Seděl jsem právě v největší ústecké dětské herně Play Factory a pokoušel se mamince vzoru "šílená žena" vysvětlit, že když má náš dvouapůlletý Ondřej hysterický záchvat vzdoru, je nejlepší ho nechat ležet na zemi.
"Ale on pláče!" odporovala mi ta dobrá žena.
"No jistě, že pláče. Už jste viděla dítě, které při hysteráku sedí způsobně u stolečku a hlásí se, když chce promluvit?"
V tu chvíli mi pípl telefon, zda bych očima "otce mého typu" nenapsal o tom, jak to v takových dětských hernách chodí. Otec mého typu je podle všeho člověk, o němž je známo, že ve volných chvílích vysedává po dětských hernách, pozoruje cvrkot a komentuje ho na Facebooku. Jako otec typu osoba samostatně výdělečná činná totiž chodím do heren pracovat. A zároveň tím eliminuji pocit, že s Ondřejem nejsem dostatečně času.
Pokud by měl člověk věřit tomu, co se o tom píše, pak se Češi neobejdou bez nakupování v obřích nákupních centrech. A obří nákupní centra se neobejdou bez dětských koutků, kam rodiče můžou odložit děti, aby jim při výkonu nakupovací vášně nepřekážely.
"Když to srovnáme se zbytkem Evropy, platí zjednodušeně následující úměra: zatímco na Západě mají dětský koutek dva z deseti obchodních parků, v Česku jsou dva z deseti, které ho nemají," říká Martin Lipš, majitel společnosti, která v Česku a na Slovensku provozuje síť koutků Time Out.
Za šestnáct let, která uplynula od chvíle, kdy Martin Lipš zakládal první koutek v pražském nákupním centru Černý Most, se hodně změnilo. Nedávno se objevila zpráva, že v nákupních centrech na okrajích velkých měst rostou nové obří zábavní parky pro děti. Nejde o klasické koutky s hlídáním, ale o megaherny s restauracemi, které zaplňují prostory po zkrachovalých nebo zmenšujících se obchodech.
Namátkou: v Hradci Králové vzniklo centrum Tongo, v Čestlicích u Prahy stojí Žirafa, Lvíček má centra v Plzni i na Černém Mostě v Praze, v Brně je to Wiky Land a v Ostravě centrum Jojo park.
Džungle na zahradě
Koutky jsou v zásadě dvojího druhu. Odkládací, kde se platí za hlídání dítěte školeným personálem, a pak obří herny, kde je rodič dětské zábavě přímo účasten, nikam neodchází a popíjí kávu u baru. V nabídce ovšem bývají i alkoholické nápoje, kterých se zdaleka nekonzumuje tolik, kolik by se mohlo a snad i chtělo. Představa maminky, že si v herně s kámoškou otevře sedmičku a pak odvlaje s dítětem domů, je zde prostě nepřijatelná; vzájemně se hlídající maminky to dobře vědí. Je to vlastně totéž, jako by se rodiče nalévali na lavičce v parku, no představte si to.
Analogie tady platí i obráceně: lavička v parku nebo u hřiště je fajn, ale prší na ni. Češi si přírodu zvykli vyhledávat bez jejích rušivých vlivů pod střechou. Nebo rovnou doma na zahradě. Pohledem otce mého typu si pro odpověď, co všechno jsou dnes rodiče pro zábavu svých dětí ochotni nakoupit, můžeme dojít do libovolného oddělení dům a zahrada v hypermarketu, hobby marketu nebo do příslušné sekce v internetových obchodech. Zatímco ještě před deseti lety musel ukázkovou zahradu zdobit bazén a gril, postupně přibyly trampolíny a hlavně jungle gymy. To je v podstatě domeček s houpačkou, velice důmyslně sestavený a propojený tak, aby si dítě zlomilo ruku s pocitem Indiana Jonese na provazovém mostě. Velice stručně řečeno jde o to, aby si lidé na vlastní zahradu nastěhovali hřiště, skály, les, pískovnu a kambodžskou džungli v jednom.
Na stejném principu jsou založeny i dětské herny. Platí se za to, aby si dítě mohlo hrát na jednom místě na co nejdůmyslnějších a nejmonstróznějších sestavách prolézaček, skluzavek, tajných místností, závodních drah, pokojíčků, kuchyněk a obřích van s balonky. U našeho Ondřeje to vypadá tak, že v nestřežené chvíli montuje ventil hasicího přístroje (protipožární pravidla platí i pro herny, jsou všude) nebo přenastaví ovládání chladicího boxu s limonádami u baru (neodolatelně svítící a blikající hračka). Vrcholem je odplížení na záchod, odmotání několika rolí toaletního papíru, ucpání umyvadel a puštění všech osmi kohoutků najednou. Ano, vytopili jsme hernu.
