Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Můj zadek Saudkovi nestačil, rád by ho větší, říká režisérka Pavlásková

  0:20aktualizováno  0:20
Kontroverznější postavu si pro svůj nový film nemohla vybrat. Fotograf Jan Saudek je geniální umělec, zároveň dráždí svým přístupem k životu. Když se s ním režisérka Irena Pavlásková před dvaceti lety potkala poprvé, věděla, že jednou o něm natočí víc než jen krátký dokument.

Režisérka Irena Pavlásková a Jan Saudek, který jí pomáhal se scénářem, se potkali na natáčení. | foto: Cineart

Irena Pavlásková

  • Narodila se 28. ledna 1960 ve Frýdku-Místku. Od tří let žila s rodiči v Praze. Vystudovala gymnázium a dokument na FAMU.
  • Už na škole získala za své filmy řadu domácích i zahraničních cen na filmových festivalech.
  • Její první celovečerní film Čas sluhů z roku 1989 měl obrovský úspěch. Následovaly snímky Corpus delicti, Čas dluhů, Bestiář, Zemský ráj to na pohled, za které získala řadu ocenění v Česku i zahraničí, např. v Cannes, v Montrealu či Moskvě.
  • Trojdílný film Bludičky, který v roce 2010 odvysílala Česká televize, popisoval osudy odchovanců dětského domova.
  • Její zatím poslední film se jmenuje Fotograf. Inspirací snímku byl příběh slavného fotografa Jana Saudka, se kterým také dohromady napsala scénář.
  • Je rozvedená, má dospělého syna Davida se skladatelem Jiřím Chlumeckým.

Vadí vám fotoaparát? 
Ne, proč?

Spousta žen se focení děsí, bojí se, jak budou na fotkách vypadat.
Hodně záleží na fotogeničnosti. Jan Saudek říká, že fotografie je zoufalá snaha zvěčnit okamžik a zastavit čas. Já miluju fotky, zvlášť ty rodinné, doma mám několik alb rodiny s fotografiemi starými více než sto let. Ale nejsem postrachem návštěv, fotky ukazuji jen na vyžádání.

Ptala jsem se spíš na to, jestli vám nevadí, když vás někdo fotí?
Záleží na tom. Některé fotky se povedou, jiné momentky jsou sice strašidelné, ale i ty mě baví. Někdy se vyfotím sama. Když se ráno probudím a vypadám příšerně, masochisticky na sebe namířím telefon, bavím se tím.

Vysvlékla jste se někdy před objektivem?
Jednou jsem fotila do knihy Odhalená krása, byla to charitativní akce, jsem tam vysvlečená, ale vlastně tam není nic choulostivého vidět. Je to docela hezká fotka. A pak mě kdysi ještě na FAMU fotil do půli těla můj spolužák, režisér Petr Nikolaev. Bylo to pod hrozbou, že fotku nesmí nikomu ukázat, jinak přijde o hlavu. Zatím ji má, tak snad slib splnil, nebo aspoň nevím o tom, že by ho porušil.

Fenomén Jan Saudek a jeho harém

Chtěl vás fotit Jan Saudek?
Chtěl, ale říkal, že bych musela ukázat alespoň kousek z toho, čím se liším od mužů.

Hlavně byste asi musela přibrat, ne?
Jan říkal, že by mně musel trochu narůst zadek, ten můj mu nestačil. Chtěl udělat fotku ve svém stylu, že bych byla v jakémsi přestrojení, jednou v mužském oděvu, jednou za ženu a poloobnažená, ale na to jsem si netroufla.

Vybavíte si své první setkání s ním?
Na to se nedá zapomenout. Potkali jsme se před více než dvaceti lety. Fero Fenič mi tehdy nabídl, abych o něm natočila dokument v rámci projektu GEN. Jan Saudek tenkrát nebyl mediálně moc známý, vědělo se jen o jeho fotkách. Domluvila jsem si s ním schůzku, přišla k němu a myslela si, že si budeme povídat o jeho práci, ale bylo tam tak sedm děvčat i zralých žen, různě ležely v posteli, v křeslech, běhaly po bytě polooděné a já se nestačila divit. Byl to takový harémek.

