Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Rodičovská poradna Mgr. Markéty Klingerové

Poradna ukončena

(ilustrační snímek) - dítě, kniha, radost

Na otázky odpovídá

Mgr. Markéta Klingerová

Poradna je ukončena. Odpovídala kvalifikovaná učitelka prvního stupně Markétou Klingerovou, která lektoruje semináře pro rodiče a zabývá se efektivním učením a výchovou.

Nejvíce se ptáte

batolata|děti v rozvedené rodině|vztahy v rodině|čtenáři|večerní usínání|příchod do školky|jiný dotaz|dospívající děti|období vzdoru|předškoláci| pomočování| žárlivost| dospělé děti| změna chování| neposlušnost| puberta| hranice a důslednost| problémy s jídlem| problémový učitel| kakání| dospělé děti se ptají| strach z odloučení| agresivita| nástup do školy| rozdilne nazory na vychovu| otázky dětí| vztek| problémy s kamarády| úzkostlivost| nadané děti| strach| nízká sebedůvěra| plačtivost| příchod sourozence| krádeže| děti s ADHD| šikana| poruchy učení| odlišnost| lhaní| cucání palce| noční děsy| malá sebejistota| ještě nemluví| sdělování pocitů| sportování| neprůbojnost| sexualita| půjčování hraček| kousání| samostatnost| u ničeho nevydrží| vyžaduje pozornost| nepořádnost| zlobení| řeč| literatura o výchově| kouření| zuby| zapomíná, ztrácí věci| strach ze školy| Ježíšek| režim dítěte| zkoumání| adoptované děti| smrt v rodině| televize| jak se bránit| hyzdění nehtů| zanedbávané dítě| bezpečnost| nechce zdravit| domácí úkoly| zlozvyky| nočník| svoboda rozhodování| sebeovládání| jak ztišit děti| nesoustředěnost| hra| konzultace| pitný režim| strach z bolesti| nemoc| perfekcionismus| drogy| mobil u dětí| autismus| tvrdohlavost| projevy lásky| jak oznámit rozvod| odpolední spánek| nemluví s dospělými| nerozhodnost| móda| dudlík| Domácí vzdělávání| změna prostředí| psychosomatické potíže| Výtvarno| asistent| sebetrestání| Recept na výchovu :)| horoskop| zavržený rodič| plánování rodiny| brýle| škatulkování| dítě se obviňuje| duchové| seminář| afektivní záchvaty| univerzální odpověď| zákaz| psaní| fantazie| mentální anorexie| bezplenková metoda| čtení| Rozloučení| literatura o výchově - pro všechny| osamělost| archiv | všechny dotazy
nízká sebedůvěra
Dobrý den, má dcera (11) má velmi často deprese. Kvůli jeji první dvojce mlátila hlavou do zdi a dvě hodiny probrečela...Myslí si o sobě že je tlustá apod. Co mám dělat???
Keteřina
Mgr. Markéta Klingerová
Dobrý den, vezměte dcerku k dobrému psychologovi.
nízká sebedůvěra
Dobrý den, máme doma 4 letou holčičku a je to chvíli co se nám začala zlobit sama na sebe, že nic neumí a že je k ničemu, že neumí kreslit a podobně. Strašně mi to vyrazilo dech, protože ani v nejmenším doma neslyší, že je k ničemu a neumí kresli. Její výtvory (většinu) si vytsvujeme a udělala jsem jí album, do kterého vkládámě zbylé obrazky. Vysvětlovala jsem jí, že i maminka s tátínkem malovaly ve stejnem věku jako ona. Marně stojí si na svém. Ptala jsem se také, jestli jí to ve školce některé s dětí neřeklo, odpověděla že né a že si to mylí sama. Spolu s tím to nám začalo noční buzení s usadavým pláčem, který opravdu těžko uklidňujeme. Chtěla bych jí pomoci jenom nevím jak, poraďte mi prosím. Děkuji
Martina
Mgr. Markéta Klingerová
Dobrý den, Martino, nemuselo jí nic říct nějaké dítě, stačí třeba, když paní učitelka dá najevo (třeba tím, které obrázky vystaví), co se jí líbí a co ne; můžete se zkusit poradit s paní učitelkou, co může dcerčino přesvědčení způsobovat. Holčička může mít v sobě špetku perfekcionismu - přečtěte si prosím mé odpovědi na toto téma. Její obrázky nekomentujte obecnými výrazy "krásný, hezký, hotová malířka apod.", ale hledejte a popisujte konkrétní věci, které se vám líbí ("Tedy ten kouř je úplně jako živý, úplně ten dým cítím" apod.). Přeji holčičce hodně sebedůvěry!
