Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Rodičovská poradna Kateřiny Novotné

Poradna

ilustrační snímek

Na otázky odpovídá

Katka Novotná je spoluzakladatelkou Akademie rodičovství. Lektorka a autorka...

Poraďte se s Kateřinou Novotnou, spoluzakladatelkou Akademie rodičovství , lektorkou a autorkou kurzů pro rodiče a dospívající děti. V soukromé praxi řeší problémy s výchovou dětí a pomáhá nastartovat změny v rodinách – aby se jim spolu dobře žilo. Když se zrovna nevěnuje své rodině, superviduje případy svých kolegů terapeutů, koučů i asistentek v domově pro mentálně postižené.

Nejvíce se ptáte

Poraďte se také

Poraďte se také


Zbývá 1000 znaků.


Toto opatření slouží jako ochrana proti webovým robotům.
Při zapnutém javaskriptu se pole vyplní automaticky.

*Označené položky jsou povinné.

Vztah s dětmi
Dobry den,
dcera ma cerstve dva roky. Od 14 mesicu je behem dne bez plen, na noc jsem je jeste davala, ale pocurana bylo tak jednou/mesic.
Minuly tyden se zacala opet pocuravat. Je to temer kazdou noc. Behem dne si rika nebo jde sama na nocnik.
Na konci rijna se nam narodi druhe dite. Napadlo me, ze je to tim. Zadna zmena u nas neprobehla.
Nechci ji za to nejak peskovat, jen reknu klidnym hlasem, ze je zase pocurana a ona se jen smeje a rika, ze je mimi..
Myslite, ze to brzy odezni? Je to caste, kdyz se ma narodit sourozenec?
Predem dekuji


Predem dekuji. Dost me to trapi, protoze mi dalo dost prace, aby byla bez plen..
Monika
Katka Novotná je spoluzakladatelkou Akademie rodičovství. Lektorka a autorka...

Dobrý den Moniko,


děkuji za váš dotaz. Standardně děti jsou bez plen i na noc až okolo 2,5 až 3 let, takže chápu, kolik energie a práce vám to dalo, abyste to s dcerou zvládly takto brzo.


Možná se s dcerou bavíte i o tom, že brzy bude mít dalšího sourozence a vzhledem k tomu, že už má brzy přijít na svět, je to téma velmi časté. Ona se k této přípravě může připojovat tím, že říká, že je mimi.


Mé doporučení je přestat počůrávání řešit (ani nekomentovat, že je zase počůraná, jen společně vyměnit ložní prádlo...), stejně tak jako přípravu na dalšího sourozence. Pokud dceru bude cokoliv zajímat určitě se zeptá. Po narození miminka se v maximální míře zkuste věnovat dceři. Jejich sourozenecký vztah posílíte tím, pokud bude dcera mít možnost se podílet na péči o miminko nikoliv nutnost (mít možnost se jít i nejít dívat na koupání miminka – bude mít možnost říci – já nechci).


Narození sourozence je pro prvorozené velmi náročné a děti to komunikují mnoha způsoby. Ale laskavá péče a bezpečí domova jim toto období pomůže překonat.


Přeji vám všem vše dobré, a především hodně zdraví.

Srdečně, Katka

Sešívané rodiny
Dobrý den, potřebovala bych poradit v této situaci: manžel má z dřívějšího vztahu 13-ti letého syna (s manželem jsme se seznámili až po odchodu jeho tehdejší partnerky za jiným mužem, když bylo malému něco přes rok), máme spolu nyní téměř ročního chlapce. Jiné sourozence manželův první syn nemá. Trápí mě to, že manžel vůči prvorozenému synovi uplatňuje výchovu ve stylu "zábava, žádné povinnosti", až mám někdy pocit, že vedení k samostatnosti a zodpovědnosti je jen na mě a častokrát se tím dostávám do role macechy, která kazí srandu. Manžel u syna není schopný ohlídat ani večerku (u nás chodívá spát až po půlnoci), umyté ruce nebo zuby, má tendence všechno dělat za něj, vše mu servírovat pod nos, uklízet po něm, balit nebo nosit mu tašku, apod... V poslední době starší syn navíc začal provokovat malého (dělá hluk, aby ho vzbudil, křičí mu u hlavy, takže se lekne a rozbrečí.) Když se ozvu, obrátí se to proti mně. Mám to nechat být nebo se dál ve výchově nějak snažit? - otázka upravena poradcem
Andrea
Katka Novotná je spoluzakladatelkou Akademie rodičovství. Lektorka a autorka...

Dobrý den Andreo,


děkuji za váš dotaz. Když nad tím tak přemýšlím, napadá mě, že manžel se snaží synovi něco kompenzovat. Něco vynahradit. Bohužel výchova ve stylu zábava a žádné povinnosti synovi nebude prospívat a bude hledat hranice. Ty může testovat i v podobě provokování malého apod. Pokud dětem hranice nenastavíme my – rodiče, hledají a zkouší, až to může dojít tak daleko, že hranice nastaví stát. Z vašeho dotazu chápu, že vy v tom máte jasno.


Nevím, jak máte nastavenou a domluvenou výchovu staršího syna s manželem. Ale v tomto případě bych spíše doporučila rozhovor s ním. Umožnit manželovi zreflektovat si, kam jeho výchova a přístup vede, co se tím jeho syn učí, jaký model budoucího muže mu nabízí a co potřebuje u sebe změnit, aby mohl ze syna vychovat samostatného a zodpovědného chlapa (pokud to tedy chce). Zodpovědnost není dědičná, ale věc naučená. A děti se jí učí prožitkem. Kdy a jak se jí má možnost naučit syn, pokud za něj otec vše udělá? Pokud by manžel nechtěl toto téma probírat s vámi může se obrátit i na odborníky.


Je jasné, že se rodiče nemohou shodnout ve výchově v běžných věcech, v čem by však oba měli mít jasno je, jakého člověka chtějí ze svého dítěte vychovat. Chceme „mamahotel“ nebo samostatného a zodpovědného kluka?  Pokud se s manželem shodnete na „rodičovských vizích“ ohledně vašich synů, pak lze již v diskusi pokračovat – zda-li většina toho, co dnes děláme, k této vizi směřuje.


Chápu, že je to velmi složitá a náročná situace, ale zkuste se snažit dál. Každé dítě si utváří vlastní komunikační vzorec s rodičem zvlášť. Jiný komunikační vzorec má syn s vámi a jiný s otcem. Váš přístup je stejný jak vůči staršímu, tak mladšímu chlapci. Jinými slovy u vás budou hranice a transparentní komunikaci obě děti nalézat. Věřím, že debatou s manželem a objasněním si vašich postojů/názorů/čekávání a vizí bude pomalu docházet k dalším posunům.


I malinkatá změna je fajn a může rozhodnout v klíčových rozhodnutích staršího syna.


Přeji vám i celé vaší rodině jen to dobré a hodně zdraví. Srdečně, Katka


PS – spánek dětí v pubertě se vzhledem k hormonálním změnám posouvá. Je pro ně přirozené být dlouho vzhůru a druhý den dlouho spát. Umožnit jim to s ohledem na školu o víkendech je fajn.

 

 

Pláč, strach a jiné úzkosti
Dobrý den, máme 15 měsíční holčičku, která je od narození velmi náročná. Nechtěla přes den vůbec spát a když byla vzhůru tak pořád brečela. To jí vydrželo do teď, budí se přes den po půl hodině s řevem a většinu dnů stále kňourá nebo nespokojeně pořvává, vzteká se u všech činností, které nejsou podle ní (přebalování, krmení, hraní,..) a je to celkově velmi vyčerpávající. Jak si většina rodičů nebo maminek rodičovství a to že jsou děti malé, užívá, tak u nás se jen čeká, až bude velká a vyroste z toho. Nevíme, jak jí pomoct, aby se tolik nevztekala a byla více spokojená. Rostou jí sice zuby, ale všechny děti podobného věku, co máme v okolí, jsou oproti ní andílci, naše holčička je tasmánský čert a i okolí ji bere jako nevychovaného a vzteklého spratka, což jen vede k tomu, že s ní nechceme moc nikam chodit, aby zas nebyla ostuda. Potřebovali bychom poradit, co vyzkoušet nebo na koho se obrátit o pomoc. Děkuji.
Lukáš
Katka Novotná je spoluzakladatelkou Akademie rodičovství. Lektorka a autorka...

Dobrý den Lukáši,


děkuji za váš dotaz. Abychom spolu něco vymysleli potřebovala bych více informací o těhotenství a porodu, rodinné situaci u vás doma. Jak máte nastavenou péči o dceru, zda-li má sourozence a mnoho dalších věcí. Z informací, které od vás v dotazu mám budu dávat nápady, které možná již realizujete. Vím, že střílím naslepo - ale pokud budete chtít doplnit další informace, můžeme potom již nápady konkretizovat.


Chápu, že tak jak situaci popisujete, musí být péče o dceru a celý chod domácnosti pro všechny velmi náročná a vyčerpávající.


Přemýšlím o tom, co by se muselo stát, abyste o dceři přemýšleli jako o andílkovi, nikoliv jako o tasmánském čertu.


Píšete, že většinu dnů stále kňourá či pořvává…ale, které dny je to jinak? Je to lepší ráno, odpoledne nebo večer? Co je v ten den/část dne jinak? Zažili jste, že někdy při přebalování, krmení či hraní je dcera v pohodě? Zkuste se od dnešního dne velmi soustředit na pozitivní výjimky – zapisujte si je, zkoumejte je a zkuste přijít na to v čem jsou tyto dny jiné. Jak se vy jako rodiče cítíte, jak přemýšlíte o sobě jako otci a jak přemýšlí o sobě maminka a jak přemýšlíte o své dceři. Jde nám o to, najit tento pozitivní vzorec a ten pak co nejčastěji opakovat.


Další z možností je umožnit dceři, aby se vztekala. Jinými slovy – když se začne plakat nebo se vztekat nebo kňourat – umožnit ji tyto emoce (neříkat ji neplakej, ale naopak říci – vidím/slyším, že pláčeš…chceš pochovat? /chceš u přebalování stát?/chceš jíst sama?). Pro děti v tomto věku je pláč stále ještě velmi přirozený způsob komunikace – takže nám jde o to zjistit co jím dcera říká. Co si tím zařizuje?  Potřebuje více vaší pozornosti a energie? Potřebuje více pohybu a podnětů – má v sobě nějaké tenze, které si tímto velmi chytrým způsobem uvolňuje?


Pochopitelně můžete vy nebo i maminka celou situaci probrat osobně s odborníkem. Ten bude mít možnost dialogu s vámi.


Další z variant, jak dceři pomoci je Kraniosakrální biodynamika či kraniosakrální terapie.


Věřte, že dcera ví, proč pláče/vzteká/kňourá…a v každý tento okamžik dělá to nejlepší pro sebe (ještě to neumí ve svém věku jinak). Jde o to být s ní, pozorovat jí, napojit se na ní a zjistit jakou klíčovou potřebu si tak naplňuje.


Kdybyste celou situaci chtěl ještě probrat – můžeme zde v poradně, nebo se můžeme potkat osobně či na skype.


Přeji vám vše dobré a hodně zdraví. Srdečně, Katka

 

 

Pláč, strach a jiné úzkosti
Dobrý den, mám jedenáctiletého syna, který má problém spát mimo domov. Vím, že v tomto věku již většina dětí ohledně tohoto tématu "dospěla" ale nevím co s tím. Syn měl jet na začátku Srpna k babičce a dědečkovi, ale nějakým způsobem se nám snaží naznačit, že nechce a to různými větami, ohledně toho, jestli si budeme pořád psát, volat a kdy si pro něj přijedeme. Dokonce nám jednou babička (má matka) zavolala a zněl tam můj syn kompletně v pláči, abychom si pro něj přijeli. Nevíme co s tím, budeme moc rádi, když nám poradíte. - otázka upravena poradcem
Jana
Katka Novotná je spoluzakladatelkou Akademie rodičovství. Lektorka a autorka...

Dobrý den Jano,


děkuji za váš dotaz. Píšete, že syn se vám snaží nějakým způsobem naznačit, že nechce. Nevím, jestli jste si se synem povídali a odpověděli mu na všechny jeho otázky. Přijde mi regulérní, že se ptá – zda-li si budete volat a kdy si pro něj přijedete – navíc pokud má jakousi nejistotu či pochybnost.