Co vás napadlo, když jste to viděla?
Dnes mi to přijde normální, ale tehdy jsem byla zaskočená. Nakonec jsem poznala mnohé jeho dívky, kamarádky, přítelkyně, milenky, manželku už tehdy neměl, a říkala jsem, že je to vlastně fajn, že všechny takhle spolu fungují.

To myslíte vážně?
No fajn to asi úplně není. Ale měla jsem na mysli, že v životě to chodí tak, že lidi se navzájem podezírají z nevěr, kontrolují si telefony, dělají scény, vyhrožují si, nevěrníci pak zapírají, jsou schizofrenní, škemrají o odpuštění a slibují. U Jana každá žena ví, na čem je. On jim nabízí vzrušující hru, na kterou buď přistoupí, nebo ne. Nikdo nikoho k ničemu nenutí. Jan má svůj specifický svět, na který jako divák zíráte. Některými věcmi jste okouzlena, jinými zahnána do kouta a říkáte si, že už je to moc, ale Jan takový prostě je.

Věděla jste už tehdy, že o něm natočíte film?
Jan mě zajímal, bavily mě jeho názory na svět, už tehdy jsem si říkala, že je hřích, že ten dokument má jen patnáct minut. Domluvili jsme se, že až budeme mít oba trochu víc času, napíšeme spolu scénář k hranému filmu. Ozvala jsem se mu až po sedmnácti letech.

Jak reagoval? 
Napsala jsem SMS a on mile odpověděl: „Krásná dívenko, co pro vás mohu udělat?“ To je jeho styl, ať je vám dvacet, nebo sedmdesát, pořád jste pro něj krásná dívenka. Zpočátku byl trochu skeptický, ale rychle jsme to překonali. Rok a půl jsem k Janovi týden co týden docházela, povídali jsme si, já zapisovala nebo nahrávala a začala zpracovávat do scénáře. On ho pak dopisoval, mám od něj štos poznámek, i proto jsme spoluautoři scénáře.

Nakolik je film o skutečném Janu Saudkovi?
Není to životopis o Janovi, spousty věcí se do příběhu nevešly. On toho má tolik, vztahy v rodině jsou natolik propletené, že jsme se rozhodli, že film bude „na motivy“ života Jana Saudka, že půjde o inspiraci, nikoliv o nějakou investigativní dokumentární sondu.

Jsem režisérka pedant, která chce mít všechno pod kontrolou

Na jednu stranu extrovert Jan Saudek, na druhou se v hlavní roli objeví introvert Karel Roden. Jak to jde dohromady?
Když jsem Karlovi roli nabídla, sám se ptal, proč zrovna on, když je svým naturelem úplně jiný. Karel působí jako introvert, ale vnitřně je živý. Známe se od našich dvaceti let, od jeho prvního ročníku na DAMU, a vím, že má v sobě i hravou komediální polohu. On si jen nechce pustit okolní svět pod kůži.

Vy dva jste nerozlučná dvojice. Když natáčíte, je jasné, že se ve filmu objeví právě on. Čím vás tak zaujal?
Karlovi jsem svěřila jeho první hlavní roli v mém prvním filmu Čas sluhů, takže nás možná spojují první krůčky. Mě baví, jeho herectví je zvláštní, má rád vypjaté polohy a nadsázku, stejně jako jakýsi minimalismus. Je velký detailista a někdy až ‚šťoural‘, ale to jsem já taky, takže to beru.