nízká sebedůvěra
Dobrý den, naše dcera má 7let, chodí do 1.třídy. Problém je ten že jakmile se ocitne ve společnosti dospělých, strašně se stydí. Doma je generál, dršťkuje i po mně prostě úplný opak. Ve škole nemá problém, jen mluví strašně potichu protože se stydí před učitelkou. Na ulici nezdraví ani v obchodě. Můžeme ji domlouvat jak chceme ale nepomáhá to, někdy pozdraví ale to pomalu ani já neslyším. Když potkáme někoho známého a ptá se ji jak se má ve škole atd, tak se schová za mně a nic. Je to ostuda, ale nevím co s ní. Jak říkám doma je úplně jiná. Má bráchu 5let. Říkala jsem manželovi, že existuje nějaká kineze - odblokování. Jestli by jsme to nezkusili a on se mi vysmál a udělal ze mě ...Prý bych se měla já nechat odblokovat. Prosím poraďte mi nějaké řešení. Děkuji, Marta
Marta
Mgr. Markéta Klingerová
Dobrý den, Marto, záleží na Vašem osobním důvodu, proč chcete dcerčinu stydlivost řešit. Jestli proto, že Vám dělá ostudu, tak žádné řešení pravděpodobně nebude mít efekt. Jestli Vám jde o dcerčiny pocity a budoucnost, je třeba se nejprve snažit ji pochopit. Ona má nějaký důvod, proč nezdraví; domlouváním jí říkáte, že vám na jejích pocitech nezáleží a jen chcete, aby bylo po vašem. Když se za Vás schovává, jak reagujete? Pokud nějak jako „Ale no tak, ty ostudo!“, vůbec jí nepomáháte na cestě ke změně. Zkuste začít brát její schovávání jako OK; potřebuješ to, dobře, tak se schovej, máš na to právo a nejsi proto v mých očích o nic horší. Vybavuji si, že jsem jako dítě také dost dlouho nechtěla zdravit dospělé, které jsem s rodiči potkávala, a to z několika důvodů: 1) styděla jsem se 2) výraz "dobrý den" mi přišel jako něco extrémně vyumělkovaného, co mi prostě nešlo z pusy 3) cítila jsem, že rodiče ty lidi nezdraví upřímně, ale jen "že se to má", což pro mě nebyla žádná motivace. Píšete o reakci svého manžela – nechová se podobným způsobem k dcerce? Kdyby ano, mohlo by to mít vliv na její ostych před dospělými (před Vámi ne, protože ví, že ji milujete a přijímáte). Zkuste nejprve uvést do života má doporučení a vyčkejte několik měsíců. Kdyby se ani pak nic nezlepšilo, může dobrý kineziolog dcerce pomoci. Přeji celé Vaší rodině vzájemné porozumění!
nízká sebedůvěra
Dobrý den. Jsem vedoucí v dětském turistickém kroužku a dlouhodobě mám problém s jednou hočičkou, která neumí prohrávat. Do oddílu přišla v šesti letech a tehdy nebyla schopná hrát skoro žádnou hru. Pokud prohrála tak se urazila nebo rozbrečela a nechtěla hrát. Dnes je jí 11 let. Tento problém již není tak častý, nicméně stále přetrvává. Máme akce tak 1-2X týdně a minimálně jednou za akci se urazí. Kazí tím hru ostatním dětem. Její rodiče jsou fajn a vedou ji k tomu aby to nedělala. My se jí snažíme vysvětlit že tím kazí hru ostatním ale nepomáhá to. Dokonce už i ostatní děti ji na to upozorňují že se jim to nelíbí. Holčička je ale přehnaně soutěživá a hrozně všechno prožívá. Paradoxně je skoro nejlepší ze všech dětí ve většině her ale stejně jí je to málo. Zkoušeli jsme jí vysvětlit že každý je dobrý na něco jiného a dohromady jsou všichni tým, ale nepomáhá to. Ona dobře spolupracuje i v týmu, ale pokud její družstvo začne prohrávat, tak odmítá hrát dál. Jak nejlépe postupovat?
Hanka
Mgr. Markéta Klingerová
Dobrý den, Hanko, přečtěte si prosím mou odpověď Pepovi na téma "perfekcionismus" (můžete to doporučit i rodičům děvčete). Zkuste při přípravě her myslet na to, že se tato dívka může ze hry kdykoli odpojit, a pak, pokud k tomu dojde, ji prostě nechte být, ať se už jen dívá, jak ostatní hrají dál (děti předem instruujte, že kdyby k tomu došlo, mají hrát dál a bude to kompenzováno tak a tak - celé to podejte jako pomoc této dívce naučit se bojovat do konce a případně přijmout prohru, podejte to s pochopením, vyzvedněte fakt, že už za těch pár let urazila dlouhou cestu ke zlepšení, a teď potřebuje ještě trochu pomoc; ujistěte ji, že ji máte rádi a toto nové pravidlo zavádíte proto, abyste jí pomohli). Když se odpojí, nijak ji za to nepopotahujte (ani děti), prostě hra pokračuje i bez ní - a na ní je, aby časem zjistila, že by přece jen raději byla součástí toho všeho i za cenu, že prohraje. Pokud se jí podaří absolvovat celou akci bez uražení, oceňte tento pokrok, dejte najevo, že máte z jejího úspěchu radost. Přeji Vám hodně radosti z práce s dětmi!
nízká sebedůvěra
Dobrý den, posílám první část mého dotazu, který nedorazil: Máme doma čerstvého školáka a bohužel řešíme několik trápení. Dcera ráno pláče, nechce do školy, že se jí stýská, že o přestávce nemá co dělat, nikdo si s ní nehraje. Mluvíme o tom, snažíme se přijít na to, co by ji pomohlo. o přestávce si maluje, ale to ji nebaví celý den. Ostatní deti jí neubližují, ve třídě má kamarádky ze školky. Když jsem se jí ptala, co dělají ostatní děti o přestávce, říkala, že sedí. Do školy se těšila, čím víc se však blížila, tim nadšení opadávalo. Když nepláče kvůli stýskání, tak proto, že se bojí učení. Každý den děláme úkoly, čteme, počítáme, vše v klidu. Vše zvládá. Snažíme se vysvětlit, že o známky nejde. Že nikdo nepředpokládá, že v 1. třídě bude všechno umět. Přesto nic nepomáhá. Velké nároky na ni nemáme, chceme aby školu zvládala normálně, bez slz. Je šikovná, chytrá, bystrá a to nejen v učení. Po dnešní skoro histerické "scéně" ji tchán řekl, že fracek, je mi z toho smutno.