Takže mé doporučení je – pokud se ptá – odpovědět mu „jasný – kdykoliv budeš chtít můžeš volat, přijedeme si pro tebe v pátek…“ proč se ptáš? Co potřebuješ, abys mohl v pohodě odjet k babičce a dědovi na prázdniny a užít si to tam? Pokud syn odpoví, že nic – lze říci – pokud tě něco napadne později – můžeme to probrat (jsem ti k dispozici), pokud řekne cokoliv jiného…opět mu lze odpovědět a zeptat se co ještě? A co ještě? Nakonec má syn vše, co potřebuje k tomu, aby v pohodě odjel k babičce a dědovi a užil si to tam. Ještě to zkusím říci jinak – nejde o diskusi, jestli pojede, ale co potřebuje ode mne, aby odjel a užil si to (jak mu s tím mohu jako rodič pomoci).


V praxi také vídáme, že někteří úzkostní rodiče přenášejí své obavy na děti. Některý z rodičů (vědomě či nevědomě) se o dítě bojí, nechce, aby jelo pryč/spalo mimo domov (a to může mít mnoho důvodu), nechce nad ním ztratit kontrolu… a tím, že vlastně nechce, aby dítě odjelo k babičce (i když ve slovech a činech se to k odjezdu schyluje) dítě tuto obavu rodiče vycítí a začne plakat/říkat, že nechce k prarodičům. Tím si rodič potvrdí, své obavy a dítě nikam nejede.


Pokud by to mohl být váš případ je třeba zreflektovat proč nechci, aby mé dítě spalo mimo domov a začít řešit problém u vás – nikoliv u syna. V tomto případě může být přiznání si tohoto faktu náročné a lze se obrátit na odborníka, který vám s tím pomůže. Jakmile je rodič v pohodě s tím, že dítě bude spát mimo domov, vyřeší se problém i u dítěte.


Kdyby vás ještě něco dalšího zajímalo, klidně pište.


Přeji vám i celé vaší rodině vše dobré a hodně zdraví a upřímně věřím, že společně se synem spaní mimo domov brzy vyřešíte. Srdečně, Katka
Děti a učení
Dobrý den, Kateřino.
Dcera ve 3,5 letech najednou začala číst různé nápisy kolem sebe, na zdech a pod., teď, ve 4 letech (před pár dny) čte už jednoduché příběhy v knížkách. Stejně tak i píše tiskacími písmeny, její zábavou je psát mi seznamy, co mám nakoupit. Vždycky o písmena a knihy projevovala zájem sama od sebe, nic jsme jí extra neučili (samozřejmě čteme před spaním, učíme se básničky apod.) a ani teď ji nijak speciálně nerozvíjíme. Do školy má jít až za dva roky. Moje otázka na vás je, zda si myslíte, že této její dovednosti máme nechat volný průběh nebo zda by stálo za to ji nějak cíleně rozvíjet, případně jak. Je velmi bystrá a kreativní, často nás svými reakcemi překvapí. Nevím sama, jak se teď k jejímu nadání postavit. Děkuji moc za váš názor.
Eva
Katka Novotná je spoluzakladatelkou Akademie rodičovství. Lektorka a autorka...

Dobrý den Evo,

děkuji za váš dotaz. Děti v sobě mají přirozený zájem učit se, zkoumat a objevovat. Zajímá je smysl a umí se po něm velmi houževnatě pídit. Pokud my dospěláci jsme tu pro ně a poskytujeme trpělivě informace – učí se rády.


Velmi bych se přikláněla k tomu, nechat dceři volný průběh k její schopnosti učit se. Tak jak to děláte doteď = do ničeho jí nenutíte a neřídíte jí v jejím rozvoj. Věřte jí, ona ví co dělá. Baví jí to a rodičovská snaha cíleného rozvoje by vše mohla zastavit až demotivovat. Možná za čas kromě čtení začne projevovat zájem o psaní – lze jí poskytnou psaní psacích písmen prstem do krupice (na podnos lze vysypat krupici a dětem předepsat psací písmena na kartičky – prstem si vyzkouší na kartičce a pak píše co krupice). Znám děti, co šly do první třídy a počítaly rovnice – protože je to zajímalo a bavilo, nikoliv, že by je rodiče nutily. Také znám z praxe rodiče, kteří nutí své děti v předškolním věku se učit a ty mají značné psychosomatické problémy.


Otázka bude za dva roky jakou zvolit školu. Nevím, co vám jako rodičům sedí – ale standardní základní škola kam jdou děti, které umí číst a psát a začínají bez ohledu na to psát čárky … nemusí být to pravé ořechové.


Přeji vám i celé vaší rodině hodně zdraví. Srdečně, Katka

PS – znáte povídku od Karla Čapka – Anonyn a muž který dovedl létat?

Rozvod v rodině
Dobrý den, rozvádíme se , já si našla nového partnera, který ale bydlí na Slovensku cca 600km daleko (stěhovat se do čech z jeho strany není možné) a já bych se ráda odstěhovala i se synem za ním. Synovi je 6let má odloženou školní docházku. Jeho otec je proti našemu stěhování , citově mě vydírá - když se o tomto dozvěděl začal se synem najednou trávit skoro všechen čas, dovoluje mu víc než je vhodné , prostě s ním manipuluje proti mě. Vadí mu že syna neuvidí tak často. Mám se obětovat pro syna? Existuje nějaké řešení ? Děkuji D.
Dianne
Katka Novotná je spoluzakladatelkou Akademie rodičovství. Lektorka a autorka...

Dobrý den Dianno, přeposílám vzkaz od čtenářky Anet:

Četla jsem se zájmem dotaz od Dianne, byla jsem v téměř identické situaci. Chtěla bych jí sdělit mou zkušenost, nechám na Vás jestli můj příspěvek zveřejníte....

Také jsem poznala muže, bydlel také daleko. Také se nemohl přestěhovat (podnikání). Já 3 děti. Je skvělý, ale jak se život dostal do rutiny, vášně opadly, nastaly jiné starosti. Jedna z dcer s novým partnerem nevychází, což se projevuje na atmosféře doma. Ani nevychází z jeho synem. Kdybych měla vrátit čas tak se nerozvádím a nestěhuji. Pokud je Váš manžel skvělý otec a o syna se vždy staral a projevoval zájem, nedivte se mu, že nechce o syna přijít. Zkuste si tu situaci představit jeho pohledem. Pokud Váš nový vztah nevyjde (denně na to myslím, nikde není záruka doživotního vztahu, i když nám to momentálně funguje) co si tam počnete? Co Váš syn? Děti mají paměť a jednou, až Váš syn vyroste, by Vám mohl ledacos vyčítat. Vše dobré!


Toto je má původní odpověď.

Dobrý den Dianno,


děkuji za váš dotaz. Asi nejlepší řešení by bylo, kdyby si všechny strany sedly a situaci otevřeně probraly.  Ale v praxi to bývá složitější.


Já vám mohu nabídnout pohledy/nápady k této situaci tak jak jste mi ji popsala ve vašem dotazu (chápu, že nemám všechny informace).  A na závěr odpověď na naši otázku.


Z pohledu syna:  Píšete, že se rozvádíte – to je v tomto věku pro syna zátěž. Do toho se s ním odstěhujete na Slovensko – tím mu předpokládám, přetrháte další vazby s prarodiči, kamarády ve školce, na kroužcích. Celý jeho svět se změní a on se s tím bude muset nějak vyrovnat. Bude muset řešit nové kamarády ve školce, jazyk – i když je podobný, tak to také chvíli potrvá, vašeho nového partnera.


Z pohledu skoro-bývalého manžela: Chce se vídat více se synem, má strach co bude, jak to jeho syn zvládne. Do jaké míry váš partner jej nahradí v roli otce.  Tak trochu ztrácí syna a dělá všechno možné pro to, abyste tady zůstali, a může k tomu využívat i svého syna – což je opět pro syna zátěž.


Z pohledu vašeho partnera: Poznal atraktivní ženu, se kterou chce být. Případně s ní v budoucnu založit rodinu. Zůstává obklopen svým bezpečným prostředím. Pokud dojde k nějakému nedorozumění mezi vámi, nic neriskuje. Vypadá to, že má tak říkajíc všechny esa.


Z pohledu vašeho: Poznala jste atraktivního muže a chcete být s ním, chcete se za ním odstěhovat. Řešíte otázku, zda-li si vybrat sebe anebo se obětovat pro syna. A pokud si otázku takto položíte, jste v pasti. Vždy bude někdo obětí.

Můžete zůstat v Čechách a vzdát se svého nového partnera a do konce života to vyčítat svému synovi (vědomě či podvědomě). Kdo je tady pak oběť?

Také můžete odjet na Slovensko, syn bude mít problémy se vyrovnat s celou situací a bude vás velmi potřebovat = bude zlobit, což ovlivní váš vztah s partnerem. Kdo je oběť tady?


Jako odpověď na vaši otázku – mám se obětovat pro syna (o jehož přáních nebylo v dotazu nic) bych vám nabídla odpověď: za jaké důsledky svých rozhodnutí unesete zodpovědnost? Protože o té to je především. Unést důsledky svých rozhodnutí a nestavět se do role oběti, která za nic nemůže.


Ještě si dovolím nabídnout cvičení: Papír A4 rozdělený na polovinu. "Co nejhoršího se může stát, když se se synem odstěhuji?........ Co nejhoršího se může stát, když zůstanu?...... Zároveň je někdy užitečné vyhledat odbornou pomoc, neboť Vám může pomoci uspořádat myšlenky.  Nejhorší jsou nezapracované výčitky.


Chápu, že to není snadné. Má odpověď může znít tvrdě, ale upřímně věřím, že pokud si odpovíte na otázku – co zvládnu unést, i když to může být průšvih – zvládnete vyřešit celou situaci. Ještě jedno doporučení na závěr – jakákoliv odpověď na tuto otázku je dobře. 


Srdečně, Katka

Osobní vzkazy
Dobrý den, paní Kateřino, moc chválím Vaší poradnu, je skvělá, čerpám z ní mnoho cenných rad.

Četla jsem se zájmem dotaz od Dianne, byla jsem v téměř identické situaci. Chtěla bych jí sdělit mou zkušenost, nechám na Vás jestli můj příspěvek zveřejníte....

Také jsem poznala muže, bydlel také daleko. Také se nemohl přestěhovat (podnikání). Já 3 děti. Je skvělý, ale jak se život dostal do rutiny, vášně opadly, nastaly jiné starosti. Jedna z dcer s novým partnerem nevychází, což se projevuje na atmosféře doma. Ani nevychází z jeho synem. Kdybych měla vrátit čas tak se nerozvádím a nestěhuji. Pokud je Váš manžel skvělý otec a o syna se vždy staral a projevoval zájem, nedivte se mu, že nechce o syna přijít. Zkuste si tu situaci představit jeho pohledem. Pokud Váš nový vztah nevyjde (denně na to myslím, nikde není záruka doživotního vztahu, i když nám to momentálně funguje) co si tam počnete? Co Váš syn? Děti mají paměť a jednou, až Váš syn vyroste, by Vám mohl ledacos vyčítat. Vše dobré!
Anet
Katka Novotná je spoluzakladatelkou Akademie rodičovství. Lektorka a autorka...
Dobrý den Anet,
děkuji za vaše milá slova na úvod (od září mě i s kolegyněmi z Akademie rodičovství najdete v novém video pořadu Rodič v 21. století na Flowee.cz, kde věřím, najdete také pár nápadů a tipů. Vaši zkušenost předávám Dianne, díky za ni.


Poruchy přijmu potravy
Dobrý den,
máme 16,5 letou dceru, šikovnou, s výborným prospěchem ve škole, ale bohužel začala mít problémy s příjmem potravy. Běhali jsme různě po doktorech, začala chodit k psychologovi, ale zatím bez viditelného výsledku. Nepodařilo se zatím ani najít příčinu problému. Jsme z toho zoufalí. Když s ní mluvíme, tak z toho vyplývá, že si nevěří, má malou sebedůvěru a sebevědomí. Přitom ale nemá vůbec důvod. Je moc hezká, šikovná, zručná, chytrá. Nějak nevíme, jak k ní teď přistupovat, abychom jí pomohli. Vždy byla taková veselá a teď je spíš taková smutná a vše se jí dotýká a nemá daleko k pláči. Poraďte prosím, jestli by to mohla být příčina jejího problému, jak pomoci zvýšit její sebevědomí. Hledáme pomoc, kde se dá. Děkuji moc za každou radu i Váš čas.
Lenka
Katka Novotná je spoluzakladatelkou Akademie rodičovství. Lektorka a autorka...

