Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Rodičovská poradna Mgr. Markéty Klingerové

Poradna ukončena

(ilustrační snímek) - dítě, kniha, radost

Na otázky odpovídá

Mgr. Markéta Klingerová

Poradna je ukončena. Odpovídala kvalifikovaná učitelka prvního stupně Markétou Klingerovou, která lektoruje semináře pro rodiče a zabývá se efektivním učením a výchovou.

Nejvíce se ptáte

batolata|děti v rozvedené rodině|vztahy v rodině|čtenáři|večerní usínání|příchod do školky|jiný dotaz|dospívající děti|období vzdoru|předškoláci| pomočování| žárlivost| dospělé děti| změna chování| neposlušnost| puberta| hranice a důslednost| problémy s jídlem| problémový učitel| kakání| dospělé děti se ptají| strach z odloučení| agresivita| nástup do školy| rozdilne nazory na vychovu| otázky dětí| vztek| problémy s kamarády| úzkostlivost| nadané děti| strach| nízká sebedůvěra| plačtivost| příchod sourozence| krádeže| děti s ADHD| šikana| poruchy učení| odlišnost| lhaní| cucání palce| noční děsy| malá sebejistota| ještě nemluví| sdělování pocitů| sportování| neprůbojnost| sexualita| půjčování hraček| kousání| samostatnost| u ničeho nevydrží| vyžaduje pozornost| nepořádnost| zlobení| řeč| literatura o výchově| kouření| zuby| zapomíná, ztrácí věci| strach ze školy| Ježíšek| režim dítěte| zkoumání| adoptované děti| smrt v rodině| televize| jak se bránit| hyzdění nehtů| zanedbávané dítě| bezpečnost| nechce zdravit| domácí úkoly| zlozvyky| nočník| svoboda rozhodování| sebeovládání| jak ztišit děti| nesoustředěnost| hra| konzultace| pitný režim| strach z bolesti| nemoc| perfekcionismus| drogy| mobil u dětí| autismus| tvrdohlavost| projevy lásky| jak oznámit rozvod| odpolední spánek| nemluví s dospělými| nerozhodnost| móda| dudlík| Domácí vzdělávání| změna prostředí| psychosomatické potíže| Výtvarno| asistent| sebetrestání| Recept na výchovu :)| horoskop| zavržený rodič| plánování rodiny| brýle| škatulkování| dítě se obviňuje| duchové| seminář| afektivní záchvaty| univerzální odpověď| zákaz| psaní| fantazie| mentální anorexie| bezplenková metoda| čtení| Rozloučení| literatura o výchově - pro všechny| osamělost| archiv | všechny dotazy
univerzální odpověď
Neposlušnost Dobrý den,už si nevím rady s výchovou 2letého syna.Vůbec neposlouchá.Můžu mu 5x říct, aby nestrkal prsty do zásuvky, nemlátil do skleněných dveří apod. a on to stejně udělá.Můžu mu vysvětlovat, že si ublíží apod.nebo ho plácnout, ale nic nepomáhá.Navíc se vzteká a od malinka je dost plačtivý a to na psychice nepřidá.Je to dost živé dítě a nevím jak ho zvládnout abych na něj nekřičela nebo ho neplácla.Nejde to s ním po dobrém ani po zlém. Děkuji
Petra
Mgr. Markéta Klingerová
Dobrý den, Petro, přišly mi tři dotazy krátce po sobě, všechny na téma období vzdoru a neposlouchání; přestože už jsem na toto téma napsala vše a můžete si to přečíst pod tématy „období vzdoru“, „neposlušnost“ a „hranice a důslednost“, shrnu to ještě jednou: 1) Batolata potřebují maximální možnou svobodu v objevování světa, potřebují cítit, že mají vliv na svůj život a že jejich názor je brán v potaz (to neznamená, že jim musíme ve všem vyhovět, ale záleží na tom, jak svůj nesouhlas vyjádříme a prosazujeme), a zároveň vědět, kam až mohou zajít (vytyčení hranic). Dítě si prostě potřebuje občas prosadit svou, takže je dobré rozlišovat, na čem nám skutečně záleží (např. pokud