Simona
Mgr. Markéta Klingerová
...
nízká sebedůvěra
pokračování...nejen v učení. Tohle trápení má tak tři čtyři dny a pak je třeba tři dny v pohodě. Snažíme se neponižovat, nevyčitíat, nezesměšňovat, ale přeto jsem ji upozornila, že z jejího smutku a pláče si děti dokážou utvořit zákeřnou zbraň, se kterou jí budou více ubližovat, že se jí budou posmívat. Některé holčičky se jí už smály, ale to dceři prý nevadí. Ale vadí ji, že si s ní nikdo nehraje, nepovídá. Mám pocit, nemá dost sebevědomí, že to ve škole zvládne. Že chce být nejlepší a když není, myslí si, že nás zklame (ví, že to tak není, každý den o otm mluvíme). je jedináček, nemusela s nikým soupeřit (pominu-li různé hry, kde ani první nebyla) a teď má ve třídě 23 potenciálních soupeřů. Co s tím? Děkuji a omlouvám se, že jsem se tak rozepsala.
simona
Mgr. Markéta Klingerová
Dobrý den, Simono, ve školce se děti k sobě dostanou v rámci programu, takže ani ty méně sociálně obratné nezůstávají osamělé, pokud kontakt vyloženě neodmítají (což zřejmě není případ Vaší dcerky). Ve škole o přestávce ale musejí vyvinout aktivitu, pokud se chtějí s někým sblížit, protože má každé dítě své pevné místo a lavice vytvářejí bariéry. Zkuste si promluvit s paní učitelkou (ale tak, aby o tom nevěděly děti ani Vaše dcerka), jestli by nemohla holčičce pomoci ať už posazením vedle kamarádky, nebo (při práci ve dvojicích) spřátelení s tím, s kým sedí, a jestli by třeba nezařadila nějaké sbližovací aktivity, které by citlivě vtáhly do kolektivu i ostýchavější děti. Nízké sebevědomí spojené s vysokými nároky na sebe kladenými nesouvisí s inteligencí (leda tak, že extrémně nadané děti k perfekcionismu inklinují mnohem více); ani se nemusí porovnávat s ostatními dětmi, nemusí chtít být nejlepší; může své výkony srovnávat se svou představou, jak by to zvládat měla. Vaše věta „Velké nároky na ni nemáme, chceme aby školu zvládala normálně, bez slz.“ naznačuje, že by tu mohlo jít o pocit nepochopení z vaší (rodičů) strany. Možná že pro ni je právě dost těžké splnit tento z vašeho pohledu nevelký nárok; možná z vás cítí rozmrzelost, že to nedokáže s úsměvem a bez potíží... Vaše varování - v podstatě předpověď (která mívá tendenci se naplňovat) - že se jí budou děti smát a dokonce jí ubližovat, bylo podle mého názoru dost nešťastné. Ona těžko změní své smutné pocity na veselé rozumem (na který apelujete, spolu s probouzením strachu a bezmoci už předem). Ona potřebuje dostat zprávu, že 1) na ni nemáte vůbec žádné nároky, že byste jí rádi pomohli, aby byla ve škole spokojená kvůli sobě – vy jste s ní spokojeni už teď; 2) děti nejsou zákeřné, ale citlivé na rozpoložení druhých; když k nim bude mít hezký vztah, když je bude mít ráda přesto, že si s ní zatím nehrají, mnohem spíš si mezi nimi časem najde své místo, než když si je představuje jako potencionální agresory; 3) není divná ani fracek, že prostě někomu třeba hned nejde čtení nebo počítání, jinému kotrmelec, a ještě jinému hned se s každým dát do řeči a do hraní – všichni se to musí teprve učit, a všichni se to naučí, pokud chtějí a něco pro to udělají (tedy: hledat na dětech to dobré, usmát se, když se na ni někdo podívá, nebát se jich, věřit, že jednoho dne mezi ně zapadne; později třeba i sama někoho oslovit, pozvat domů na návštěvu apod.; a hlavně vědět, že je jedinečná osobnost, stejně jako každý z ostatních, a má právo být přesně taková, jaká je, a být s tím spokojená). 4) ať to zvládá jak to zvládá, vy pro ni máte pochopení; nemyslím teď racionální doplněné radami, ale emocionální – vcítit se do jejích pocitů, vyřknout je nahlas, nezavrhovat je, porozumět jim. Přeji vám i dcerce, aby se brzy do školy začala těšit.
nízká sebedůvěra
Dobry den, moje dcera je narozena jako beran, je ji 11 let. Od malicka vzdy, kdyz cokoliv dela, rika jak je neschopna, ze nic neumi a nic nezvladne, nikdy se ji nic nepovede. Snazim se ji presvedcovat o opaku, ale asi mi to prilis nejde. Hodne me to trapi, nevim co s tim a nevim jak ji pomoci. Je jinak dost zrucna, ve skole prospiva a mluvi vice jazyky, sportuje ale presto vse se takhle neustale podcenuje. Vedela by jste cim to je a jak z toho ven? Dekuji
Kaca
Mgr. Markéta Klingerová
Dobrý den, Káčo, dcerka si nevěří (to si mohla přinést do života, a také to mohl rozvinout někdo v jejím okolí), a protože má zřejmě sklon k perfekcionismu, raději předem vyhlašuje před ostatními i sama před sebou, že to nezvládne; pak se nemusí tolik vyrovnávat s případným selháním - vždyť to říkala! Píšete, že se ji snažíte přesvědčovat o opaku; ono víc zapůsobí, když 1) neděláme přehnané ovace při něčem spíše samozřejmém (stačí třeba úsměv), 2) vyjádříme upřímný obdiv, když dítě překoná samo sebe, 3) dáváme dítěti najevo důvěru v jeho schopnosti i úsudek v praxi - necháváme ho o sobě (přiměřeně) rozhodovat, svěříme mu důležitý úkol, chováme se k němu jako k rovnocennému... Možná si z Vašeho přesvědčování dcerka udělala rituál a svými výroky ho přivolává. Netlačí někdo z jejího okolí na výkon? (= aby vše, co dělá, bylo "na úrovni") Možná má jen sama na sebe příliš vysoké nároky. V jedné odpovědi jsem psala: "Učte dítě (nejlépe vlastním příkladem) všímat si na druhých lidech dobrých stránek, jejich předností a RADOVAT SE Z NICH, přát druhým jejich úspěch a NESROVNÁVAT SE s nimi. Každý jsme originál a každý přinášíme tomuto světu něco, co mu nikdo jiný přinést nemůže; srovnává se snad jablko s banánem a stěžuje si, že je moc malé a kulaté? Že ten banán je tak krásně štíhlý a vysoký, tak pěkně žluťoučký... a já? Učte ho, že když bude mít rádo ostatní a vážit si jich (když se lidí bojíme, nemůžeme je mít rádi), budou i oni mít rádi a vážit si jeho. Učte ho pochválit sám sebe i druhé. Učte ho, že neúspěch neříká nic o tom, JAKÝ JE ČLOVĚK, ale jen mu ukazuje, co se ještě potřebuje naučit – a na to má celý život. Učte ho pozitivnímu přístupu k životu (inspirovat se můžete na mých stránkách http://www.hra-skolou.cz/pro-rodice-a-skoly/mami-tati.htm nebo seminářích)." Přečtěte si také prosím mé odpovědi na téma "perfekcionismus". Radujte se ze své dcerky a netrapte se. Přeji brzký obrat k lepšímu!