Dobrý den Lenko,


potýkáte se s velikou starostí. Obecně lze říci, že nejde najít jednu příčinu, tu odstranit a vše bude v pořádku. Celá situace se nějakou dobu vyvíjela a je mnoho příčin, situací dohromady zamotaných v čase – nejde jednu z nich vypíchnout a tu označit za příčinu.


Píšete, že dcera nemá důvod si nevěřit – ale přesto ona to tak cítí. Klíčové je, jak ona vnímá sebe, jak o sobě přemýšlí, jaký si ona utvořila filtr a na přijímání informací a vjemů z vnějšího světa, jak moc potřebuje mít svůj život a sebe pod sebekontrolou. Nepíšete konkrétně jaký typ nemoci dcera má, ale obecně lze říci, že tato nemoc je věrný společník, špatný rádce, který sedí na rameni a hučí do člověka tak dlouho, až jeho hlas nerozlišíte od toho svého. Je to neustálý boj sama se sebou.


Mé doporučení je nehledat příčinu – ale řešení dané situace. A to řešení musí hledat dcera. Vy ji v tom můžete podporovat. Mé doporučení je najít odborníka, který má s touto nemocí zkušenosti – nevím odkud jste – ale když mi napíšete lokalitu mohou vám dát doporučení na kolegy ve vašem regionu.


Zní to hrozně, ale když jste v područí PPP, jakákoliv snaha a podpora rodičů, ani sebevětší výčitky a nátlak situaci nevyřeší. Například klienti z anorexií popisují, že racionálně rozumí, že mají jíst, ale nejde to – je to jako když máte fobii z pavouků a máte si jít s nimi hrát. To nejde snadno zvládnout a zároveň ani argumenty typu – pavouci jsou fajn, ti ti neublíží pohlaď si ho nefungují. „Když cítíte, že se vám všechno vymyká z rukou, je snadné kontrolovat aspoň to, co kontrolovat můžete. A tím je právě jídlo. Ten pocit, že si dokážete odepřít, že se stavíte proti nejzákladnější lidské potřebě, že odoláváte hladu, ten pocit, že perfektně ovládáte svůj život je právě to, co je na téhle nemoci pro pacienty tak přitažlivé. Jenomže ten pocit je iluze.“ A s tím je třeba pracovat.


Držím vám moc palce a znovu se nabízím s doporučením na odborníky, kteří s touto nemocí mají zkušenost, pokud mi pošlete lokalitu – klidně na email zde.


Srdečně, Katka

Poruchy spánku
Dobrý den, máme 13 měsic.holčičku. Už od narození ji uspávám na rukách. Sama prostě sama neusne, ani v posteli u mně ani v postýlce. Musím ji vždy uspat na baloně. Můžete mi prosím poradit, jak ji naučit, aby usínala sama v postýlce ? Je to pro mě už dost fyzicky náročné. Navíc se budí v noci a ja si ji pak beru k sobě do postele. V poslední době sebou moc mrská, otačí se a cestuje.. jsem nevyspala, protože ji hlídám celou noc. Děkuji za radu. W.
Elli
Katka Novotná je spoluzakladatelkou Akademie rodičovství. Lektorka a autorka...

Dobrý den Elli, děkuji za váš dotaz.


Děti milují rytmický pohyb a blízkost maminky/rodiče a uspávání u vás v náručí na baloně to přesně splňuje. Ještě by tomu mohlo být podobné u vás přitulené na boku v posteli a vy se budete pohoupávat/kolébat.


Lze říci, že děti se špatně uspávají v okamžiku, kdy rodič nutně potřebuje dítě uspat. Ten tlak nebo nervozitu/nepohodu z rodiče dítě cítí a špatně se mu uspává. Druhý důvod bývá, že se dětem nechce spát. První krok k tomu dítě uspat je uvědomit si proč jej nyní potřebuji uspat – tím, že si tuto svoji potřebu uvědomíte (vyslovíte nahlas) s ní již pak můžete pracovat = měnit ji/snížit svoji nervozitu/nepohodu.


Takže jako první krok lze vzít malou k sobě do postele, říci jí, že na balonu vás bolí ruce, ale budete tady s ní v posteli a budete se spolu kolíbat (třeba v leže a boku) a zpívat ji. Rytmika a blízkost doplněná vaší pohodou zajistí, že dcera usne. Pak ji lze přesunout do její postýlky.


V tomto věku je ještě ze strany vaší dcery velmi vyhledávaná tělesná blízkost. Dcera ze svých projevů – pláč, křik, buzení se a hledání vás – potřebuje poskytnutí péče z vaší strany, a tím, že vy ji kolébáte, krmíte, zpíváte, hladíte (tedy poskytnete tu péči) vzniká tzv. bezpečná vazba, která je klíčová pro celý její život. Z tohoto důvodu se dnes již nedoporučuje ukládat dítě do postýlky a nechat jej brečet, dokud neusne.


Děti ve spánku zpracovávají velké množství informací a zážitků a v noci se mrskají, otáčí a rejdí - to je naprosto přirozené. Pokud ji budete mít u sebe v posteli je možné vytvořit mantinely z peřin, posunout postel do rohu místnosti apod., aby z postele nespadla a vy jste mohla si více odpočinout.


Pokud budete chtít ještě něco dalšího probrat – klidně pište a ptejte se.

Srdečně, Katka

Vztah s dětmi
Dobrý den, zúčastnila jsem se foto soutěže na téma "Rozmarné léto"...mám hodně fotek, samozřejmě hlavně s dětmi...jednu, se dvěma čtyřletýma dětma (syn a jeho kamarádka) jsem poslala...je to moje jedna z oblíbených...dva dny byla vystavena, pak ji stáhli...po mém dotazu proč, jsem se dozvěděla, že jsou nevhodné...na fotce leží děti na dece, na břichu, s kšiltovkama, není jim vidět do obličeje, ale jsou nahé...já si je takto vyfotila z toho důvodu, že fotka ukazuje nádherný kontrast tmavého opáleného klučiny a jeho světlounké kamarádky...ani v duchu by mně nenapadlo, že taková fotka může někoho pohoršovat, nebo se zdát nevhodná...ráda bych znala Váš názor...děkuju, Jarmila p.S. Kdyby byla možnost, zaslala bych vám ji k posouzení... - otázka upravena poradcem
Jarmila Machová
Katka Novotná je spoluzakladatelkou Akademie rodičovství. Lektorka a autorka...

Dobrý den Jarmilo,

chápu Vaše rozladění, když fotografii stáhli ze soutěže, že je nevhodná. Obzvlášť, když byla Vaší oblíbenou a neměla jste jako úmysl ukazovat nahotu dětí. Žijeme však ve společnosti, kde se neučíme jak s nahotou zacházet, ani se neučíme zacházet se vztahem ke svému tělu a jak se chránit. Jednodušší jsou zákazy. Mám hypotézu, že Vaši fotografii stáhli právě z důvodu ochrany Vás i pořadatelů soutěže. Z toho vyplývá, že s odbornou kvalitou fotografie to nemá nic společného. Umělecky může být velmi vydařená. Nabízím několik pohledů, které mohly vést ke stažení fotografie.

1. Pravidla daná organizátorem soutěže, že nelze zasílat uveřejňovat fotografie, kde je zřejmá nahota nebo jen její náznak.

2. Ochrana organizátora, protože není schopen zajistit bezpečnost před zneužitím fotografie.

3. Posuzování fotografie je pocitová záležitost a tudíž, jestliže někdo v porotě usoudil na základě svých morálních hranic, že je nevhodné vystavovat nahé dětské tělo, tak rozhodl fotku stáhnout. Vy se můžete ohradit či zlobit, ale rozhoduje organizátor a ten nese zodpovědnost. Jinými slovy, vy se přidáváte k pravidlům hry zvané "fotosoutěž"

V době využívání sociálních sítí není jednoduché zajistit nezneužití informací a fotografií, které tam většinou s dobrým úmyslem vložíme. Vy jste vzor pro svého syna a Vaším úkolem je mu rizika vysvětlit.

Přeji Vám, abyste nafotila spoustu zajímavých fotografií a mohla je sdílet mezi lidmi, kteří mají podobné smýšlení a nebudou pro ně pohoršující. Krásné zážitky z focení.

Srdečně Katka

Dospívající
Pokračování : dospělé syny ......chtěla bych mu do začátku nějak pomoct on se tomu nebrání ...ale asi mi tohle neodpustí co mi vyletělo s pusy jen proto že jsem byla a on taky nějak špatně naladěný vím že postupem odejdou ,ale ne tímhle způsobem ... Jsem asi hrozna matka na synovi mi vždy hodně záleželo ..a záleží a to co jsem mu ve vzteku řekla ale on mě taky nešetřil...
Odchod syna špatně snáším ale i mladší sourozenci a manžel ten nic neříká tváří se jako by se ho to netyka spíš mám pocit že jsem hrozná matka .Co mám dělat ,abych ho nestratila úplně Iveta
Iveta pokračování
Katka Novotná je spoluzakladatelkou Akademie rodičovství. Lektorka a autorka...
Odpověď u příspěvku č.246904 Kategorie: Dospívající
Dospívající
Dobrý den mám doma no měli jsme 2dospělé syny jednomu je 22let a druhému je 20let oba jsou již zaměstnání . potom doma máme další menší děti od věku 10až15let .Občas jsem se se staršími syny neschodla.teď se stalo to že jsem měla špatnou náladu a syn také pohádali jsme se a mě vyletělo s pusy ať se znali a vypadne.hrozne mě to mrzí zabalil si věci a odešel.porad přemýšlím nad tím že jsem měla být ticho. Navíc každý syn měsíčně měl přispívat do domácnosti 3000 Kč a s tím že doma občas něco udělají nic náročného umít nádobí taková klasika v paneláku jinak Spíše přestali pomáhat litali někde pryč já chodím do práce i manžel .Chtěli jsme jen ,aby se zapojili , když jim manžel řekl že je to minimum co platí a nepomůžou tak budou platit 5000 Kč a že si vše uděláme sami když chtějí mít luxus.Ostatní menší děti musí taky pomáhat od těch starších jsme očekávali že občas něco udělají ale byl někdy problém.Ted synovi pomáhají jeho přítelkyně rodiče a mě je hamba že jsem syna vystvala neúmyslně
Iveta
Katka Novotná je spoluzakladatelkou Akademie rodičovství. Lektorka a autorka...

Dobrý den Iveto,

je fajn, že jste se podělila s Vaší zkušeností, kterou zažívá mnoho dalších matek. Každému se někdy stane, že v návalu emocí mu něco "vyletí z pusy" a pak by to chtěl vzít zpět. Je ale dobré se nad tím později, v klidu zamyslet a položit si otázku, zda to není konečně venku. Někdy to ani jinak nejde a vyhrocenou situací si pomáháme dostat ze sebe to, co už nás dlouho trápilo. 

Téměř pro každou mámu je velmi těžké udělat ten veledůležitý krok v životě dítěte, a to poslat ho „do světa“. Chci Vám nabídnout z mé strany velké ocenění, že jste to jako máma dokázala, byť formou se kterou nejste spokojená a máte výčitky. Dospělému synovi jste vyslala jasnou zprávu, že pokud nebude dodržovat nastavená pravidla – finanční přispění a pomoc v domácnosti - nelze takto v rodině společně fungovat. Syn si tak může odžít důsledek svého přístupu a začít se osamostatňovat. Je to velmi silná zpráva i pro ostatní děti, které s Vámi v domácnosti žijí. A velmi užitečná, pro jejich postupné osamostatňování!