jde o bezpečí nebo zdraví). Pro takové situace stanovíme pravidla, a ta důsledně dodržujeme (viz knihy Děti potřebují hranice – Jan-Uwe Rogge, Jak mluvit, aby nás děti poslouchaly -- Jak naslouchat, aby nám děti důvěřovaly - Adele Faber, Elaine Mazlish). Hranicemi nemyslím desítky zákazů, ale naopak maximální možnou svobodu v rámci pevných mantinelů. Např. je dobré dítěti umožnit rozhodovat samo ve všem, kde je to možné, a to nejlépe výběrem ze dvou možností – třeba „Chceš teď jít ven, a potom se nasvačit, nebo obráceně?“ „Chceš k svačině hrušku nebo jablko?“ „Vyber si, které z těchto dvou triček si dnes chceš obléknout.“ atd. Hranice znamenají říci předem, jaký bude důsledek neuposlechnutí, a ten pak případně dodržet. Takže než usedneme k jídlu, můžeme (vlídně) říct: „Pokud by někdo začal házet jídlo na zem, odejde ihned od stolu a další jídlo dostane až k svačině.“ Pak ale musíme vydržet a slib dodržet. Jedna výjimka – a veškerá naše snaha bude marná. Dítě 10x neposlechne prostě proto, že mu to prochází. Říká si (třeba podvědomě): "Ještě máma nezvýšila hlas, ještě poslechnout nemusím." Proto je dobré od začátku dávat dítěti jasně najevo, že to myslíme vážně hned napoprvé. Přijít k dítěti, dřepnout si k němu, vzít za ruce, dívat se mu do očí, když mu něco říkáme. Nabídnout pomoc (třeba při uklízení; takto malé děti si s větším počtem hraček prostě nevědí rady, přestože máme pocit, že by to klidně zvládly, kdyby chtěly - omyl!) nebo dvě možnosti: uděláš to teď, nebo po svačině? vezmeš si na to hadr nebo utěrku? apod. Pokud dítě stejně nespolupracuje, seznámíme je s důsledky, pokud nezačne - a ty důsledky (odnětí nějakého nadstandardu; rozhodně nevyhrožovat fyzickým trestem) musíme dodržet. Příště (nebo po několika situacích) už si dítě dá pozor a raději poslechne. Samozřejmě bude nadále zkoušet, zda hranice stále platí (takže se z něj rozhodně nestane poslušná loutka), ale celkově se nechá vést - a rádo! Děti po nás také neustále něco chtějí, takže s tím můžeme pracovat: "Ano, půjdu si s tebou hrát/půjčím ti/dám ti..., až uděláš to, o co jsem tě už dvakrát žádala (konkrétně...)." 2) V tomto věku děti žijí pouze přítomným okamžikem, tzn. že třeba holčička, která chce sama zapnout televizi a není jí to umožněno, si neuvědomuje, že televize se zapíná každý den, takže ji může zapnout třeba zítra, když ne dnes; pro dospělého je to prkotina, pro ni to je teď nebo nikdy. Proto když jí třeba něco takového nedovolíme, je nesmírně nešťastná, že jsme jí tuto zkušenost neumožnili. Protože je ve svém neštěstí bezmocná, popadá ji z toho záchvat vzteku. Od nás potřebuje účast (nikoli znechucení nad tím, že dělá něco nehezkého - mohli bychom ji takto naučit potlačovat negativní emoce, což je velmi nebezpečné a může se to později projevit i ve fyzickém těle). Dejme dítěti najevo, že na svou emoci má právo, že ho milujeme, a až se uklidní (netrvat na tom, aby to bylo hned), rádi s ním budeme dělat to a to. Zvládat negativní emoce se děti učí postupně od nás – následují rodičovského příkladu. Děti také vycítí, jestli „nemůže být po jejich“ ze skutečného důvodu, nebo jen kvůli našemu pohodlí nebo prosazování autority za každou cenu. Pokud máme pocit, že nás dítě neposlouchá naschvál, aby nás "dopálilo", jde o "boj o moc", způsobený právě nekompromisním prosazováním vůle dospělého (třeba necitlivě trvá na okamžitém poslechnutí, přitom např. když je dítě zabrané do hry, je fér ho upozornit o chvíli dříve, že už má končit, co zrovna dělá, protože pak se bude dít to a to, aby mohlo svou práci dokončit). 