nízká sebedůvěra
Dobrý den, ráda si vaši poradnu pročítám, hledám v ní inspiraci a zamýšlím se i nad svým přístupem k dětem. Jsem začínající učitelka, která občas bojuje se školským systémem a s tím, jak je způsob dnešního vzdělávání nastaven, neodsuzuji, vím, jak náročné je najít ideální (co to je ideální?:-) přístup, jen se mi některé věci nelíbí. Snažím se mít k dětem lidský vztah, vést je k jejich objevování, rozvíjet jejich citlivost, vnímavost, zvídavost... atd. Přesto s lecčím bojuji.
Kaela - 1.část
Mgr. Markéta Klingerová
...
nízká sebedůvěra
Nejsem rozený vůdce, neumím třeba rozjeté děti ukočírovat, nechci křičet, ale nevím, jak na to, připadám si příliš mírná, nevyzařuje ze mne jistota a přesvědčivost, nevěřím si a často o sobě velmi pochybuji. Někdy na škole cítím hodnocení: "umí děti srovnat = vynikající učitel", z čehož mi bývá smutno. Taky mi dělá mi problém mluvit před více třídama najednou (obrovská tréma). Chtěla jsem se zeptat, co si o tom myslíte, jestli jako učitel se tohle můžu naučit, jak moc to je důležité... Budu vděčná za váš pohled.
Kaela - 2.část
Mgr. Markéta Klingerová
Dobrý den, Kaelo, škoda, že jste nenapsala, který stupeň učíte, přístup k malým dětem a k puberťákům se poněkud liší... Obecně přirozenou autoritu (nejen) učitel má, když má sám sebe rád, přijímá se se vším všudy a věří si; zdravá sebedůvěra, spravedlivost, přátelskost - to jsou vlastnosti, které děti u učitele oceňují, a pak se to trochu liší u mladších a starších - 1.stupeň: láska k dětem, vřelost, přiměřený stupeň dominance (aby si snadno dokázal při vyučování udržet ve třídě pořádek a kázeň), 2. stupeň: odbornost, srozumitelné a poutavé podání učiva, rozhodnost, důslednost, smysl pro humor, ochota věnovat se jim i mimo výuku na různých akcích. Klíč k Vašemu úspěchu je ve Vašich slovech "nevyzařuje ze mne jistota a přesvědčivost, nevěřím si a často o sobě velmi pochybuji" - jak byste mohla přesvědčit děti, když nepřesvědčíte ani sama sebe? Z vlastní zkušenosti vím, že pokud má člověk výše zmíněné ctnosti a chybí mu sebedůvěra, zvládá standardní třídy a standardní situace; ovšem učí-li na druhém stupni a dostane-li žáky, kteří učitele nerespektují jen proto, že je učitel (např. se doma mluví o učitelích spatra), bez sebedůvěry a přiměřené dominance se neobejde. A jak jsem psala, tu dominanci chtějí i děti na 1.stupni, aby si mohly připadat bezpečně a jistě. Nejde tady o nějaké "děti srovnat", to není přirozená autorita, a jakmile takový učitel odejde ze třídy, děti si budou dělat co chtějí. Přirozená autorita je něco jiného, a k tomu potřebujete zapracovat na vztahu k sobě sama. Svou nespokojenost se svým působením ve škole berte jako dar, který Vám ukazuje, co Vám překáží ve štěstí; když to dokážete, posunete se ohromným způsobem vpřed a bude se Vám lépe žít - nejen ve škole. Tedy, důležité to je a hodně: jak pro Vás, tak pro děti, které potřebují učitele jako vzor. Naučit se působit sebejistě, když sebejistá nejste, se podle mě nedá - jen na krátkou dobu můžete něco předstírat, ale věřte, že děti to brzo odhalí. A být uměle autoritativní, zastrašovat a zesměšňovat, to rozhodně nebude Váš šálek kávy. Z mého pohledu je jediná cesta - abyste našla sama sebe. Zkuste se třeba podívat na základní kurz www.modraalfa.cz a na http://karolinaloskotova.blog.cz/1101/1-kurz-sebelasky-proc-je-nezbytne-mit-se-rad. Přeji Vám šťastnou cestu!
