Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Rodičovská poradna Kateřiny Novotné

Poradna

ilustrační snímek

Na otázky odpovídá

Katka Novotná je spoluzakladatelkou Akademie rodičovství. Lektorka a autorka...

Poraďte se s Kateřinou Novotnou, spoluzakladatelkou Akademie rodičovství , lektorkou a autorkou kurzů pro rodiče a dospívající děti. V soukromé praxi řeší problémy s výchovou dětí a pomáhá nastartovat změny v rodinách – aby se jim spolu dobře žilo. Když se zrovna nevěnuje své rodině, superviduje případy svých kolegů terapeutů, koučů i asistentek v domově pro mentálně postižené.

Nejvíce se ptáte

Poraďte se také

Poraďte se také


Zbývá 1000 znaků.


Toto opatření slouží jako ochrana proti webovým robotům.
Při zapnutém javaskriptu se pole vyplní automaticky.

*Označené položky jsou povinné.

Sourozenecké vztahy
Dobrý den,
moc ráda čtu Vaše odpovědi zde v poradně a často nacházím inspiraci.
Nyní bych se chtěla poradit. Čtyřletý syn kousl svého 16měs. bratra, který mu bral hračku, se kterou si právě hrál. Vysvětlila jsem mu, že rozumím, že ho otravu je, když mu bráška všechno bere, ale rozhodně mu nesmí ubližovat a že příště už bych se na něj zlobila, nabídla řešení: např. hrát si spolu, půjčit bráškovi něco podobného, odejít do jiné místnosti a zavřít...
Večer při usínání ale spustil: "To bylo od tebe, maminko, moc ošklivé, jak jsi kousky Toníka." A sveřepě trval na tom, že já, jako by tomu opravdu věřil... Jak reagovat? Děkuji. - otázka upravena poradcem
Běta
Katka Novotná je spoluzakladatelkou Akademie rodičovství. Lektorka a autorka...

Dobrý den Běto,

děkuju za vaše milá slova na úvod. Velmi mě potěšila.


Ano jde o velmi přirozený a chytrý způsob, jak si syn pořešil pro něj složité a náročné téma.  On ví, že kousnout bráchu je špatně. Stejně se může cítit špatně jen za to, že ho to napadlo. Ale stalo se. A teď – máma se bude zlobit – to já přece nechci, aby se na MĚ zlobila. Já chci být ten její chlapeček. Ale je to jasný – máma se zlobí – já jsem špatný – mě nebude chtít – chce bráchu – a brácha tady je, protože já zlobím. To je na jednoho tvorečka trochu moc – nejde to unést – tak jste to byla vy ne on.


Řešením je přijmout prohození rolí a říci – ano, byla to chyba, nevěděla jsem, jak jinak zareagovat. Ale příště už vím, co udělám. Příště, když mi bude „…Toník…“ brát hračku tak mu zkusím dát do druhé ručičky jinou, a navíc si svoje speciální hračky schovám do krabice a ty mu půjčovat nemusím. Můžu, ale nemusím.


Stává se, když rodič říkají staršímu dítěti, aby neubližovalo miminku, že je starší dítě přesvědčeno, že on/ona je zlý/zlá a že ho nemají rodiče rádi (chrání miminko přede mou – zlým dítětem). Řešením může být starší dítě vzít za ruku/na klín/obejmout v okamžiku, kdy by chtělo ublížit sourozenci, uznat jeho potřeby a poskytnou mu možnost, jak vyjádřit své fantazie. Nebojovat s ním, ale pomoci mu tu situaci prožít.


Srdečně, Katka

Vztah s dětmi
Dobrý den, mé manželství navenek fungovalo, já v něm však nebyla šťastná. Všem jsem jen sloužila a byla k dispozici. Když už to přerostlo nad míru, našla jsem si přítele. Jakmile to zjistila má 17 letá dcera, odešla s otcem bydlet jinam, píše mi nenávistné maily a SMS, říká, že nejsem její matka, nechce se mnou komunikovat., nedá si nic vysvětlit. Snaží se mi ublížit. Začala nenávidět i moje rodiče. Přitom je zoufalá. Nevím, jak se k ní chovat. Mám ji zkoušet kontaktovat nebo jí nechat v klidu? Může se to zlepšit?
Zuzka
Katka Novotná je spoluzakladatelkou Akademie rodičovství. Lektorka a autorka...

Dobrý den Zuzko,


děkuji za váš dotaz. Myslím, že není snadné být tak dlouho jen pro druhé. Obětovat se pro ně a být jim k dispozici. Děti se učí především modelem. Dcera měla na výběr modely dva. Jeden ten váš a druhý jejího otce.  Jeden z nich si zvolila a nyní se pro ni stala nesrozumitelná změna, která vůbec nezapadá do jejího stylu přemýšlení a jejího náhledu na svět.


Běžné je, že věci jsou dobře x špatně, lidé jsou hodní a padouši – vy teď máte roli padoucha. Ona neví o tom, jak vám v manželství bylo (metaforou – nechodila ve vašich mokasínech), neví, jak jste se cítila, co jste potřebovala. Jí byl nabídnut model rodiny a ona jej přijala jako běžný – jako tak to je, a tak to má být.


Zlepšit se to určitě může. Až přejde první šok a začne se ptát proč. Doporučila bych citlivě nabízet možnost si o všem promluvit, až bude chtít. Pokud je s vámi v kontaktu přes emaily či SMS – je to dobrá zpráva – snaží se s vámi komunikovat. Tady lze akceptovat její pocity. Nabízet podporu – budeš-li si chtít promluvit – jsem tady pro tebe.


Vodítko v komunikaci s dcerou by mohlo být – nepopírat její pocity, naopak je akceptovat, nabízet pomoc a podporu, možnost si promluvit – respektovat, jak to nyní má (tím se bude i ona učit respektovat vás) a stále mít na paměti, že ona žila v jiném světě nežli vy a je třeba mezi vámi pomalu stavět most a zvát se navzájem poznávat své světy.


Může se to zlepšit. Jste její máma a ona vás miluje jako vy ji.


Srdečně, Katka

Agresivita dětí
mám v mš 7 leté dítě.Velmi hodný. Žaluje na sebe, že bije děti.Což není pravda. Jak dál postupovat?
Eva Vodičková
Katka Novotná je spoluzakladatelkou Akademie rodičovství. Lektorka a autorka...

Dobrý den Evo,


děkuji za váš dotaz. Myslím, že vaše dítě zkouší vaše reakce a hledá hranice. Jinými slovy se ptá – co by se stalo, kdyby se máma dozvěděla, že jsem bil/la jiné dítě?


S potomkem si o promluvte – už je velký kluk/velká holka. Ptejte se.


Viděl/la jsi, že se děti bily/praly? Jak ses cítil/la?  Chtěl/la bys také občas někoho bouchnout? Napadne tě, že bys bouchnul/la Pepíčka/Marušku? Pokud budete mít pocit (ani to nemusí říci nahlas), že by chtěl/la občas někoho bouchnout – že ho/jí to napadá. Tak mu/jí situaci pomozte zvládnout tím, že řeknete – to je normální – někdy se můžeme tak zlobit, že bychom i Pepíčka/Marušku chtěli bouchnout. Ale – jak víš lidé se nebijí. Možná bys mu mohl/la říci, že tě pěkně naštval, když…. nebo že se ti nelíbí, když….Co bys mohl/la udělat ještě jiného ...napadá tě něco?


Jakmile synovi/dceři pomůžete pořešit jeho/její dilema – přestane na sebe žalovat.

Srdečně, Katka

Vztahy v rodině
Dobrý den, paní Kateřino,
dlouhodobě nejsem spokojená v manželství, ve kterém jsou 3 děti (dva puberťáci, a jedna osmiletá). Potkala jsem muže, intuitivně cítím, že bych s ním byla šťastná, naplňuje mě vnitřním klidem, cítím, že mě miluje a stará se o mě jak nikdo předtím. ALE. Já mám 3 děti, bydlíme v Praze. On bydlí na malém městě a dost daleko od Prahy. Kvůli jeho podnikání nepřipadá v úvahu, aby se přestěhoval za námi. Již jsem podala žalobu o rozvod, ale nyní přemýšlím, jestli je správné děti vzít z Prahy, kde je pro ně nepochybně více příležitostí než tam. To prostředí tam znají velmi dobře, nebudou "zasazeni" do úplně neznáme lokality. Mám se vzdát chlapa, jakého už nikdy nenajdu (jsem si tím naprosto jistá) jen kvůli dětem, abych jim nezkazila budoucnost, a setrvat v manželství, ale nešťastná? S dětmi jsem o tom všem mluvila, chtějí jít se mnou, ale přece jen aby si pak nezačaly stýskat, to bych neunesla. A pak se zase stěhovat do Prahy? To si neumím přestavit! Prosím poraďte. - otázka upravena poradcem
Viktorie
Katka Novotná je spoluzakladatelkou Akademie rodičovství. Lektorka a autorka...

Dobrý den Viktorie,


děkuji za váš dotaz. Z toho, co píšete mám pocit, že jste již rozhodnutá – žádost o rozvod je podaná, s dětmi jste vše probrala a chtějí jít s vámi. Předpokládám, že otázku, jak se budou děti vídat s otcem máte také vyřešenou.


Co mě zaujalo je téma zodpovědnosti ve vašem dotazu. Kdo je zodpovědný za to, že jste šťastná vy a kdo je zodpovědný za štěstí a spokojenost vašich dětí? Pokud jste vy zodpovědná za své štěstí a děti zase za své pak nemusíte nést tíhu stýskání. Štěstí není závislé na vnějších podnětech (jaký máme majetek, kde žijeme a s kým žijeme), ale na tom, jak dané situace vnímáme a jak s nimi vnitřně souzníme. 


Váš dotaz zní jako neřešitelná volba mezi chlapem a dětmi. Jít si za svým nebo se obětovat pro děti.  Pokud se vaše děti chtějí stěhovat, s novým partnerem máte nastavené představy společného soužití i s vašimi dětmi a výchovy (to je moc důležité - toto probrat bude stát pár lahví dobrého vína) a otec dětí se bude s nimi potkávat jak to jemu a dětem vyhovuje můžete být spokojeni všichni. Pak již nejde o rozhodnutí já nebo ony, ale jak nám všem to vyhovuje a každý je zodpověný za své štěstí, a to je dobrý model pro děti do života.


V případě, že se situace změní – i tato možnost tu může být. Je důležité, aby děti mohly otevřeně přijít a vše s vámi probrat – zajisté najdete zase takové řešení, které bude vyhovovat všem. Najdete nové synergie, abyste mohli být šťastni všichni.


Srdečně, Katka


 

Rozvod v rodině
Dobrý den, nevím, zda jsem zvolila Vás správně pro radu ohledně mého problému, ale zkusím to. Chodím s partnerem, který již déle než půl roku nežije ve společné domácnosti se svou ženou. Mají před rozvodem (ještě není podaná žádost, děti na sociálce mají vyřešené - v péči matky, otec stanovené termíny - problémem je hlavně komunikace mezi rodiči) mají 2 děti (co se týká podrobností o rozvodu, ty řešit nebudu, je to složitější a mimo můj problém). Tedy manželka vymyslela, že by chtěla pro syna, aby byl šťastný, že pojedou na společnou dovolenou k moři,tzn. ve 4. Myslíte si, že je to vhodné, když syn (5let) situaci nese docela těžce, ještě mu plést hlavu (tím, že by to mohl brát tak, že jsou rodiče znovu spolu?) Partner by to udělal jen skrz syna, byl by spíše chůvou pro mladší dceru (1,5roku), aby syn zpět získal vztah k matce, protože ta se stará o dceru a na syna jí nezbývá tolik času. Myslíte si, že to synovi neublíží nebo naopak to pro něj bude horší? Děkuji za odpověď. En.
EN
Katka Novotná je spoluzakladatelkou Akademie rodičovství. Lektorka a autorka...

