Říkáte o sobě, že máte buldočí povahu. Předvedla jste ji před lety, když jste si natvrdo řekla o post generální ředitelky.
Ale že mi to trvalo! Byla jsem hodně pracovitá, hodně se mi dařilo, kariéra šlapala (v té době byla finanční ředitelkou ING pojišťovny pro Česko a Slovensko, pozn. red.). Od první dcery jsem se vracela do práce po čtvrt roce. Černá ovce, krkavčí matka, známí mě pomlouvali. Jenže já měla úžasného šéfa, mohla jsem dva dny dělat z domu a nemusela jsem být v práci do osmi do večera. Ale pak se šéf změnil. Ten nový mi začal organizovat schůzky na šestou večer a nešlo s ním hnout. Rok jsem s tím bojovala. Nechtěla jsem se vzdát po letech dřiny, ale přišly i nějaké zdravotní problémy, byla jsem nešťastná, nespokojená, protivná, neměla jsem čas na sebe. Sekla jsem s tím. Ze dne na den, pevně přesvědčená, že do korporace se už nevrátím.
Nakonec jste se vrátila. Dokonce do té samé, slíbili vám místo šéfky pojišťovny pro Česko a Slovensko. Ale tak jednoduché to nebylo, že?
Vyměnili se nejvyšší šéfové a příslib byl pryč. Nový šéf mi připadal arogantní, nerozuměli jsme si. Chtěl si vybrat někoho podle sebe. Nevěděla jsem, na čem jsem. Pro takového člověka ani dělat nechci, říkala jsem si, on zase nejspíš, že jsem arogantní. Byla jsem frustrovaná, ukřivděná, vždyť jsem pro ten barák udělala tolik práce, copak to nikdo nevidí! A můj muž to nevydržel a říká: „Hele, řeklas mu vůbec, že o to fakt stojíš? V čem seš dobrá a proč bys to měla dělat ty?“
Co vy na to?
Nelíbilo se mi to. Nechtěla jsem se chovat jako chlap. Bouchat do stolu: „Tak mi tu funkci dejte!“ Můj muž do mě hučel, že mám prostě říct, že jsem nejlepší. Já špitla: „Nemůžu říct, že jsem nejlepší, to přece nevím.“ „Tak to tam asi fakt nechoď.“ A to je totiž ten „mor“ žen.
Že pasivně čekáme, až naši práci ocení jiní a vytáhnout nás výš?
Taky. Netvrdím, že chlapi tvrdě nepracují, ale opakovaně se ukazuje, že my musíme kvůli stejnému ocenění makat víc. A to nejen kvůli okolí, ale i kvůli sobě, abychom se nejdřív samy utvrdily v tom, že to máme zasloužené. S tím si chlapi hlavu nelámou. Tohle mi prolítlo hlavou, naštvala jsem se a šéfovi pěkně všechno vyklopila. A víte, co on na to? Prý proč jsem mu to takhle už dávno neřekla, že jsme si mohli ušetřit spoustu nedorozumění a frustrací.
Já těm chlapům asi nerozumím.
Viďte! Prostě potřeboval být postavený před jasnou věc. Buď, anebo. Pak jsme si dlouho povídali, dneska je to můj blízký přítel. Později přiznal, že mu to otevřelo oči, že si prostě nedokázal v té pozici představit ženu a neustále mě porovnával s mužskými protějšky. Museli jsme tehdy oba vyjet ze svých stereotypů. Strašně se pořád všichni limitujeme tím, že do různých situací jdeme s naším pohledem, nedokážeme se na to podívat očima toho, kdo sedí naproti nám.
Čtěte v pondělí
Velký rozhovor s Renatou Mrázovou čtěte v příloze MF DNES OnaDnes.
V Česku se hodně věnujete posilování ženského sebevědomí, jak jsou na tom v onom pověstném „kloubení“ profese a mateřství Holanďanky?
Vrací se do práce velmi brzy, většinou po čtvrt nebo půl roce. Ale mají výbornou infrastrukturu péče o děti. Školky, jesličky, vše dostupné a s dostačující kapacitou. Navíc možnost zkrácených úvazků. Na první pohled ráj.
Jenže?
Narážejí na jinou bariéru, myslím, že je jí tradice. Pro ně je prostě rodina hrozně silný element, důraz se klade na dobrou výchovu, dostatečnou péči a čas věnovaný dětem a většinou se očekává, že to bude žena, kdo poleví v kariéře a zaštítí to. Takže ženy se sice celkem brzo vracejí do práce, ale na nižší pozice, protože být manažerkou na půl úvazku prostě moc dobře nejde. Jedou ve volnějším režimu. Pracují třeba tři dny a dva mají volno. A mezi námi – myslím si, že to vlastně není špatně nastavené.
