„Chlap, který o ženu moc pečuje, začne být nudný. Omrzí vás," říká v rozhovoru...

„Chlap, který o ženu moc pečuje, začne být nudný. Omrzí vás," říká v rozhovoru pro ONA DNES Marie Poledňáková. | foto: Tomáš Nosil

Režisérka Poledňáková: Ve filmech jsem vždycky měla radši chlapy

  • 26
Marie Poledňáková chtěla být matematičkou. Nemohla – místo na fakultu šla do fabriky. Naštěstí v ní nezůstala a díky, nebo navzdory, svému analytickému myšlení už třicet let točí komedie. Její nejnovější film Líbáš jako Bůh je absolutním trhákem.

Umíte ještě svařovat?

Myslím, že kdybych vzala svářečku do ruky, tak bych to za čtvrt hodiny zase zvládla. Asi bych to musela zkusit. Ono to ale není nic těžkého.

To by vám asi svářeči moc nevěřili. Máte svářečské zkoušky?

Když chcete svářet, tak musíte mít zkoušky, ale ve fabrice, kam jsem se po gymnáziu dostala, když mě nevzali na vysokou školu, měl tyhle zkoušky jeden chlápek, který neplnil plán. Tak mi řekli, zkus to. Asi mi to šlo docela dobře, protože mistr rozhodl, že žádné zkoušky mít nemusím, vzal na sebe riziko průšvihu.

Kolik vám tehdy bylo?

Osmnáct.

Byla fabrika to nejhorší prostředí, kam jste se v životě dostala?

To sváření bylo skvělý. Vydělala jsem si úžasné peníze, osmnáct stovek bylo tehdy hodně peněz. Musela jsem svařit určitý počet větráků nebo hrnců, a když jsem normu splnila, tak jsem si zalezla do spodního fochu ponku. Měla jsem tam připravené nějaké deky a dospávala flámování. Nejhorší, co jsem zažila, bylo broušení hliníkových hrnců – při něm je všude takový sladký smrad a mastný prach.

Myslela jsem, že nejhorší muselo být ocitnout se jako čerstvá maturantka mezi dělníky.

Tam nebyli jen chlapi, bylo to docela promíchané. Co bylo frustrující, že člověk se mohl zastavit, jenom když si dal cigaretu. Zahoukalo na svačinu, zahoukalo na oběd a mezitím ty stroje jely pořád, a nikdo je nesměl vypnout. Jenom když si šel dát cigaretu. Tak jsem se tam naučila taky kouřit. S některými ženskými z fabriky jsem se nakonec docela skamarádila. Když za mnoho let poté o Vánocích běžela v televizi Velryba (Jak vytrhnout velrybě stoličku, pozn. red.), tak mi volaly domů, jak moc se jim to líbilo. Nejvíc mne dostala poznámka, že beze mě to už v továrně není ono…Nechápala jsem. "No, s tebou byla tady legrace," řekly.

Neměla jste strach, že to máte v brusírně navždy?

Vůbec ne. Tak jsem nikdy neuvažovala. Věděla jsem, že si tam jdu odpracovat svoje kádrové škraloupy, ale ani ve snu mě nenapadlo, že bych se odtamtud neměla dostat.

Ale spousta lidí tehdy skončila v kotelnách na dvacet let.

Já bych tam neskončila. Samozřejmě že tenkrát jsem si to trauma všemožně kompenzovala, třeba nočními flámy. Chodila jsem spát ve dvě a vstávala jsem v půl šesté ráno. To mi vadilo. Taky ranní nacpaná tramvaj a výpary z lidí a vlhký smradlavý vzduch, to byla hrůza. Ale rovnou z továrny jsem šla zase na plovárnu nebo někam s partou. Také jsem se oblékala podle poslední módy a docela výstředně. Za bílé minišaty si mě holky v šatně dobíraly: "Ty čůzo, co to máš na sobě?"

Marie Poledňáková

To jste si nechala líbit?

Nechala. To bylo to nejmenší. A dokonce za tu zkušenost jsem vděčná. Všechno, čím si člověk projde, se mu jednoho dne zúročí. Kromě traumat dostáváte svým způsobem šanci ohmatat si život. Ve srovnání s mými vrstevníky, kteří prožili šťastné mládí, jsem získala taky docela jiný žebříček hodnot. Nebyla to moje volba, a sama bych si takovou cestu rozhodně nevybrala, ale když už se to stalo, obohatilo to moji zkušenost. Já jsem samozřejmě měla pocit křivdy, ale nebyla jsem zahořklá ani zatrpklá na celý svět. Příkladem mi byl otec. Ten to také nikdy nevzdal, i když musel do dolů. Nic nebylo drama a nic nebyla tragédie. Pohledem desetileté holky byl vyrovnaný a šťastný. Taková patálie mu nemohla vzít chuť do života. Bydlel tehdy v Karviné, se sestrou jsme za ním jezdily na prázdniny. Dovedete si představit prázdniny v Karviné?

