Desatero pro pozůstalé1. Zapojte se do přípravy pohřbu. |
Sama měla naštěstí kromě Ondry ještě dceru (čtěte také rozhovor s Martinou Hráskou). Smrt dítěte je totiž vždy tragédie, ale zůstane-li rodičům ještě alespoň jeden potomek, mívají obvykle víc vůle se s osudem poprat.
Rodiče dvou chlapců, které před pár dny usmrtil nezodpovědný řidič v Hradci Králové, to štěstí v neštěstí zřejmě neměli.
"Prožívají obrovský šok. V tom je jejich situace jiná než u rodičů, jejichž dítě podlehne zákeřné nemoci, s níž předtím delší dobu bojuje. Někteří z nich si mohou v posledních dnech, pokud dítě trpí, třeba i přát, aby to skončilo," říká Martina Hráská.
Na občanské sdružení, které založila před šesti lety, se obrátí pro pomoc a útěchu jeden až dva rodiče týdně.
"Obvykle ale až tak nejdříve po třech měsících," upřesňuje. "V té první akutní fázi totiž člověk jedná spíš jako stroj a moc si situaci ještě neuvědomuje. Je určitě lepší se svěřit do péče psychologa, a je-li třeba, spolehnout se na antidepresiva," uvažuje Martina Hráská.
Do pohřbu jako roboti
Často až do pohřbu funguje rodina automaticky. Neexistuje rada, zda se zapojit či nezapojit do přípravy na poslední rozloučení. "Maminky se většinou upnou na to, že dítěti chystají obřad takový, jaký by se mu líbil. Říkají si, že je to to poslední, co pro něj mohou udělat. Připraví oblíbené písničky, hračky, dokonce jedna z našich členek dokázala i zarecitovat básničku. To já bych třeba nezvládla," líčí Martina Hráská různé prožívání drásavých chvil. "Někteří rodiče se naopak odmítli pohřbu zúčastnit."
Nejsou žádná pravidla, snad jen to, že správné je bez ohledu na okolí to, co nejbližší rodina potřebuje. "Hlavně nehodnoťte," varuje psycholožka Naděžda Špatenková. "Pokud rodiče účast na pohřbu odmítají, je to jejich rozhodnutí, které musíte respektovat, i když toho třeba mohou později litovat."
Rozhodně není na místě podnikat nic bez vědomí rodiny, a to ani sbírky nebo pietní akty.
"Když v lednu 2009 tragicky zemřel jeden školák, udělala mu škola bez vědomí rodiny vzpomínkovou nástěnku," říká psycholožka, která s občanským sdružením Dlouhá cesta spolupracuje.
"Jenomže do té školy chodila i jeho sestra a ta s tím měla velké problémy. Nemohla kolem nástěnky ani projít, nechtěla kvůli tomu chodit do školy."
Pozůstalí potřebují prostor a čas pro ventilaci zármutku, někoho blízkého, kdo je vyslechne a kdo jim pomůže s praktickými záležitostmi. Sami by měli maximálně myslet na to, že musí jíst, pít a nepotlačovat zármutek, protože žal je normální a zároveň je to také ozdravná reakce. V tom období mohou mít truchlící tendenci k rychlým radikálním krokům: stěhují se, rozvádějí. Je však určitě lepší s rozhodnutím počkat.
Čas rodinu stmelí, nebo naopak
Statistiky tvrdí, že po pohřbu trvá průměrně třináct měsíců, než si pozůstalí uvědomí realitu a postupně se s ní smiřují. Rok zpravidla prožívají zármutek nejintenzivněji. Rodiče však často truchlí celá léta a životu bez dítěte se mohou přizpůsobovat i celý život.
"K zoufalství a smutku patří bezmoc, pocity viny, třeba i myšlenky na sebevraždu, tendence uzavřít se do sebe, lidé ztrácí identitu a najednou neví, zda jsou ještě máma, táta, babička, děda," popisuje stav Naděžda Špatenková.
Pak přichází první Vánoce, narozeniny, výročí úmrtí... Čas buď rodinu stmelí, nebo naopak.
"Je pravda, že ženy mají tendenci se vypovídat, muž se naopak uzavírá do sebe, což vede ke konfliktům a rozpadu manželství. Tak to bylo i u nás," vzpomíná paní Hráská a doporučuje, aby se maminky v takovém případě raději vypovídaly ženám v příbuzenstvu nebo kamarádkám. "I na naše setkání chodí z devadesáti procent právě ženy, jimž dítě zemřelo, tátové jen minimálně."
Teprve po čase - a ten může být pro každého jinak dlouhý - se rodina vrací k práci a běžnému životu. A devadesát procent rodin má potřebu o dětech mluvit.
"Pokud se na nás obrátí, nabídneme jim setkání s rodiči, kteří zažili něco podobného, schůzku s psycholožkou, rekondiční víkend, mohou se vypsat z příběhu na našich webových stránkách, přidat fotku se vzpomínkou. Časem se bolestné vzpomínání postupně mění v láskyplné vzpomínky. Je to ale dlouhá cesta," říká Martina Hráská.
První Vánoce rodiny často v zármutku ignorují, někteří odlétají raději za teplem, ale pak stejně přiznávají, že stesk by je dohnal i na druhém konci světa.