3) Když dítě chce dělat všechno samo, je dobré mu v tom maximálně vyhovět (v mezích možností), protože se tak naučí spoustu věcí, stává se samostatným, což v průběhu času oceníte (zatímco rodiče, kteří to dětem v tomto věku neumožní, se později diví, proč jsou tak nesamostatné). 4) Tzv. zlobení je věc subjektivního pohledu (dítě podle nás zlobí, když nedělá to, co chceme my). Jednomu rodiči vadí, když dítě stále něčím bouchá, a zakazuje mu to a zlobí se, když neposlechne (ve skutečnosti právě zákazem povzbuzuje dítě, aby prosazovalo svou). Jiný rodič v tom vidí radost dítěte z vytváření zvuků a dovolí mu to (dítě to po určité době, kterou je třeba vydržet, přestane bavit a bude se zabývat něčím jiným). A to, že se zlobíme, už vůbec není problém dítěte, ale náš! Jsou to naše negativní emoce, které jsme se rozhodli prožívat. Můžeme se rozhodnout, že se naučíme být v klidu, a pak se zlobit nebudeme! Pokud ale rodič používá zprávu „Zlobím se a je to tvoje vina. Nezasloužíš si projevy mé lásky.“ jako „výchovný“ prostředek, zbaví své dítě jistoty, že ho má opravdu rád, probouzí v něm pocity viny (prosím věřte, že pocit viny je velmi zhoubná emoce a na budoucí dobré chování nemá kýžený vliv) a také víru, že lásku si musí zasloužit. I když máme dítě rádi, pokud mu nedáme najevo, že nás zajímají jeho pocity a že na ně má právo, pokud odpírání projevů lásky považujeme za vhodný výchovný prostředek, můžeme narušit náš vzájemný vztah a silně nahlodat sebedůvěru dítěte. Doporučuji Vám přečíst si knížku Co říkají děti, než se naučí mluvit (Paul C. Hollinger, Kalia Donerová). 4) Platí také, že pokud formulujeme svá přání negativně, např. „NEchoď do té louže!“, přímo si koledujeme o opak (a dítě za to vlastně ani moc nemůže – jeho představivost záporku „ne“ nevnímá). Je efektivnější vyslovit, co chceme – např. „Obejdi tu louži.“ 5) Ukazujme dítěti, jak může své emoce vyjádřit slovně – třeba „Zlobím se, protože...“, „Je mi smutno, protože...“, tím, že takto budeme mluvit sami o sobě a dítěte se na jeho pocity ptát. Plivání, kopání a nadávky - to je způsob, jakým dítě „volá o pomoc“. Z nějakého důvodu není šťastné: může to být např. nízké sebevědomí nebo pocit nedostatku lásky. My rodiče samozřejmě své děti milujeme, ale děti to ne vždy skutečně pociťují; mohou se např. míjet vaše tzv. jazyky lásky (někdo potřebuje – a dává – hlavně dotyky, jiný slova lásky, jiný věnovanou pozornost, další prokazované služby, nebo dárky). Doporučuji Vám knížku Děti a pět jazyků lásky (Chapman Gary - Campbell Ross). Kousání, bouchání - je důležité, abychom při nevhodném chování dítěte sami nejednali pod vlivem emocí; plácnutí přes pusu nebo zadeček dítě ponižuje a jeho jednání do budoucna nezmění (naopak přejímá tento příklad jako způsob řešení konfliktů). My musíme BÝT NAD VĚCÍ. PŘISTUPUJME K DÍTĚTI JAKO K VZÁCNÉ BYTOSTI (kterou je každý z nás), KTERÉ SI VÁŽÍME. ……………. Milí rodiče, kdybyste si dále přáli popovídat si o konkrétních situacích a problémech se svými dětmi, zvu Vás na své semináře pro rodiče (viz odkaz v záhlaví poradny); nejbližší je 1.11. v Praze.





mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.