Zároveň chápu, že chcete mít se synem hezký vztah. Moje doporučení. Domluvte si setkání se synem. Zajděte si třeba na večeři. Zeptejte se ho, jak pochopil celou situaci, jak si vysvětluje to, co jste řekla. Neznamená to, že Vám na něm nezáleží, právě naopak.  Jak vidí svůj život on? Chce být závislý na pomoci ostatních (momentálně rodičů přítelkyně) nebo má dost síly k tomu postavit se na vlastní nohy? Co od Vás k tomu potřebuje? I když je syn dospělý i pro něj je náročné se od vás rodičů se odpoutat. Podpořte jej, dodejte mu důvěru, dejte mu najevo, že ho máte ráda a bude-li chtít, jste mu nablízku svou oporou a radou. Jinak je to jeho život a vy ho respektujte. Jako máma jste svůj úkol splnila. Pro obě strany je to něco nového a někdy to chce čas. Držím palce.
Srdečně Katka
Vztah s dětmi
(1) Dobrý den, prosím o radu: mám syna 3,5 let, který se mi zdálo, že si vždy šel svou cestou a měl svou hlavu. V poslední době (cca půl roku) se ale mění, je velmi lítostivý, na jakoukoliv výčitku z mé strany, jakkoliv je vyřčena nekriticky (prosímtě, už to tady ty kameny neházej, jsou tady děti, mohl bys je trefit a zranit) propukne v lítostivý pláč a opakuje "promiň, mami....". V kolektivu si nechá vše líbit (nechá si sebrat hračky), až se divím, proč se nebrání (říkám mu, že ať se nedá, že má větší sílu a když je mu ubližováno, neměl by to dovolit) a má tendence, ať jde o mladší či starší děti za mnou běžet a žalovat a žádat spravedlnost skrze mne. Paní učitelka v MŠ mi řekla, že se s ním možná moc piplám a že jednou má být ten zodpovědný muž, o kterého se může žena opřít a že ať se více věnuji starší dceři (6 let), že děvčátka to většinou potřebují více. - otázka upravena poradcem
Alena
Katka Novotná je spoluzakladatelkou Akademie rodičovství. Lektorka a autorka...
Dobrý den Aleno, zasílám vám ještě vzkaz od paní Anny:
"Dobrý den, ráda bych zareagovala na dotaz Aleny, která má 3,5letého synka. Já se za všechno svoje působení s dětmi v tomto věku (5 dětí) naučila, že děti v sobě někdy těžko seberou odvahu postavit se někomu a asertivně říct "ne" nebo "tohle mi nedělej". Taky jsem vždy chtěla, aby se děti uměly postavit samy za sebe...ale pochopila jsem, že já jim musím ukázat, jak na to. Tady se učí totiž nápodobou. Když jsem na hřišti šla a řekla "tohle mu nedělej, bolí ho to", tak ubližovaný chlapeček se přidal a příště už si pomohl sám. Takhle snadné to bylo. Nebrala jsem to jako jeho nutnou ochranu (jak Alena píše, že prarodiče míní, že ho má více chránit), ale jako postavení se chování, které není správné.
Pokud moji radu považujete za správnou a vhodnou, budu ráda, když ji paní Aleně předáte. Děkuji."


Dobrý den Aleno,
děkuji za váš dotaz. Moji odpověď najdete v druhé části vašeho dotazu.
Vztah s dětmi
Dobrý den, ráda bych zareagovala na dotaz Aleny, která má 3,5letého synka. Já se za všechno svoje působení s dětmi v tomto věku (5 dětí) naučila, že děti v sobě někdy těžko seberou odvahu postavit se někomu a asertivně říct "ne" nebo "tohle mi nedělej". Taky jsem vždy chtěla, aby se děti uměly postavit samy za sebe...ale pochopila jsem, že já jim musím ukázat, jak na to. Tady se učí totiž nápodobou. Když jsem na hřišti šla a řekla "tohle mu nedělej, bolí ho to", tak ubližovaný chlapeček se přidal a příště už si pomohl sám. Takhle snadné to bylo. Nebrala jsem to jako jeho nutnou ochranu (jak Alena píše, že prarodiče míní, že ho má více chránit), ale jako postavení se chování, které není správné.
Pokud moji radu považujete za správnou a vhodnou, budu ráda, když ji paní Aleně předáte. Děkuji. - otázka upravena poradcem
Anna
Katka Novotná je spoluzakladatelkou Akademie rodičovství. Lektorka a autorka...
Dobrý den Anno,
děkuji za váš vzkaz Aleně, který ji předávám.

Souhlasím s vámi, že děti se učí nápodobou. Pokud chceme, aby se děti o sebe postaraly musíme jim to umožnit a nabídnou jim vhodný způsob, pokud chceme, aby nás respektovaly, musíme je respektovat a pokud chceme, aby byly zodpovědné, musíme jim zodpovědnost předat - nikoliv o ní jen mluvit. Tak snadné a přesto náročné to je. Věřit a fandit našim dětem, ikdyž se jim zrovna něco nedaří nebo jdou trnitější cestou. Být s nimi, nabízet, ale nedělat to za ně.

Díky za váš komentář a přeji vše dobré.
Srdečně, Katka
Poruchy spánku
Dobrý den. Máme chytrého a hodného syna, ale máme jeden problém. Každý večer, když má jít spát, u nás začne cirkus. Jako miminko se budil po 10 minutách,nikdy pořádně nespal přes den. Nyní v 6 letech neusne dříve než v 21:30, vstává po 6. bez problémů. Před spaním to začne - běhá, kope, křičí, překazí jakoukoliv činnost. U nás neexistuje večerní čtení, pohádka, povídání. Vyskakuje z postele, stěhuje se sem a tam (dcera se proto musí stěhovat do ložnice nebo naopak do pokojíku, protože trpí nedostatkem spánku). Toto řádění se nedá nijak zastavit, vyzkoušeli jsme už opravdu všechno. Doma ticho, vyvětráno, tma. Musíme mít zhasnuto, když se svítí, vše je mnohem horší. Přitom může spát v ložnici, třeba při špatných snech, bouřce. Televizi jsem neviděla 6 let. Vše pak skončí jakousi katarzí, kdy s největším řevem se v něm cosi jakoby zlomí (po celém dni jsem unavená a každý den ve 21 musím toto řešit-už nemůžu) a prostě ho uhodím, protože je to to jediné, po čem se zklidní. Poraďte prosím.
Lenka
Katka Novotná je spoluzakladatelkou Akademie rodičovství. Lektorka a autorka...

Dobrý den Lenko,


děkuji za váš dotaz. 6 let je dlouhá doba a chápu, že jste vyzkoušeli mnoho tipů a doporučení.


Z vašich řádků je jasné, že syn si „to“ doma řídí – že má vše ve své moci a celá rodina se podřizuje jemu. Už je z toho takový večerní rituál a tu hru s ním hrají všichni – včetně dcery, která se stěhuje z pokojíku do ložnice. Pak přijde ta pověstná poslední kapka a vše se zklidní.

Těžko se to vysvětlujte takto písemně a přišlo by mi fajn se potkat osobně a vše probrat. Pokud nejste z Prahy doporučuji systemického terapeuta/poradce.


Ale jde o to se synem tu hru přestat hrát. Přestat být součástí cirkusového vystoupení. Vy už se dostáváte do negativních emocí spojených s vaším večerním rituálem – tušíte co bude a tím se zvýší napětí doma a syn reaguje, tím se vaše domněnky potvrzují a snažíte se najít řešení – vyvětrat, tma, dcera se stěhuje a vše končí vaším rázným tak a dost spojeným s tím, že ho uhodíte. Takže řešením je, posunout vaše rázné tak dost na začátek večera (bez toho, že ho uhodíte).


Zkuste čtyři večery po sobě pozorovat = zmapovat, jak se cítíte v průběhu celého večera, ale především, těsně před tím, než jej uhodíte – zapamatujte si to (doporučuji si psát poznámky). Čtyři večery neřešte syna, ale sebe – učte se od sebe co se změní u vás takového, že je cirkus u konce a není to pouze tím, že jej uhodíte.  Jakmile objevíte své „rozpoložení“ – budete jej umět přesně popsat, budete jej umět nastavit např. v 19,45 hod. Přestat hrát hru se synem, přestat být součástí cirkusu, který hrát nechcete a jasně a rezolutně říci – tak ne. Toto je nejjistější cesta ke změně.


Lze ji doplnit tím, že synovi dopředu řeknete, jak bude večer probíhat (ale nejde vynechat předcházející). Tedy např. „v 19,30 jsi po jídle, umytý, vč. zubů a nejpozději v 19,45 jsi v posteli. Od 19,45 do 20,15 čtu pohádky, pak zhasínáme“ a nejsou žádné další diskuse. Je to jako když syna chytnete za ruku, aby vám nevlítnul pod auto se stejnou jistotou se v 20,15 zhasíná a jde se spát – není to k diskusi – prostě to tak je. K diskusi může pouze být například jaká se čte pohádka, ale už ne v kolik se čte pohádka.


Dalším krokem bude doplnit synovi pocit moci nějakou jinou aktivitou.


Věřím, že jste ze všeho unavená a není to snadné, ale jak píšete máte hodného a chytrého syna – určitě to společně zvládneme. Pokud máte dotazy či nejasnosti pište – nebo jak jsem psala zkuste osobní schůzku s odborníkem pomůže vám projít celým procesem změny.


Srdečně, Katka

Agresivita dětí
Dobrý den, chtěla jsem Vám dát zpětnou vazbu na Vaši radu, co s třemi pubertáky v deváté třídě. To, aby si připravili hodinu angličtiny z učiva, které by je zajímalo, jak jste doporučila, na papíře zní velmi hezky, praxe je naprosto jiná. Proč se máme ještě učit ? V červnu ? Kdo se jako ještě učí ? A k čemu to je dobré ? Nemůžeme jít radši pátou hodinu už domů ? To jsou jen některé z dotazů, které mně byly položeny.Rekla jsem, že pořád platí rozvrh, že já také musím dodržet pracovní dobu a myslím, že písnička nebo video, na základě kterých potom něco doplní do pracovních listů není nic, co by nezvládli. No, zkrátím to - jsem ráda, že tyto děti už opustí naši školu a bohužel na nich vidím, jak jim třídní učitelka od 7.třídy různě ustupovala a omlouvala je a kam až se to dostalo, minimální spolupráce s rodiči. Sprostota a hrubost u mě nemají šanci, takže kluci se přede mnou drží, ale co si dovolí k některým jiným vyučujícím je na pováženou. Jiné třídy tento problém nemají ani neřeší.
Hanka
Katka Novotná je spoluzakladatelkou Akademie rodičovství. Lektorka a autorka...
Dobrý den Hanko,

díky za vaši zpětnou vazbu. Je to přesně jak jsem psala. Mlaďoši ztratili smysl cokoliv dašího dělat, když jsou přijati na střední školu a s tím motivaci. Přesné jsou otázky - proč se máme ještě učit? K čemu je to dobré? Smysl je v tomto věku klíčový.

Vzhledem k měnícímu se přístupu k výchově dětí a nárokům na ně kladené si myslím, že se bude měnit i chování dětí a dospívajících a nebude to lehké pro nikoho z trojúhelníku rodič-dítě-učitel. Asi se shnodeme, že jak to dopadne se ukáže až s dalšími generacemi.

Upřímě si myslím, že nároky na vás - učitele jsou mazec a moc fandím vaší práci.

Srdečně, Katka
Vztah s dětmi
(2)Prarodiče dítěte (když pozorují vnoučata při hře) jsou toho názoru, že je citlivý a že bych ho měla více chránit, že ho starší sestra hodně sekýruje (co s tím, také nevím), že ho chráním málo a že mu ostatní ubližují, že kluci jsou citlivější a častěji potíže pojímají fatálně a že to nesmím podcenit. Poslední scéna byly ústrky ze strany stejně starého bratrance, od kterého si vše nechal líbit. Nakonec ale vzal písek a hodil ho mu ho do očí... Učitelka i prarodiče - dvě dobře míněné rady, ale velmi rozdílné.Nejsem si moc jistá, jak k němu přistupovat, abych mu nijak dušičku nezlomila, chránila ho ve správných situacích a přitom mu ale dala prostor se za sebe postavit. Poradíte, prosím? P.S.Ten půl rok, kdy je syn extrémně citlivý možná odpovídá jeho nástupu do kolektivu, ale nejsem si tím zcela jistá, zda je to hlavní spouštěč změn. Spíše tápu. Předem moc děkuji.
Alena
Katka Novotná je spoluzakladatelkou Akademie rodičovství. Lektorka a autorka...

Dobrý den Aleno,

děkuji za váš dotaz. Jak píšete změna může souviset s nástupem do školky. To, že si syn jde svou cestou a má svou hlavu určitě nezapomněl. Umí se o sebe postarat což usuzuji z toho, jak hodil do očí písek svému bratranci (pravda – nevybral si nejlepší možnost, ale postaral se o sebe).


Klíčové bude přistupovat k synovi s vaší rodičovskou jistotou. Vy jste jeho máma a vy jej znáte nejlépe. On se potřebuje o vaši jistotu a nastavené hranice opřít. Jakmile děti podvědomě cítí ze svých rodičů klid a jistotu jsou samy klidné a netápou. V kurzech rodičům říkám, že když rodiče mají zmatek a nejistotu – jejich děti ji mají zmatek minimálně 10x více, a to je pro ně náročné.


