"Holky, mě vážně klepne," zahájila jsem náš pravidelný dámský večírek. "Už zase za mnou přišla jedna paní, co se známe od vidění, že potřebuje pomoc. Mlátí ji její manžel."
"To musí být nějaká chudinka, ne?" ptala se Alena. Jenže nebyla.
Příběh, který jsem od paní Romany vyslechla, byl jako vystřižený z příruček pro pomoc obětem domácího násilí. Ona i manžel měli vysokou školu, celkem slušné příjmy a žili v rodinném domku. Před svatbou byl její Milan pozorný a milý, jen občas žárlil, ale koho by v zamilovanosti trocha žárlivosti v podstatě nepotěšila? Situace se začala horšit po svatbě a úplná hrůza přišla, když byla Romana na mateřské. Nejdříve došlo na týrání psychické (Milan jí neustále opakoval, že je neschopná nula, která by bez něj vůbec nepřežila), postupnou izolaci od okolí (zákazy setkávání se s kamarádkami a chození ven, omezení kontaktu s rodiči) a potom i na týrání fyzické od jedné facky až po skutečné bití. Následky: zlomená žebra, otřes mozku, modřiny po celém těle… "Prý to trvá už tři roky. A představ si, že se odhodlala situaci řešit, teprve když se pokusil kromě ní napadnout i jejich dítě!"
Alena nevěřila svým uším. O domácím násilí evidentně nikdy pořádně neslyšela, a tak reagovala jako většina veřejnosti: "Já to nechápu. Mě by ten hajzl zmlátil jen jednou. To se jí to snad muselo líbit, když vydržela celé tři roky?" Zhluboka jsem se nadechla a začala vysvětlovat, co jsem už říkala snad stokrát: "Ne, jí se to vážně nelíbilo. Jenže než ji začal bít, uvěřila mu, že je úplně neschopná a pár facek si vlastně zaslouží za to, že udělala něco špatně, co ho právem naštvalo. A pak taky nevěděla, kam by měla s dítětem jít, byla přesvědčená, že jí nikdo nepomůže…"
"Já se její skepsi ani nedivím," zapojila se do debaty Mařenka. "Četly jste tenkrát o příhodě Martina Maxy? Jak bránil v baru ženskou, kterou tam její manžel přišel zbít? A soudce nakonec odsoudil Maxu za ublížení na zdraví nebo za co, protože prý stejně jako onen manžel by přece reagoval každý normální chlap, který doma hlídá celý večer dítě a pak nachytá manželku, jak se baví u baru se známým zpěvákem." "No tak to je teda dobrý," řekla Alena. "Takže když třeba zjistím, že můj choť se opíjí na srazu se základní školou a celý večer flirtuje se svojí láskou z první třídy, můžu ho doma zmlátit válečkem na nudle do bezvědomí a pak říct, že to přece je pochopitelná a zcela přirozená reakce ženy, která na něj čeká celý večer doma a pak tohle zjistí?" "Tak to já bych ho klidně sejmula, i když se na ulici podívá na holku s velkým výstřihem," ušklíbla se Mařenka.
"Nebo třeba když cizí ženské pomůže do kabátu!"
Ten večer jsme se s děvčaty nad tímhle pozoruhodným soudcovským výrokem hodně nasmály. Ale dobře jsme věděly, že se jedná o humor černý. Ve skutečnosti je takový postoj člověka, který má spravedlivě rozhodovat o lidských osudech, k pláči.
Žen jako Romana mezi námi žije hodně. Na rozdíl od ní se však nechávají dál týrat. Mají totiž pocit, často bohužel oprávněný, že když se ozvou, stejně jim nikdo nepomůže. A podobné výroky je v jejich přesvědčení jedině utvrdí. Já ale doufám, že se mi brzy splní jedno přání: abych už nikomu nemusela vysvětlovat, co je domácí násilí, protože to budou všichni vědět. Nejen moje kamarádky, ale také soudci a soudkyně a všichni další lidé, kteří by měli postiženým pomáhat. Nemůžeme přece začít beztrestně mlátit své manžely (a oni nás) s výmluvou, že to byla "přirozená reakce".
| MICHAELA MARKSOVÁ-TOMINOVÁ je ředitelkou odboru rodinné politiky na ministerstvu práce a sociálních věcí. Předtím pracovala v organizaci Gender Studies zabývající se postavením žen a mužů ve společnosti. Píše články a komentáře, teď je na mateřské s druhou dcerou. |