Jaká jste ještě jako režisérka? Necháváte hercům volnost, nebo vyžadujete řád?
Jsem pedant, který chce mít všechno pod kontrolou, vše musím mít padesátkrát promyšlené, dopředu naplánované a nenechávám nic náhodě. Ale ráda s herci na place vymýšlím, nechávám se jimi inspirovat, dávám jim prostor, diskutuji.

Křičíte a házíte občas předměty?
Snažím se být v klidu, i když vnitřně šílím. V soukromí nejsem žádná diplomatka, kolikrát vybuchnu, ale v práci se držím zuby nehty, protože ten promarněný čas na place vám pak nikdo nenahradí. Stalo se mi, že jsem se při natáčení rozčílila, ale žádný pozitivní efekt to nemělo. Naopak všichni byli schlíplí a bylo dusno. Problémy se snažím řešit jinak. Pokud to jen trochu jde, odlehčím situaci, nestresuju sebe ani druhé. Naštve mě jen to, když vidím, že je někdo lajdák, že se na něco vykašle. To pak nadávám. Ale předměty už neházím, jednou jsem totiž rozbila něco, co mi pak bylo líto, že jsem zničila.

Změnila jste se nějak za těch pětadvacet let, kdy jste se uvedla jako režisérka filmu Čas sluhů?
Vnitřně mám pořád malou dušičku, když jdu ven s novým filmem. Mám za sebou sice spoustu zkušeností, ale ty vám nedávají jistotu, že se věci podaří tak, jak to máte vymyšlené. Film není nic exaktního. Co vám funguje v jednom případě, nemusí fungovat v jiném. Před každým natáčením máte čistý nepopsaný papír, začínáte od nuly.

Zkušenosti jsou ve vašem povolání spíš na obtíž?
To asi ne. Díky nim jsem svobodnější a jistější v komunikaci se štábem, s lidmi, s herci. Na začátku jsem byla uťápnutá dívka, která sice přesně věděla, co a jak chce udělat, ale pípala to tak, že byla sotva slyšet. Dnes se cítím mnohem uvolněněji, dovolím si vtipkovat, jsem sebejistější.

Před těmi pětadvaceti lety se v Čase sluhů objevil i Petr Kellner, dnes nejbohatší muž Česka… 
… myslíte, že jsem něco prošvihla? Všichni jsme byli mladí po škole, Petr Kellner byl absolventem VŠE, který přišel na Barrandov jako asistent produkce a já byla vlastně jeho šéfka. Byl velmi skromný, introvertní, tichý. Nechodil ani moc na večírky. Nakonec si v jedné scéně i zahrál. Dlouhá léta jsem nevěděla, že je tak neuvěřitelně úspěšný.

Můj mužský ideál? Vtipný Vinnetou

Jan Saudek říká, že správná žena má mít velké pozadí. Co má mít podle vás muž, abyste ho považovala za správného muže?
Já jsem odchována filmem Vinnetou, proto by měl být šlechetný, statečný, krásný a spravedlivý. A ještě by mohl mít smysl pro humor, ten Vinnetou neměl.

Potkala jste takového muže?
V životě nejde o to, potkat ideál. To ani není možné. Pro mě je podstatné potkat lidsky kvalitního člověka. To považuju za štěstí.

Fotogalerie

Podlehla jste v životě někdy emocím?
Já jsem sice emotivní člověk, zároveň o věcech hrozně ráda přemýšlím. Emocím nerada podléhám, všechno pořád koriguji úsudkem. Krotím se, bojím se příliš emocionálně do něčeho pokládat.

Mluví z vás špatná zkušenost?
Ne, ale když jste v něčem moc ponořená, zatížená, cítíte se nejistá, přestáváte být svým pánem, je zle. Vidím to na ženách, které, když jim krachne partnerský vztah, tak se hroutí. Tohle se mi nikdy nestalo.

Ani po rozvodu?
Vůbec ne, náš rozvod byl výborný.