Nezlomíte mu dušičku, bude-li k němu přistupovat s respektem. Nebudete-li jej zesměšňovat, shazovat, ponižovat, trestat.... Pokud s ním budete transparentně (uvádí se také partnersky) komunikovat a brát jej ne jako svého partnera/kamaráda, ale jako dítě, kterému nastavíte jasné hranice. Budete jej oceňovat a zajímat se o jeho potřeby a pocity – vše bude v pohodě.


Pokud bude syn jednat úzkostlivě – pomozte mu pojmenovávat jeho pocity a potřeby (provést jej tím). Například: syn propukne v lítostivý pláč a opakuje "promiň, mami...." lze říci: „možná si myslíš, že se maminka zlobí? A on řekne něco v duchu – jo…a vy budete v hovoru pokračovat…nebo řekne ne tak lze říci – „možná si se lekl, že bys ublížil ostatním dětem“…jo…atd. Pokaždé když se situace bude opakovat vy budete provázet syna jeho pocity. Tím je nezlehčujete ani nepopíráte (nebreč, nic to není) a zároveň mu pomáháte je zvládnout – překonat a pojmenovávat.


Co se týká starší sestry, která jej sekýruje – bývá to nejčastěji v případě, kdy rodiče dávají starším dětem mladší sourozence na starost. Pohlídej, pomoz mu se obléci, jdi si s ním hrát..apod. Pak starší se stanou tím zodpovědným velkým sourozencem (velkou sestrou), který se stará a zároveň i sekýruje mladšího jako součást starání se. Tady nejlépe funguje přestat požadovat staršího o péči o mladšího. Nechat to pouze na dobrovolné bázi a pokud by vás dcera v roli matky chtěla zastoupit i třeba ze zvyku – stačí jí říci: „díky miláčku, já se o bráchu postarám, to je moje zodpovědnost/práce…“.


Pokud chcete mít ze syna zodpovědného chlapa – je třeba jej zodpovědnosti naučit – tedy začít mu jí pomalu a postupně předávat. Zodpovědnost je věc naučená nikoliv vrozená. Řečeno v nadsázce – nechat syna překovávat překážky a občas si u toho odřít koleno. Věřte synovi – on to zvládne, věřte sobě jako rodiči, jako mámě. Syn vás ještě ve svém věku potřebuje pro svoji sebehodnotu, stejně jako dcera pro svoje sebevědomí. Je to krásné období a věřím, že to všichni zvládnete.


Od moře srdečně, Katka

PS - pokud jsem něco napsala nesrozumitelně klidně se ptejte ráda dovysvětlím.

Agresivita dětí
mám v mš 7 leté dítě.Velmi hodný. Žaluje na sebe, že bije děti.Což není pravda. Jak dál postupovat?
Eva Vodičková
Katka Novotná je spoluzakladatelkou Akademie rodičovství. Lektorka a autorka...

Dobrý den Evo,

zpětně mě došlo, že jsem asi špatně pochopila váš dotaz. Neptáte se z role matky, ale z role učitelky v MŠ. Omlouvám se.


Moji původní odpověď bych si dovolila rozšířit o hypotézy:

- hodné dítě, které "zkouší" co by se stalo, kdyby nebylo hodné. Jinými slovy budou mě mít rádi, i když budu zlobit?

- další možností je, že si dítě říká o pozornost. Netuším kolik máte dětí ve třídě. Zda-li jste na státní či soukromé školce atd.. Ale v rámci možností obrátit vaši pozornost k němu.

- ještě mě napadlo, jaké má dítě postavení ve třídě. Jak ho berou/neberou ostatní děti?

- pak by mohlo také komunikovat situaci doma - neděje se něco u nich v rodině? Není vystaveno násilí v rodině?


Snad vám nyní mé odpovědi více pomohou. Ale klidně se ptejte. Jinak přeji fajn prázdniny. Katka


Dobrý den Evo,


děkuji za váš dotaz. Myslím, že vaše dítě zkouší vaše reakce a hledá hranice. Jinými slovy se ptá – co by se stalo, kdyby se máma dozvěděla, že jsem bil/la jiné dítě?


S potomkem si o promluvte – už je velký kluk/velká holka. Ptejte se.


Viděl/la jsi, že se děti bily/praly? Jak ses cítil/la?  Chtěl/la bys také občas někoho bouchnout? Napadne tě, že bys bouchnul/la Pepíčka/Marušku? Pokud budete mít pocit (ani to nemusí říci nahlas), že by chtěl/la občas někoho bouchnout – že ho/jí to napadá. Tak mu/jí situaci pomozte zvládnout tím, že řeknete – to je normální – někdy se můžeme tak zlobit, že bychom i Pepíčka/Marušku chtěli bouchnout. Ale – jak víš lidé se nebijí. Možná bys mu mohl/la říci, že tě pěkně naštval, když…. nebo že se ti nelíbí, když….Co bys mohl/la udělat ještě jiného ...napadá tě něco?


Jakmile synovi/dceři pomůžete pořešit jeho/její dilema – přestane na sebe žalovat.

Srdečně, Katka

Vztah s dětmi
Proč mají některé děti v životě jasný cíl, vědí přesně co chtějí (nebo se alespoň tak tváří) a některé se v dospělosti hledají a jsou svým způsobem nešťastné? Co byste v takovém případě doporučili rodičům a co konkrétnímu člověku. Je možné, že si i navzdory všemu, nakonec najde takový člověk své místo pod sluncem a může být skutečně šťastný a spokojený?
Věra M.
Katka Novotná je spoluzakladatelkou Akademie rodičovství. Lektorka a autorka...

Dobrý den Věro,

myslím, že záleží, v jakém prostředí, kdo vyrůstá. Zda-li jsou k tomu vedeny či nikoliv (je jim to umožněno).


Děti, které mají vše na „zlatém podnose“ nemají důvod o nic usilovat. Pokud si rodiče pletou lásku s péčí – jsou děti zahrnovány vším možným. Rodiče je všude vozí, mnohé jim koupí, plánují volný čas. Tím, že se rodič snaží pro dítě udělat první, poslední a dopřát mu co on sám neměl, tak se dítě nikdy nenaučí samostatnosti. Proč by se snažil, když to všechno rodič udělá, zařídí, vyřídí, vymyslí, zorganizuje…… a jak se to také má naučit.


Děti, kterým se v rodině neumožňuje hledat vlastní cestu, mýlit se a chybovat, zkoušet a poznávat nejsou k tomu vedeni. Pokud jsou rodiče přesvědčení, že vědí, co je pro jejich dítě nejlepší, berou si na starost, jak se má dítě chovat, jak má myslet i co smí či nesmí cítit – pak vyroste člověk, který čeká až mu zase nějaká autorita řekne, co má chtít a také co má pro to udělat.


Pokud to propojíme s výrazným úbytkem důvěry rodičů v děti, kdy rodiče nevěří v jejich kompetentnost – tedy nepředávají dětem zodpovědnost, a tak se jí opět děti nemohou naučit.


Doporučení pro rodiče je věřit svým dětem, předávat jim postupně zodpovědnost vést je k odvaze a samostatnosti. Pomalu a postupně je posouvat do jejich života - zkompetenťnovat. Nedávat jim vše zadarmo – pokud něco chtějí – co pro to mohou udělat ony samy (a nemyslím tím ani odměny, tresty či uplácení). Nesnažit se být dokonalým rodičem, naopak zvážit vlastní výchovné hodnoty a napojit se na potřeby a signály dítěte. Velmi posilovat jeho sebevědomí, sebeúctu a odolnost!


Myslím, že každý člověk může udělat „tlustou čáru“ a začít dělat věci jinak. Začít být tvůrcem svého života, nikoliv obětí. Dnešní možnosti to rozhodně umožňují.


Srdečně, Katka

PS - snad jsem na vaši otázku odpověděla - když tak se ptejte. Děkuji.

Sourozenecké vztahy
Dobrý den,
moc ráda čtu Vaše odpovědi zde v poradně a často nacházím inspiraci.
Nyní bych se chtěla poradit. Čtyřletý syn kousl svého 16měs. bratra, který mu bral hračku, se kterou si právě hrál. Vysvětlila jsem mu, že rozumím, že ho otravu je, když mu bráška všechno bere, ale rozhodně mu nesmí ubližovat a že příště už bych se na něj zlobila, nabídla řešení: např. hrát si spolu, půjčit bráškovi něco podobného, odejít do jiné místnosti a zavřít...
Večer při usínání ale spustil: "To bylo od tebe, maminko, moc ošklivé, jak jsi kousky Toníka." A sveřepě trval na tom, že já, jako by tomu opravdu věřil... Jak reagovat? Děkuji. - otázka upravena poradcem
Běta
Katka Novotná je spoluzakladatelkou Akademie rodičovství. Lektorka a autorka...

Dobrý den Běto,

děkuju za vaše milá slova na úvod. Velmi mě potěšila.


Ano jde o velmi přirozený a chytrý způsob, jak si syn pořešil pro něj složité a náročné téma.  On ví, že kousnout bráchu je špatně. Stejně se může cítit špatně jen za to, že ho to napadlo. Ale stalo se. A teď – máma se bude zlobit – to já přece nechci, aby se na MĚ zlobila. Já chci být ten její chlapeček. Ale je to jasný – máma se zlobí – já jsem špatný – mě nebude chtít – chce bráchu – a brácha tady je, protože já zlobím. To je na jednoho tvorečka trochu moc – nejde to unést – tak jste to byla vy ne on.


Řešením je přijmout prohození rolí a říci – ano, byla to chyba, nevěděla jsem, jak jinak zareagovat. Ale příště už vím, co udělám. Příště, když mi bude „…Toník…“ brát hračku tak mu zkusím dát do druhé ručičky jinou, a navíc si svoje speciální hračky schovám do krabice a ty mu půjčovat nemusím. Můžu, ale nemusím.


Stává se, když rodič říkají staršímu dítěti, aby neubližovalo miminku, že je starší dítě přesvědčeno, že on/ona je zlý/zlá a že ho nemají rodiče rádi (chrání miminko přede mou – zlým dítětem). Řešením může být starší dítě vzít za ruku/na klín/obejmout v okamžiku, kdy by chtělo ublížit sourozenci, uznat jeho potřeby a poskytnou mu možnost, jak vyjádřit své fantazie. Nebojovat s ním, ale pomoci mu tu situaci prožít.


Srdečně, Katka

Vztah s dětmi
Dobrý den, mé manželství navenek fungovalo, já v něm však nebyla šťastná. Všem jsem jen sloužila a byla k dispozici. Když už to přerostlo nad míru, našla jsem si přítele. Jakmile to zjistila má 17 letá dcera, odešla s otcem bydlet jinam, píše mi nenávistné maily a SMS, říká, že nejsem její matka, nechce se mnou komunikovat., nedá si nic vysvětlit. Snaží se mi ublížit. Začala nenávidět i moje rodiče. Přitom je zoufalá. Nevím, jak se k ní chovat. Mám ji zkoušet kontaktovat nebo jí nechat v klidu? Může se to zlepšit?
Zuzka
Katka Novotná je spoluzakladatelkou Akademie rodičovství. Lektorka a autorka...

Dobrý den Zuzko,


děkuji za váš dotaz. Myslím, že není snadné být tak dlouho jen pro druhé. Obětovat se pro ně a být jim k dispozici. Děti se učí především modelem. Dcera měla na výběr modely dva. Jeden ten váš a druhý jejího otce.  Jeden z nich si zvolila a nyní se pro ni stala nesrozumitelná změna, která vůbec nezapadá do jejího stylu přemýšlení a jejího náhledu na svět.


Běžné je, že věci jsou dobře x špatně, lidé jsou hodní a padouši – vy teď máte roli padoucha. Ona neví o tom, jak vám v manželství bylo (metaforou – nechodila ve vašich mokasínech), neví, jak jste se cítila, co jste potřebovala. Jí byl nabídnut model rodiny a ona jej přijala jako běžný – jako tak to je, a tak to má být.


Zlepšit se to určitě může. Až přejde první šok a začne se ptát proč. Doporučila bych citlivě nabízet možnost si o všem promluvit, až bude chtít. Pokud je s vámi v kontaktu přes emaily či SMS – je to dobrá zpráva – snaží se s vámi komunikovat. Tady lze akceptovat její pocity. Nabízet podporu – budeš-li si chtít promluvit – jsem tady pro tebe.


