„Henry, zlaticko, co kdybychom tu dnesni veceri odlozili na zitra? Ivca slavi dnes doma svatek a mamka pece dobrou roladu, tak bych dnes rada jela do Zbraslavi. Nevadi?“.
„Ale Roxy, to přeci nevadí,“ byla moje první věta, když jsem s mobilem na uchu vypadnul ze salónu. „V pohodě to necháme na zítra, pozdravuj vaše a že přeju všechno nejlepší Ivče.“
Přemáhal jsem se, abych udržel neutrální hlas. Samozřejmě mě dost popudilo, že se Roxy rozhodla odložit dnešní večeři kvůli roládě. Dnes to byl přesně rok, co jsme si dali poprvé na letišti pusu.
Dva týdny zpátky jsme se nepohodli cestou z Paříže a Roxy si tím připomněla tu velkou hádku z konce března. Tehdy jsem na ní opravdu hodně křičel, až se bála, že jí ublížím. K tomu by pochopitelně nikdy nedošlo, protože mně dělalo problém zabít i mouchu.
Roxy však byla jiného mínění a kvůli minoritní prkotině týkající se balíčku žvýkaček začala znovu přemýšlet o rozchodu. Byli jsme spolu skoro rok a Roxy jenom kvetla vedle svého vysněného prince. Bohužel jedna hádka začala bořit Roxiny představy o mně jako domeček z karet. Najednou začala zjišťovat, že žije s normálním chlapem, který ji sice šíleně miluje, neustále ji líbá, hladí ji při každé příležitosti a v posteli uspokojí jako nikdo předtím, ale bohužel není dokonalý jako její vysněná představa. Co bylo naplat, že jsem ji zabezpečoval všemi prostředky, když dodělávala poslední rok školy.
Ihned po hádce v Paříži byla Roxy odtažitá a nedokázala oplácet moje projevy lásky. Kdykoli jsem změnil intonaci hlasu, viděla v každé slabice a v každém mém pohybu projevy agresivity. Začala uvažovat o tom, že se přestěhuje zpátky do Michle. Uvědomovala si však, že nebude jednoduché opustit komfort našeho společného života. Vždy jsem se dokázal postarat, aby peníze byly to poslední, o čem bychom my dva měli diskutovat.
Po Paříži byly diskuse o stěhování a rozchodu každovečerním programem. Tedy pokud Roxy trávila noc doma. Za poslední dva týdny jsem dostal každý druhý den podobnou sms jako dnes. Jednou se Roxy rozhodla spát ve svém pronajatém bytě, podruhé musela k rodičům do Zbraslavi a ve finále, zrovna když jsem doma dával dohromady vestavěnou skříň, musela na víkend ke kamarádce. Kdybych tehdy věděl, že ne vždy to byla Michle nebo návštěva rodičů, vypakovala by se z bytu rychleji jak ministr Rath z lékařského sjezdu.
Každý den, když jsem přišel domu, začal náš rozhovor s tématem o práci, škole nebo počasí. Roxy to však dlouho nevydržela.
„Už jsem se rozhodla. Odstěhuju se do Michle. Vezmu si všechny věci a půjdu tam.“
Už jsem tuhle větu slyšel alespoň desetkrát, proto jsem se teď rozhodl reagovat jinak než obvykle.
„Tak jo.Teď už je devět, takže to už asi nestihneme, protože chci jít brzy spát. Ale zítra přijdu z firmy kolem páté, tak ti pomůžu sbalit věci a hodím tě do bytu.“
Roxy tato odpověď překvapila stejně jako české fanoušky prohra s Ghanou.
„No… to se ještě když tak domluvíme,“ zmohla se na jedinou reakci. Nechtěla věřit, že bych ji sám poslal pryč. Věděla, že do Michle odejde, ale ještě nebyla domluvena se Sandrou, která v tom bytě právě přebývala. A představa, že zítra večer bez oznámení zazvoní s taškami na vlastní zvonek, byla obrovskou degradací její hrdosti.
Samozřejmě tu byla ještě možnost, že by odešla k Fabricemu. Toho však znala sotva pár týdnů a co by asi řekly její kamarádky, kdyby ze dne na den vyměnila jednu postel za druhou. Ona chtěla Fabrice představit až po delším čase, aby to vypadalo, že alespoň nějakou dobu byla sama a soběstačná.