nízká sebedůvěra
Dobrý den, potřebiovala bych radu jak zvednout pětileté holčičce sebevědomí Máme problémy ve školce, chodí tam od 3,5 roku. Minulý rok jsem řešila šikanu od spolužáka, ten už tak ale od září není, nastoupil do školky. Smál se jí, že neumí mluvit, že je tlustá, zacpával jí pusu, nenechal ji, aby něco řekla a strašil ji, říkal jí, že jí pošle škaredé sny. Dnes mi učitelka ráno řekla, že je malá celý den s ní Doma mi říká, že ji nemá nikdo rád jen já, že nemá žádné kamarádky, že si s ní nikdo nechce hrát. . Pak si třeba ve školce hraje s nějakou holčičkou, druhý den si holčička hraje s někým jiným a naše malá na ni zanevře a řekne, že už to není její kamarádka. Když ji za něco napomenu nebo okřiknu, tak se urazí a řekne třeba: Tak já zítra umřu. Jednáme s ní už jak s malovaným vejcem. Mazlíme se s ní. Jak ji mám to sebevědomí zvýšit, pořád ji chválím, říkám jí jak je chytrá, hezká. … děkuji za rady
Macálková
Mgr. Markéta Klingerová
Dobrý den, těžko usuzovat takto na dálku, ale mám trochu pocit, že od Vás dcerka možná dostává protichůdné signály: mazlení, chválení (pozor, při chválení vystupujete z nadřazené pozice; lepší je oceňovat - třeba poděkovat za pomoc a říct:"Vidíš, díky tomu mám teď do oběda trochu času navíc - chceš si třeba zahrát to a to?" , pěkná slovíčka (je mnohem efektivnější dávat dítěti konkrétní zpětnou vazbu typu "To jsi dobře vymyslela", "To je dobrý nápad", "Už ti to krásně jde", "Když se usměješ, moc ti to sluší", než říkat "jsi chytrá a hezká" - tomu se těžko uvěří, když si to člověk sám nemyslí, nebo když mu to někdo říká, a v jiné situaci se zase chová, jako by si o něm ve skutečnosti myslel pravý opak), a na druhé straně napomínání (neříkám, že nelze dítě napomenout, ale záleží na způsobu, jakým to děláme; vždy by to mělo být s úctou k dítěti) a okřikování. Na výroky jako "Tak já zítra umřu" je třeba reagovat s klidem, jinak je dítě bude používat k manipulaci. Přečtěte si prosím také mé ostatní odpovědi na toto téma, najdete tam další rady i literaturu. Přeji Vám hodně radosti z dcerky!
nízká sebedůvěra
MÁM 2 DOSPĚLÉ DĚTI A 12-LETÉHO SYNA. MANŽELOVI I MNĚ JE 49 LET. NÁŠ SYN JE POMĚRNĚ CHYTRÝ CHLAPEC, ALE MÁ PROBLÉMY S CHOVÁNÍM DOMA I VE ŠKOLE. VE ŠKOLE POTŘEBUJE BÝT STŘEDEM POZORNOSTI A NEZVLÁDÁ PROJEVI NESOUHLASU KAŽDÉHO V OKOLÍ, COŽ JE VE ŠKOLE ZVLÁŠŤ PROBLÉM. NEUMÍ PROHRÁVAT, MÁ NÁVALY VZTEKU. DOMA SE SNAŽÍME CHOVÁNÍ USMĚRŇOVAT ALE VE ŠKOLE JE TO PROBLÉM, CO DĚLAT. DĚKUJI ZA RADU.
MARIE Z HRADCE KRÁLOVÉ
Mgr. Markéta Klingerová
Dobrý den, Marie, zdá se, že Vašemu synovi chybí sebevědomí - možná je to těmi staršími sourozenci (že nikdy nemohl zvládnout to, co oni)? Přečtěte si prosím mou odpověď Kamile na toto téma. Celkově je třeba posílit jeho vědomí vlastní hodnoty. V jedné odpovědi jsem psala: "Učte synka (opět nejlépe vlastním příkladem) všímat si na druhých lidech dobrých stránek, jejich předností a RADOVAT SE Z NICH, přát druhým jejich úspěch a NESROVNÁVAT SE s nimi. Každý jsme originál a každý přinášíme tomuto světu něco, co mu nikdo jiný přinést nemůže; srovnává se snad jablko s banánem a stěžuje si, že je moc malé a kulaté? Že ten banán je tak krásně štíhlý a vysoký, tak pěkně žluťoučký... a já? Učte ho, že když bude mít rád ostatní a vážit si jich (když se lidí bojíme, nemůžeme je mít rádi), budou i oni mít rádi a vážit si jeho. Učte ho pochválit sám sebe i druhé. Učte ho, že neúspěch neříká nic o tom, JAKÝ JE ČLOVĚK, ale jen mu ukazuje, co se ještě potřebuje naučit – a na to má celý život. Učte ho pozitivnímu přístupu k životu (inspirovat se můžete na mých stránkách http://www.hra-skolou.cz/pro-rodice-a-skoly/mami-tati.htm nebo seminářích)." Váš syn už je na hranici věku, kdy ještě něco zmůžeme výchovou... Pokud by problémy přetrvávaly, možná by vám pomohlo navštívit s chlapcem dětského psychologa. Přeji Vašemu synovi radost ze života!
nízká sebedůvěra
Dobrý den,prosím o radu.Můj starší syn 3,5r,je plachý,takže ve společnosti cizích lidí nemluvný,uzavřený,samotářský.Doma naopak výřečný,aktivní,někdy až drzí(např.plivl na dědu),přesto velmi citlivý a potřebuje hodně lásky a mazlení.Myslím,že jeho povaha je z velké části geneticky podmíněná(manžel sociopatie,deprese).Největší problémem mého syna je školka,kam nechodí rád.Neumí čelit bití a sporům,všechno si nechá líbit,bojí se,nevěří si,i když fyzicky má navrch.O problémech hodně mluvíme,i když je mu to nepříjemné.Snažím se ho chválit,povzbuzovat a motivovat,ale vše je bez efektu a nevím si rady,jak mu zvýšit sebevědomí a ukázat mu řešení.Určitě jeho chování souvisí s věkem,ale z větší části mám pocit,že jde o povahu.Nevím,jak se pak zachovat,když neposlouchá,abych sebevědomí nepodryla ještě víc.Občas mi ujedou nervy,křičím,nadávám a mám pak hrozné výčitky,že nedokážu udržet chladnou hlavu a vím,že dělám špatně.Jsem zoufalá,že se neumí projevit a přitom to v sobě má,prosím poraďte.