Místo školky
Čas od času se objeví zpráva, že dětské koutky "zneužívají" rodiče, kteří vinou nedostatku míst v mateřských školách nemají jinou možnost než obrážet obchodní centra (více zde). "Nemůžu říct, že by se to nestalo, ale je to zcela výjimečné," upozorňuje Jana Smereková, marketingová ředitelka sítě Time Out. Bylo by to především ekonomicky náročné, pravidelné částky za vstupné a hlídání by se blížily k ceně školného v soukromých školkách.
V centrech se častěji setkávají se snahou rodičů odložit sem děti nemocné, které kvůli přísným pravidlům ve školkách do kolektivu nemůžou. "Řekla bych to takhle: hlavně v dopoledních hodinách je nutná zvýšená pečlivost, v jakém stavu nám děti rodiče přivádějí," říká Smereková.
Povídáme si v jednom z koutků v centru na pražském Zličíně. Je středa brzy po poledni, kolem krouží přibližně desítka dětí v rozlišovacích vestách s čísly, kvůli snadnější identifikaci. Koutek je poloprázdný, hlavní nakupovací špička začne až po třetí odpoledne.
Ráno je čas maminek s nejmenšími dětmi, školáci chodí odpoledne. Tatínků bývá málo. Osobně mám vypozorováno, že jediný den, kdy nebývám v herně samotný otec mezi mnoha ženami, je sobota. Je v tom vnitřní logika: ženy doma perou, uklízejí, vaří oběd a tatínkové jdou s dětmi "ven".
Nepřekvapí, že na návštěvnosti se nejvíc projevuje počasí nebo že je vyšší o víkendech a v odpolední nákupní špičce. Tak úplně samozřejmé už ale nejsou značné regionální rozdíly. "Třeba na Hané lidé do center přijdou, ale v baru u koutku, kde si dají kávu, má obsluha téměř nulové spropitné," říká Jana Smereková.
Ekonomika koutků je na příjmech ze vstupného postavena jen částečně. Kdyby měly být zcela soběstačné, neudržely by ceny na současných čtyřiceti až osmdesáti korunách za hodinu, částka by šplhala někam nad dvě stovky. Vstupní investice na vybavení středně velkého koutku obnáší přibližně šest milionů korun, na podobnou sumu vyjdou stavební práce. Na provoz koutků přispívají samotná obchodní centra, která náklady přičítají nájemníkům jednotlivých obchodů.
Koutek mezi knihami
Ve Vlašské ulici na Malé Straně v Praze byste dětský koutek nehledali. Na dohled od americké ambasády, v úzké uličce, kudy přes den proudí turisté a která se skoro vylidňuje se setměním, stojí antikvariát U mo(u)drých luceren. I s koutkem, který koutkem trochu je a trochu není.
Bývalá televizní reportérka a později mluvčí pražského magistrátu Hana Vítková mě vítá v útulném křesle v malé místnůstce s okny do rušné ulice. U kafe si povídáme o nápadu otevřít antikvariát a o tom, jak vznikla myšlenka udělat mezi knihami i prostor, kde si můžou hrát děti.
"Já i můj partner máme každý nějaké ty děti," vypráví. "Naši známí mají děti, maminky, které si sem chodí prohrabat knížky, zjistily, že by bylo fajn, kdyby si mohly v klidu vypít kafe, číst si, zatímco si děti hrají. Koutek vznikl tak nějak sám od sebe."
Je to malostranská specialita daná polohou, sevřeností, vylidňováním. Lidé jsou tu zvyklí dělat si věci sami. Vycházejí Malostranské noviny, které mají v podtitulu Noviny, které si čtenáři píší sami. "Všichni, kdo jsme tady zbyli, se známe," říká Vítkové partner Petr Balek. "Lidé se vracejí, řeknou si to mezi sebou, nabaluje se to jako sněhová koule."
Dlouhou hlavní místnost antikvariátu lemují knihy po všech stranách až ke stropu. Na zemi koberec, na něm hračky. Na okně městečko z ptačích budek, které si děti stavějí. V místnosti, kde se podává občerstvení, stojí harmonium. Zahrát si může každý, kdo ušlape pedály.