Dobrý den En,


děkuji za důvěru. Když jsem četla váš dotaz tak mě napadlo – proč manželka vymyslela, že pojednou k moři? Je za tím skutečná snaha, aby byl syn šťastný nebo je to trochu jinak (ač vědomě či podvědomě). A proč/jak lze zajistit synovi štěstí u moře – nejde to jinak? A bude syn šťastný, když otec se bude věnovat mladší sestře, aby on mohl získat zpět vztah k matce, jak píšete? Na tyto otázky není snadné odpovědět. A hlavně ptal se někdo syna – co by chtěl on (v rámci možností)? Co by mu pomohlo? Co znamená šťěstí pro syna nemusí být stejné s představou šťěstí u rodičů.


Nevím, co přesně znamená „problém je hlavně komunikace“ – ale i to bude mít na průběh dovolené vliv. 


Otázka je, zda-li by mohli jet bez tatínka k moři i z hlediska náročnosti. Zvládnout dovolenou u moře s takto malými dětmi není moc snadné. Ale i to může být fér důvod. Chceme (oba) vzít děti k moři a v jednom to jde těžko, tak se domluvíme a pojedeme všichni 4.


Tady je několik doporučení jak synovi (resp. dceři) situaci ulehčit:

 

  • Nechat ho/jí, ať rozvod prožije po svém. Nepotřebuje, abyste rozuměli všemu, co mu/jí běží hlavou.
  • Co potřebuje, je blízkost obou rodičů. Ujištění, že za tátou může kdykoliv přijít a mlčet nebo mluvit, o čem chtějí.
  • Nekritizovat a nepomlouvat partnera.
  • Když se mu/jí rozhodnete příčiny rozvodu vysvětlit, mluvte pouze o sobě a buďte struční. Zvažte, zda, co a proč mu (ne)říkat. Je podstatnější, jak to říkáte, než co říkáte.
  • Trpělivě čekejte na jeho/její dotazy. Na co se teď nezeptá, to teď vědět nepotřebuje.
  • Buďte upřímní. Nepřetvařujte se. Věci jsou takové, jaké jsou.

Myslím, že syn potřebuje blízkost a možnost být s oběma rodiči. A pokud budou rodiče upřímní nejenom k dětem, ale i sami k sobě, tak může být fajn rituál, jezdit všichni 4 k moři. Pokud je však za tím snaha, byť jen jednoho rodiče o něco jiného a „šťastné dítě je jen nástroj“, může to "plést dítěti hlavu".


Snad jste zvolila s dotazem správně a má rada vám pomůže.


Srdečně, Katka

Vztahy v rodině
Dobrý den.Mám velky problem s chováním svého partnera k mému synovi.Kdyz synovi bylo 9let našla jsem si nového přítele se kterým mám 8letého kluka.Partner má velmi těžkou a složitou povahou.Je rád vůdčí,často arogantní a nadřazený.Neuznává kritiku a platí jen jeho pravda.S mym synem si nesedli téměř od začátku.Začal vychovávat rozkazy a příkazy a častými zákazy kluk se samozřejmě trápil.Snažila jsem se s oběma mluvit a napjate situace řešit ale většinou to skončilo urazenim partnera.Čas s mým synem netravil nikdy,nic ho nenaučil a s ničím nepomahal.Uznava výchovu Hodit do vody a plav.Absolutně nesouhlasím tak se často hadame.Partner mi tvrdí že mě má syn omotanou kolem prstu ale syna jeho chování velmi mrzí Brečí mi kvůli tomu,ptá se proč ho nemá rád a proč na něho jenom křičí a partner tvrdí že když udělá vždycky všechno jak bude on chtít,nebudou ani problémy.Syn hleda útěchu u mých rodičů a exmanzela a to je mi také velmi nepříjemné.Poradnu partner odmítá s tím že problem má syn (nyni 17)tak at tam jde on.Jsem v koncích.Prosím moc o radu.Děkuji
Diana
Katka Novotná je spoluzakladatelkou Akademie rodičovství. Lektorka a autorka...

Dobrý den Diano,


děkuji za váš dotaz. Jste s partnerem 8 let. A vychováváte spolu 2 syny. A chápu to tak, že partner zastává tzv. autoritativní styl výchovy. Z vašeho dotazu to není úplně jasné – ale vychovává kluky stejně? Já vycházím při psaní této odpovědi, že ano – pokud by tomu tak nebylo – dejte vědět.


Píšete, že nesouhlasíte s výchovnými přístupy vašeho partnera („často se hádáme“) – přesto určitě je něco v čem si naopak rozumíte a proč jste spolu.


Nevím, s kým a jak jste situaci, která trvá minimálně 7 let, řešila – ale probrat vše s odborníkem by mohlo být řešení. Jako možnost pro zachování vztahu se starším synem a lepší vztah a budoucnost s tím mladším. Jinými slovy jít do poradny sama, nechce-li partner. Začít věci měnit a přes změnu u sebe měnit i další vztahy v rodině. Pokud partner uvidí, že situaci řešíte – může se chtít později přidat sám.


Další možností je přistupovat k synovi tak, že jak se cítí on není v závislosti na tom, jak s ním komunikuje váš partner/okolí. Naslouchejte mu a vyhněte se představě, že by slova partnera mohla ovládat jeho pocity. Když řeknete „způsobil, že se cítíš špatně“ , naznačujete, že jeho pocity jsou takovými slovy ovládané. Jakmile syna vyslechnete, podpořte jeho vnímání sebe sama: „chtěl by ses cítit dobře, ať si „..jméno partnera..“ říká cokoliv? To vede k poznání, že vlastní hodnota nezávisí na cizích slovech. Jakmile syn uvidí svou cenu uvnitř sebe, nikdo mu ji už nemůže vzít. Naučí se, že to, kým je, nemůže být ovlivněno žádnými slovy.


Co se týká komunikace mezi partnerem a vaším starším synem – je odlišná od komunikace s vámi (mají spolu jiný vztah) a to je přirozené. Řešit jejich hádky/nedorozumění už víte, že nefunguje. Možností je uznávat pocity obou a objasňovat jejich voly a hlediska. Uznání pocitů syna není v rozporu s uznáním pocitů partnera. Smyslem je, neplést se do obsahu jejich spolu, ale podporovat syna, aby si věřil, a zvládl to sám.


Pokud se rozhodnete probrat vše s oborníky v poradně můžete se zde domlouvat na dalších postupech a řešit situaci detailně. Každopádně, když začnete sama – bude to mít efekt na celou rodinu (syny, vaše rodiče, exmanžela, partnera) i když se partner nebude zúčastňovat.


Přeji hodně zdraví vám i celé vaší rodině. Srdečně, Katka

 

Dospívající
Dobrý den, chtěla bych poradit se synem,je to dvojče, mám ještě dceru.Od malinka jsem na ně byla víceméně sama,manžel moc zájem cokoliv podnikat neměl. My 3 jsme spolu dělali výlety apod. nakonec muž před 4 roky odešel a my jsme se semkli ještě více.Jsem na nich hodně závislá,všechny muze odmítám,chci tady být pro ně. Jenomže děti dospívající a chtějí se osamostatnovat, prosazuji si svou.Hlavne syn.V říjnu mu bude 16 let, je hodně inteligentní, bezproblémový, rozuměli jsme si. Dostal se na střední školu a teď má pocit,že už je dospělý a že se mu nemůže nic stát. Chce cestovat a já s tím mám velký problém,šíleně se o něj bojím ( žaludeční obtíže, neschopnost jist, nespavost, nesostredenost pláč) . Nechci mu to zakazovat, protože ho chápu, ale mám s tím velký problém.Mám synovi svěřit své obtíže ( u kterých vím,že budu muset řešit s lékařem) a požádat ho, ať mi dá čas až se z toho trošku dostanu? A mám ho pouštět s kamarády mimo město, např.jet hrát basket, který ho moc baví? Děkuji
Katerina
Katka Novotná je spoluzakladatelkou Akademie rodičovství. Lektorka a autorka...

Dobrý den Kateřino, děkuji za váš dotaz.

 

Skláním se nad vaším uvědoměním a nadhledem. Přiznat si závislost na dětech to chce velkou sílu a odvahu. Myslím, že úkolem každého rodiče je nabízet podporu, a přitom podporovat separaci, a to není jednoduchý úkol.

 

Vaše děti jsou v obdobní adolescence, to je období, které v sobě nese důležitý vývojový úkol, totiž získání nezávislosti, separaci, dokončení autonomie a odpoutání se od zdrojů, lidí a zvyků, na kterých byl člověk dosud závislý. Dítě, pokud je zdravé, v tomto období nějaké formy závislosti, tedy i jistoty, pouští a musí se odvážit nemít a nevědět. Veškerý čas, který jste dětem věnovala, všechny hodnoty a vzorce, které od vás získaly mají nyní jako báječný základ do života. Budete pro ně vždy bezpečným přístavem, jejich jistotou, ke které se budou moci vždy vrátit. Zároveň potřebují prostor pro objevování své životní cesty.

 

Vaše důvěra a víra v syna/dceru, že si umí poradit jen váš vztah posune dále a prohloubí. A myslím, že to za to stojí. Pokud máte otevřený vztah se svými dětmi můžete se s nimi bavit o svých obavách o ně (i o tom, jak vám je), na druhou stranu žádat syna, ať počká mi přijde i z jeho strany náročné, a ne úplně vhodné.

Možná by šlo domluvit se se synem, že když pojede hrát basket mimo město – napíše vám SMS pokaždé když dorazí na místo, a ještě jednou večer (nebo cokoliv co vám trochu pomůže).

 

Velmi bych se přimlouvala k tomu probrat vaše obtíže s odborníkem. Na druhou stranu se domlouvat s dětmi na pravidlech bezpečnosti/informovanosti vás a pouštět je, co to jen půjde.

 

Věřím, že láska k vašim dětem vám pomůže nabrat síly a děti pomalu pouštět a zároveň hledat další směr a naplněnost vašeho života. V případě zájmu mohu nabídnout kolegy terapeuty z Akademie rodičovstvi.

 

Srdečně, Katka

Poruchy spánku
Dobrý den,
můj téměř šestiletý syn minulé dvě noci zřejmě neprobuzen čůral mimo záchod. Náhodou jsem byla přímo u této situace, kdy po uspání dětí pohádkou jsem sama podřimovala v jejich pokojíku, když jsem slyšela syna jak se probral, lehce zmateně chodil po pokoji a pak se vyčural na nízký bílí stolek u postele. Druhý den jsem mu nechala malé světlo, aby případně viděl cestu na toaletu, ale když jsem ho šla v noci zkontrolovat, byla podlaha u postele opět mokrá. Syn měl vždycky problémy se spánkem, asi před rokem až dvěma trpěl nočními děsy, probudil se v noci, zdálo se, že je vzhůru, ale vůbec nás nevnímal, běhal zmateně po pokoji. Je také citlivý na úplněk, špatně spí (to má po mě).
Prosím, dokážete mi poradit, jak postupovat, aby v noci dokázal i v polospánku dojít na WC? Brzy má sám přespat mimo domov, nevím, zda za těchto okolností to mám dovolit. Syn ráno o ničem samozřejmě neví.
Mockrát děkuji za váš názor.
Martina
Katka Novotná je spoluzakladatelkou Akademie rodičovství. Lektorka a autorka...

Dobrý den Martino,


děkuji za váš dotaz. Mohla by to být forma náměsíčnosti. Pak s tím nejde nic moc dělat. Hlavní je tohle období v klidu nechat přejít – váš klid tomu hodně přispěje. Můžete dát na místo, kde v noci syn čůrá lavor, aby močil do něj, nechat mu světýlko a volnou cestu na WC a říci mu před spaním kam má jít na toaletu.