Monika
Mgr. Markéta Klingerová
Dobrý den, Moniko, především se zkuste zbavit přesvědčení, že má syn nějakou určitou - dokonce geneticky podmíněnou - povahu; z tohoto pohledu totiž k němu přistupujete a chování, které té povaze připisujete, v něm tímto způsobem vlastně pěstujete. Každý z nás má v sobě oba póly všech vlastností, a záleží na okolnostech a prostředí, na kterou stranu se která vlastnost přikloní - vždycky je tu ale možnost (za příznivých podmínek) přechýlit ji na druhou stranu; to se ale nemůže podařit, pokud věříme v "danou povahu" a člověka (nejen dítě) nezvratně "onálepkujeme". Když Vám ujedou nervy (na to máte právo), jakmile to dokážete, synkovi se omluvte; tím mu ukážete, že si ho vážíte, a jeho sebevědomí se zvýší. Doporučuji Vám knížky Respektovat a být respektován (Pavel Kopřiva) a Jak nevychovat dítě s pocitem méněcennosti (Berneová Patricia H., Savary Louis M.). Přeji Vám pevnou víru ve Vašeho synka.
nízká sebedůvěra
Dobrý den, narazila jsem na desatero rodičů. Vysvětlete mi prosím 2 body. 1. "Dítě, které je ponižováno, ztrácí sebedůvěru." - Co se považuje za ponižování? 2. "Dítě, které je nadměrně kritizováno, se naučí odsuzovat.." - Tomu moc nerozumím :-( Děkuji za vysvětlení a odpověď
Martina
Mgr. Markéta Klingerová
Dobrý den, Martino, 1. Ponížení dítě může cítit (záleží na povaze) při tělesném trestu, při nešetrných poznámkách na svou adresu (citlivější děti nesou těžce ironii i "dobře míněné" špičkování - obecně smát se někomu není ten pravý druh humoru tam, kde chceme nechat kvést lásku), když rodiče v jeho přítomnosti vyprávějí jiným lidem o jeho nezdarech nebo nepřijímaných vlastnostech, když ho rodiče kritizují před jinými lidmi (včetně vrstevníků), když ho (nepříznivě) srovnávají s jinými apod. 2. K pochopení tohoto bodu je třeba přijmout, že odsuzovat kohokoli je scestné. Když někoho kritizujeme, odsuzujeme ho vlastně takového, jaký je, a říkáme mu, jaký by měl být, aby byl "jak to má být". Ale kdo určí, jak to má být? Každý je v pořádku takový, jaký je, protože každý je tak dobrý, jak to v dané chvíli dokáže, každý "dělá, co umí". Kdo si myslí, že může rozhodovat o tom, kdo je lepší a kdo horší, nemůže se sám stát dobrým. Pokud dítě vyrůstá v odsuzujícím prostředí, naučí se také odsuzovat - a hodně těžko se toho zbavuje (vlastní zkušenost :) ). Nekritizujme proto dítě, ale chování, které se nám nelíbí (např. nikoli "Ty jsi ale bordelář!", ale "Poslední dobou tu máš velký nepořádek, a to se mi nelíbí."). Přeji Vám hodně rodičovské radosti!
nízká sebedůvěra
Dobrý den,máme 6letou dceru Karolínu a 15měsíční dceru Lucku.Změny v chování Karolíny jsou uričtě podpořeny narozením druhého dítěte. Bohužel v posledních dnech zažívám jednou až dvakrát denně, především večer, hysterické scény, které bývají vyvolány malicherností. Nicméně se vše zhoupne do hysterického pláče, běhání po domě, jenom volá ne ne, nechci. Nemůžu na ní šáhnout, přitisknout si jí k sobě. Když na ní mluvím, nevnímá mě. Teď už i při tom záchvatu mluví, jako že jí nemáme rádi, že máme raději Lucinku, že jí tady nechceme, že s náma nechce být, že chce být s babičkou, bouchá se do hlavy, včera dokonce řekla,že se chce utopit. Přiznám se,že tyto výjevy ve mně vzbuzují velké obavy a i strach. Nedáváme jí sebemenší záminku k tomu,že jí nechceme či nemáme rádi. Lucinku nijak před ní neupřednostňujeme. Několikrát za den říkám Karolínce,že jí máme rádi,že je naše velké zlatíčko,pomocnice a poklad, zkouším pevné obětí.Má hodně malé sebevědomí, pořád se lituje a nevěří si. Děkuji
Barbora
Mgr. Markéta Klingerová
Dobrý den, Barboro, pod vlivem následujících slov z Vašeho dotazu:"zažívám, hysterické scény, malicherností, hysterického pláče, pořád se lituje" mám dojem, že se na Karolínčino chování díváte hodně ze svého - jaksi racionálního - pohledu. Je moc dobře, že Karolínce říkáte, že ji máte rádi, a věřím, že Lucinku neupřednostňujete. (Pevné objetí funguje jen u některých dětí, jiné to naopak rozzuří.) Sebevědomí a jistota, že je dítě milováno, však nestojí pouze na slovech, buduje se (nebo nahlodává) rozsáhlým předivem všemožných podnětů, postojů a reakcí. Některé děti si sklon k nízké sebeúctě už přinášejí s sebou na svět, a jejich rodiče pak mají obtížnější - ale o to důležitější - úkol sebeúctu u nich podporovat. Jak, to se bohužel nedá vypsat pár větami (něco najdete v mých odpovědích na téma "nízká sebedůvěra", ale to v případě Karolínky nepostačí). Velmi Vám doporučuji přečíst si knížku Jak nevychovat dítě s pocitem méněcennosti - Patricia H. Berneová, Louis M. Savary (k dostání např. zde http://obchod.portal.cz/produkt/jak-nevychovat-dite-s-pocitem-menecennosti/). Projevy, které jste mi popsala, jsou alarmující; pokud by se Vám nepodařilo brzy Karolínce pomoci, bylo by dobré zajít k dětskému psychologovi. Držím Vám palce!
nízká sebedůvěra
Hezký den paní Markéto, ráda bych Vás požádala o radu. Náš nejstarší syn (10 let) neumím prohrávat. Ať hrajeme jakoukoliv hru, ani nemusí prohrávat, stačí, aby dostal jen jeden gól, někdo mu vyhodil jedinou figurku ze hry, někdo ho předjel na kole... začne brečet, vztekat se, obviňovat... Mladší syn (8 let) je v tomto směru pohodář. Staršího syna chápeme, nevyčítáme mu to, ale neumíme mu pomoct tyto situace zvládnout, navíc potom svým chováním zkazí příjemnou zábavu... je to složité. Mohla byste nám prosím poradit? Moc Vám děkuju za celou rodinu.
