Je časné ráno a nad Hřivínovým Újezdem pomalu řídne tma. Stojíme na dvoře rodinného domu s hospodářským stavením. Kolem pobíhají psi Ben a Brita.
Dokouříme a jdeme se podívat do chléva. Začíná domácí zabijačka u Josefa Kudláče. Sledujeme třímetrákové prase, čuníka velkého jako malá ponorka, polekaně si nás prohlíží. Asi už tuší, co ho čeká.
Kudláč ho s pomocníky táhne ven, ale pašíkovi se nechce. "Cítí smrt," hlásí pán domu.
Po chvíli je však přece jen na prostranství před chlévem, pár vteřin napětí, kvičení a pak tlumená rána ze speciální pistole mezi oči. Přesný zásah.
Kolos se svalil na bok. V křeči kope nohama: tři na něm sedíme a připadáme si jak na loďce v mořské bouři. "Držte ho někdo vzadu za slabiny, to ho zklidní," křičí Josef Kudláč.
Snažíme se a funíme, zatímco ostrý nůž otvírá zvířeti tepnu pod krkem a krev vytéká do smaltované mísy. Hustá, teplá, ještě se z ní kouří. Příbuzná Dagmar ji míchá rukou a otře si pak nos.
Výjev jako z filmu Postřižiny, ale tohle je realita. Dostat mrtvé prase do troků je i pro čtyři chlapy fuška. Ale všichni vědí, že tu nejhorší část máme za sebou. Pro Kudláče i některé další je to sice rutina, ale přece jen, prasečí oči jsou nejvíce podobné těm lidským.
Začíná se od hlavy
Je čas na štamprli slivovice. Ruce však musejí být jisté a volné. Potíráme prase v trokách kalafunou a poléváme ho vřelou vodou, která se od rána ohřívá na ohni v kotlích. Pak řetězy a takzvanými zvonky zbavujeme mohutné tělo štětin.
Následuje "ukřižování": vytažení prasete za zadní nohy díky důmyslnému ručnímu zařízení zavěšenému na trámu ve vratech stodoly. Jde to ztěžka, ale zvíře za chvíli visí hlavou dolů. A brzy je bez hlavy. To je první část těla, o kterou přišlo.
Když snad třicetikilová hlava dopadla na dubový stůl, zadunělo to.
"Drž to," pobídne mě Kudláč. Držím sekeru, do níž buší kladivem, aby hlavu rozpůlil.
Mozeček putuje do kuchyně. A za chvíli zpátky. Na chlebu s vajíčky a cibulí. Je to fantazie.
"Prase mělo holt dobrý charakter," špičkuje kdosi s plnými ústy. Následuje čaj a další štamprle.
Pak zabijačka nabírá spád. A rytmus si udrží až do tmy. Kudláč porcuje prase ve vratech stodoly. Skloněný do půl pasu vybírá vnitřnosti. Ze zvířete stoupá pára, hledíme chvíli tiše na ten zázrak.
A zase to odsýpá: srdce, plíce, ledviny, játra – všechno do vřícího kotle. Piplačka je s čištěním střev, která se použijí na jitrnice. Naštěstí to nedělám já, ale zkušení matadoři.
Kudláč mezitím porcuje pašíka: plecko, svíčková, kýta. A samozřejmě sádlo, spousta sádla. Odnášíme všechno do přístavku, aby to vychladlo.
Jako by zadem přes humna přišlo odpoledne. Meleme kusy uvařeného masa i kůže do tlačenky, jitrnic a jelit.
"Z prasete se zpracuje úplně všechno kromě očí," říká Kudláč, zatímco točím klikou mlýnku.
S únavou přicházejí příběhy
To je i doba na vyprávění příběhů, dalších štamprlí a mírného zvolnění tempa. Pomalu se šeří. Ozývá se chlad a první náznaky únavy. Kdosi vypraví o chlapíkovi, který si na cirkulárce uřezal tři prsty a vzteky do ní kopl, čímž přišel i o pár prstů na noze.
Když je pomleto (bez úrazu), plníme jitrnice, pak tlačenky. Putují do kotle. Za chvíli je vytáhneme. Radost se podívat, ale koštovat se ještě nedají.
Dodělává se prdelačka, polévka, která vzniká z vody, v níž se vařilo všechno maso. Dáváme do ní krev, kroupy, koření. A chutnáme: je výtečná a neskutečně vydatná.
Musí se ovšem až do vychladnutí míchat, aby se nezdrcla. To je zase práce pro Josefa Kudláče. Když odjíždíme, sedí u kotle na zápraží a do tmy září jeho cigareta. Zítra bude ještě škvařit sádlo.
