Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Žila jsem s mužem i ženou, říká šansoniérka Renata Drössler

  0:22aktualizováno  0:22
Šansoniérka a herečka Renata Drössler, jinak také česká Marlen Dietrichová, má, stejně jako postava, kterou více než deset let ztvárňuje, kolem sebe něco neodbytně tajemného.

Zpěvačka Renata Drösslerová | foto:  Petr Topič, MAFRA

Renata Drössler

  • Narodila se před jednapadesáti lety v Třinci, navštěvovala polské školy, včetně gymnázia.
  • Vystudovala DAMU v Praze.
  • Koncertuje u nás i v zahraničí s hudebním doprovodem své akustické skupiny P. R. S.
  • V pražském Divadle pod Palmovkou hraje Marlene Dietrichovou a v Divadle Hybernie v představení Antoinetta, královna Francie. Více zde.
  • Připravuje nový projekt, který bude mít premiéru 29. 11. 2014 - Chanson mon amour s triem klavír, violoncello a housle. 
  • Chystá CD zhudebněných básní Jiřího Žáčka. 
  • Vyučuje zpěv a herectví na Mezinárodní konzervatoř Praha .
  • Je rozvedená, má dvě dcery.

Pocházíte z polsko-českého pomezí. Cítíte se jako Češka?
Cítím se jako česká Polka nebo polská Češka. Když je zle Čechům, jsem rázem Češka, a když je hůř Polákům, probudí se ve mně Polka. Hlásím se na jednu stranu k polské menšině, protože tam mám hodně přátel, ale stejně blízké jsou mi i Čechy, kde mě zase připoutávají moje děti a úžasní známí.

Je vám v té dvojakosti dobře?
Já myslím, že řadit se do nějakého národa je úplně zbytečné. Člověk se má zařazovat mezi dobré a špatné lidi, kteří jsou na celém světě. Přičemž já bych ráda byla v té první skupině.

Působíte svobodomyslně, navzdory přísné katolické výchově. Jak významně se do vašeho života promítla?
V životě jsou situace, kdy vás to víc odvane od víry a pak zase přiblíží. Alespoň u mě to tak bylo. Jde spíš o to umět se zastavit a zamyslet se, popřemýšlet. Svým způsobem je modlitba taková meditace. A já poslední dobou zjišťuju, že si medituju, povídám si s bohem a je mi s ním dobře. Ať věřím v cokoliv, třeba v červeného Kašpárka, nejdůležitější je, že mi to pomáhá umět se vyrovnat s nepříjemnostmi a zvednout se ze země.

Tedy pády nepolíbená nejste?
Je mi jednapadesát. Byly malé pády i velké. Ještě v mladším věku jsou to takové ty malé neúspěchy, kdy se o něco snažíte a ono to nejde, vy jste frustrováni a berete to jako zradu. No a pak se vám narodí dítě a úplně se vaše vnímání převrátí. Vy zjistíte, že nešlo o pády, protože ty situace nebyly to nejpodstatnější. Alespoň pro mě.

Zkusíte být konkrétnější v těch nezdarech?
Třeba můj celoživotní komplex. Trpěla jsem jako holka tím, že jsem hubená a škaredá. V té době opravdu nebyla móda hubených holčiček, takže jsem byla takový zženštilý chlapec a to mi dobře nedělalo. Záviděla jsem kamarádkám, že mají lásky a já dlouho nic. A to všechno člověka potom formuje k dalšímu jednání.

Fotogalerie

Dnes jste šik dáma, svědčí to o tom, že jste se naučila účinně bojovat s nepřízní osudu?
Snad, ale přesto jsem zásadní pád ještě měla zažít. To, když se rozpadlo moje manželství. Stejně jako je ztráta panenství zásadní předěl v životě, je to podle mě i ztráta manželství.

Nezáleží ta síla zlomu na tom, s jakou vírou člověk do manželství vstupuje?
Myslím, že je správný jít do manželství s tím, že to bude navždy, že je to z lásky a že je jedno, jestli budete bydlet pod mostem. Hlavní je, že se máte rádi. Jasně, s odstupem času člověk věci jinak hodnotí, ale je důležité ztratit tu hlavu. Kdybych se chovala jen racionálně, jak mě manžel často naváděl, tak se nevdám a nemám děti. Někdo umí jít životem s rozumem a je šťastný, ale mně to blízké není. 