Kamila Eliasova
Mgr. Markéta Klingerová
Dobrý den, Kamilo, Váš synek zřejmě žije program "Musím být nejlepší, jinak nestojím za nic." Tento program přirozeně odsuzuje svého "hostitele" k trvalému pocitu neúspěchu a křivdy ("Tolik se snažím, ale Osud je proti mně. Ať dělám, co dělám, vždycky je někdo lepší!"), což je nesmírně psychicky vyčerpávající a vede k nízkému sebevědomí. Dlouhodobě tedy pracujte na posilování jeho sebedůvěry (viz má odpověď na téma "nízká sebedůvěra"). Při rodinném hraní můžete zkusit vytvořit týmy - jeden syn s tátou, druhý s mámou (a střídat se), vymýšlet společnou strategii a společně nést výhru nebo porážku. Poražený dospělý svým chováním může ukázat, jak se s neúspěchem lze vypořádat. Když chlapce přemůže vztek nebo lítost (v jeho případě je frustrace z neúspěchu velice silná), popište s pochopením jeho pocity (např. "Ty máš pocit, že se teď proti tobě všechno spiklo, viď..." "Teď tě to tedy pořádně rozzlobilo!") a vyzvěte ho, ať svůj hněv klidně vykřičí, vydupe apod. jak potřebuje. Až se uklidní, můžete ho za něco pochválit (např. "Víš, co se mi líbí? S jakým nasazením do každé hry jdeš. Dáváš tomu všechno. Tuhle schopnost v životě určitě využiješ."). K jeho zranitelnosti může přispívat i existence o 2 roky mladšího bratra. Potřebuje tedy ujistit, že jako člověk má cenu, a to bez ohledu na výkony, že je důležitý a jedinečný, stejně tak jako každý člověk. V 10 letech už je nejvyšší čas, aby na sebe začal nazírat pozitivněji, protože v pubertě se zranitelnost násobí a může působit velké problémy. Z Vašeho dotazu mám pocit, že jste harmonická a chápavá rodina; zkuste si přečíst nějaké knížky o posilování sebevědomí dítěte (např. Jak nevychovat dítě s pocitem méněcennosti - Patricia H. Berneová, Louis M. Savary) a pusťte se do toho, váš syn potřebuje pomoc. Držím palce, abyste to společně zvládli!
nízká sebedůvěra
Dobrý den, potřebuji poradit, jak zbavit trémy syna - 7 let, je v 1. třídě a má strašnou trému, když má nějak vystoupit (číst, přednášet), řekla bych až, že se bojí, je vždy shrbený, uhýbá očima, mluví potichu,je mi ho moc líto, s manželem také nejsme nijak extroverti, ale takto se před ním nechováme.Před dětmi ve třídě a lidmi co zná to docela jde, přitom je moc šikovný, má jedničky, ale moc si nevěří, přitom za příp. neúspěch jsme mu ještě nikdy nehubovali.U něj ve třídě jsou zrovna všichni takoví otrkaní, bojím se, aby se mu časem neposmívali .Stále ho chválíme, ale asi to nestačí, z každé neznámé situace má strach, nemá ani moc rád sportovní hry (bojí se, že něco zkazí a že se mu budou děti smát).Děkuju za radu.Eva
Eva
Mgr. Markéta Klingerová
Dobrý den, Evo, z toho, co jste mi napsala, soudím, že nepůjde ani tak o trému jako spíš o celkově nízkou sebedůvěru. Děti podvědomě přijímají naše pocity a postoje, takže může být svým způsobem „po vás“ rodičích – to neznamená, že byste byli něčím vinni, spíš je to pro vás zpráva, na čem na sobě samých můžete ještě zapracovat. Samozřejmě také záleží na tom, co si konkrétní dítě přinese s sebou do života – víme, jak sourozenci mohou být rozdílní. Sebedůvěra vychází z podstaty, takže i když je chválení (za pokroky nebo snahu) důležité, samo o sobě nestačí. Je třeba, aby se chlapec často setkával se situacemi, se kterými se má učit vyrovnávat, a aby měl možnost jednat sám za sebe. Pokud znáte konkrétní situace, se kterými si neví rady, můžete mu vyprávět příběhy ze života (ale pozor, aby to nepůsobilo jako poučování) – třeba i o svých zážitcích a pocitech z dětství, nebo vymyšlené s dětskými hrdiny prožívajícími něco podobného, které chlapci dají návod, jak se zachovat. V tom vlastně spočívá role nás rodičů: dát dítěti (nejlépe vlastním příkladem – tím, jak žijeme svůj vlastní život) návod k použití a zároveň vědomí, že je za svůj život samo zodpovědné (i když zatím jsme mu „k ruce“, kdykoli potřebuje), ZODPOVĚDNÉ SAMO SOBĚ, nikoli druhým (spolužákům, rodičům, učitelům atd.); pomáhat jim najít odvahu chovat se sám za sebe, i když se třeba někdy bude lišit. Můžete mu jednorázově pomoci navázat bližší kontakt se spolužáky třeba oslavou narozenin, na kterou je pozve (nejlépe pěknými papírovými pozvánkami někam, kde organizují i program, jako např. v MacDonaldu – nejde tu o to, co si o tom myslíme my dospělí, ale že na to děti „berou“), a pak už to nechat na něm; když si ve třídě najde pár kamarádů, jeho sebejistota stoupne a zmenší se nebezpečí, že by se mu ostatní posmívali. Pomáhá také věnovat se nějakému koníčku v oddíle nebo kroužku podobně zaměřených dětí. Sportovat může s vámi v rodině a postupně v tom získávat jistotu. Z Vaší formulace „u něj ve třídě jsou zrovna všichni takoví otrkaní, bojím se...