Pokud bude přespávat mimo domov, lze dospělý doprovod o náměsíčnosti informovat a věřím, že vše pochopí a syn si to báječně užije. Pokud byste mu přespání nedovolila z důvodu, že v polospánku nedojde na WC, mohl by se syn cítit pod tlakem a neměl by potřebný klid. (problém by se více tvořil).


Další možností je u syna upravit pitný režim (nepít po 18-19 hodině), po cca 4 hodinách jej probudit do plné bdělosti a doprovodit jej na toaletu. Pro kvalitu spánku by mohl pomoci klid před spaní – nedívat se na TV/tablet apod.


Pokud zažíváte nějaké změny v rodině, může to mít také vliv, ale z vašeho dotazu to nevyplývá.


Přeji vám vše dobré a pokud budete chtít ještě něco probrat, jsem k dispozici.

Srdečně, Katka

Osobní vzkazy
Děkuji za odpověď a velmi se omlouvám za popletení jména. Mějte hezký den.
Hana
Katka Novotná je spoluzakladatelkou Akademie rodičovství. Lektorka a autorka...
Já děkuji. Katka
Komunikace, odměny a tresty
Dobrý den Lenko,
mám dvě děti 15 a 17 let a již delší dobu přehánějí délku trávení času na počítači. Dříve jsme měli domluvený čas, jenže s nástupem chytrých telefonů se vymazal rozdíl, když skončí na PC, přejdou na mobil, když vypnu wifi, mají načtené programy, takže asi přikročím k dočasnému odebrání mobilů, protože o nic jiného nejeví zájem. Zajímá mě, jak je alespoň přibližně dlouhá doba v hodinách přes týden a o víkendu, kterou by měli respektovat, velmi byste mi pomohla v rozhodnutí o učiněných opatřeních. Doma jdeme příkladem a čas trávený u PC jsme minimalizovali do 20 minut. Je mi jasné, že musíme nabídnout alternativu, což bude také oříšek v našem odlehlém místě bydliště. Moc děkuji za radu a přeji hezké letní pondělí, Hana
Hana
Katka Novotná je spoluzakladatelkou Akademie rodičovství. Lektorka a autorka...

Dobrý den Hano,


děkuji za váš dotaz. Přemýšlím nad tím, jak dlouho ještě jednomu z dětí bude méně než 18 let a bude ochoten/ochotna respektovat vaše opatření. Jaký je důvod vašich opatření? Jestli by nebylo možné se s dětmi spíše domluvit, než-li striktně nastavovat v jejich věku časové omezení pro čas trávený v digitálním světě.


Mě osobně se líbí, že jdete dětem příkladem a jste na počítačích minimálně. Na druhou stranu ony v době chytrých telefonů a sociálních sítí žijí. Navíc je tu fakt, že jsou skoro dospělé a měly by se samy naučit hospodařit se svým časem a převzít za to zodpovědnost (pokud jak budou trávit čas rozhoduje někdo jiný učí se poslouchat opatření nebo tvořit opatření).


Pokud by se vám povedlo s dětmi domlouvat společné trávení volného času bude to báječné. Čas trávený na počítačích/mobil bych nechala na jejich uvážení s tím, že mají hotové své povinnosti.


Mám-li však odpovědět na váš dotaz – tak se uvádí čas i 2-3 hodiny denně. Ale myslím, že hodně záleží na situaci. Pokud by např. 17letý potomek šel na brigádu přes léto, tak může být pracovně na PC většinu pracovní doby.


Přeji vám a celé vaší rodině hodně zdraví a pohody. Srdečně, Katka

Vztah s dětmi
Dobrý den,
Chtěla bych se zeptat, jak mám reagovat na tříletou dcerku, když se počurává, a má z toho radost, chlubí se s tím. Stále se musí převlékat. Je to asi tři týdny co to dělá opakovaně. Pozornosti má dost, jen si zvyká, že se o víkendech do výchovy pomalu zapojuje přítel, už mě nemá jen pro sebe. Asi je to důvod, ale co s tím?
Děkuji.

Lenka
Katka Novotná je spoluzakladatelkou Akademie rodičovství. Lektorka a autorka...

Dobrý den Lenko,


děkuji za váš dotaz. Vypadá to z vašeho popisu, že dcerka má z počůrávání se radost – je to pro ni hra a legrace. Řešením může být tu hru s ní nehrát. Naopak nechat jí zažít si přirozené důsledky – ať vám pomůže vyprat počůrané prádlo (i třeba v umyvadle jej může sama předeprat – aby to v koši nesmrdělo), pomoci vám převléknout postel apod. Součástí přirozeného důsledků může být i převlékání se do suchého prádla. 


Moje nabídka je všímat si, kdy se nepočůrá a mluvit o tom. Posilovat v ní co je dobře a ptát se, „jak jsi to zvládla se nepočůrat. Jak si to zařídila, že jsi stihla jít na záchod?“. Pokud se to podaří tak dceru ocenit: „líbí se mi, že jsi to stihla dojít na záchod...“


Počůrávání může – jak píšete souviset i s tím, že se do výchovy zapojuje váš přítel. Na druhou stranu je přirozené žít i partnerský život a věřím, že se brzy vše vyladí. A díky vašemu partnerovi dcera získá další výhody mužského vzoru.


Přeji celé vaší rodině hodně zdraví a pohody.


Srdečně, Katka

 

 

Pláč, strach a jiné úzkosti
Dobrý den, děkuji, Vaše rady se mi moc líbí, určitě to zkusím. Starší dcera je bojínek i v jiném prostředí, vnímám, že i na babičky je to často moc - její hysterické scény ohledně věcí, které se zdají neopodstatněné - maličký pejsek - nebo ta její zpátečnickost ("aspoň to zkus") - říkají nekřič,proč tak vyvádíš... Do školky chodí, ale myslím, že tam se tak nějak více drží, což si vysvětluji tím, že tam je v jakési ochranné bublině a o to více se zlobím sama na sebe,jak málo vydržím, že doma má nárok být sama sebou a být přijímána. Já se držím, snažím se být klidná, ale vyčerpá mě to a pak to bouchne, protože něco přeteče a musí to ven, mám pocit, že už toho křiku a iracionality a té scény jako takové bylo dost a mám také nárok se zlobit na ten podnět a více v ten moment neunesu. Rychle se to uklidní, ale v ten moment už často neodkážu jinak. Ale budu na tom pracovat, chápu, že ten dospělý jsem já, ne ona. Ještě jednou Vám děkuji. S přáním všeho dobrého, Ivona. - otázka upravena poradcem
Ivona
Katka Novotná je spoluzakladatelkou Akademie rodičovství. Lektorka a autorka...

Dobrý den Ivono,


myslím, že užitečnější způsob komunikace pro dceru a celou vaši rodinu je přijmout a akceptovat její pocity, než-li je popírat (nekřič, proč tak vyvádíš…).  Nabídnout dceři pojmenování pocitů, záměrů, strachu a vyjádřit podporu. Pojmenování emocí pomáhá dětem uvědomit si, co cítí, což je předpoklad k tomu, aby se naučily své emoce zvládat. „Asi se na mě teď zlobíš, že jsem….“, Asi se bojíš toho pejska, možná máš strach, že by ti mohl ublížit. Co by ti pomohlo? /Můžu ti pomoci?“. Pojmenování toho, co druhý prožívá adresujeme příjmu dítěti a používáme 2. osobu – ty, tebe, ti.


Nabídnu ještě jiný pohled možná se ve školce „nedrží“, ale je to jiné prostředí, a tak se v něm chová jinak (je normální, že jinak se lidé chovají doma jinak ve školce/škole/práci). Dcera není v bublině – jen jinak reaguje na jiné prostředí a doma reaguje zase na domácí prostředí.


Ještě k vaším emocím. Píšete „snažím se být klidná, ale vyčerpá mě to a pak to bouchne“. Co se přestat snažit být tak moc klidná – buďte svá, možná jste energická žena a – hlavní je za své emoce nevinit dítě „tys mě tak naštvala“.  Jde o to převzít zodpovědnost i za své emoce a nevinit za ně okolí.  „já jsem naštvaná, protože já….“, „já to teď nezvládám….půjdu si uvařit kávu a za chvíli se za tebou vrátím.“


Hodně zdraví celé vaší rodině. S velkými díky Katka

Pláč, strach a jiné úzkosti
Dobrý den, mám dvě holčičky ve věku 5 a 2,5 roku. Starší je od narození bojínek, zatímco mladší je hned do všeho hrr. Zkrátka každá je jiná. Trápím se ohledně té starší. Vše nové ji děsí, když to, co se zrovna učí (např. jízda na kole) nejde hned, upadá do beznaděje, smutku, sebekritiky a též má panický strach ze zvířat. Hodí míčem a když ho zpátky nechytne, pláče. Občas mám výčitky, kde jsem ve výchově udělala chybu - jestli nezrcadlí nějaké mé obavy, jestli jsem nebyla moc úzkostlivá nebo jestli jsem jí do něčeho netlačila. Ale jinak si říkám - no a co, tak taková prostě je. Jenže v té dané situaci jsem nazlobená a nezvládám to. Když jí něco učím, hystericky křičí nebo vyvádí, tak já se držím, snažím se být podpůrná, klidná. Ale po chvíli vždy bouchnu, že teda končíme a zlobím se. Ona upadne do neskutečného žalu a já cítím, jak trpí, že má pocit, že mě zklamala a mně je ještě hůř, jaká jsem to matka. Ale v tu chvíli mám pocit, že už opravdu nemůžu a bouchám. Prosím, poradíte mi?
Ivona
Katka Novotná je spoluzakladatelkou Akademie rodičovství. Lektorka a autorka...

Dobrý den Ivono,


Děkuji za váš dotaz – udělám maximum pro to, abych vám poradila, i když písemná korespondence má své limity.


Dovolím si nabídnout možnosti, jak situaci řešit.


Začala bych tlustou čárou – co bylo, bylo. Dneska začínáte znovu. Myslím, že nemá cenu se trápit výčitkami, kde jsem ve výchově udělala chybu – my všechny mámy děláme pro své děti to nejlepší. Snažíme se ze všech sil a kdybychom věděly, jak to dělat jinak (a možná i lépe), tak bychom to dělaly. V každém okamžiku jste pro svoje holčičky dělala to nejlepší, co jste mohla. A to je fakt. Ony vás milují a vy milujete je. Jste pro ně ta nejlepší máma na světě – ony si to myslí od prvních okamžiků, od vás potřebují cítit jistotu ve vaší rodičovské roli.


Co se týká vaší starší dcery – chová se tak vůči vám, nebo i ve školce je plačtivá a bojácná (kam předpokládám, že chodí, ale nevím) případně když se vidí s prarodiči a vy u toho nejste – je to stále stejné nebo existují výjimky/mírnější projevy pláče a bojácnosti?


Protože nemám možnost vaší odpovědi a budu-li vycházet z mé praxe tak výjimky najdete. Zkuste po nich pátrat, ptát se učitelů, otce, když je s dcerou, ale vy u toho nejste, prarodičů. Jakmile vám je popíší můžete o nich mluvit s dcerou, pokud by se rozplakala v podobné situaci např.  „Babička vyprávěla, že jste si házely míčem a občas jej nechytila ona a občas ty … nakonec jste míč honily z kopce a byla to prý legrace…pamatuješ…“, „když jsme byly u kamarádky jak má toho pejska – malého, tak tam tak běhal a ty si se bála jenom trošku…“ Nebo se k nim jen v průběhu vracet a povídat si o nich.


Co by také mohlo pomoci je znormálňovat chybu. Jako, že každý děláme chyby a dělat chyby je super, protože se tím učíme. Povídat jí o tom, že i vy děláte chyby, že něco nevíte, neumíte…“vyprávějte jí jak jste se učila jezdit na kole, jak to nešlo, jak jste u toho spadla a rozbila si koleno….apod.“


Velmi pomůže ocenění všeho pozitivního, odvážného, vytrvalého…“všimla jsem si jak dlouho si se věnovala tomu obrázku…celých 15 minut..co tě na tom bavilo?“ „líbí se mi jak sis dnes nachystala oblečení na ráno do školky....“ Pokud budete dcery oceňovat – i 3x denně za věci, kterých jste si všimla a skutečně se vám líbí/zaujaly vás bude jim tak posilovat své sebevědomí.