„Ztratila jsem tu jiskru, která pro mě byla jistotou, že chci s tebou žít,“ pokračovala Roxy v posteli s diskusí, která snad nikdy neskončila.
Věděl jsem, že můj křik jí hodně ublížil, ale už jsem byl unavený jejími falešnými výčitkami o agresivitě a neurvalosti. Nicméně nevědomost, že pouze toto jsou důvody k našemu rozchodu, mi stále dávala šanci, že Roxy názor změní.
„Lásko moje, dej nám šanci a uvidíš, že tu jiskru společně najdeme. Pamatuješ si na letiště před rokem?“
„Ano, nechtěla jsem ti tam dát pusu.“
„Musel jsem si o ni říct, ale nakonec jsi to byla ty, kdo se začal jako první líbat.“
„Jenže to bylo před rokem.“
„Kdy sis uvědomila, že mě miluješ?“
„Nevím přesně, asi ten druhý den, kdy jsi mě pozdě večer vyzvednul a jediné místo, kde měli ještě otevřeno, byl McDonalds na jižní spojce.“
„Tam to bylo? Tam sis uvědomila, že mě miluješ.“
„Tam jsem si uvědomila, že tě dokážu milovat. Bylo pro mě potom hodně těžké odjet poté do Kanady, ale tvoje emaily a každodenní telefony mě přesvědčily, že k sobě patříme.“
„A toto všechno chceš zahodit kvůli jedné hádce?“
„Je toho víc, Henry.“
„Co víc? Jednou jsem na tebe zvýšil hlas a tisíckrát se za to omluvil. Ano, náš vztah prožívá krizi, ale to každý. Neodcházej prosím, buď tu se mnou a dej mi prosím šanci ti každý den dokazovat, jak moc tě miluju a lituju toho, co se stalo.“
„Nemůžu tady s tebou být, všechno kolem mi připomíná tu agresivitu, která čiší z každého tvého pohybu.“
„Ale Roxy, ty přeci víš, že jediné, co jsem udělal, je to, že jsem na tebe jednou křičel. Nikdy jsem se k tobě agresivně nechoval a je pro mě totálně nepředstavitelné tě uhodit. Nepodsouvej mi prosím takové věci, které nejsou, nebyly a nikdy nebudou pravdou.“
„A co třeba to, jak to stále chceš dělat na moje prsa. To je taky ten tvůj projev agresivity.“
Byl jsem překvapen snad ještě více, než před chvíli Roxy, když jsem neprotestoval proti jejímu odchodu do Michle.
„Ale nikdy jsi nic nenamítala.“
„No…ty víš, že tvůj agresivní sex mi nebyl moc po chuti.“
„Ale vždyť jsi mohla kdykoli říct, že se ti to nelíbí.“
„To ne, mě to nevadilo… z počátku jsem to moc nechtěla, ale tys mě to naučil a pak se mi to líbilo, užívala jsem si to.“
„Takže v čem je problém? Sex se mnou nazýváš agresivní, ale zároveň si ho maximálně užíváš.“
„Ano, libí se mi to, ale… to jsou ty tvoje projevy agresivity.“
Nechápal jsem ji. Nejraději bych ji hned poslal do Michle, ale snažil jsem se náš vztah zachránit. Miloval jsem ji, zbožňoval, a proto jsem se ponižoval a prosil, aby zůstala. Kdybych věděl, že esemeska, která přerušila náš rozhovor, je přání dobré noci od Fabriceho, vyhodil by ji během vteřiny.
Zavřel jsem telefon a přes Národní se vydal ke kanceláři. Celou dobu jsem přemýšlel, jak je možné, že roláda a svátek nenáviděné ségry má pro Roxy větší důležitost než večeře k našemu ročnímu výročí.
Je to dva dny, kdy se Roxy definitivně odstěhovala, ale včera přišla ke mně do kanceláře celá uplakaná, že se jí stýská. Jeden den se odstěhuje, druhý jí chybím jako nikdo v životě a třetí den, kdy máme výročí, mě odmítne vidět kvůli roládě.
Má naivita byla srovnatelná s naivitou patnácky, na kterou se o přestávce usmál čtvrťák z vedlejší třídy. Myšlenka, že Roxy tráví čas určený mě s Fabricem, mi byla totálně cizí.