"Já měla naopak utkvělou představu, že syn se na nás shora dívá a chce vidět Vánoce takové, na jaké byl celý život zvyklý. Tak jsem je do puntíku takové připravila," vypráví paní Hráská.
Někomu pomůže víra v Boha, takoví lidé se se smrtí dítěte vyrovnávají prý lépe, jiní naopak Boha zatratí. Řada rodičů hledá vysvětlení a útěchu v esoterice, v osudových číslech, u kartářek. Pochopení, že na otázku "Proč se to stalo právě nám?" nedostanou odpověď, trvá opravdu dlouho.
Ondrovi zapaluji každé ráno svíčku
Světový den památky zesnulých dětí 11.12."Zapalme svíčku" - Světový den památky zesnulých dětí - vychází z tradice mezinárodní organizace "Soucitní přátelé". Poprvé byl organizován v roce 1997 ve Spojených státech. Svíčky se zapalují vždy druhou neděli v prosinci v 19:00 hodin místních časů a tvoří virtuální vlnu světla. Stovky a tisíce lidí společně vzpomínají a uctívají památku dětí, které zemřely v jakémkoliv věku a z jakékoliv příčiny. Občanské sdružení Dlouhá cesta připravuje letos na tento den otevřená setkání Praha, Zlín, Plzeň, Tovačov, Jihlava. |
Návody neexistují, a tak i v případě rodičů a prarodičů, jichž se týká hradecké neštěstí, je nejlepší nechat události přirozeně vyplynout tak, jak je sami cítí.
Totéž platí třeba pro úpravu dětského pokoje. Zpočátku většina rodičů odmítá s čímkoliv hnout, chtějí nechat věci tak, jak po dětech zůstaly. Teprve když se definitivně se smrtí smíří a začnou přemýšlet o budoucnosti, přijdou i tyhle změny.
Mladí rodiče mají ještě šanci si pořídit další dítě, ti, co už takovou možnost nemají, mohou žít sami pro sebe, pro své zájmy.
Jako řešení se nabízí adopce cizího dítěte, ale to psycholožka příliš nedoporučuje. "Snad jedině v případě, že rodina měla v plánu adoptovat dítě už předtím. Adoptované dítě by nemělo být náhradníkem za zemřelé," varuje.
"Máme mezi sebou maminku, které v šestačtyřiceti letech zemřela jediná dcera. Tak se na možnost dalšího dítěte upnula, až se jí v padesáti narodila zdravá dvojčata," uvádí Hráská příklad, jak se lze s nepřízní osudu poprat. Ona sama se sice rozvedla, ale po čtyřicítce se jí s novým přítelem narodil druhý syn Tomáš, kterému jsou teď tři roky.
"Ondrovi už osm let zapaluji každé ráno svíčku u rámečku s jeho fotografií, vzpomínám a jsem šťastná, že jsem s ním zažila krásné chvíle. Tomáška s ním ale v žádném případě nesrovnávám."
Jak můžete pomoci?
Když zemře dítě, v jakémkoliv věku a z jakékoliv příčiny, většinou se ten, kdo chce rodině pomoci, cítí bezmocný. Marně hledá slova i skutky. Žádné univerzální rady ani kouzelná slůvka, které by zmírnila bolest rodičů a členů rodiny, bohužel neexistují.
• Při prvním kontaktu proto stačí krátká a upřímná věta "Moc mě to mrzí, je mi to tak líto" a případně i tiché objetí. Nebojte se plakat.
• Určitě neříkejte:
- "Vím, jak se cítíš."
- "Život jde dál" - rodiče, kterým zemře dítě, mají pocit, že v té chvíli pro ně život skončil.
- "Bude líp, uvidíš, to chce čas" - rodiče to nezajímá, ani tomu nevěří.
- "Asi to tak mělo být."
- "Můžete mít další dítě" - rodiče chtějí v dané situaci jen to dítě, které ztratili.
• Vyvarujte se rad: Měl/a bys (už přestat plakat, začít chodit mezi přátele...)
• Okolí má někdy snahu rodiče "tahat" ze zármutku. Ale oni potřebují prostor a čas pro svůj zármutek, potřebují si ho odžít a potřebují mít někoho nablízku, kdo jim bude naslouchat.
• Naslouchejte a mějte pochopení, že členové pozůstalé rodiny mohou být kolikrát plni vzteku, výčitek, někdy i nenávisti.
• Pokud cítíte, že chtějí mluvit, ptejte se jich, jak se to stalo, naslouchejte, ale NEHODNOŤTE!
• Nabídněte praktickou pomoc s pohřbem, s úklidem, s hlídáním a zabavením dalších dětí v rodině.
• Buďte trpěliví a pochopte, pokud vám nezvedají telefony a odmítají pomoc.
• Nebojte se mluvit o zemřelém dítěti, sdílet vzpomínky, časem se z bolestných stanou láskyplné.
• Vzpomeňte si na dítě, kdykoliv bude mít výročí, rodiče to velmi ocení.
• Řekněte jim o organizaci Dlouhá cesta nebo o dalších formách pomoci.
• Pokud se vaše kamarádka či známá vrátí domů z porodnice bez miminka, nedělejte, jako že se nic nestalo. Vše výše uvedené platí stejně, jako by jí zemřelo starší dítě.