Vodítko v komunikaci s dcerou by mohlo být – nepopírat její pocity, naopak je akceptovat, nabízet pomoc a podporu, možnost si promluvit – respektovat, jak to nyní má (tím se bude i ona učit respektovat vás) a stále mít na paměti, že ona žila v jiném světě nežli vy a je třeba mezi vámi pomalu stavět most a zvát se navzájem poznávat své světy.


Může se to zlepšit. Jste její máma a ona vás miluje jako vy ji.


Srdečně, Katka

Vztahy v rodině
Dobrý den, paní Kateřino,
dlouhodobě nejsem spokojená v manželství, ve kterém jsou 3 děti (dva puberťáci, a jedna osmiletá). Potkala jsem muže, intuitivně cítím, že bych s ním byla šťastná, naplňuje mě vnitřním klidem, cítím, že mě miluje a stará se o mě jak nikdo předtím. ALE. Já mám 3 děti, bydlíme v Praze. On bydlí na malém městě a dost daleko od Prahy. Kvůli jeho podnikání nepřipadá v úvahu, aby se přestěhoval za námi. Již jsem podala žalobu o rozvod, ale nyní přemýšlím, jestli je správné děti vzít z Prahy, kde je pro ně nepochybně více příležitostí než tam. To prostředí tam znají velmi dobře, nebudou "zasazeni" do úplně neznáme lokality. Mám se vzdát chlapa, jakého už nikdy nenajdu (jsem si tím naprosto jistá) jen kvůli dětem, abych jim nezkazila budoucnost, a setrvat v manželství, ale nešťastná? S dětmi jsem o tom všem mluvila, chtějí jít se mnou, ale přece jen aby si pak nezačaly stýskat, to bych neunesla. A pak se zase stěhovat do Prahy? To si neumím přestavit! Prosím poraďte. - otázka upravena poradcem
Viktorie
Katka Novotná je spoluzakladatelkou Akademie rodičovství. Lektorka a autorka...

Dobrý den Viktorie,


děkuji za váš dotaz. Z toho, co píšete mám pocit, že jste již rozhodnutá – žádost o rozvod je podaná, s dětmi jste vše probrala a chtějí jít s vámi. Předpokládám, že otázku, jak se budou děti vídat s otcem máte také vyřešenou.


Co mě zaujalo je téma zodpovědnosti ve vašem dotazu. Kdo je zodpovědný za to, že jste šťastná vy a kdo je zodpovědný za štěstí a spokojenost vašich dětí? Pokud jste vy zodpovědná za své štěstí a děti zase za své pak nemusíte nést tíhu stýskání. Štěstí není závislé na vnějších podnětech (jaký máme majetek, kde žijeme a s kým žijeme), ale na tom, jak dané situace vnímáme a jak s nimi vnitřně souzníme. 


Váš dotaz zní jako neřešitelná volba mezi chlapem a dětmi. Jít si za svým nebo se obětovat pro děti.  Pokud se vaše děti chtějí stěhovat, s novým partnerem máte nastavené představy společného soužití i s vašimi dětmi a výchovy (to je moc důležité - toto probrat bude stát pár lahví dobrého vína) a otec dětí se bude s nimi potkávat jak to jemu a dětem vyhovuje můžete být spokojeni všichni. Pak již nejde o rozhodnutí já nebo ony, ale jak nám všem to vyhovuje a každý je zodpověný za své štěstí, a to je dobrý model pro děti do života.


V případě, že se situace změní – i tato možnost tu může být. Je důležité, aby děti mohly otevřeně přijít a vše s vámi probrat – zajisté najdete zase takové řešení, které bude vyhovovat všem. Najdete nové synergie, abyste mohli být šťastni všichni.


Srdečně, Katka


 

Rozvod v rodině
Dobrý den, nevím, zda jsem zvolila Vás správně pro radu ohledně mého problému, ale zkusím to. Chodím s partnerem, který již déle než půl roku nežije ve společné domácnosti se svou ženou. Mají před rozvodem (ještě není podaná žádost, děti na sociálce mají vyřešené - v péči matky, otec stanovené termíny - problémem je hlavně komunikace mezi rodiči) mají 2 děti (co se týká podrobností o rozvodu, ty řešit nebudu, je to složitější a mimo můj problém). Tedy manželka vymyslela, že by chtěla pro syna, aby byl šťastný, že pojedou na společnou dovolenou k moři,tzn. ve 4. Myslíte si, že je to vhodné, když syn (5let) situaci nese docela těžce, ještě mu plést hlavu (tím, že by to mohl brát tak, že jsou rodiče znovu spolu?) Partner by to udělal jen skrz syna, byl by spíše chůvou pro mladší dceru (1,5roku), aby syn zpět získal vztah k matce, protože ta se stará o dceru a na syna jí nezbývá tolik času. Myslíte si, že to synovi neublíží nebo naopak to pro něj bude horší? Děkuji za odpověď. En.
EN
Katka Novotná je spoluzakladatelkou Akademie rodičovství. Lektorka a autorka...

Dobrý den En,


děkuji za důvěru. Když jsem četla váš dotaz tak mě napadlo – proč manželka vymyslela, že pojednou k moři? Je za tím skutečná snaha, aby byl syn šťastný nebo je to trochu jinak (ač vědomě či podvědomě). A proč/jak lze zajistit synovi štěstí u moře – nejde to jinak? A bude syn šťastný, když otec se bude věnovat mladší sestře, aby on mohl získat zpět vztah k matce, jak píšete? Na tyto otázky není snadné odpovědět. A hlavně ptal se někdo syna – co by chtěl on (v rámci možností)? Co by mu pomohlo? Co znamená šťěstí pro syna nemusí být stejné s představou šťěstí u rodičů.


Nevím, co přesně znamená „problém je hlavně komunikace“ – ale i to bude mít na průběh dovolené vliv. 


Otázka je, zda-li by mohli jet bez tatínka k moři i z hlediska náročnosti. Zvládnout dovolenou u moře s takto malými dětmi není moc snadné. Ale i to může být fér důvod. Chceme (oba) vzít děti k moři a v jednom to jde těžko, tak se domluvíme a pojedeme všichni 4.


Tady je několik doporučení jak synovi (resp. dceři) situaci ulehčit:

 

  • Nechat ho/jí, ať rozvod prožije po svém. Nepotřebuje, abyste rozuměli všemu, co mu/jí běží hlavou.
  • Co potřebuje, je blízkost obou rodičů. Ujištění, že za tátou může kdykoliv přijít a mlčet nebo mluvit, o čem chtějí.
  • Nekritizovat a nepomlouvat partnera.
  • Když se mu/jí rozhodnete příčiny rozvodu vysvětlit, mluvte pouze o sobě a buďte struční. Zvažte, zda, co a proč mu (ne)říkat. Je podstatnější, jak to říkáte, než co říkáte.
  • Trpělivě čekejte na jeho/její dotazy. Na co se teď nezeptá, to teď vědět nepotřebuje.
  • Buďte upřímní. Nepřetvařujte se. Věci jsou takové, jaké jsou.

Myslím, že syn potřebuje blízkost a možnost být s oběma rodiči. A pokud budou rodiče upřímní nejenom k dětem, ale i sami k sobě, tak může být fajn rituál, jezdit všichni 4 k moři. Pokud je však za tím snaha, byť jen jednoho rodiče o něco jiného a „šťastné dítě je jen nástroj“, může to "plést dítěti hlavu".


Snad jste zvolila s dotazem správně a má rada vám pomůže.


Srdečně, Katka

Vztahy v rodině
Dobrý den.Mám velky problem s chováním svého partnera k mému synovi.Kdyz synovi bylo 9let našla jsem si nového přítele se kterým mám 8letého kluka.Partner má velmi těžkou a složitou povahou.Je rád vůdčí,často arogantní a nadřazený.Neuznává kritiku a platí jen jeho pravda.S mym synem si nesedli téměř od začátku.Začal vychovávat rozkazy a příkazy a častými zákazy kluk se samozřejmě trápil.Snažila jsem se s oběma mluvit a napjate situace řešit ale většinou to skončilo urazenim partnera.Čas s mým synem netravil nikdy,nic ho nenaučil a s ničím nepomahal.Uznava výchovu Hodit do vody a plav.Absolutně nesouhlasím tak se často hadame.Partner mi tvrdí že mě má syn omotanou kolem prstu ale syna jeho chování velmi mrzí Brečí mi kvůli tomu,ptá se proč ho nemá rád a proč na něho jenom křičí a partner tvrdí že když udělá vždycky všechno jak bude on chtít,nebudou ani problémy.Syn hleda útěchu u mých rodičů a exmanzela a to je mi také velmi nepříjemné.Poradnu partner odmítá s tím že problem má syn (nyni 17)tak at tam jde on.Jsem v koncích.Prosím moc o radu.Děkuji
Diana
Katka Novotná je spoluzakladatelkou Akademie rodičovství. Lektorka a autorka...

Dobrý den Diano,


děkuji za váš dotaz. Jste s partnerem 8 let. A vychováváte spolu 2 syny. A chápu to tak, že partner zastává tzv. autoritativní styl výchovy. Z vašeho dotazu to není úplně jasné – ale vychovává kluky stejně? Já vycházím při psaní této odpovědi, že ano – pokud by tomu tak nebylo – dejte vědět.


Píšete, že nesouhlasíte s výchovnými přístupy vašeho partnera („často se hádáme“) – přesto určitě je něco v čem si naopak rozumíte a proč jste spolu.


Nevím, s kým a jak jste situaci, která trvá minimálně 7 let, řešila – ale probrat vše s odborníkem by mohlo být řešení. Jako možnost pro zachování vztahu se starším synem a lepší vztah a budoucnost s tím mladším. Jinými slovy jít do poradny sama, nechce-li partner. Začít věci měnit a přes změnu u sebe měnit i další vztahy v rodině. Pokud partner uvidí, že situaci řešíte – může se chtít později přidat sám.


Další možností je přistupovat k synovi tak, že jak se cítí on není v závislosti na tom, jak s ním komunikuje váš partner/okolí. Naslouchejte mu a vyhněte se představě, že by slova partnera mohla ovládat jeho pocity. Když řeknete „způsobil, že se cítíš špatně“ , naznačujete, že jeho pocity jsou takovými slovy ovládané. Jakmile syna vyslechnete, podpořte jeho vnímání sebe sama: „chtěl by ses cítit dobře, ať si „..jméno partnera..“ říká cokoliv? To vede k poznání, že vlastní hodnota nezávisí na cizích slovech. Jakmile syn uvidí svou cenu uvnitř sebe, nikdo mu ji už nemůže vzít. Naučí se, že to, kým je, nemůže být ovlivněno žádnými slovy.


Co se týká komunikace mezi partnerem a vaším starším synem – je odlišná od komunikace s vámi (mají spolu jiný vztah) a to je přirozené. Řešit jejich hádky/nedorozumění už víte, že nefunguje. Možností je uznávat pocity obou a objasňovat jejich voly a hlediska. Uznání pocitů syna není v rozporu s uznáním pocitů partnera. Smyslem je, neplést se do obsahu jejich spolu, ale podporovat syna, aby si věřil, a zvládl to sám.


Pokud se rozhodnete probrat vše s oborníky v poradně můžete se zde domlouvat na dalších postupech a řešit situaci detailně. Každopádně, když začnete sama – bude to mít efekt na celou rodinu (syny, vaše rodiče, exmanžela, partnera) i když se partner nebude zúčastňovat.


Přeji hodně zdraví vám i celé vaší rodině. Srdečně, Katka

 

Dospívající
Dobrý den, chtěla bych poradit se synem,je to dvojče, mám ještě dceru.Od malinka jsem na ně byla víceméně sama,manžel moc zájem cokoliv podnikat neměl. My 3 jsme spolu dělali výlety apod. nakonec muž před 4 roky odešel a my jsme se semkli ještě více.Jsem na nich hodně závislá,všechny muze odmítám,chci tady být pro ně. Jenomže děti dospívající a chtějí se osamostatnovat, prosazuji si svou.Hlavne syn.V říjnu mu bude 16 let, je hodně inteligentní, bezproblémový, rozuměli jsme si. Dostal se na střední školu a teď má pocit,že už je dospělý a že se mu nemůže nic stát. Chce cestovat a já s tím mám velký problém,šíleně se o něj bojím ( žaludeční obtíže, neschopnost jist, nespavost, nesostredenost pláč) . Nechci mu to zakazovat, protože ho chápu, ale mám s tím velký problém.Mám synovi svěřit své obtíže ( u kterých vím,že budu muset řešit s lékařem) a požádat ho, ať mi dá čas až se z toho trošku dostanu? A mám ho pouštět s kamarády mimo město, např.jet hrát basket, který ho moc baví? Děkuji
Katerina
Katka Novotná je spoluzakladatelkou Akademie rodičovství. Lektorka a autorka...