Když přemýšlím nad vámi tak mě napadá – co je to To, co vás po nějaké době „nutí křičet“. Vadí vám, že dcera vyvádí, nebo že se to nenaučí i přes vaší snahu, nebo…… To víte vy. Jakmile na to přijdete můžete s tím pracovat. Pokud vám například vadí, že dcera vyvádí – jakmile vycítíte první náznak vyvádění – dejte přestávku „no už se chvíli snažíme – dáme pauzu a za 5 minut to zase zkusíme“, pokud to, že se to nenaučí „dneska si dáme speciální kroužek – jízdy na kole, trénovat budeme 20 minut v půlce bude pauza na napití a já budu tvá učitelka“ (změna role z mamky na učitelku by mohla v tomto případě zafungovat – sníží se tak tlak to zvládnout).


Snad jsem vás inspirovala a když budete mít další dotazy, klidně se ptejte.


Srdečně, Katka

 

 

 

Dospívající
Dobrý den, již druhým rokem učím angličtině na druhém stupni základní školy. Vždycky jsem chtěla být učitelkou a do praxe se těšila. Nyní učím 9.třídu, tedy dostala jsem je v sedmé třídě. Poslední dobou se vyskytly u tří kluků velké problémy s chováním - hrubé a sprosté vyjadřování i chování. Všichni jsou už přijati na střední školy a když například mají dokončit zadané cvičení, splní jen půl, polehávají po lavici, mají hloupé komentáře a podobně. Sdělila jsem jim, že takové chování nemíním tolerovat, že mu nerozumím, že mají nyní šanci si učivo procvičit, upevnit. Snažím se využívat krátké filmy, obrázky, zajímavé zprávy jako motivaci...Nechápu, kde se stala chyba, kluci mají už několik důtek na základě jiných prohřešků proti školnímu řádu. Jednotlivě jsem s nimi hovořila, částečně uznali, že se nechovali běžně, tedy dle školního řádu a že mají odpovědnost za své činy, ale za týden je to opět ve starých kolejích. Tak jen snížená známka z chování ? Prosím poradte. Děkuji.
Hanka
Katka Novotná je spoluzakladatelkou Akademie rodičovství. Lektorka a autorka...

Dobrý den Hanko, děkuji za váš dotaz.


Tak to se potýkáte s náročnou kombinací. Kluci již nemají žádnou motivaci něco dělat. Jsou přijatí na střední školu a do konce školního roku zbývají dva měsíce. Myslím, že nechápou smysl, proč by měli ještě něco dělat. Jako k čemu jim to bude. Navíc jsou v období přechodu mezi pubertou a adolescencí.


Jedna cesta může být snížená známka z chování, ale i tady může být otázkou času, kdy vše bude ve starých kolejích. Kluci (a vlastně celá vaše třída) mají holt již jiné starosti.


Co by mohlo zabrat je nechat náplň hodin na nich. Přinést téma z vaší strany – tedy látku dle školních osnov (zadání, které chcete/potřebujete splnit ve formě výstupu), ale jak jí naplní nechat vymyslet třídu. Zeptat co by je zaujalo v rámci výukového rámce. Jestli to budou krátké filmy, překlady písní jejich oblíbených kapel/zpěváků, zprávy z politické situace v USA, volební kampaně – ať vymyslí oni.


Navíc by se dala využít jejich touha po odměně způsobená dopaminem v tomto věku. Víme, že zvýšené vylučování dopaminu teenegery pudí k odměně a uspokojení. Mají zesílenou pozornost vůči výhodám a podceňují nevýhody. Propojení soutěže s vlastní tvorbou výukového rámce/skupinové projekty by je mohlo ještě nakopnout. Pokud byste tvořili soutěžní týmy, bylo by fajn, kluky rozdělit.


Díky za učitele jako vy, kteří se snaží najít společnou řeč se studenty. Držím palce a když mi napíšete, jak se to vyvíjí budu ráda. Katka.

Vztahy v rodině
Mám strach o 9 ročního vnuka. Můj syn se rozvedl a nevěsta si našla jiného partnera, jehož zálibou je vojenská technika (auta, zbraně atd.). Zatímco žila s mým synem, vnuk byl bezprostřední, milé dítě. Nyní ho nevěsta obléká do maskáčů, nemusí se denně mýt, aby z něj vyrostl chlap. Vnuk často vypráví o válce a to i ve škole. S nevěstou a jejím partnerem chodí na srazy, na kterých se v rámci zábavy používají zbraně se slepými náboji a spí se v tanku. Může ho to do budoucna nepříznivě ovlivnit? Děkuji za odpověď.
Eliška
Katka Novotná je spoluzakladatelkou Akademie rodičovství. Lektorka a autorka...

Dobrý den Eliško,


děkuji za váš dotaz. Líbí se mi váš zájem o vnuka a především, že kontakt s milující babičkou nebyl v důsledku rozvodu přerušen (což se často stává).


Co víme z vývojové psychologie tak podstatná část osobnosti člověka (někde se uvádí až 85%) je vytvořena do 6 let. Pokud vnuk do svých cca 5-6 let zažil bezpečné a milující prostředí je to velmi dobrý základ pro život. V tomto období se vytváří vnímání jeho sebehodnoty – jaký jsem člověk, mám se rád. Dobrá sebeúcta pak působí jako "imunitní štít osobnosti" (nebude dělat něco špatného).


V pozdějším věku cca 6-12 let se synům pomalu otevírá ten mužský svět a mužské vzory. Propojení s auty a zbraněmi může být v tomto věku o to více pro vnuka lákavé.


Nevíme dnes co v budoucnu bude dobře a co špatně. Co se dnes může jevit jako neužitečné se může za pár let projevit jako nezbytné. Každopádně vnuk je teď v období kdy se vytváří přesvědčení, zájem o spolupráci – děti rády pomáhají a naplňují si tak pocit užitečnosti, rády přebírají zodpovědnost za menší celky, probíhá sebezdokonalování se a roste sebevědomí.


Myslím, že pestrost modelů a přístupů je pro děti velmi užitečná. Nevěsta s novým partnerem nabízí vnukovi dnes modely přes zbraně, střílečky, spaní v tanku atd. Vy jako babička můžete poskytovat úplně jiný model a přístup (klidně i opačný), a především životní hodnoty, které se ze společnosti velmi vytrácí, a to je báječné. On sám si v pubertě začne volit svoji cestu. Tím, že mu budete věřit, že to zvládne mu dáte neskutečně moc pro život.


Moc vám i vašemu vnukovi fandím. Srdečně, Katka

Dospívající
Blbě sem to napsal, já se chci stěhovat do Prahy, ale nadále chci studovat v Liberci. Práci mám již zařízenou a s přítelkyni si vybíráme byt. Chci si založit živnost a pracovat ve své firmě v oboru social media marketing. Rad bych aby to pochopili, ale bohužel se již tak asi nestane. Určitě ale mě nemůžou držet násilně doma.
Marek
Katka Novotná je spoluzakladatelkou Akademie rodičovství. Lektorka a autorka...
Dobrý den Marku,

omlouvám se - sem to špatně pochopila. Nikdo vás nemůže někde držet násilím. Bude to však dřina zvládnout školu a dojiždění, práci a rozjet vlastní živnost. Vydržet a nepolevit při těžkých začátcích bude asi základ. Mít za sebou milující rodinu a její podporu by bylo fajn. Z praxe vím, že i věci, které se na začátku zdají být nemožné - se změnit dají a přeji vám, aby se tak stalo i s vašimi rodiči. Do začátku školy zbývá ještě pár měsíců - třeba se vám podaří nějaká win/win dohoda.

Držím palce, Katka
Děti terčem urážek/šikana
Dobrý den,
syn 8 let je ve třetí třídě, je velmi akční a hodně kamarádský, nemá problémy se bavit s malými, stejně starými, ale i staršími dětmi. Poslední dobou, ale chodí, že mu děti ve třídě říkají, že je hloupí, a některé děti jsou mezi nimi i děvčata, že mu smrdí z pusy. Kamarádi ubyli a většinou je sám, a to i ve družině. Do družiny chodí jen z toho důvodu, že má kroužky. Hloupí není, je chytrý, šikovný. Nevím, jestli v tom nemůže mít prsty třeba i třídní učitelka, nemá jí moc rád, je hodně přísná. Snažím se mu v tom pomoct, měla jsem jako dítě stejné problémy. Prosím, jak mu můžu pomoci? Mám to nějak konzultoval s učitelkou či výchovnou poradkyní?
Kristýna
Katka Novotná je spoluzakladatelkou Akademie rodičovství. Lektorka a autorka...

Dobrý den Kristýno,


děkuji za váš dotaz. Z vašeho dotazu mám dojem, že máte se synem velmi hezký otevřený vztah a že za vámi může přijít a svěřit se. To je báječný základ. 


Hranice, která odděluje zlobení a týrání, je velmi tenká. Za šikanu nepovažujeme škádlení nebo incident, který se odehrává jednorázově mezi stejně silnými jedinci, tzn. v situaci, v níž chybí nepoměr sil. Účelem chování nebylo druhého ponížit, ale udělat si legraci nebo projevit náklonnost.  V případě, že šlo o legraci tak se situace může za chvíli změnit a budou si dělat tuto legraci (ať se nám může zdát sebevíce pitomá a ošklivá) zase z někoho jiného.


Mé doporučení je promluvte si se synem (základem pro takový rozhovor je důvěra a tu vypadá, že máte). Zkuste zjistit vztahy ve třídě. Zmapujte okruh kamarádů, se kterými váš syn umí či neumí, chce či nechce vycházet. Otázky typu:

·        S kým rád chodíš ven?

·        S kým se ti dobře spolupracuje, když máš něco dělat ve dvojicích nebo ve skupině?

·        S kým budeš letos na pokoji, až pojedete na školu v přírodě? Proč?

·        Ptejte se i na jeho postavení ve třídě:

·        Co máš ve třídě na starost?

·        S čím umíš poradit nebo pomoci? Komu pomáháš?

·        O co spolužáci přijdou, když s nimi nepojedeš na školu v přírodě?


Otázky míří k poznání, jak syn nahlíží na svoji roli v kolektivu a jak si sám sebe cení. Z takových odpovědí, již lépe poznáte, co se děje ve třídě a jak nejlépe synovi pomoci. 


Pokud budete mít podezření na šikanu obraťte se na třídní učitelku. Promluvte si s ní o svých obavách, ptejte se na její názor na šikanu a nebojte se s ní spolupracovat. Je to Váš spojenec. Pokud by spolupráce nefungovala můžete se následně obrátit i na ředitele školy, protože – pedagogičtí pracovníci stejně jako ředitel školy nesou odpovědnost za chování žáků probíhající během výuky, ale i o přestávkách, jinak řečeno mají odpovědnost po celou dobu, kdy je žák svěřen jejich dočasnému dozoru (od vstupu do školy až po její opuštění, ale např. i při různých výletech, exkurzích apod.). Pokud je tedy šikana páchána v tomto období, pak je na místě odpovědnost příslušných pedagogických pracovníků za ní.


Doufám, že vše bude v pořádku a syn si zase bude užívat fajn dětství s kamarády ve škole, resp. družině. Pokud budete mít ještě další dotazy – jsem vám k dispozici.