“ vyciťuji nesouhlas a strach – vyciťuje to určitě i Váš syn; tudy však cesta k sebedůvěře nevede. Učte synka (opět nejlépe vlastním příkladem) všímat si na druhých lidech dobrých stránek, jejich předností a RADOVAT SE Z NICH, přát druhým jejich úspěch a NESROVNÁVAT SE s nimi. Každý jsme originál a každý přinášíme tomuto světu něco, co mu nikdo jiný přinést nemůže; srovnává se snad jablko s banánem a stěžuje si, že je moc malé a kulaté? Že ten banán je tak krásně štíhlý a vysoký, tak pěkně žluťoučký... a já? Učte ho, že když bude mít rád ostatní a vážit si jich (když se lidí bojíme, nemůžeme je mít rádi), budou i oni mít rádi a vážit si jeho. Učte ho pochválit sám sebe i druhé. Učte ho, že neúspěch neříká nic o tom, JAKÝ JE ČLOVĚK, ale jen mu ukazuje, co se ještě potřebuje naučit – a na to má celý život. Učte ho pozitivnímu přístupu k životu (inspirovat se můžete na mých stránkách http://www.hra-skolou.cz/pro-rodice-a-skoly/mami-tati.htm nebo seminářích). Přeji celé Vaší rodině mnoho radosti! P.S. Kéž bych to všechno, co Vám tu sděluji, byla věděla už jako dítě...:)
nízká sebedůvěra
Dobrý den! Velmi Vám děkuji za odpověď, myslím, že máte pravdu. Také jsem si říkala, že synovu nevolnost mohl způsobit stres a obava ze selhání. Právě proto mne mrzelo, že vyslechl náš rozhovor neboť jsem nechtěla, aby tušil proč ono testování podstupuje. Důvodem proč jsem ho na testy přihlásila, byla rada paní doktorky, na kterou jsem se před časem obrátila. Tenkrát jsem měla problém s tím, že syn je vědomostně až příliš dopředu oproti jiným dětem a nesetkává se s pochopením od paní učitelky v Mš. Mám syna moc ráda a o vstup do Mensy mi nešlo, vlastně jsem o této možnosti vůbec netušila a testy měly proběhnout jen proto, aby syn mohl do školy nastoupit. Ještě před nimi tam totiž byl na zkušebním týdenním pobytu a paní učitelka ho velmi chválila a říkala, že má zájem o to, aby syn nastoupil. Jak jsem již řekla, jsem na něj hrdá a snažím se, aby to věděl a stále chválím. I tak říkal pan doktor, že je potřeba posilovat jeho sebevědomí a tlumit jeho snahu se zavděčit! Ale jak? Děkuji.
Andrea
Mgr. Markéta Klingerová
Milá Andreo, pro své odpovědi mám k dispozici jen to, co mi tazatel napíše. Vaše věta "Jen o 2 body mu unikl vstup do Mensy, což mne mrzí, ale i tak jsem se synovým výkonem moc spokojena!" mě přivedla na možnou příčinu, proč se Váš synek zkoušky obával ( vyslechnutý rozhovor mohl být jen poslední kapkou, která způsobila i fyzické příznaky). Další dvě zmínky ve Vašem doplňujícím dotazu můj závěr spíše potvrzují: "jsem na něj hrdá a snažím se, aby to věděl" a doporučení psychologa ohledně sebevědomí a snahy zavděčit se (trochu se divím, proč Vám neporadil i JAK). Naprosto nepochybuji, že máte synka moc ráda. Někdy si ale děti nejsou láskou svých rodičů (vnitřně) jisté, přestože rozumově vědí, že je rodiče rádi mají. Děti se potřebují ujistit o tom, že je rodiče přijímají a milují právě takové, jaké jsou a ne takové, jaké by měly/mohly být nebo jaké jsou možná jen v představách svých rodičů. Možná, že Váš synek slýchá často, jak je chytrý, šikovný, že jste na něj hrdá (třeba ne přímo těmito slovy). Pak se může bát, že když nesplní Vaše očekávání (prosím rozumějte, že teď píšu o možném SYNOVĚ pohledu, nikoli o Vašem), když v budoucnu nebude dost chytrý, šikovný atd., přestanete na něj být hrdá a ztratí Vaši lásku. Toto měl zřejmě pan doktor na mysli. Sebevědomí dítěte nevybudujeme chválením jeho výkonů, ale bezpodmínečnou láskou, dávanou najevo spontánně a bezdůvodně (např. nečekaně dítě obejmout a říct:"Já jsem tak šťastná, že tě mám!"). Věřím, že děláte i to. Jestli se ale chlapec snaží zavděčit, nežije vlastně svůj život, ale žije tak, jak si myslí, že si to okolí přeje. Protože má strach, že kdyby nevyhověl, nebyl by dost dobrý a ztratil by něčí lásku. Dovolím si být přímá: hrdost vyjadřuje uspokojení Vašich potřeb; nevyjadřuje však lásku k chlapci, ať je jaký je (opět podotýkám, že tím nemyslím, že ho nemilujete; mluvím o tom, jak to může - byť podvědomě - vnímat Váš syn). Moje rada tedy zní: Neříkejte synkovi, že jste na něj hrdá, říkejte mu v nečekaných chvílích, že ho milujete, dopřejte mu spoustu dotyků, dejte mu znát, že je úplně jedno, jestli je chytrý nebo hloupý, krásný nebo ošklivý atd., Vy ho prostě milujete.





mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.