Popíráte učebnice psychologie, které o rozvodu píší jako o jedné z nejtěžších životních situací.
Nechci to zlehčovat, bývá to problém hlavně pro děti. Lidi by se neměli za nevydařené manželství jeden druhému mstít a přenášet to na děti. My jsme si s manželem vyšli na večeři a přátelsky se domluvili na rozchodu. Jirka je dodnes můj nejlepší kamarád, spolupracujeme spolu, je výborný táta, nemůžu si stěžovat.

Proč jste se tedy rozvedli?
On je hudebník a byl v muzice natolik ponořený, že byl trochu nepraktický pro každodenní rodinný život. Já tehdy měla pocit, že mám dvě děti – kromě syna ještě manžela.

Nastaly někdy později okamžiky, kdy jste si řekla, že rozvod byl vlastně chyba?
Ne, my spolu skvěle fungujeme pořád. Dodnes máme společnou chalupu, kam jezdíme s novými partnery. Nikdy nenastal problém ve výchově našeho syna, oba dva se neustále vídali a díky tomu syn David nikdy nepocítil nedostatek přítomnosti otce.

Některé kroky i rozhodnutí probírám se synem

Změnilo vás mateřství?
Absolutně. Do té doby jsem byla středobodem dění já a najednou tu byl malý člověk, kterého jsem přivedla na svět, a všechno se podřizovalo jemu a podřizuje vlastně dodnes, i když už je syn dospělý.

Pořád se na něj ohlížíte, přestože už je dospělý a má svůj život?
Bydlíme společně, je ještě student. Máme přátelský vztah a svoje kroky i různá rozhodnutí s ním probírám a mnohdy se jeho pohledu na věc i podřídím.

Má doma mamahotel?
Téměř absolutní mamahotel, až na vaření, které, zvlášť když se natáčí, zrovna nezvládám a se kterým mi pomáhá moje maminka. Zastávám názor, že jsem přivedla dítě na svět, chtěla jsem ho, tak proč bych mu život dělala těžký.

Třeba proto, abyste ho na ten život připravila.
Ano, znám i tento opačný názor a spartánská výchova má možná své dobré plody, ale já si vybrala jiný přístup. Pokud to jen trochu jde, snažím se mu dát pohodlí. Ta pomoc je vzájemná, David mi zase pomáhá třeba s technickými věcmi, které hůř ovládám.

Nevytváříte ale další dospělé dítě, které vám vadilo na manželovi?
Pozor, to s tím nemá nic společného. Můj manžel Jiří byl jako dítě, protože byl myšlenkami jinde. Tím, že někomu dáte péči, z něj dítě neděláte. Vedu syna k tomu, aby byl samostatný v uvažování, měl svůj názor, rozhled, aby měl dobrou výchovu. Aby se sebou nenechal smýkat, ale současně aby dokázal být slušný.

Mluvím spíš o těch praktických věcech. Je dobré mít vlastní názor, ale stejně důležité pro život je umět donést domů nákup, zapnout pračku.
No tak to snad umí. Ale já nikdy manžela ani přítele nenutila k tomu, aby třeba umývali kastroly a luxovali.

Děláte to sama?
Ano, raději si to udělám sama, nebo si za poslední peníze pozvu paní na úklid. Mám to tak nastavené už od mládí. I když jsem neměla moc peněz, raději jsem si nekoupila kabelku, abych si mohla dovolit výpomoc do domácnosti. Ženy by se některé věci měly naučit přenést na jiné, aby byly víc v pohodě. Když jsem tehdy jezdila s kočárkem, viděla jsem kolem sebe tolik vynervovaných maminek, které křičely na děti, pohlavkovaly je a všechno to pramenilo z obrovské přepracovanosti. Proto všem doporučuji, pokud to jen trochu jde, odepřete si některé věci a najděte si někoho, kdo vám v domácnosti pomůže. Když máte drahou kabelku, ale pohaslé oči a jste naštvaná, stejně si ji neužijete.

Autor:






Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.