Srdečně, Katka
Dospívající
Dobrý den, je mi 17 let a za pár měsícu ( 3 měsíce ) mi bude 18. Chci se hned v 18 letech stěhovat do Prahy, ale nadále budu studovat jinde. Ovšem rodič mi řekl, že mám narozeniny 2. a 1. se jde do školy. Pokud řekne, že školu dostuduju a zůstanu doma, tak prostě tam zůstanu ať se mi to líbí nebo ne, má právo mě takhle držet? Nebo se tomu mohu nějak vyvarovat, případně má to být jenom ,,zastrašení'' Děkuji za odpověď.
Marek
Katka Novotná je spoluzakladatelkou Akademie rodičovství. Lektorka a autorka...

Dobrý den Marku,


děkuji za váš dotaz. Když se to vezme tak do školy se jde letos až 4.9 v pondělí. Když budete chtít a máte to zařízeno tak můžete 4.9 nastoupit ve vámi vybrané škole v Praze.


Na druhou stranu to chápu tak, že jste již několik let studoval školu (asi vám nesedí?) a blížíte se do finále. Myslím, že snahou rodičů je, abyste měl alespoň něco vystudovaného, hotového (takové to lepší vrabec v hrsti, než holub na střeše). Chápu, že to je opatrné řešení, ale zkušenosti jsou takové, že je to praktické a užitečné.


Z vlastní zkušenosti vím, že je velmi náročné se o sebe starat – uživit se a zároveň chodit do školy. Když všichni spolužáci chodili pařit – já byla v práci.


Přemýšlím nad tím, co by se muselo změnit, abyste našli s vašima nějakou cestu k domluvě. Abyste vy i oni měli možnost se o celé situaci pobavit a najít řešení, kdy oni budou klidní (nyní mají strach), že budete mít aspoň něco vystudovaného a vy budete moci žít život, který vám bude více sedět.


Kdybyste to chtěl probrat – klidně mi napište – můžeme to spolu vymyslet.


Držím palce. Srdečně, Katka

Děti terčem urážek/šikana
Dobrý den,prosím o radu,jak poradit synovi v případě,že je terčem urážek od dětí kvůli své váze (tlusťochu atd.). Je mu 9 let,do 7 let byl hubené dítě,s přechodem na ZŠ se jeho váha začala zvyšovat,je hodně vysoký a dost zesílil. Upravili jsme jídelníček,cvičíme...jak mu pomoci s psychikou,než shodí přebytečná kila?Děkuji za odpověď.
Jana
Katka Novotná je spoluzakladatelkou Akademie rodičovství. Lektorka a autorka...

Dobrý den Jano, děkuji za váš dotaz. Velmi mě zaujalo jak komplexně o celé situaci přemýšlíte. Dovolím si tedy připojit i pár mých nápadů a myšlenek a věřím, že si s problémem pak snadněji poradíte.


První třída je pro děti opravdu náročná. Píšete, že se synova váha začala zvyšovat přechodem na ZŠ (nestalo se v té době ještě něco jiného?). Tloušťka obecně symbolizuje obranu vůči vnějšímu světu. Může znamenat potřebu ochrany před ublížením, podceňováním, kritikou, zneužitím a urážkami…atd. Pokud by tomu tak mohlo být, pak urážky od dětí jen podporují to, že je synovi ubližováno a s váhou můžete „bojovat“ docela dlouho.


Myslím, že synovi by pomohlo zvýšit jeho sebevědomí a sebeúctu. Posílit jeho vědomí, že je fajn kluk a že jej máte ráda/máte rádi a že situace zvládne řešit. Posilujte aktivity, při kterých se synovi daří (ať zažívá úspěch), předejte mu zodpovědnost za domácí práce, spolurozhodování v rodině (aby pocítil sebedůležitost). Oceňujte jej (vidím, slyším, líbí se mi, že…..) – vidím, žes vyskládal myčku…, všimla jsem si že ses učil slovíčka na zítra, jak to šlo…apod. Tím, že se bude vnitřně cítit „silný“ – bude si věřit přestane být terčem posměchů.


V případě, že by se již jednalo o šikanu je třeba situaci řešit s učitelem. Pokud je šikana doprovázena kyberšikanou, zkuste získat kopie zpráv, SMS nebo screenshoty stránek. Ze schůzky s třídním učitelem chtějte písemný zápis. Učitel je povinen vaše oznámení přijmout a ohlásit vedení školy, se kterým se domluví na dalším postupu. Pokud máte podezření na trestný čin, obraťte se na Policii ČR. Případně si na našich webových stránkách můžete stáhnout celý eBook na toto téma zdarma.


Určitě za syna neřešte jeho problém ve škole – mohl by se utvrdit více v tom, že je „slabý“, že situaci nezvládne a že i vy o něm takto přemýšlíte a musíte za něj jeho problémy řešit.  Nemluvte s agresorem/agresory.


Pokud od vás chce radu, nápad – přijde za vámi a říká mami potřebuji pomoc – co mám říct ve škole klukům, když… je to jiná situace než v předchozím případě. Tím, že si syn říká o pomoc projevuje velkou vnitřní sílu a snahu situaci řešit. Tady je naopak rada namístě. Obecně platí, že debaty s agresory nikam nevedou. Ideální je jasně a důrazně (sebejistě) říci klukům NE na jejich chování a nadále agresory ignorovat.


Pokud budete chtít ještě něco probrat jsem vám k dispozici. Mějte se krásně, přeji vám i celé vaší rodině hodně zdraví.

Srdečně, Katka

Vztahy v rodině
Jsem babička vnučky nyní je jí 17.Hodně jsem se jí věnovala a podporovala ,jak finančně tak v různých aktivitách,ale vždy jsem řekla i svůj názor .Nyní se ke mě přestala hezky chovat ,nechce ani moc komunikovat ani mi navštěvovat .Nevím co mám dělat ,jestli jí nechat a neozývat se taky,nebo i přes pohoršené reakce s ní navazovat komunikaci.Je mi to líto a nechci vztah s ní zhoršit. Děkuji za radu.
Žanet
Katka Novotná je spoluzakladatelkou Akademie rodičovství. Lektorka a autorka...

Dobrý den Žaneto, děkuji za váš dotaz.


V tomto případě bych doporučila popsat vnučce vaše pocity, říci jí, že ji máte ráda, ráda byste i nadále s ní trávila čas – svátky, nedělní obědy…ale že budete respektovat její jednání, i když je to pro vás těžké, a hlavně tomu nerozumíte. Sdělte jí, že vás zajímá změna, která se udála, zajímá vás ona její názory (které ráda vyslechnete) a že vy tady pro ni budete a může se kdykoliv ozvat.


Zkuste projevit váš zájem trávit s ní čas, ale nechte prostor, aby mohla přijít sama. Zachovávejte rodinné rituály, zvěte vnučku, ale do ničeho jí netlačte/nenahánějte jí.


Doufám, že se vztah brzy zlepší a přeji vám oběma vše dobré.

Srdečně, Katka

Agresivita dětí
Dobrý den! Ráda bych se poradila, jak postupovat v případě, kdy dítě (3 roky) přijde s pláčem, že mu jiné dítě / děti (o 1-2 roky starší) ublížilo/-ly (např. na hřišti nebo na návštěvě u jiné rodiny) - bouchly, shodily odněkud, odstrkovaly. Typická situace: Pojď si s námi hrát na to a to! A za chvíli dcera přiběhne s pláčem a zmatená, že ji děti někam "nalákaly" a pak ji odstrkovaly, až byly fyzicky hrubé... Jednak to nechápe, jednak jí vadí fyzická inzultace. Musím říct, že se v tom hrozně plácám, vůbec nevím, jak bych měla reagovat. Obvykle jen svoje dítě obejmu, přitulím, než se utiší. Což naštěstí rychle zabere. Když je cizí dítě nablízku, řeknu mu něco ve stylu: Jak by se líbilo Tobě, kdyby se někdo takhle choval k Tobě? Mají takové promluvy vůbec smysl? A jak radíte postupovat? Rodiče těch cizích dětí buď nic nevidí nebo dělají, že to nevidí. Také by mě zajímalo, jak radíte postupovat, když nějaké dítě bere opakovaně jinému děcku při hře jeho hračky. Předem díky za odpověď. Naďa - otázka upravena poradcem
Naďa
Katka Novotná je spoluzakladatelkou Akademie rodičovství. Lektorka a autorka...

Dobrý den Naďo,


děkuji za váš dotaz. Je velmi důležité, aby se děti – vaše dcera naučily takového situace řešit – samy. Dneska se to všechno zdá v pohodě a vy můžete zakročit a dítě na hřišti/návštěvě ochránit. Ale co bude dál – ve školce kde už nebudete nebo ve škole. Je velmi žádoucí v maximální míře podpořit dceru, aby si to s daným dítětem vyřešila sama. Tím jí v maximální míře podpoříte – předáte jí svoji víru, že to zvládne, že na vyřešení situace má. Posílíte tak i její sebeúctu.

V opačném případě dítěti říkáme svým chováním, že jej vnímáme jako slabé/nekompetentní situaci vyřešit a tím se podobné situace mohou množit.


Zkusím to příkladem: Dcera si jde hrát a za chvíli přiběhne zpět s pláčem. Vy ji obejmete, přitulíte a ona se za krátkou dobu uklidní. Potom bych doporučila spíše než snahu promlouvat k druhému dítěti obrátit pozornost na dceru například: „vidím, že by sis ráda hrála s ostatními dětmi a nelíbí se Ti, jak se k tobě chovají. Máš nějaký nápad, co s tím? Potřebuješ, abych Ti s tím pomohla?“. My dospěláci situaci vidíme z našeho pohledu a je důležité, abychom se zajímali, jak to prožívá dítě. Jinak to bude o naší potřebě situaci řešit, ale zcela opomeneme naše dítě.


Oceňujte dceru za pokusy situaci řešit…“slyšela jsem, že…. viděla jsem, že….“ . Cokoliv, čeho si všimnete lze takto popisně ocenit. Jednak tím opět posílíte její sebeúctu a jednak si bude čím dál jistější a jistější v nastavování svých hranic mezi vrstevníky.


Jsem si poměrně jistá a praxe v poradně i na kurzech Akademie rodičovství mi to stále potvrzuje – že je třeba, aby dítě vědělo – že hračky/jídlo/zmrzlina jsou jeho a nemusí se o ně dělit, když nechce. Stává se, že rodiče ve snaze nevychovat „hamouna“ nutí dítěti dělat věci, které jsou mu nepříjemné. Učíme děti, že druhý je důležitější než-li já sám. Pokud dcera bude vědět, že se nemusí dělit o věci a má se o ně starat pak již pro ni bude snazší říci jinému dítěti – „ne neber mi to“ (nebude se v ní prát musíš půjčit x nechci, aby si to bral). V tomto případě bych dceři nabídla možnost – „nemusíš půjčovat jiným dětem hračky, když nechceš. Pokud ti ostatní děti berou hračky – řekni jim – „neber mi to prosím“.  Na druhou stranu pokud děti se o věci nemusí dělit – většinou se o věci dělí rády – ale to rozhodnutí je na nich.


Ve třech letech děti zažívají vědomý pocit s potřebou něco vlastnit. Proto je důležité jim to umožnit. A zároveň první zkušenosti se o sebe postarat, když jim je bere druhý. A každý takový pokus, pokud u toho budete ocenit.


Přeji vám i celé vaší rodině vše dobré – a hlavně hodně zdraví. Pokud mi napíšete, jaké změny jste zaznamenala budu moc ráda.


Srdečně, Katka

 

Vyživovací povinnost
Dobrý den, chtěl bych se zeptat, jestli jsou rodiče povinni platit výživné dceři, která je v půlce studia na VŠ a bude chtít jít bydlet do podnájmu s přítelem. V případě že ano a rodiče odmítnou, musí se žádat formou soudu?
Děkuji za odpověď
David
David
Katka Novotná je spoluzakladatelkou Akademie rodičovství. Lektorka a autorka...