Že by to byl důvod rozchodu?
Nevím, jak bych vám to vysvětlila. Ale najednou zjistíte, že váš partner je fajn, ale pro někoho jiného. A vy jste taky fajn, ale taky pro někoho jiného. Najednou se vám otevřou oči a vidíte se v jiných barvách. A zjistíte, že takhle dál nechcete, že vás to ničí. A nejen vás. Proto je lepší, aby dva nešťastní lidé od sebe odešli, protože najednou je deset šťastných lidí. Víte, říká se: změňte sebe a změníte jiné, ale já si myslím, že je to jinak: změňte sebe, abyste našli jiný úhel pohledu.

A tohle zjištění považujete za pád?
Ne, jiné zjištění: že to, co jsem chtěla, není ono.

Vám se skutečně po rozchodu otevřely jiné prostory, jak říkáte jiný úhel pohledu a našla jste své štěstí. Jenomže už ne u muže, ale u ženy.
Možná, že kdyby se objevil muž, našla bych štěstí u něho. Nestalo se nic jiného, než že já našla vztah k člověku. To bylo velice blízké přátelství. Vzájemnost. To se může stát i mezi mužem a ženou, ale ženy si spíš rozumějí - zajdou si do obchodu, mají podobné zájmy, zatímco muži míří do hospody na pivo. A já nechtěla nikoho, kdo bude holdovat alkoholu. Asi jsem podvědomě vysílala něco takového a bylo mi dáno setkat se se správným člověkem. A že to byla žena? No a co?! Tak to byla žena.

Překvapilo vás to tehdy?
No, asi mě to překvapilo, ale pak jsem si říkala, co je na tom? Lidi si mají pomáhat. Dej a bude ti dáno, přej a bude ti přáno. Jsme jako andělé, kteří mají svoje mise. A tak prostě moje a manželova mise skončily a měli jsme jít pomáhat dál. Každý jinam a potkat se s někým dalším. Takový je koloběh života.

Zašumělo to uměleckou branží, ve které se pohybujete, ve chvíli, kdy jste vytvořila pár se ženou?
Dobře, chcete-li, tak to nazvěme pár, když už jsem se nebránila ukazovat s člověkem, se kterým mě spojovalo hluboké duševní souznění. Budiž. Ale k vaší otázce: Nikomu kolem nás to vůbec nepřipadalo divné, protože já jsem nikdy nebyla upjatý puritán, který má vymezená pravidla. Já jsem vždycky žila tak, jak to cítím. Někdy se to nevyplatilo, pravda, ale od toho děláme chyby, abychom je už neopakovali.

Ani vaše rodina se nezarazila?
Co se mých rodičů týče, tak ti druhou stranu poznali a viděli, že nejde o nic skandálního a amorálního, ale že je to normální lidské přátelství. Nicméně doma jsem to téma až tak neotevírala, protože ho považuji za mou osobní záležitost. A že by mě někdo odsuzoval, jsem nezaregistrovala. Pro mě by to bylo navíc nepochopitelné, protože já mám asi jiné vnímání světa.

I když žijeme v 21. století, předsudků kolem nás je spousta. Máte dvě dcery. Promiňte tu zvědavost, ale od nich jste měla též plné pochopení?
Starší dcera už to brala z pozice partnerské, tudíž jí chvíli trvalo, než ten fakt vzala. Ale ta mladší, protože je ještě dítě, vnímala jen, že je maminka šťastná a to bylo důležité. Co je špatného na tom, že máme někoho, koho máme všichni rádi a kdo má rád nás a všem je nám dobře?

Očima autorky

Je nepřehlédnutelná. Nemyslím jen výškou. Krátké blond vlasy, výrazné rysy ve tváři, pronikavé modré oči a nakažlivá bezprostřednost, která ale nezahlcuje. Tahle mladě vypadající žena umí svůj příval emocí držet na uzdě tak, aby se k vám dostával naprosto nenásilně. A že vás nakazí, máte-li trochu „ušatou duši“, jak říká empatické mysli, je skoro jisté. V jejím projevu je totiž něco výjimečně čistého, možná naivního a současně hloubavého, co vás donutí nahlížet věci stejným způsobem. Přesvědčí vás, že nic špatného se dít nemůže. Kdoví, možná je opravdu anděl.

Nic. Nicméně jste znovu singl. Něco bylo špatně?
Jak říkám, jsme ti andělé, co mají své mise a dospěly jsme k závěru, že už každá musíme jít svou cestou. Konec konců, když se naváže přátelství z duše, tak není šance, aby skončilo. Víme, že ten druhý tam někde je stále. A my jsme tu pro něj a on pro nás.