Ani ne.

Táta nás dokázal přesvědčit, že to budou úžasné prázdniny. Trochu jsem zapochybovala, když na stěnách dřevěné ubikace byla ráno krev. Ale táta vysvětlil, že to nic není, jen se chlapi po výplatě servali. A aby odvedl pozornost, tak povídá: "Holky jdeme se koupat a na rozdíl od českých rybníků, kde není k hnutí, tady budeme úplně sami." Měl pravdu, byli jsme sami, zavedl nás do vodárenské nádrže, kam byl vstup zakázán. A ještě to bylo napínavé, aby nás někdo nenachytal!

Vy jste se sestrou a maminkou v té době s otcem nebydlely?

Samozřejmě. Táta byl z politických důvodů v dolech v Ostravě a jezdil jednou za čtrnáct dnů za námi domů do Prahy na víkendy. Kolem nás to tak bouchalo, že jsme na tom byli vlastně nejlíp.

Tedy, že nikdo neskončil ve vězení?

Ano, ale ono to nejde vysvětlit jednoduše. Jeden strýc byl v kriminále a druhý byl poslanec za národní socialisty a k tomu statkář z Klatovska. Organizoval odlet za hranice z pole, měla s ním letět i Milada Horáková. Ta nedorazila, ale přijel někdo důležitější, takže na strýce už nezbylo místo. Na poslední chvíli se mu podařilo přejet hranice. Nechal tu manželku a dvě děti. Tahle teta pak ze statku jezdila do pohraničního pásma na "bouračku" pro cihly sem a tam, až si na ni pohraničníci zvykli. Jednoho dne pak naložila na ten žebřiňák svoje děti, přikryla je peřinami, zaházela je stavebním dřívím a na tom voze projela hranice. Na druhé straně rodiny to také vřelo. Matčinu sestru vystěhovali ze statku i s třemi dětmi do jedné místnosti a jejího muže zavřeli. Další matčina sestra ovdověla, protože její muž dostal po vyhlášení měny infarkt. Proti tomu je táta v Karviné banalita.

U vás doma se o emigraci nemluvilo?

To opravdu nikdy nepadlo.

Ani vás to v dospělosti nenapadlo?

Já jsem o tom přemýšlela v roce 1968, ale hlavně proto, že moje nejlepší kamarádka utekla už v pětašedesátém do Švýcarska. Měla jsem kam jít. Ale zůstala jsem u úvah – nedokázala bych odejít.

Kvůli tomu politickému škraloupu jste nemohla na vysokou, pracovala jste ve fabrice, a přece jste nechtěla utéct?

Nejdřív a hlavně jsem se potřebovala dostat z té fabriky. A pak se naskytla možnost jít do televize. V té době jsem vůbec nevěděla, co to je. Doma jsme ji tehdy neměli. Osud mě nasměroval tam, kde dneska jsem. Vzpomínám si na ředitelku gymnázia, která si mě po zákazu studovat na vysoké pozvala do ředitelny. Strašně jsem brečela a ona mi povídá: "Třeba tě v životě potká něco jiného," a já jí odpověděla: "Nikdy, nikdy." Kolikrát už jsem si na ni vzpomněla. Cesty osudu jsou opravdu nevyzpytatelné.

Jste ráda?

Můj život je určitě daleko víc vzrušující a taky naplněný, než kdybych zůstala u toho, co jsem původně chtěla studovat.

Co jste chtěla studovat?

Bavila mě matematika a chemie. Byla jsem v tom dobrá. Teď o tom nevím nic.

O svém otci mluvíte moc hezky. Potvrdíte pravidlo, že pak žena celý život hledá partnera, který by byl stejně "skvělý"?

Já o tom takhle nikdy nepřemýšlela. Táta byl aktivní, optimista se smyslem pro humor a s velkou životní sílou. Měl rád děti a blbnul s námi, se mnou a se sestrou a ještě víc pak s vnuky. On je předobraz dědečka z mých filmů. Ale podívejte, chlapa, který má životní jiskru, je vtipnej, nic ho nezaskočí a se vším se dokáže vyrovnat, toho by přece chtěla každá! To bych ani nevázala k tátovi. Leda že jsem měla tu čest tenhle typ hodně zblízka poznat…

Marie Poledňáková

A potkávala jste takové?

Ano, ale není jich moc.

A většinou se s nimi nežije nejlépe.

Přesně, to je přesně ono. Taky neříkám, že můj táta byl ideální manžel. To je rozdíl.