Dobrý den Davide,


dovolte mi na úvod upozornit, že nejsem právník - ale dle mých znalostí NOZ jste jako rodiče povinni platit výživné dceři, pokud pokračuje v přípravě na své budoucí povolání, (§ 859 zák. č. 89/2012 Sb., Občanský zákoník). Soustavnou přípravou na budoucí povolání se většinou rozumí studium na vysoké škole prezenční formou. Nastává ale trochu jiná situace, pokud by dcera studovala vysokou školu dálkově. To znamená, že dítě škole věnuje převážně víkendy a má se za to, že mu nic nebrání najít si práci, kterou může vykonávat během týdne. Nevím, jak to má dcera.


Rozsah vyživovací povinnosti se odvíjí především od životní úrovně (majetkových poměrů) rodičů, jejich schopností a možností, s ohledem na tzv. odůvodněné potřeby dítěte.


Uplatňuje se zde zásada, že životní úroveň dítěte má být zásadně shodná s životní úrovní rodičů. Z toho vyplývá, že podle životního standardu rodiny bude soud měřit odůvodněné potřeby dítěte (§915 NOZ). Náklady na studium jsou považovány za odůvodněné potřeby dítěte (§ 913 odst. 1 NOZ) a mohou zahrnovat i výdaje na kolej nebo pronájem bytu, také náklady na dopravu do místa bydliště, studijní materiály apod.


Pokud budete chtít změnu – musí jí stanovit soud, samozřejmě s přihlédnutím ke všem okolnostem a individuálním znakům případu. V tomto případě se již budete muset obrátit a právníky.


Srdečně, Katka

Sourozenecké vztahy
Takže je to s ním docela těžké a holka toho kolikrát zneužívá. Nevím, jak na ní. Zkusila jsem už vešny dostupné metody, které jsem si kde přečetla, ale nepomáhá nic. Na druhou stranu k sobě máme dobrý vztah, má ve mě důvěru, nebojí se mi cokoliv říct atd. Ví, že jí vždycky poradím a když řekne pravdu, ať je jakákoliv tak to vyřešíme. Lež nepromíjím, vědí to, přesto někdy zalžou. Pokud je to "nevinná lež", tak to nehrotím, ale pokud je to lež typu, že to má dopad i na někoho jiného, tak je výprask. Na zadek dostanou tak 2 - 3 x do roka. Jinak se vše snažím spíš řešit domlouvou, ale bohužel i občas řvaním. Prosím poraďte, jak na ní, aby nebyla je svému bratrovi tak zlá. Není to pravidlem, má ho ráda, ale občas je to s ní k nevydržení. Je panovačná i ke svým spolužákům.
Moc děkuji - otázka upravena poradcem
Hanka S.
Katka Novotná je spoluzakladatelkou Akademie rodičovství. Lektorka a autorka...

Dobrý den Hanko,


děkuji za váš dotaz a otevřenost. Líbí se mi, jak celou situaci popisujete – váš nadhled. Většinu práce jste již udělala, já jen ten pohled shora trochu rozšířím.


Souhlasím s vámi, že stín naší výchovy se překračuje jen velmi těžko a najít nové funkční způsoby nastavování hranic, když nechceme děti fyzicky trestat je fakt náročné. Vlastně to byla jedna z myšlenek, proč vznikla Akademie – pokud rodiče chtějí změnit výchovné vzorce – tak aby měli kde se to naučit. Zároveň chceme, aby naše děti měly mezi sebou hezký vztah a byly si oporou. Máme o ně strach a snažíme se ze všech sil to zvládnout.


Vaše dcera dělá to samé jako vy. Občas se prostě k bráchovi nechová jako jeho sestra, ale jako jeho matka. A když jej vychovává, vychovává jej stejně jako to děláte vy. Děti se takto – modelem, velmi přirozeně učí. Příklad – když křičíme kvůli špinavému tričku (hodně energie) a pak jej jdeme vyprat a vysvětlujeme, jak se to vypere. Děti se především učí tomu "křiku" (uvádí se až 80%) jak se odstraní flek z trička již není, tak podstatné (20%).


Dostupné metody jsou kosmetické úpravy, které chvíli vydrží, ale pak se vše vrátí do starých kolejí. Je to jako když si vezmete prášek proti bolesti hlavy, ale neodstraníte příčinu bolesti, takže za pár dní vás zase může bolet hlava. Co zafunguje 100% je změna vašeho přístupu.


Vztah mezi sourozenci – nechte na nich a nevstupujte jim do něj. Důsledně. Nedělejte jim rozhodčího/soudce či mediátora při hádkách (výjimku tvoří ohrožení života, úrazy a podobná bezpečnostní rizika). Potřebujeme naučit děti si problémy řešit a přijímat za ně zodpovědnost. Ne čekat na příležitost hodit to na druhé či zlepšovat argumentaci – kdo za co může. Ne čekat na to, že autorita to stejně nějak rozhodne.


Příklad: přijdete do pokoje a vidíte, že je rozstříhaná deka. "Vidím, že je rozstříhaná deka. Tato deka byla určena na přikrývání nikoliv na hraní/výtvarku/trénování práce s nůžkami. Deku potřebujeme – co s tím uděláte?" pokud děti s návrhy nepřichází můžete nabídnout "můžete koupit novou deku z vlastních peněz, můžete jí zašít… - prosím domluvte se, jak to napravíte a dejte mi vědět". Pokud se sami domluví, že koupí novou – v pohodě. Pokud přijde jedno dítě, že on/ona deku rozstříhal a že ji uhradí – v pohodě. Pokud vás budou chtít informovat, kdo za co může a kolik má zaplatit a jinak zatahovat do řešení – jenom již trvejte na svém (důsledně a laskavě) – "prosím vyřešte si to spolu – já to neumím/nechci/nemůžu rozhodnout. Pokud dojde k tomu, že se nějaké věci poškodí – je třeba hledat nápravu a řešení – já vám pak můžu poradit, jak se deka zašívá – rozhodnete-li se tak, můžu s vámi zajít do obchodu…atd…".


To je totiž model, který chceme, aby se děti naučily – lidé dělají chyby, ale je třeba se k tomu postavit čelem – tedy přijmout za průšvih zodpovědnost a hledat řešení, nápravu či nechat na děti dopadnout přirozené důsledky toho co se stalo. S každým dalším zvládnutým průšvihem se dětem posílí sebevědomí.


Budu ráda, když mi dáte vědět za měsíc - jaké pozitivní změny pozorujete ve vztahu vašich dětí.

Srdečně, Katka

Sourozenecké vztahy
Dobrý den, mám dceru 10,5 roku a syna 9 let. Dcera je na něj někdy hodná, pomáhá mu, ale většinu času je na něj hodně zlá, dělá mu naschvály, on jí to potom oplatí třeba tak, že jí bouchne (naschvály tytu, že dokola dělá nějaký zvuk atd.) To bych brala ještě jako dětské škádlení. Horší je, že když něco provedou a já se ptám, kdo to udělal, tak dělá všechno možný proto, aby to odnesl syn. Vymýšlí si příběhy jak zrovna roztříhal deku, apod. Jenom aby ona byla za tu dobrou. Také na svého bratra stále řve, nedávno třeba kvůli tomu, že měl na triku flek. To řvaní bohužel chápu. Já než bych je uhodila, tak je zadši seřvu. Na druhou stranu s nimi hned potom v klidu mluvím a snažím se zjistit, co se s nimi děje. Ale nervy mi občas prostě bouchnou. Syn je sociálně velmi, velmi nezralý (narodil se ve 30 tt). To se projevuje např. že když se ho na něco zeptám, tak naprosto nevím proč (toto bdobí vůbec neměl),např. proč si myslí, že by se měl ráno převléknout z pyžama. 1 část
Hanka S.
Katka Novotná je spoluzakladatelkou Akademie rodičovství. Lektorka a autorka...
Dobrý den Hanko,
děkuji za váš dotaz. Odpověď najdete v druhé části vašeho dotazu.
Dospívající
Dobrý den,
prosím Vás o radu, mezi mnou a mou mamkou se poslední dobu nepochopíme. Chtěla jsem se vás zeptat na to jestli bych mohla být u přítele, když mi je 16 let. Školu jsem ukončila. Chtěla jsem se vás zeptat jestli by to bylo možné. Děkuji
Eliška
Katka Novotná je spoluzakladatelkou Akademie rodičovství. Lektorka a autorka...

Dobrý den Eliško,


chápu to tak, že byste potřebovala od mamky více důvěry, nezávislosti a porozumění – protože byste si chtěla dělat mnoho věcí po svém. Možná máte i jiné představy, jak se starat o domácnost a jak trávit volný čas než vaše maminka. Asi se liší vaše představy o budoucnosti – máte ještě studovat či ne, co je v životě to důležité, a to může vést k pocitu nepochopení/nedorozumění nebo i hádek.


Přemýšlím nad tím, jak to máte vše vymyšlené – chcete rodinu? Pokud ano kdy? Chcete ještě studovat? Nebo již plánujete jít do práce? Z čeho budete platit nájem a co bude, kdyby došlo ve vztahu s vaším přítelem k nějakým změnám (rozešli jste se…)?


Podle § 30 zákona č.89/2012 Sb, občanského zákoníku, v platném znění, se plně svéprávným člověk stává zletilostí. Zletilosti se zpravidla nabývá dovršením osmnáctého roku věku. V tomto případě se můžete odstěhovat i bez souhlasu rodičů. Takže standardně za vás do 18 let má mamka rodičovskou odpovědnost.


Nabízí se možnost se s mamkou domluvit – pak by to šlo. Co by chtěla ona a co vy a najít vyhovující řešení pro obě strany. Nemyslím kompromis, ale něco, v čem vám oběma bude fajn na principu výhra/výhra.


Kdybyste s tou domluvou chtěla pomoci – klidně napište a můžeme se spolu na rozhovor s mámou připravit.


Srdečně, Katka

 

Vztah s dětmi
Dobrý den,
prosím Vás o radu, jak na dceru a její vztekání..
Dcera 3 roky nám dělá scény při oblékání. Konkrétně se vzteká když si má obléknout 2.vrstvu oblečení. Pokaždé mi odpovídá stejně, nechci mikinu, nechci bundu, vadí mi( kroutí se, škrábe se)...to samé dělá při usednutí do sedačky v autě, nechci zapnout, mám to utažené..vzteká se řve až se celá svlékne, nebo se vyvlékne z pásu sedačky.
Chodí od října do školky na kterou si dlouho zvykala..každá změna je pro ní hodně obtížná.
Ve školce nemá s oblékáním problém, dělá to v podstatě jen mě a manželovi. Můžete mi poradit jak na ní? Už si nevíme rady.. Zkoušeli jsme metodu pevného obětí - to fungovalo jen chvíli. Většinou to dopadne tak, že jí odnesu řvoucí do auta a když se ve školce vysvleče je klid!!
Předem děkuji za odpověď
Simona
Katka Novotná je spoluzakladatelkou Akademie rodičovství. Lektorka a autorka...

Dobrý den Simono,


moc vám děkuji a váš dotaz.


Přemýšlím nad tím, co vám dcera svým způsobem komunikace = vztekání chce sdělit, jakou potřebu řeší – to je hlavní. Vzteká se při oblékání druhé vrstvy i o víkendech, kdy nejde do školky? Vzteká se při poutání do sedačky vždy nebo v konkrétních situacích/dnech kdy jde do školky. Pokud jen v souvislosti se školkou tak možná je to způsob, jak vám sdělit, že nechce do školky. Pak lze pracovat s tématem – co jí ve školce baví na co se těší a o tom si s ní ráno povídat před či při oblékání a co bude ve třídě dělat – hrát si s kuchyňkou nebo panenkami? Další možností je, že dcera zrcadlí váš nebo manželův postoj. Jak to máte vy nebo manžel se změnami – máte je rádi, nebo jsou pro vás obtížné?


