mě to bavit. Mám problém se cokoliv učit příkazem. Rodiče ale viděli, že mi jde tanec, přivedli mě na lekci flamenca a mě to chytlo. Už je to dvanáct let. Mezitím jsem sice přešla na swing, ale už se zase vracím zpět k flamencu.

Swing ale zpíváte. Co zkusit muzikálovou scénu, kde skloubíte své talenty?
Upřímně, mně naše muzikálová produkce moc nebaví. Zahraniční jsem ještě neviděla, ale zrazuje mě, že se všude žádá všeobecně stejný popový zpěv. Proto jsem tak moc vděčná, že mohu pracovat s tátou, který je jedním z mála kapelových lídrů a režisérů, které tady uznávám. To ale neznamená, že se uzavírám jiným, potenciálním nabídkám.

Nepřevezmete tátovo žezlo?
To nám s bráchou dává táta samozřejmě poslední dobou najevo. Ráda ho převezmu, ale mám taky svoji kapelu Miss Rosie a její gang, kde hrajeme modernější jazz. Nemám na ní zatím moc čas, protože hraní s tátou je dost, ale baví mě. Zatím jsme dělali jen pár tančíren a svateb. Taky menší kluby. To by se mi líbilo do budoucna nejvíc.

Klubovou scénu by vám vaši nerozmlouvali?
Nevím, jestli jsem s nimi o tom mluvila. Ale myslím, že cokoliv si zamanu a budu dělat s chutí a dobře, rodiče posvětí. Tedy takhle, nevím samozřejmě, co by se stalo, kdybych chtěla jít na kadeřnici. Ale jak je znám, ve chvíli, kdy by zjistili, že mě to baví, neměli by s tím problém.

Pak asi ani s novodobým cirkusem, který vám učaroval. To je sen nebo jste měla možnost přičichnout k modernímu šapitó?
Je to zatím jen sen. Moc mě láká kočovný život cirkusáků, i když já sama neudělám ani kotrmelec. Rozhodně bych se mezi ně nedostala skrze akrobacii, spíš přes tanec a zpěv. Myslím, že jednou se nějakému takovému poetickému cirkusu, jako je francouzská Trottola, odevzdám. Nedostanu-li šanci jako umělec, klidně budu zašívat klaunům spodky.

Zatím jste vyrazila na dráhu herečky. I v tom má, myšleno v dobrém, prsty rodina v čele s babičkou Libuší Havelkovou?
Od babičky jsem si vzala pár rad k jevištní mluvě, ale nenechte se mýlit, já moc nehraju. Tuhle ke mně na natáčení Single Lady přišel Vláďa Polívka a ptal se, jestli jsem herečka. No nejsem. Já se za herečku nepovažuju. Vždyť jsem měla první roli až teď, právě v seriálu pro Playtvak.cz.

Máte za sebou přece role v tátových divadelních představeních.
To ano, ale do toho jsem vesměs, kromě role v Národním divadle v muzikálu V rytmu swingu buší srdce mé, spadla po hlavě vždy, když bylo potřeba za někoho zaskočit. Tu někdo otěhotněl, tu onemocněl. Nějak jsem to zvládla. A asi je to štěstí. Málokdo má takovou šanci.

Když se necítíte herečkou, jak na vás producenti seriálu přišli?
To je i pro mě záhada. Jednou prostě zazvonil telefon, že mám přijít na casting. Možná jsem se Davidu Ondříčkovi, který mě znal, prostě hodila do role Gábiny. Je to dost jednoduchá, hloupá holka.

Jak se vám hraje?
Výborně. Hrát jsem moc nemusela.

S tímhle sebeironickým postojem jste dokázala donedávna fungovat v modelingu?
Já přece odešla. Ve čtrnácti letech ale, kdy jsem začínala, mě samozřejmě opojila vidina slávy a představa být středem pozornosti, tentokrát na mole. Jako malá jsem si s kamarádkou hrála na modelky a návrhářky a teď se mi to vracelo ve velkém a ještě mi za to platili. Já po třech letech v téhle branži narazila na to, že se nerada podřizuji, aniž bych měla možnost vyjádřit svoji představu. A to je bohužel podstata práce modelky. Ne nadarmo se říká, že modelky jsou ramínka na šaty. Žádné osobnosti se v nich nehledají.

Ani výdělky by bývaly nerozhodly, abyste zůstala molu věrná?
Tenkrát to nerozhodlo. Ale v Čechách jsou platy modelek jen přivýdělek. Ovšem na druhou stranu díky němu jsem si už velmi brzy mohla utrácet své vlastní peníze.

Hodláte-li se vydat uměleckou cestou, nevznáší se nad vámi otázka, jak se uživit?
Vůbec tak neuvažuju. Díky příležitostem s tátou si vydělávám a dokážu se uživit sama. Čeká mě právě stěhování od rodičů a mám spočítáno, že to dám. Nechci být na nikom závislá. To raději budu pracovat klidně v kavárně.

Vmetl vám někdy někdo do tváře, že vás táta, jak se říká, tlačí?
Do tváře přímo ne, ale za zády tyhle řeči běží stále. Já to chápu. Žárlivost je pochopitelná. Takovou příležitost nemá spousta skvělých herců, zatímco já k ní přišla, jak slepý k houslím.

Pokud žárlivost v okolí vnímáte, co s ní uděláte?
Nic. Mrzí mě, že to tak lidí vidí, ale říkám si, že snad sami pochopí a uznají, proč mi tu příležitost táta, který je velmi náročný, dal. Ne proto, že jsem tatínkova holčička, ale proto, že něco umím. A mnohdy i něco víc, než ti, co žárlí.

Reklama
Sdílet článek Facebook Twitter Google Plus
Reklama

46 příspěvků v diskusi

Reklama