Vaši rodiče to ustáli, ale vy jste se rozvedla, když byl syn docela malý, a v době, kdy jste hodně pracovala. Když se podíváte zpět, bylo to správné rozhodnutí?

Byla jsem hodně mladá, ale současně musím říct, že jsem nikdy nelitovala a s mým bývalým mužem jsme kamarádi dodnes. Když vím, že je zle, a může být půl čtvrté ráno, tak mu zavolám. Vím, že přijede. Okamžitě. Jsme prostě přátelé.

Proč jste se tedy rozváděla?

Ten chlap, tak jak ho znám já, potřebuje péči. Není to sice úplně ten typ, který musí mít každý den uvařeno, ale rozhodně má rád, když se o něj pečuje. To já nemůžu poskytnout a ani to není můj životní cíl. Nechci tohle poskytovat jakémukoliv chlapovi. Ale spousta ženských právě tohle vyhledává, chtějí mít chlapa, o kterého budou pečovat. Je v tom naplnění jejich života.

Vy byste chtěla muže, který by spíš pečoval o vás?

No nevím, jestli by to bylo řešení. Chlap, který moc pečuje, začne být nudný. Ten vás omrzí.

Muži ve vašich filmech jsou vždycky akční, starají se o děti, jsou vtipní a zábavní.

Stvořila jsem ve filmech několik ideálních chlapů – Luboše ve Velrybě (František Němec) a tři kamarády v S tebou mě baví svět. Třeba Albert v podání Satinského, ten je úžasný. Ale najděte mi takového v reálném životě. Ne že by nebyli vůbec, ale shodneme se, že je to vzácný druh.

Vám se povedlo takový ideál najít?

Ale ano. Já jsem potkala za svůj život několik skvělých chlapů, ale myslím si, že jakýkoliv všednodenní svazek veškerou vášeň a napětí pohřbí. Navíc, jak už jsem se zmínila, je velký rozdíl mezi ideálním chlapem a ideálním manželem. Toho jsem tedy nepotkala a pochybuju, že vůbec existuje…

Domů už byste si žádného muže nenastěhovala?

Asi ne. To bych byla hodně opatrná. Denní soužití se všemi těmi povinnostmi a rituály je zabijákem lásky. Nastoupí běžný provoz, který je všechno, jen ne vzrušující. A to krásné, neočekávané a inspirativní čas nutně a zákonitě utlumí. Víc vám k tomu neřeknu.

Když byl syn malý, tak jste byla hodně pracovně vytížená a asi si ho moc neužila. Nelitujete toho?

Určitě ano. A samozřejmě, kdybych neměla náročné povolání, mohla jsem mu dát něco víc. Petr se narodil, když mi bylo jednadvacet. Byli jsme vždycky spíš víc kamarádi. Povinnost denního dohledu přebírala babička a děda. Každá mince má svůj rub a líc.

On ale vůbec nemusel vnímat, že se mu věnujete méně než jiné matky.

Naopak. To byl také důvod, proč jsem napsala Velrybu. Protože jinak to dítěti nevysvětlíte. Natočila jsem ten film pro něj a doufala, že to třeba časem pochopí. V mých filmech je snad cítit, že je to všechno prožité, a i když je to lehká komedie, tak je o vážných věcech, které se dotýkají mnoha lidí. Dneska tenhle problém – nedostatek času na děti kvůli pracovnímu vytížení – prožívá asi daleko víc matek, než tomu bylo dřív.

Marie Poledňáková

Mně připadáte jako ostřejší a hodně pragmatická žena, což mi nejde dohromady s uměleckým prostředím a vaší profesí.

Já si myslím, že to mám v sobě dobře namíchané. Pro režii je dobré mít schopnost racionálně zhodnotit situaci. Předvídat, co se stane, koneckonců řídit štáb není žádná selanka… Vědět, co chci a proč to tak chci, a dokázat o tom spolupracovníky přesvědčit. To je strašně důležité. Ale i emocionální stránka je nezbytná. Bez ní režírovat už vůbec nejde. Tuhle citovou výbavu mám zase po mámě. Používám to, nebo ono.

Nikdy dohromady?

Samozřejmě dohromady! Ale musím vědět, kdy korektor rozumu použít. Při práci na scénáři jsou zapojeny emoce, když píšu situace a scény, pracuji se svými pocity, ale pak vše koriguji. Tohle bude fungovat, a tohle ne. Vystavět komedii chce určitou konstrukci. Má to své zákonitosti. Například jak se propadne Jana Šulcová ve filmu S tebou mě baví svět. To je fór připravovaný řadu scén předtím. Nejdřív vyndá Satinský dekl a dá na díru do sklepa kobereček. Chystá past na Pavla Nového, potom tam málem spadne Postránecký, pak Eliška Balzerová, až tam nakonec zahučí Jana Šulcová. Kdyby tam spadl někdo hned, tak to není připravené a ten vtip nevyjde.