Věřím, že jste již vyzkoušeli nějaké možnosti – tak zkusím připojit pár mých tipů co by mohlo zafungovat, abyste si mohli vybrat/kombinovat. Všechny tyto možnosti jsou operativního charakteru. Z toho strategičtějšího hlediska – mohu-li to tak říci je klíčové, co píši v úvodu, a to je potřeba, kterou dcera řeší – jde o školku (to je můj soukromý tip), nebo změny, nebo potřebu věci si rozhodnout sama … Pokud naplníte tuto potřebu dcery, pak se přestane vztekat sama. (Je to jako když vás bolí hlava – můžete si vzít prášek nebo zkoumat z čeho vás ta hlava bolí…možná to chvíli potrvá, ale stojí to za to.)


Co většinou zafunguje:

1.       Oblékání nechat na dceři – ať si sama připraví oblečení třeba večer a ať si to druhý den oblékne sama. Vy jí řeknete „miláčku, potřebuji, aby sis oblékla toto oblečení a přišla za mnou do předsíně než dohraje písnička….XY“

2.       Dávat dceři při oblékání na výběr – „vezmeš si mikinu s králíčkem nebo svetr se srdíčky?“

3.       Zeptat se dcery v té chvíli – když se začne vztekat – klidným hlasem „Co by ti pomohlo, aby sis oblékla mikinu/bundu)?“ Co potřebuješ?

4.       Stejně tak můžete jasně popisovat co potřebujete vy: „Miláčku, já potřebuji, aby sis oblékla i mikinku, protože je venku chladno a nechci abys byla nemocná“… pak lze propojit s výběrem či jakoukoliv další možností.

5.       Bude vám nahrávat i roční období – tak by šlo nechat jí obléci co chce ona (najít něco co si jako druhou vrstvu na sebe obleče) a cestu do auta přechodně vyřešit dekou/vaší bundou/tátovým svetrem – jako symboly bezpečí. Její mikinu vezmete do tašky a necháte ve školce.

6.       Co se týká autosedačky – tak tady z hlediska bezpečnosti nelze vymýšlet žádné jiné varianty než-li jezdit MHD. Na druhou stranu bezpečnost patří k základním pravidlům, které se musí děti naučit respektovat – není prostor pro diskusi. Tady se nabízí jasně a klidně vysvětlit proč musí mít dcera pás, stejně jako vy či další lidé v autě.

 

Věřím, že jste získala pár nápadů a inspirací, jak situaci řešit. Já bud moc ráda, když mi dáte vědět, jak to dopadlo. Když budete chtít cokoliv dalšího probrat vy nebo váš manžel – jsem k dispozici tady v poradně, nebo jste-li pražská mohu nabídnout konzultaci zdarma či přímo kurzy Akademie rodičovství.


Srdečně, Katka

Vztah s dětmi
Hezky den,

syn, prostredni ze 3 deti, skoro 4 r., v posledni dobe nechce chodit do skolky a dela hrozne sceny. Zatim moc nemluvi, ma opozdeny vyvoj reci, takze vime jen malo, ze pravdepodobne mu vadi deti a s nekterymi, obzvlast s jednim problematickym chlapcem, se porad pere. Podle ucitelek ve skolce je to ale v norme a o zadne sikane nevi. Jinak pry po vychovne strance je syn v pohode. Pani ucitelka je ze stare skoly a tvrdi mi, ze to chce pevnou ruku a ze se to bude udajne jen zhorsovat. Ale i kdyz se snazime syna pozitivne motivovat, po par dnech prijde opet krize a sotva zahledne rano v satne jine dite, zablokuje se, a vubec se mi ho nepodari ani vyslect z obleceni. Uz jsem zoufala a nevim, jak to resit. Jestli ho nechat byt a netlacit na pilu. Nebo jestli zvolit "pevnou ruku", coz jsme zkusili - pani ucitelka mi ho odebrala nasilim, on jecel na celou skolku, bouchal pani ucitelku a nasledne me dobehl v papucich pred skolkou. Dekuji za odpoved. - otázka upravena poradcem
Pavla
Katka Novotná je spoluzakladatelkou Akademie rodičovství. Lektorka a autorka...

Dobrý den Pavlo,


velice děkuji za váš dotaz. Vždy se snažím na dotazy tady v poradně odpovídat, ale ve vašem případě mám tolik otázek, že vás moc prosím o bližší informace, abych se mohla lépe zorientovat. Na závěr přidávám pár nápadů...uvidíte.


Píšete, že v poslední době nechce chodit do školky – předpokládám, že do školy chodí od září a do té doby se do školky těšil? Došlo k nějaké změně?


Jak se chová syn v kolektivu děti – třeba na hřišti, nebo na kroužku apod. Hraje si s dětmi? Zapojuje se? Domluví se s cizími dětmi? A jak se chová k sourozencům – hraje si s nimi?


Jaké jsou příčiny opožděného vývoje řeči syna? Má sluchovou vadu, vadu zraku, poruchu intelektu, vady mluvidel – rozštěpy, poruchy centrální nervové soustavy? Nebo se jedná o opožděný vývoj řeči prostý – tedy syn velmi dobře rozumí řeči, má rozvinutou motoriku a hry a pracujete s logopedem?


Nevím, co je "pevná ruka", ale mě osobně moc násilí jako takové nevyhovuje, navíc narušuje vztahy. Především do věku 6 let, které je klíčové pro vytváření sebeúcty a sebepojení a tvoří základní kameny celého života.


Pokud vám syn rozumí – lze udělat rituální obrázky. Namalovat se synem sled událostí na kartičky a můžete každé ráno postupovat podle nich (lze udělat fotografie, jak se převléká, čistí si zuby, snídá…jde do školky, převléká se v šatně…jak vám to bude vyhovovat).


Někdy dítě ještě na školku není připravené – stačí nechat jej pár měsíců půl roku doma déle a pak již vše probíhá v pohodě.

Okolo 4 až 4,5 roku děti obvykle nechtějí do školky, mají strach apod. Mohlo by pomoci si povídat se synem co bude, až přijde do školky. "jakmile přijdeš do třídy, s čím si chceš hrát? …nebo mu nabízet…jakmile přijdeš do třídy budeš si hrát s legem nebo autíčky na koberci vzadu v herničce – být co nejvíce konkrétní a zvědomit mu představu co bude, až vy odejdete a on bude ve třídě.)


Věnujte velkou pozornost detailům a tomu co se synovi daří a oceňujte jej – upřímně, ale často – nejde v tomto ohledu přesytit/rozmazlit dítě…takže i 2x-3x denně

"všimla jsem si, že ses sám oblékl…

"vidím, že….

"slyším, že….

"líbí se mi, jak jsi….


Doufám, že máte pár nápadů jak situaci řešit. Pokud budete chtít více probrat prosím pošlete mi více informací. Věřím, že to se synem zvládnete a přeji vše dobré, hlavně hodně zdraví.


Srdečně, Katka

Vztahy v rodině
Dobrý den,
s manželem vychováváme dvě děti, chlapec 6 let, dcera 3. Problém je v tom, že manžel jaksi netráví moc času s našimi dětmi. Vždy si najde důvod, aby raději seděl na ipadu, koukal na TV, jde si zaběhat. Když se pak dětem někdy věnuje, tak po nich řve, peskuje je a je netrpělivý, celkově je to docela nesnesitelné. Až si říkám, zda není lepší, že si jich nevšímá. Děti se tisknou ke mě, nebo chlapec brečí. Rodinné výlety probíhají podobně. Není to pohoda. Co byste mi, prosím, poradila. Mé domluvy funguji, jen krátce. Bojím se o vývoj dětí. Předem děkuji, R
Radka
Katka Novotná je spoluzakladatelkou Akademie rodičovství. Lektorka a autorka...

Dobrý den Radko,


pravděpodobně jsou vaše očekávání na společně strávený čas jako rodina rozdílné. Pokud je manžel aspoň trochu komunikativní, zeptejte se ho. Jak by chtěl žít ve společné rodině, jaké jsou jeho představy, co se mu líbí, co dělá s dětmi rád. Možná cítí tlak, že se po něm něco chce - že musí, vždyť všude jsou billboardy s fotkami šťastných rodinek, a Váš manžel třeba jenom neví jak na to. Nebo se mu opravdu nechce, děti ho zatěžují, a tak se raději odpojí. Nabídněte mu i variantu, že se na nějaký čas může odpojit a postarejte se o děti sama. Děti jsou ještě ve věku, kdy je máma milujícím bezpečím. Než-li pro všechny napjatá atmosféra, tak se raději rozdělte. Možná později, když to nebude manžel "muset", tak se k vám opět připojí. Nepíšete, zda manžel zastává v rodině roli živitele, zda nemá náročnou práci a vás vidí především v roli matky, která se o děti postará. I to je důležité v pohledu na vaši rodinu vnímat.


Také přemýšlím nad tím, jaký má on prostor vůči dětem. Jestli s nimi dělá „mužské“ věci, jezdí s nimi na výlety sám/či jakýkoliv jinak strávený čas. A jak tyto akce probíhají – je to stejná nepohoda? Jestli si umí představit, co by s dětmi chtěl dělat a jaká má na ně očekávání. Jak se vlastně v roli otce cítí, a umí si s dětmi poradit a jak by si to představoval on – co by mu pomohlo? Jaké vzorce výchovy převzal od svého otce a jaké nyní nabízí svým dětem. V tomto případě mohu nabídnou jemu nebo vám oběma kurzy Akademie rodičovství, nebo individuální poradnu.


Děti se učí modelem a vytváří si samostatně vztahy a komunikaci k vám, k manželovi i k sobě navzájem (sourozenecké vztahy). Oba dva nabízíte jiné přístupy, modely a děti mají na výběr, který z nich je více osloví. Svět je pestrý, a i ve školce/škole či později v životě se děti budou potkávat s různými přístupy/jednáním. Je fajn s nimi umět pracovat a naučit děti postarat se o sebe tak, abych byl v pohodě.


Srdečně, Katka

Sešívané rodiny
Dobrý den, paní Kateřino, ještě jednou Andrea, díky za Vaši odpověď, a jen upřesňuji. S partnerem jsme se poznali, když už byl rozvedený. Rozvedla se s ním jeho žena, on rodinu zachraňoval do poslední chvíle, říkali mi to jeho přátelé. Jeho syn rozvodem vůbec netrpí, partner si ho kolikrát chce vzít i mimo určené dny, ale kluk dává přednost babičce, protože mu dovolí úplně vše včetně hraní her do dvou do rána. Právě naopak, partner ho až moc rozmazluje, dítě nemá žádné mantinely. Jeho dítě mám ráda, učím se s ním, což jeho matka nedělá, ale nechci, aby moje děti svedl ke hrám. Jeho matka byla a je na antidepresivech roky, není to následek rozvodu. Navíc, když řeknu, že jeho syn bude mít v budoucnu problémy (už teď má, ve škole, např. chorobně si vymýšlí) bere to jako útok. Já si jinak s partnerem velmi rozumím, jsem s ním opravdu šťastná, a cítím, že mě má i on velmi rád, ale bojím se hádek kvůli jeho synovi...
Andrea
Katka Novotná je spoluzakladatelkou Akademie rodičovství. Lektorka a autorka...

Dobrý den Andreo,


děkuji za upřesnění. Zkusím navázat. Přemýšlím nad tím, proč jej partner rozmazluje. Rodiče děti rozmazlují jako protiklad výchovy, kterou jsme zažili (mě vychovávali přísně, já to budu dělat jinak), nebo proto, že cítí vinu. Atˇ tak či tak jen málo z těchto rodičů si již uvědomuje, že rozmazlování je formou deprivace. Okrádá děti o možnosti si osvojit dovednosti, které bude v životě nutně potřebovat. Rozmazlené děti jsou handicapované, protože samy sebe nepovažují za dost dobré a schopné zaujmout své místo jako rovnocenný člen společnosti. Staví se do opozice proti svému pocitu závislosti, ale zároveň považují za své právo, aby jim ostatní sloužili. Tyto děti se zlobí, nebo dokonce trestají ty, kdo nevycházejí vstříc jejich požadavkům. Důvodem, proč roste malý tyran je, že dítě neumí respektovat sám sebe (nezískal tento model od rodiče). Nejde to změnit jinak, než že rodiče přestanou dělat věci místo dítěte a ustupovat mu do nerozumných mezí.