Žádný vnitřní konflikt kvůli své víře a sdílené vzájemnosti se ženou jste neprožívala?
Ne. Je to asi strašně diskutabilní, ale do úplných podrobností nikdo neviděl, a já si myslím, že jestli se to stalo, jak se stalo, tak se to asi mělo stát.

Vzhledem k tomu, že mluvíme o osobě, která patří svým způsobem i k showbyznysu, nemůžu se nezeptat, zda tenhle fakt neměl vliv na vaší pěveckou kariéru.
Měl a hodně, ale nechtěla bych, aby to vyznělo….

Asi vím, čeho se bojíte.
Neumím s někým být jen z vypočítavosti. Já jsem za tu podporu ráda, ale určitě to nebyl cíl. Zase jsme u toho racionálna a zase u toho, když někoho máte rádi. Tak mu přece pomůžete, to je úplně normální. Kdybych měla někoho, kdo má určité vlohy a je v mé moci mu pomoci, udělám to bez rozpaků, protože je to lidské.

Mrzí vás, když vám to někdo tzv. vpálí?
Ne. Protože nikdy se nikdo nemůže vcítit do druhého člověka, nežije-li jeho život. Takže když mi někdo něco takového vpálí, jak říkáte, říkám si zase já, že nikdy nebyl v mé situaci a tudíž má jiný názor. Kdyby ale byl v mé kůži, udělá to stejně. To máte jako když někdo hlásá, že v životě nic neukradl, ale nikdy nebyl v situaci, kdy to bude nucený udělat, protože to bude věc přežití. Je ale hloupé odsuzovat lidi za určité činy, ke kterým neznáme klíč.

Měla jste ve své blízkosti muže i ženu. Mohu se zeptat, s pominutím sexuality, v čem je podstatný rozdíl?
Já si myslím, že ten rozdíl není v ničem. Opravdu jde o to, jak si dva lidé sednou. Ano, muži jsou z Marsu a ženy z Venuše, a proto se občas s muži nemůžeme domluvit. Ale to ani se ženou. A pak si třeba říkáme, že chlap by k tomu přistoupil jinak.

Překvapuje mě to, ale vy opravdu žádný rozdíl nevidíte?
Mně to připadá úplně stejné, jen je v ženském vztahu logicky víc ženského aspektu. Žena je víc založena jako nositelka mateřství, ať má dítě nebo nemá, prostě mateřství tam někde je. Proto má větší tendenci opečovávat, být tou maminkou. U mužů je citelná síla, nebo chcete-li ona pevná stěna, o kterou se opíráme. Ale co si budeme povídat, jsou muži, o které se v životě neopřeme. Proto říkám, že je to o člověku, ne o muži a ženě. A já mám možná to štěstí, nebo spíš neštěstí, že jsem otevřený člověk, a jak říká můj přítel, farář René Strouhal z Brna, mám ušaté srdce. Takové, které slyší a umí poslouchat všechny bez rozdílu.

To zřejmě párkrát v životě ještě uslyšíte něco, co vaše srdce zabolí.
S tím se počítá.

Pokud se v budoucnu někdo objeví po vašem boku, bude to muž, nebo žena?
Nevím, musí to být člověk, který si mě zaslouží a objeví ve mně to dobré, co ve mně je. A já v něm. Je důležité, aby se sešli dva lidé, kteří k sobě mají úctu. První známka konce vztahu je totiž ztráta úcty.

Poslouchám vás, chápu a napadá mě, že mít život jako peříčko, je těžko vaší doménou šanson, který je, myslím, o životě a o hloubce prožitku. Mýlím se?
To zaujetí šansonem bude i charakterem člověka. Ale máte pravdu, že ten se formuje během života, kdy se vypořádáváte s nezdary. A já to zvládala tak, že jsem začala být vnímavá nejen vůči životním karambolům, ale vůči životu vůbec. A pak to, co nasbíráte, ve vás doutná. Je to ve vás, ale ještě to neumíte vyjádřit. Až přijde zlom - ať je to věk nebo situace - zkrátka něco se ve vás otevře. A vy zjistíte, že to, co vám v duši zní, už umíte konečně pojmenovat a sdělit. Je to vaše zpověď. A jak je ryzí a opravdová, poznáte podle reakce publika. Najednou zmizí bariéra, lidé vás vnímají, mrazí je a je to taková krásná symbióza. Plujete spolu a je to nádherné.

Autor: pro iDNES.cz


Témata: Renata Drössler




Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.