Jde takhle pracovat s každou situací? Můžete udělat ze všeho vtip?

Asi ne. Situační humor je magie. Spoustu věcí musí být připraveno, aby "TO" fungovalo, ale to vám neříkám nic nového. Tak třeba Chaplin jde kolem výkopu, nikdy do něj nespadne hned, ale až v nestřeženém okamžiku. Divák se musí těšit na to, co přijde, a ono to musí přijít jinak a líp. A to vůbec není lehké ani napsat, ani natočit.

Máte nakoukaných hodně komedií?

Já myslím, že jako normální divák.

Jaké se vám líbí?

Každý člověk má jiný druh humoru. Humor není jen jeden. Já mám ráda kombinaci slovního a situačního humoru. A ještě film musí mít téma, které mě baví… Výkopy, díry, kandelábry - to už nefunguje. Lidi se nedívají podesáté na S tebou mě baví svět proto, že tam Jana Šulcová vletí do šupny, a nehrnou se na Líbáš jako Bůh, protože Kaiser dostane dortem… Chtějí vidět, jak si chlapi poradí s dětmi nebo jak si hrdinové poradí s láskou ve zralém věku.

Napsat vtipný dialog a komediální situaci je tedy podle vás nejtěžší?

Samozřejmě. To jsou věci, které vám ale nemohu vysvětlit – i když bych chtěla. Je to věc intuice, ale stejně nakonec rozhodne divák. I když vím, jak budou lidi reagovat, neplatí to stoprocentně. Stane se mi, že se lidi smějí a já vlastně nevím, proč jim to přišlo vtipné. A na jiném místě, kde jsem přesvědčená, že je to místo "na smích", tak v kině se hlasitá reakce nedostaví. To je nevypočitatelnost téhle profese.

Radši pracujete na scénáři, nebo točíte?

Těžko říct. Psaní je takový klášter, člověk potřebuje absolutní soustředění, mě třeba hrozně vyrušují i telefony. Když točím, tak je to naopak období nesmírně vzrušující, tedy někdy až moc. To jsou velké nervy a velká odpovědnost.

Říkáte, že natáčení je hektické a vyčerpávající. To byl důvod, proč jste před pár lety chtěla skončit?

Taky. Od roku 1989 jsme měla velkou pauzu. Šestnáct let. Nechtěla jsem se vracet.

Protože vás to v televizi, kterou jste tehdy založila, bavilo víc?

Podnikání mě bavilo hodně. K tomu potřebujete taky fantazii a představivost, ale musíte především racionálně uvažovat, počítat, předvídat… Když se nepovede něco v podnikání, tak je to malér, musíte se z toho dostat a ztrátu vyrovnat jinak. Ale nejdete do toho srdcem. Když se nepovede záběr, tak je to osobní drama. To byl ten důvod, proč jsem odmítala nabídky režírovat. Ale Miloš Šmídmajer (filmový producent, pozn. red.) mě přemlouval. Pak jsem si řekla – dobře – napíšu scénář, ale nebudu ho točit. Jenže jsem se chytla do vlastní pasti. Ve chvíli, kdy scénář dopíšete, tak k němu máte emocionální vztah a nechcete ho dát z ruky. Po Krokodýlech (Jak se krotí krokodýli, pozn. red.) jsem taky říkala ne ne ne, a vidíte to.

Ve vašich starších filmech jsou vždycky muži velcí machři, ale v tom posledním, Líbáš jako Bůh, dostanou větší prostor ženy. Co se změnilo?

Mně připadají všechny postavy rovnocenné. Máte ale možná trochu pravdu. Knížka, kterou jsem k filmu napsala, je víc o ženských hrdinkách… Dokonce jsou to jejich deníky!

Baví vás teď ženské charaktery víc?

Nevím. Ale určitě je pravda, že ve svých starších filmech jsem preferovala chlapy. Ale proč, to nedovedu vysvětlit.

Připadají vám dnešní ženy jiné, než bývaly?

Určitě. Jenom se podívejte, jak ženy na sebe dneska dbají, jak jsou čilé, plné života. To je až neuvěřitelné. A ne jenom ženy, věk se prodlužuje, dřív byli lidi v šedesáti odepsaní. Změnila se celá společnost. Dnes život v šedesáti rozhodně nekončí.

Nelitujete, že nejste mladá právě v téhle době?

Každý je tak mladý, jak se cítí. A já se cítím hodně dobře. A znám starce, kterým je třicet.