Velmi bych vám doporučila si vyjasnit s partnerem jeho očekávání na váš přístup k jeho synovi. Jak se k němu máte vztahovat. Kdo je za co zodpovědný a o čem chce s vámi diskutovat a o čem již ne. A toto plně respektovat. Možná by partnerovi pomohlo si o všem promluvit s odborníkem.


A co se týká vašich dětí.  Posilujte jejich sebeúctu/sebehodnotu a učte je rozhodovat se v těžkých situacích, přebírat za svá rozhodnutí zodpovědnost.  Uzavírejte s nimi dohody včetně bezpečného chybování, pevně a laskavě nastavujte hranice. Propojujte jejich rozhodování s jinými situacemi a okolnostmi. Dneska je to hra od syna partnera, zítra to může být cigareta od ……a za pár let……To že jim bude v životě nabízeno od kámošů, spolužáků „něco lákavého a nebezpečného“ se může stát a stává se to velmi často. Pak budou moci využít svých schopností a říci – ne nechci.


Věřím, že když si téma „partnerova syna“ s partnerem vyjasníte – máte se ním učit nebo ne, máte přinášet vaše názory a postřehy nebo ne – viz výše a toto respektovat vaší situaci to pomůže. Možná se časem změní okolnosti a pak tyto dohody budete měnit.


Srdečně, Katka

 

Sourozenecké vztahy
Dobrý den, mám čtyřletá dvojčata - holčičky, posledních pár měsíců mám problém s mladší z nich, snaží se na sebe strhávat pozornost, až tak, že když její sestra upadne a praští se, tak se na mě sápe, i přestože se jí nic nestalo, že se taky bouchla, závidí jí i když je nemocná, snažím se jí to vysvětlovat, ale marně. V poslední době dost zlobí a je na sestru zlá, jenže když nějak zasáhnu, ta druhá pláče, zastává se jí a s pláčem mi říká, ať jsem na ní hodná nebo když jí něco provede, tak že jí to vlastně ani nebolelo a podobně, stále jí ustupuje, nevím, co s tím, aby jedna nebyla ustupující otloukánek a druhá malý uzurpátor. Děkuji
Iveta
Katka Novotná je spoluzakladatelkou Akademie rodičovství. Lektorka a autorka...

Dobrý den Iveto,


děkuji za váš dotaz a důvěru. Vzhledem k tomu, že neznám vás, vaši rodinu a všechny okolnosti je pro mě obtížné nabídnou jeden pohled. Dovolím si tedy pár nápadů, námětů a věřím, že některý z nich vám pomůže.


Téma sourozeneckých vztahů je na kurzech Akademie rodičovství velmi časté a nejvíce účastníky překvapí, jak je to v každé rodině jiné – i když se jedná o dvojčata, dva kluky či kluka a holku v podobném věku. Když si o tom s rodiči povídáme začínáme otázkou – jak si představujete vztah vašich dětí? Co je pro vás klíčové? A do jaké míry si vztah mohou řídit děti samy a do jaké je ovlivňován vstupy rodičů (neperte se, půjč mu to, rozděl se, postarej se, pomož mu, hrajte si spolu, nestrkejte se…atd). Jak jsem si přečetla vás dotaz, tak mě napadlo – a jak to má Iveta.  Jak moc u holek rozlišujete, která je mladší a která je starší. Možná se ta mladší opravdu cítí v jiném postavení a chce se vyrovnat. Starší se dle popisu chová dospěleji (zastává se sestry).


Myslím, že holky jsou již dost staré na to, abyste si s nimi o celé situaci promluvila. Ptejte se jich, co od vás chtějí. Ptejte se „mladší“ co potřebuje. Zlobení je znak bezradnosti dítěte. Signalizuje, že dítěti chybí pocit sounáležitosti s rodinou, cítí se neschopné a opuštěné. Ptejte se „starší“ jak rozumí svému chování, když vy zasáhnete a ona začne plakat (zastávat se sestry, chránit jí). Občas, když rodiče často dětem říkají – Měla bys být na sestru opatrná je mladší, Měla bys…jsi starší, tak potom starší sestry ochraňují ty mladší – ale netuším, zda-li je to i váš případ. Pokud by byl – zkuste vynechat ze slovníku: Měla by ses chovat tak a tak, protože jsi starší…..


Také pomáhá, když rodič přestane vstupovat do vztahu svých dětí – situace se může sama uklidnit, když se vy upozadíte. Přistupovat k jejich vztahu s vírou, že holky ví, co potřebují a dělají pro sebe to nejlepší. Učí se, zkouší a trénují pro dospělý život v bezpečném prostředí. Dneska to může vypadat tak, že jedna bude „otloukan“ a druhá „agresor“, ale za pár týdnů/měsíců si to holky prohodí a vyzkouší si i jinou roli.


Další možností je proaktivně nabízet pozornost oběma sestrám.


Děti se potřebují naučit přijímat porážky a překonávat je. Zatímco zraněné koleno se zahojí, zraněná odvaha zůstává handicapem na celý život. Věřím, že vaše holčičky si to mezi sebou vykomunikují a vy jim můžete nabídnout podporu a pomoc, když nebudou vědět kudy kam. „Holky je to na vás, já vás mám moc ráda obě, když budete potřebovat moji pomoc, jsem tady pro vás“.


Budu ráda, když mi napíšete, jak se vám za čas daří.


Srdečně, Katka

Pláč, strach a jiné úzkosti
Dobrý den, od narození jsem byla s dcerou sama, nyní jí je 2,5 roku. Půl roku žiji s novým přítelem, který má 10-ti letou dceru ve střídavé péči, holky jsou spolu v pohodě. Má dcera na přítele žárlí a dělá mu naschvály. Někdy, když jí vezme do náruče začne se šíleně vztekat (ječí a dokáže i zvracet), křičí, že se ho bojí a že ho nemá ráda, jindy ale k němu sama přijde obejme ho, dá mu pusu a řekne, že ho ráda má. Když je v práci stále se ptá kde je... Přítel to s malými dětmi moc neumí a když se vzteká a říká mu, že ho nemá ráda, tak je naštvaný, ale z jeho strany se situace po mém vysvětlování lepší a snaží se být trpělivý. Občas jí jde uspat přes její prvotní vzdor kdy chce mámu, pak jí ale čte pohádku a na mě už si nevzpomene a v klidu usne... Jak se máme zachovat v situaci, kdy se vzteká? A jak jí vysvětlit, že o mě nepřijde, že se musí o mě podělit a že je normální žít jako rodina?
Iva
Katka Novotná je spoluzakladatelkou Akademie rodičovství. Lektorka a autorka...

Dobrý den Ivo,


moc se mi líbí, jak píšete, že po vašem vysvětlování se přítel snaží být trpělivý. Je to pro něj náročná situace. Také mě velmi zaujala vaše schopnost situaci popsat a jak hledáte řešení.


Vaše dcera je ve věku osamostatňování se. V tomto věku ještě dítě nechápe význam minulosti ani budoucnosti, existuje jen přítomnost a místa kde je. Tak složitých konstrukcí jako dělat naschvály (promyšlené) zatím ještě není schopna, stejně jako promyšleně není schopna lhát apod. V tomto věku děti reagují na aktuální situaci v přítomnosti.


Co by mohlo pomoci je popisovat její chování, když se vzteká. Mluvit s ní. Když jste zrovna v té situaci vy i přítel a dcera začne křičet, můžete přijít vy k nim a popisovat co vidíte: slyším, že křičíš, asi se ti něco nelíbí, asi máš z něčeho strach? Myslím, že je důležité, že se může vztekat – ve smyslu může vyjadřovat své emoce. Může si tu situaci prožít. Takže bych jí to určitě nezakazovala. Chcete jí vlastně říci – je v pořádku, když vyjadřuješ své emoce, my tě máme rádi a nijak tě za to nekritizujeme/netrestáme/nenálepkujeme… co by ti ještě pomohlo situaci zvládnout?


Myslím, že jí nevysvětlíte slovy, že o vás nepřijde, ale můžete jí v maximální míře oba nabízet bezpečí a naplňovat pocity jistoty – projevovat zájem, oceňovat, dávejte jí na výběr, umožněte jí spolurozhodovat (chceš, aby ti četl pohádku přítel nebo já?), buďte citliví na příležitosti, kdy dcera může říci svůj názor – to vše by mohlo pomoci situaci zklidnit. Můžete jí sdělit vaše potřeby a pocity. Jinými slovy zvyšujte její sebeúctu – pokud byste chtěli toto téma více prozkoumat můžete navštívit kurzy Akademie rodičovství.


Ještě mě napadla myšlenka – Jak přemýšlíte o vztahu vaší dcery a přítele vy? Nemáte tam nějaké pochybnosti, nejasnosti, které by dcera zrcadlila? Jaké jsou vaše ambice – někdy vysoká očekávání (i když nevyslovená) mohou působit na děti tlak. Z čeho usuzujete, že to přítel s malými dětmi moc neumí? Co by měl umět, abyste naopak řekla, že to s malými dětmi umí. Nabízím experiment – berte přítele tak, že to s malými dětmi velmi dobře umí. Co se změní?


Také si umím představit, že když se situace delší dobu opakuje, tak u vás i přítele vznikají očekávání. Tak co dneska – bude to OK nebo se bude vztekat? Ať se nevzteká…ať je v pohodě ….takže jsou všichni tak trochu napnutí a to napětí dcera cítí a začne křičet (občas tomu tak není a dcera napětí necítí a je v pohodě)…V tomto případě by pomohlo změnit očekávání. Není přítel ve své roli nejistý a dcera z něj tuto nejistotu/nervozitu necítí? Třeba si také myslí, že to s malými dětmi neumí – tak je trochu nesvůj a dcera na to reaguje. Čím více vy budete v pohodě a jisti si svojí rolí tím klidnější bude dcera.


Počítejte s tím, že celá situace bude vyžadovat hodně času a trpělivosti a pevné a jasné hranice vás obou.  A vaši důslednost při jejich dodržování – tím dceři poskytnete jistotu, kterou potřebuje.


Přeji vám všem hodně zdraví.

Srdečně, Katka

 

Sešívané rodiny
Dobrý den, paní Kateřino, s partnerem budeme dva roky, rozhodli jsme se o prázdninách sestěhovat k sobě, resp. já s mými třemi dětmi k němu. On má syna 10 let v péči matky, vídá jej každý druhý víkend. Jeho syn velmi špatně čte a píše, a když má doma trénovat pod dozorem otce, je vidět s jakou nechutí a netrpělivostí to dělá. Skoro vždy po ukončení psaní úkolů a čtení vybuchne v hysterický pláč a křičí, že nesnáší školu a má záchvaty vzteku. Navíc pořád hraje hry na PC i mobilu, když nehraje je vidět, že je velmi nervózní. Matka to neřeší, je ráda, že má klid, jeho otec, můj partner je v tomto velmi nedůsledný. Hry mu zakáže a pak jej zas nechá hrát. Nechci, aby mého syna (7) "strhl" na hry, když bude u nás o víkendech, a zároveň partnerův syn bude o víkendu sdílet mého synka pokoj. Bojím se, aby mu něco neudělal, partnerův syn mívá i noční můry. Jeho matka bere antidepresiva, obávám se, že syn podědil psychickou labilnost po ní. Co s tím? Předem děkuji za radu. - otázka upravena poradcem
Andrea
Katka Novotná je spoluzakladatelkou Akademie rodičovství. Lektorka a autorka...