Nakonec se ukázalo, že drobný deštík nebyl tou největší překážkou, proč mi hodinový limit o tři minuty "utekl". Chladnější počasí a trocha vody z nebe mi spíš vyhovovaly. Jenže se projevil můj tréninkový výpadek z jara, kdy jsem bojovala měsíc a půl se zápalem plic. Měla jsem problémy s dýcháním a začátky byly těžké.
I tak jsem ráda, že jsem se oproti loňsku zlepšila o pět minut a 10 kilometrů centrem Prahy zvládla za svůj nový traťový rekord.
Odstartoval Carl Lewis
Jednou z letošních novinek je, že startovní pole čítající víc než šest a půl tisíc profesionálních, ale především amatérských běžců je rozděleno do několika startovních vln podle toho, jaké kdo má ambice trať zdolat. Jsem ve žluté zóně, jejíž vodič - trenér Nike - povede početnou skupinu k cíli v čase mezi hodinou a hodinou deset.
Jsem lehce nervózní, dám pusu manželovi, který mě v tom nenechal samotnou a taky se zařadil mezi běžce. Rozloučím se i se svou kamarádkou, která se mnou chodí pravidelně běhat. Pak už jen pár minut nervózně přešlapuji ve své lajně a čekám na odstartování od legendárního amerického atleta Carla Lewise a vyrážím.
Ze startovního balkónu mává mně a dalším tisícům běžců olympijská vítězka Bára Špotáková, Carl Lewis i moderátor Tomáš Hanák, na všechny dopadá z oblohy mírný deštík.
Nechala jsem se strhnout
Z loňského roku jsem věděla, že nesmím udělat tu chybu, abych se nechala strhnout davem a držela si vlastní tempo 6 minut na kilometr. I když se snažím, stejně mě dav táhne, mám pocit, že běžím pomalu, a snažím se o rychlejší tempo, než bych měla.
Ale po prvním kilometru se zdá, že se mi běží dobře. Potvrzuje se mi, že drobný deštík a chladnější počasí jsou pro mne to pravé.
I druhý kilometr se zdá být v pohodě. Běžím rychleji, ale nevadí mi to. Jestli to takhle půjde do pátého kilometru, mám vyhráno, říkám si.
Zdržely mě děti
Dopředu jsem byla domluvená se svými rodiči, že mě přijdou i s dětmi podpořit do Vodičkovy ulice, kudy vedla trasa závodu. Už z dálky koukám, že na smluveném místě čekají a vyhlížejí mě.
To je vždycky neskutečná podpora. Děti v pláštěnkách fandí a koukají, jestli už běžím. Málem mě v tom davu přehlédnou. Ale já k nim zabíhám, každému dám pusu, obejmu je a běžím dál. Z dálky ještě slyším, jak radostně křičí: "Maminko, do toho!"
Zastávka u dětí mě sice stojí pár desítek vteřin, ale na další kilometry je to opravdová vzpruha, i když na svých hodinkách vidím, že se špatně vracím do svého plánovaného tempa. Po celé trase sice stojí diváci, kteří všechny běžce povzbuzují, ale vlastní děti a rodiče jsou prostě jiná kategorie.
Amatérský snímek z trati, kde zdravím svoje děti.
Občerstvení nevynechám
Na 4,2 kilometru si na první občerstvovací stanici na Václavském náměstí dávám trochu vody. Oproti loňsku, kdy bylo neskutečné vedro a já na Václavském náměstí "ukradla" lahev s vodou jednomu turistovi, není taková potřeba, ale i tak se osvěžím.
Běží se mi v pohodě, Staroměstské náměstí probíhám poměrně lehce, stále si držím čas okolo šesti minut, jak mi ukazují hodinky měřící pomocí GPS uběhnuté kilometry i průběžný čas. Občas sice běh znepříjemní kostky nebo turisté, kteří přebíhají trať, ale to jsou jenom drobnosti.
Druhá občerstvovačka je za sedmým kilometrem u Mánesa. Je poznat, že jde o druhý ročník We Run Prague, organizace se výrazně zlepšila, "pohodlí" pro běžce je podle mého pocitu super.
Dávám si lok a snažím se zrychlit, ale tělo najednou začíná vypovídat poslušnost. Můj plán uběhnout závod pod hodinu dostává trhliny. Ale pořád si myslím, že bych to mohla zvládnout.
Krize až do cíle
Skutečná krize nastává okolo osmého kilometru. Nohy těžknou, nedaří se mi mezičas stáhnout pod šest minut na kilometr. Říkám si, že už to je přece jen kousek, snažím se "kousnout", ale nohy mě moc neposlouchají.
Fakta o běhuVítěz závodu: Nejrychlejší žena: Počet běžců na startu: Do cíle doběhlo: |
Už z loňska si pamatuji, že od Vyšehradské skály zbývá do cíle nejtěžší část, byť je dlouhá už jen asi půldruhého kilometru. Stejný pocit mám i letos. Je to nekonečně dlouhé, nedaří se mi zrychlit, prostě to nejde.
Lidé fandí a volají, už je to jen kousek. Chci přidat, ale nedaří se mi to. Koukám na hodinky, ukazují čas 6:07 na kilometr. Sakra, říkám si, to za hodinu prostě nedám.
Tři minuty jsou hodně
Posledních 200 metrů před cílem vyškrábnu poslední zbytky sil a zrychluji, ale už to nestačí. Nakonec se ukazuje, že zlepšení proti loňsku sice mám, ale je to "jenom" o pět minut, a tak jsem deset kilometrů uběhla za 1 hodinu a 3 minuty. Mrzí mě to, ale ač se to zdá málo, tři minuty jsou v takovém závodě prostě pořád dost.
Protože jsem na trati měla ještě manžela a kamarádku, vracím se kousek nazpátek, abych je podpořila. I oni to dokázali a doběhli jen pár minut po mně.
Ten pocit je nepopsatelný. Všem, kteří to také dokázali a třeba si taky vylepšili svůj rekord, gratuluji. A doufám, že se za rok zase sejdeme na trati. Mě letos ještě na konci října čeká We Run Tel Aviv, na jehož start se se mnou postaví i čtenářka Romana Honsová, která byla vylosována ze všech žen přihlášených přes OnaDnes.cz do závodu, který úspěšně doběhla.