Dobrý den Kateřino, děkuji za váš dotaz.

 

Skláním se nad vaším uvědoměním a nadhledem. Přiznat si závislost na dětech to chce velkou sílu a odvahu. Myslím, že úkolem každého rodiče je nabízet podporu, a přitom podporovat separaci, a to není jednoduchý úkol.

 

Vaše děti jsou v obdobní adolescence, to je období, které v sobě nese důležitý vývojový úkol, totiž získání nezávislosti, separaci, dokončení autonomie a odpoutání se od zdrojů, lidí a zvyků, na kterých byl člověk dosud závislý. Dítě, pokud je zdravé, v tomto období nějaké formy závislosti, tedy i jistoty, pouští a musí se odvážit nemít a nevědět. Veškerý čas, který jste dětem věnovala, všechny hodnoty a vzorce, které od vás získaly mají nyní jako báječný základ do života. Budete pro ně vždy bezpečným přístavem, jejich jistotou, ke které se budou moci vždy vrátit. Zároveň potřebují prostor pro objevování své životní cesty.

 

Vaše důvěra a víra v syna/dceru, že si umí poradit jen váš vztah posune dále a prohloubí. A myslím, že to za to stojí. Pokud máte otevřený vztah se svými dětmi můžete se s nimi bavit o svých obavách o ně (i o tom, jak vám je), na druhou stranu žádat syna, ať počká mi přijde i z jeho strany náročné, a ne úplně vhodné.

Možná by šlo domluvit se se synem, že když pojede hrát basket mimo město – napíše vám SMS pokaždé když dorazí na místo, a ještě jednou večer (nebo cokoliv co vám trochu pomůže).

 

Velmi bych se přimlouvala k tomu probrat vaše obtíže s odborníkem. Na druhou stranu se domlouvat s dětmi na pravidlech bezpečnosti/informovanosti vás a pouštět je, co to jen půjde.

 

Věřím, že láska k vašim dětem vám pomůže nabrat síly a děti pomalu pouštět a zároveň hledat další směr a naplněnost vašeho života. V případě zájmu mohu nabídnout kolegy terapeuty z Akademie rodičovstvi.

 

Srdečně, Katka

Poruchy spánku
Dobrý den,
můj téměř šestiletý syn minulé dvě noci zřejmě neprobuzen čůral mimo záchod. Náhodou jsem byla přímo u této situace, kdy po uspání dětí pohádkou jsem sama podřimovala v jejich pokojíku, když jsem slyšela syna jak se probral, lehce zmateně chodil po pokoji a pak se vyčural na nízký bílí stolek u postele. Druhý den jsem mu nechala malé světlo, aby případně viděl cestu na toaletu, ale když jsem ho šla v noci zkontrolovat, byla podlaha u postele opět mokrá. Syn měl vždycky problémy se spánkem, asi před rokem až dvěma trpěl nočními děsy, probudil se v noci, zdálo se, že je vzhůru, ale vůbec nás nevnímal, běhal zmateně po pokoji. Je také citlivý na úplněk, špatně spí (to má po mě).
Prosím, dokážete mi poradit, jak postupovat, aby v noci dokázal i v polospánku dojít na WC? Brzy má sám přespat mimo domov, nevím, zda za těchto okolností to mám dovolit. Syn ráno o ničem samozřejmě neví.
Mockrát děkuji za váš názor.
Martina
Katka Novotná je spoluzakladatelkou Akademie rodičovství. Lektorka a autorka...

Dobrý den Martino,


děkuji za váš dotaz. Mohla by to být forma náměsíčnosti. Pak s tím nejde nic moc dělat. Hlavní je tohle období v klidu nechat přejít – váš klid tomu hodně přispěje. Můžete dát na místo, kde v noci syn čůrá lavor, aby močil do něj, nechat mu světýlko a volnou cestu na WC a říci mu před spaním kam má jít na toaletu.


Pokud bude přespávat mimo domov, lze dospělý doprovod o náměsíčnosti informovat a věřím, že vše pochopí a syn si to báječně užije. Pokud byste mu přespání nedovolila z důvodu, že v polospánku nedojde na WC, mohl by se syn cítit pod tlakem a neměl by potřebný klid. (problém by se více tvořil).


Další možností je u syna upravit pitný režim (nepít po 18-19 hodině), po cca 4 hodinách jej probudit do plné bdělosti a doprovodit jej na toaletu. Pro kvalitu spánku by mohl pomoci klid před spaní – nedívat se na TV/tablet apod.


Pokud zažíváte nějaké změny v rodině, může to mít také vliv, ale z vašeho dotazu to nevyplývá.


Přeji vám vše dobré a pokud budete chtít ještě něco probrat, jsem k dispozici.

Srdečně, Katka

Osobní vzkazy
Děkuji za odpověď a velmi se omlouvám za popletení jména. Mějte hezký den.
Hana
Katka Novotná je spoluzakladatelkou Akademie rodičovství. Lektorka a autorka...
Já děkuji. Katka
Komunikace, odměny a tresty
Dobrý den Lenko,
mám dvě děti 15 a 17 let a již delší dobu přehánějí délku trávení času na počítači. Dříve jsme měli domluvený čas, jenže s nástupem chytrých telefonů se vymazal rozdíl, když skončí na PC, přejdou na mobil, když vypnu wifi, mají načtené programy, takže asi přikročím k dočasnému odebrání mobilů, protože o nic jiného nejeví zájem. Zajímá mě, jak je alespoň přibližně dlouhá doba v hodinách přes týden a o víkendu, kterou by měli respektovat, velmi byste mi pomohla v rozhodnutí o učiněných opatřeních. Doma jdeme příkladem a čas trávený u PC jsme minimalizovali do 20 minut. Je mi jasné, že musíme nabídnout alternativu, což bude také oříšek v našem odlehlém místě bydliště. Moc děkuji za radu a přeji hezké letní pondělí, Hana
Hana
Katka Novotná je spoluzakladatelkou Akademie rodičovství. Lektorka a autorka...

Dobrý den Hano,


děkuji za váš dotaz. Přemýšlím nad tím, jak dlouho ještě jednomu z dětí bude méně než 18 let a bude ochoten/ochotna respektovat vaše opatření. Jaký je důvod vašich opatření? Jestli by nebylo možné se s dětmi spíše domluvit, než-li striktně nastavovat v jejich věku časové omezení pro čas trávený v digitálním světě.


Mě osobně se líbí, že jdete dětem příkladem a jste na počítačích minimálně. Na druhou stranu ony v době chytrých telefonů a sociálních sítí žijí. Navíc je tu fakt, že jsou skoro dospělé a měly by se samy naučit hospodařit se svým časem a převzít za to zodpovědnost (pokud jak budou trávit čas rozhoduje někdo jiný učí se poslouchat opatření nebo tvořit opatření).


Pokud by se vám povedlo s dětmi domlouvat společné trávení volného času bude to báječné. Čas trávený na počítačích/mobil bych nechala na jejich uvážení s tím, že mají hotové své povinnosti.


Mám-li však odpovědět na váš dotaz – tak se uvádí čas i 2-3 hodiny denně. Ale myslím, že hodně záleží na situaci. Pokud by např. 17letý potomek šel na brigádu přes léto, tak může být pracovně na PC většinu pracovní doby.


Přeji vám a celé vaší rodině hodně zdraví a pohody. Srdečně, Katka

Vztah s dětmi
Dobrý den,
Chtěla bych se zeptat, jak mám reagovat na tříletou dcerku, když se počurává, a má z toho radost, chlubí se s tím. Stále se musí převlékat. Je to asi tři týdny co to dělá opakovaně. Pozornosti má dost, jen si zvyká, že se o víkendech do výchovy pomalu zapojuje přítel, už mě nemá jen pro sebe. Asi je to důvod, ale co s tím?
Děkuji.

Lenka
Katka Novotná je spoluzakladatelkou Akademie rodičovství. Lektorka a autorka...

Dobrý den Lenko,


děkuji za váš dotaz. Vypadá to z vašeho popisu, že dcerka má z počůrávání se radost – je to pro ni hra a legrace. Řešením může být tu hru s ní nehrát. Naopak nechat jí zažít si přirozené důsledky – ať vám pomůže vyprat počůrané prádlo (i třeba v umyvadle jej může sama předeprat – aby to v koši nesmrdělo), pomoci vám převléknout postel apod. Součástí přirozeného důsledků může být i převlékání se do suchého prádla. 


Moje nabídka je všímat si, kdy se nepočůrá a mluvit o tom. Posilovat v ní co je dobře a ptát se, „jak jsi to zvládla se nepočůrat. Jak si to zařídila, že jsi stihla jít na záchod?“. Pokud se to podaří tak dceru ocenit: „líbí se mi, že jsi to stihla dojít na záchod...“


Počůrávání může – jak píšete souviset i s tím, že se do výchovy zapojuje váš přítel. Na druhou stranu je přirozené žít i partnerský život a věřím, že se brzy vše vyladí. A díky vašemu partnerovi dcera získá další výhody mužského vzoru.


Přeji celé vaší rodině hodně zdraví a pohody.


Srdečně, Katka

 

 

Pláč, strach a jiné úzkosti
Dobrý den, děkuji, Vaše rady se mi moc líbí, určitě to zkusím. Starší dcera je bojínek i v jiném prostředí, vnímám, že i na babičky je to často moc - její hysterické scény ohledně věcí, které se zdají neopodstatněné - maličký pejsek - nebo ta její zpátečnickost ("aspoň to zkus") - říkají nekřič,proč tak vyvádíš... Do školky chodí, ale myslím, že tam se tak nějak více drží, což si vysvětluji tím, že tam je v jakési ochranné bublině a o to více se zlobím sama na sebe,jak málo vydržím, že doma má nárok být sama sebou a být přijímána. Já se držím, snažím se být klidná, ale vyčerpá mě to a pak to bouchne, protože něco přeteče a musí to ven, mám pocit, že už toho křiku a iracionality a té scény jako takové bylo dost a mám také nárok se zlobit na ten podnět a více v ten moment neunesu. Rychle se to uklidní, ale v ten moment už často neodkážu jinak. Ale budu na tom pracovat, chápu, že ten dospělý jsem já, ne ona. Ještě jednou Vám děkuji. S přáním všeho dobrého, Ivona. - otázka upravena poradcem
Ivona
Katka Novotná je spoluzakladatelkou Akademie rodičovství. Lektorka a autorka...

Dobrý den Ivono,


myslím, že užitečnější způsob komunikace pro dceru a celou vaši rodinu je přijmout a akceptovat její pocity, než-li je popírat (nekřič, proč tak vyvádíš…).  Nabídnout dceři pojmenování pocitů, záměrů, strachu a vyjádřit podporu. Pojmenování emocí pomáhá dětem uvědomit si, co cítí, což je předpoklad k tomu, aby se naučily své emoce zvládat. „Asi se na mě teď zlobíš, že jsem….“, Asi se bojíš toho pejska, možná máš strach, že by ti mohl ublížit. Co by ti pomohlo? /Můžu ti pomoci?“. Pojmenování toho, co druhý prožívá adresujeme příjmu dítěti a používáme 2. osobu – ty, tebe, ti.


Nabídnu ještě jiný pohled možná se ve školce „nedrží“, ale je to jiné prostředí, a tak se v něm chová jinak (je normální, že jinak se lidé chovají doma jinak ve školce/škole/práci). Dcera není v bublině – jen jinak reaguje na jiné prostředí a doma reaguje zase na domácí prostředí.