Mezi starými knížkami si vyberou maminky, ale i děti. "Dospělí hledají, co četli jako malí. Je to retro - podívej, to jsem měla," říká Hana Vítková.
Zahrabal jsem taky. Mám totiž utkvělou představu, že v Autopohádkách Jiřího Marka bývaly v sedmdesátých letech hezčí ilustrace, než jsem našel v aktuálním vydání. Pamatuju poctivého Garanta elegantně omotaného kolem sloupu. A taky švestková oktávka byla hezčí. Ale třeba je to jen klam nostalgie, ty původní jsem nenašel.
Hlavně nezlobit
Rozhodně nepatřím k lidem, kteří proti dětským koutkům brojí. Hlasům, že děti, které se nenaučí lézt po stromech, z nich dřív nebo později spadnou, nepřikládám přehnanou vážnost, ale je celkem jasné, že věcné jádro mají. A nejde jen o fyzickou stránku věci.
"Rodiče by si měli uvědomit, že v dnešní době čas strávený s dětmi je většinou velmi krátký. Sami jsou neustále pod stresem pracovních povinností a dítě vyrůstá ve velkých kolektivech svých vrstevníků," vysvětluje brněnská rodinná terapeutka Marie Plevová. "Je tedy pro zdraví všech členů rodiny vhodnější trávit volný čas skupinově s dalšími rodinami v uzavřených kolektivních hernách obchodních center, anebo vyjít do přírody?" ptá se. A klade další otázky: "Jak bude takové dítě v dospělosti umět relaxovat? Bude mít dovednosti se nějak samo zabavit, zklidnit, vymyslet zábavu pro druhého, být zajímavým a přitažlivým partnerem, pozorným a nápaditým rodičem?"
Fakt je, že jsou věci, na které hra v dětských centrech nepřipraví. Na bezpečnost se klade až úzkostlivý důraz. A nejde jen o mimořádně přísná pravidla hygienická, stavební nebo protipožární. "Mám to v sobě, i když nejsem v práci, toho se nezbavíte. Mám tendenci automaticky zachraňovat děti, i když je vidím, jak škobrtnou na ulici," vypráví ve zličínském koutku chůva Pavla, která už šestým rokem hlídá děti.
O zájmu o dětské koutky svědčí i fakt, že Ministerstvo práce a sociálních věcí loni certifikovalo nový rekvalifikační kurz pro chůvy v koutcích, první zájemkyně už složily zkoušky. Herny v hypermarketech se o rekvalifikantky dělí s koutky na pracovištích, které se postupně stávají velmi ceněným zaměstnaneckým bonusem.
I mně se zdá, že při výchově dětí převažuje tlak na to, aby nezlobily, nevybočovaly, neobtěžovaly okolí. Dítě bere druhému kostičku a maminka už startuje, aby ho zastavila. Konflikty se v hernách řeší dřív, než si je děti můžou vůbec osahat. V takovém prostředí ovšem krásně vynikají extrémy na druhou stranu. Korpulentní maminka krmí odhadem pětiměsíční holčičku camembertem z Kauflandu, což je samo o sobě porušením snad všech myslitelných zákazů a nařízení, a když se jí zapatlané dítě málem zadáví, pronese: "Já jsem si říkala, že jí to asi nemám dávat."
Jsme příliš úzkostliví. Sám jsem se několikrát přistihl, jak Ondřejovi říkám: Pozor, neupadni. Pořád dokola. Dávej bacha, kam šlapeš. No blbost, naopak by měl slyšet: Upadni. Sekni sebou. Teď máš jedinečnou příležitost si to vyzkoušet. Příště už to bude naostro.
Terapeutka Marie Plevová upozorňuje, že dnešním dětem chybí především dostatek vztahů, často s těmi nejbližšími. "Přímo po nich touží, neboť jim poskytují pocit jistoty a bezpečí. A z toho se pak odvíjí jejich schopnost mít rád druhé a vážit si sebe."
Ondřej měl loni v létě období, kdy se poprvé spouštěl po skluzavkách. Bál se, sám nechtěl. Na návštěvě u známých se večer vykradl z domu, pevně rozhodnutý, že skluzavku poprvé sám sjede. V pyžamu, do studené vody v bazénu. První pocit, když se otevřeným oknem ze zahrady ozve žbluňk a rýsuje se jediné možné vysvětlení, je prostě nepopsatelný. A pak se otec mého typu nadme nezměrnou pýchou. Pocit, jaký v koutku nezažijete.