Večer jsem ji chtěl zavolat, ale bál jsem se, že Roxy nebude mít zapnutý telefon jako často v posledních dnech, které netrávila v našem bytě. Tak jsem poslal alespoň sms na dobrou noc. Bez odpovědi.
Roxy esemeska sice došla, ale nevnímala jí, protože měla celou noc plné ruce práce s Fabricem. Jejich první noc před čtyřmi dny v sobotu byla úžasná. Dnes to však bylo jiné. Večeře proběhla vcelku standardně a cesta do jeho bytu utekla rychle. Bez sprchy na sebe skočili hned v hale a jejich zpocená těla teď oddychovala v ložnici. Roxy se však cítila nechutně, když si přečetla mojí zamilovanou sms. Pocit, že mě prakticky podvedla, ji rozklepal celé tělo. Cítila divnou pachuť v ústech. Moje mužnost byla mnohem sladčí.
Jel jsem z Bratislavy jako blázen, abych stihnul smluvenou večeři v osm hodin. Včera jí Roxy odmítla kvůli svátku a roládě, takže teď jsem se moc těšil, až ji uvidím. Byl to však jiný pocit nedočkavosti. Potom, co jsem se dozvěděl pravdu, jsem byl zvědav, co Roxy bude vyprávět o včerejším večeru.
Cestou v autě jsem vzpomínal na její výčitky směrem k mým hlasitým projevům a nepravdivé a vsugerované vzpomínky o mé agresivitě. Miloval jsem ji. Každý večer jsem ji objímal a líbal a věřil ji ta slova, že chce být chvíli sama, nezávislá, odpočinout si od vztahu.
Roxy tvrdila, že potřebuje čas, aby si uvědomila, jestli mě ještě miluje. Dívala se mi do smutných hnědých očí a lhala mi každé slovo o její chtěné svobodě a nezávislosti. Byly to kecy. Hladila mě po vlasech, když jsem usínal a přitom myslela na Fabriceho. Jaké nejlepší pojmenování by si zasloužila?
„Ahoj Roxy, tak jsem u baráku a čekám dole.“ Snažil jsem se být vždy přesný a Roxy to věděla, proto už byla připravená a během minutky seběhla dolu.
„Vypadáš nádherně,“ řekl jsem s neskrývaným obdivem, i když jsem už věděl, že ta krása není určena pro mě.
„Kam pojedeme?“
„Vybral jsem jednu výbornou restauraci blízko, už jsme tam jednou byli. Myslím, že to je asi tak rok.“ Mojí narážku na naše první rande si Roxy uvědomila, až když jsme parkovali před Pravěkem.
„Tak jaký jsi měl den,“ začala Roxy naší poslední konverzaci.
„Docela v pohodě, prostě práce. Co oslava včera, povedla se?“
„No jasně,“ lhala Roxy bez jakýchkoli rozpaků, „Přijela jsem tam večer, kdy už všichni seděli u stolu. Ještěže mi nechali alespoň kousek té rolády. Byla výborná.“
Musel jsem se držet, abych hned neodešel. Pouze hlad po několikahodinové cestě mě držel u stolu. Díval jsem se na Roxy, jak mi vypráví o dárcích, které Ivča včera dostala, a přitom jsem si uvědomoval, že ty rty, které mi teď bezostyšně lžou, včera líbaly někoho jiného.
„Ivče se hodně líbil ten klobouk, byla opravdu nadšená. Skoro celý večer ho nesundala z hlavy.“
Pozoroval jsem její pusu, jak chrlí jednu lež za druhou. Teď už jsem věděl, kde a s kým včera Roxy trávila „rodinnou oslavu“, takže jsem pouze absorboval její slova a bylo mi už všechno jedno.
Dojedli jsme a Roxy někdo volal. Odešla od stolu, abych nevěděl, že to je Fabrice. Její trapná výmluva, že ji konečně potvrdili práci na léto, mě urazila.
„Nevadí, že zaplatíme a půjdeme?“ zeptala se Roxy.
Více vysvobozující otázku jsem ani nemohl dostat. V autě se mě ještě Roxy ptala na plány na víkend. Byla to už zcela zbytečná slova. Druhý den jsme se oficiálně rozešli.