Ještě k vaším emocím. Píšete „snažím se být klidná, ale vyčerpá mě to a pak to bouchne“. Co se přestat snažit být tak moc klidná – buďte svá, možná jste energická žena a – hlavní je za své emoce nevinit dítě „tys mě tak naštvala“.  Jde o to převzít zodpovědnost i za své emoce a nevinit za ně okolí.  „já jsem naštvaná, protože já….“, „já to teď nezvládám….půjdu si uvařit kávu a za chvíli se za tebou vrátím.“


Hodně zdraví celé vaší rodině. S velkými díky Katka

Pláč, strach a jiné úzkosti
Dobrý den, mám dvě holčičky ve věku 5 a 2,5 roku. Starší je od narození bojínek, zatímco mladší je hned do všeho hrr. Zkrátka každá je jiná. Trápím se ohledně té starší. Vše nové ji děsí, když to, co se zrovna učí (např. jízda na kole) nejde hned, upadá do beznaděje, smutku, sebekritiky a též má panický strach ze zvířat. Hodí míčem a když ho zpátky nechytne, pláče. Občas mám výčitky, kde jsem ve výchově udělala chybu - jestli nezrcadlí nějaké mé obavy, jestli jsem nebyla moc úzkostlivá nebo jestli jsem jí do něčeho netlačila. Ale jinak si říkám - no a co, tak taková prostě je. Jenže v té dané situaci jsem nazlobená a nezvládám to. Když jí něco učím, hystericky křičí nebo vyvádí, tak já se držím, snažím se být podpůrná, klidná. Ale po chvíli vždy bouchnu, že teda končíme a zlobím se. Ona upadne do neskutečného žalu a já cítím, jak trpí, že má pocit, že mě zklamala a mně je ještě hůř, jaká jsem to matka. Ale v tu chvíli mám pocit, že už opravdu nemůžu a bouchám. Prosím, poradíte mi?
Ivona
Katka Novotná je spoluzakladatelkou Akademie rodičovství. Lektorka a autorka...

Dobrý den Ivono,


Děkuji za váš dotaz – udělám maximum pro to, abych vám poradila, i když písemná korespondence má své limity.


Dovolím si nabídnout možnosti, jak situaci řešit.


Začala bych tlustou čárou – co bylo, bylo. Dneska začínáte znovu. Myslím, že nemá cenu se trápit výčitkami, kde jsem ve výchově udělala chybu – my všechny mámy děláme pro své děti to nejlepší. Snažíme se ze všech sil a kdybychom věděly, jak to dělat jinak (a možná i lépe), tak bychom to dělaly. V každém okamžiku jste pro svoje holčičky dělala to nejlepší, co jste mohla. A to je fakt. Ony vás milují a vy milujete je. Jste pro ně ta nejlepší máma na světě – ony si to myslí od prvních okamžiků, od vás potřebují cítit jistotu ve vaší rodičovské roli.


Co se týká vaší starší dcery – chová se tak vůči vám, nebo i ve školce je plačtivá a bojácná (kam předpokládám, že chodí, ale nevím) případně když se vidí s prarodiči a vy u toho nejste – je to stále stejné nebo existují výjimky/mírnější projevy pláče a bojácnosti?


Protože nemám možnost vaší odpovědi a budu-li vycházet z mé praxe tak výjimky najdete. Zkuste po nich pátrat, ptát se učitelů, otce, když je s dcerou, ale vy u toho nejste, prarodičů. Jakmile vám je popíší můžete o nich mluvit s dcerou, pokud by se rozplakala v podobné situaci např.  „Babička vyprávěla, že jste si házely míčem a občas jej nechytila ona a občas ty … nakonec jste míč honily z kopce a byla to prý legrace…pamatuješ…“, „když jsme byly u kamarádky jak má toho pejska – malého, tak tam tak běhal a ty si se bála jenom trošku…“ Nebo se k nim jen v průběhu vracet a povídat si o nich.


Co by také mohlo pomoci je znormálňovat chybu. Jako, že každý děláme chyby a dělat chyby je super, protože se tím učíme. Povídat jí o tom, že i vy děláte chyby, že něco nevíte, neumíte…“vyprávějte jí jak jste se učila jezdit na kole, jak to nešlo, jak jste u toho spadla a rozbila si koleno….apod.“


Velmi pomůže ocenění všeho pozitivního, odvážného, vytrvalého…“všimla jsem si jak dlouho si se věnovala tomu obrázku…celých 15 minut..co tě na tom bavilo?“ „líbí se mi jak sis dnes nachystala oblečení na ráno do školky....“ Pokud budete dcery oceňovat – i 3x denně za věci, kterých jste si všimla a skutečně se vám líbí/zaujaly vás bude jim tak posilovat své sebevědomí.


Když přemýšlím nad vámi tak mě napadá – co je to To, co vás po nějaké době „nutí křičet“. Vadí vám, že dcera vyvádí, nebo že se to nenaučí i přes vaší snahu, nebo…… To víte vy. Jakmile na to přijdete můžete s tím pracovat. Pokud vám například vadí, že dcera vyvádí – jakmile vycítíte první náznak vyvádění – dejte přestávku „no už se chvíli snažíme – dáme pauzu a za 5 minut to zase zkusíme“, pokud to, že se to nenaučí „dneska si dáme speciální kroužek – jízdy na kole, trénovat budeme 20 minut v půlce bude pauza na napití a já budu tvá učitelka“ (změna role z mamky na učitelku by mohla v tomto případě zafungovat – sníží se tak tlak to zvládnout).


Snad jsem vás inspirovala a když budete mít další dotazy, klidně se ptejte.


Srdečně, Katka

 

 

 

Dospívající
Dobrý den, již druhým rokem učím angličtině na druhém stupni základní školy. Vždycky jsem chtěla být učitelkou a do praxe se těšila. Nyní učím 9.třídu, tedy dostala jsem je v sedmé třídě. Poslední dobou se vyskytly u tří kluků velké problémy s chováním - hrubé a sprosté vyjadřování i chování. Všichni jsou už přijati na střední školy a když například mají dokončit zadané cvičení, splní jen půl, polehávají po lavici, mají hloupé komentáře a podobně. Sdělila jsem jim, že takové chování nemíním tolerovat, že mu nerozumím, že mají nyní šanci si učivo procvičit, upevnit. Snažím se využívat krátké filmy, obrázky, zajímavé zprávy jako motivaci...Nechápu, kde se stala chyba, kluci mají už několik důtek na základě jiných prohřešků proti školnímu řádu. Jednotlivě jsem s nimi hovořila, částečně uznali, že se nechovali běžně, tedy dle školního řádu a že mají odpovědnost za své činy, ale za týden je to opět ve starých kolejích. Tak jen snížená známka z chování ? Prosím poradte. Děkuji.
Hanka
Katka Novotná je spoluzakladatelkou Akademie rodičovství. Lektorka a autorka...

Dobrý den Hanko, děkuji za váš dotaz.


Tak to se potýkáte s náročnou kombinací. Kluci již nemají žádnou motivaci něco dělat. Jsou přijatí na střední školu a do konce školního roku zbývají dva měsíce. Myslím, že nechápou smysl, proč by měli ještě něco dělat. Jako k čemu jim to bude. Navíc jsou v období přechodu mezi pubertou a adolescencí.


Jedna cesta může být snížená známka z chování, ale i tady může být otázkou času, kdy vše bude ve starých kolejích. Kluci (a vlastně celá vaše třída) mají holt již jiné starosti.


Co by mohlo zabrat je nechat náplň hodin na nich. Přinést téma z vaší strany – tedy látku dle školních osnov (zadání, které chcete/potřebujete splnit ve formě výstupu), ale jak jí naplní nechat vymyslet třídu. Zeptat co by je zaujalo v rámci výukového rámce. Jestli to budou krátké filmy, překlady písní jejich oblíbených kapel/zpěváků, zprávy z politické situace v USA, volební kampaně – ať vymyslí oni.


Navíc by se dala využít jejich touha po odměně způsobená dopaminem v tomto věku. Víme, že zvýšené vylučování dopaminu teenegery pudí k odměně a uspokojení. Mají zesílenou pozornost vůči výhodám a podceňují nevýhody. Propojení soutěže s vlastní tvorbou výukového rámce/skupinové projekty by je mohlo ještě nakopnout. Pokud byste tvořili soutěžní týmy, bylo by fajn, kluky rozdělit.


Díky za učitele jako vy, kteří se snaží najít společnou řeč se studenty. Držím palce a když mi napíšete, jak se to vyvíjí budu ráda. Katka.

Vztahy v rodině
Mám strach o 9 ročního vnuka. Můj syn se rozvedl a nevěsta si našla jiného partnera, jehož zálibou je vojenská technika (auta, zbraně atd.). Zatímco žila s mým synem, vnuk byl bezprostřední, milé dítě. Nyní ho nevěsta obléká do maskáčů, nemusí se denně mýt, aby z něj vyrostl chlap. Vnuk často vypráví o válce a to i ve škole. S nevěstou a jejím partnerem chodí na srazy, na kterých se v rámci zábavy používají zbraně se slepými náboji a spí se v tanku. Může ho to do budoucna nepříznivě ovlivnit? Děkuji za odpověď.
Eliška
Katka Novotná je spoluzakladatelkou Akademie rodičovství. Lektorka a autorka...

Dobrý den Eliško,


děkuji za váš dotaz. Líbí se mi váš zájem o vnuka a především, že kontakt s milující babičkou nebyl v důsledku rozvodu přerušen (což se často stává).


Co víme z vývojové psychologie tak podstatná část osobnosti člověka (někde se uvádí až 85%) je vytvořena do 6 let. Pokud vnuk do svých cca 5-6 let zažil bezpečné a milující prostředí je to velmi dobrý základ pro život. V tomto období se vytváří vnímání jeho sebehodnoty – jaký jsem člověk, mám se rád. Dobrá sebeúcta pak působí jako "imunitní štít osobnosti" (nebude dělat něco špatného).


V pozdějším věku cca 6-12 let se synům pomalu otevírá ten mužský svět a mužské vzory. Propojení s auty a zbraněmi může být v tomto věku o to více pro vnuka lákavé.


Nevíme dnes co v budoucnu bude dobře a co špatně. Co se dnes může jevit jako neužitečné se může za pár let projevit jako nezbytné. Každopádně vnuk je teď v období kdy se vytváří přesvědčení, zájem o spolupráci – děti rády pomáhají a naplňují si tak pocit užitečnosti, rády přebírají zodpovědnost za menší celky, probíhá sebezdokonalování se a roste sebevědomí.


Myslím, že pestrost modelů a přístupů je pro děti velmi užitečná. Nevěsta s novým partnerem nabízí vnukovi dnes modely přes zbraně, střílečky, spaní v tanku atd. Vy jako babička můžete poskytovat úplně jiný model a přístup (klidně i opačný), a především životní hodnoty, které se ze společnosti velmi vytrácí, a to je báječné. On sám si v pubertě začne volit svoji cestu. Tím, že mu budete věřit, že to zvládne mu dáte neskutečně moc pro život.


Moc vám i vašemu vnukovi fandím. Srdečně, Katka

Dospívající
Blbě sem to napsal, já se chci stěhovat do Prahy, ale nadále chci studovat v Liberci. Práci mám již zařízenou a s přítelkyni si vybíráme byt. Chci si založit živnost a pracovat ve své firmě v oboru social media marketing. Rad bych aby to pochopili, ale bohužel se již tak asi nestane. Určitě ale mě nemůžou držet násilně doma.
Marek
Katka Novotná je spoluzakladatelkou Akademie rodičovství. Lektorka a autorka...
Dobrý den Marku,

omlouvám se - sem to špatně pochopila. Nikdo vás nemůže někde držet násilím. Bude to však dřina zvládnout školu a dojiždění, práci a rozjet vlastní živnost. Vydržet a nepolevit při těžkých začátcích bude asi základ. Mít za sebou milující rodinu a její podporu by bylo fajn. Z praxe vím, že i věci, které se na začátku zdají být nemožné - se změnit dají a přeji vám, aby se tak stalo i s vašimi rodiči. Do začátku školy zbývá ještě pár měsíců - třeba se vám podaří nějaká win/win dohoda.

Držím palce, Katka
Děti terčem urážek/šikana
Dobrý den,
syn 8 let je ve třetí třídě, je velmi akční a hodně kamarádský, nemá problémy se bavit s malými, stejně starými, ale i staršími dětmi. Poslední dobou, ale chodí, že mu děti ve třídě říkají, že je hloupí, a některé děti jsou mezi nimi i děvčata, že mu smrdí z pusy. Kamarádi ubyli a většinou je sám, a to i ve družině. Do družiny chodí jen z toho důvodu, že má kroužky. Hloupí není, je chytrý, šikovný. Nevím, jestli v tom nemůže mít prsty třeba i třídní učitelka, nemá jí moc rád, je hodně přísná. Snažím se mu v tom pomoct, měla jsem jako dítě stejné problémy. Prosím, jak mu můžu pomoci? Mám to nějak konzultoval s učitelkou či výchovnou poradkyní?
Kristýna
Katka Novotná je spoluzakladatelkou Akademie rodičovství. Lektorka a autorka...