Karel Pavela (71)Vyučil se tavičem barevných kovů. Při odlévání vybuchl dural, roztavený kov mu zasáhl oči. V sedmnácti letech oslepl. Od výbuchu měl popraskané zuby, má spodní protézu, dělali mu plastiku víček. Za svůj život podstoupil na deset operací, ale zrak mu zachránila až umělá americká rohovka. Loni v říjnu absolvoval operace obou očí, zrak se mu vrací jen do pravého. |
Na co jste se chtěl hned po operaci podívat?
Na syny! Mladší Marek byl tak zvědavý, že za mnou přijel domů hned ráno po operaci. Sundal mi obvaz támhle v kuchyni. "Vidím barvu!" křičel jsem a chtělo se mi brečet. Viděl jsem támhle tu růžovou propisku, co máme na lednici. Pak žlutou, modrou... Zelenou naposledy. Je to paradox, pohled na ni prý posiluje zrak. Druhý den jsme jeli všichni na zahradu. Viděl jsem, jak Marek ryje a že má žluté triko. Tak to na něj volám. A ozval se starší syn: "Taťko, a mě nevidíš?" Měl zelené montérky. Tak se šel převlíct. "Máš červený svetr!" říkám mu. Pak byl teprve spokojený.
Představoval jste si syny takhle?
Oba vypadají jak Jánošíci, jsou mohutní. Když se postavíme vedle sebe, mají o 15 centimetrů víc. Když byli malí, často jsme se měřili. Odmala jsem je sledoval hmatem. V peřince je opatrně hladil po obličeji, zjistil tvar uší a nosu. Poznal jsem, že starší Kája je po mně, a mladší spíš po mámě.
Jak se vám líbila manželka, když jste ji poprvé uviděl?
Postavil jsem si ji pěkně k oknu. Chytil ji za ramena, pohladil po tváři. Poznal jsem, že se usmívá. Viděl jsem uši, náušnice. Oči jen jakoby ve stínu. To mi bylo líto. Těším se, až je uvidím pořádně.
A co jste jí řekl?
"Mamko, jsi docela hezká ženská, pořád šikovná roba. Jak jsi musela být krásná před padesáti lety." Přitahovala mě od první chvíle. Má moc příjemný hlas, takový klidný a měkký. A když jsme poprvé tančili, bylo jasno. Měla nádhernou postavu, štíhlou v pase. I teď vypadá dobře, nikdo jí věk nehádá. Ale musím si postěžovat – pořád chce, abych ji masíroval, ale můžu už jen od kolen dolů. (směje se)
Změnila vás ta operace?
Jinak se dívám na svět. Předtím jsem měl v jednom oku světlocit, věděl jsem, odkud svítí slunce, to je vše. Jako byste si dal prostěradlo přes hlavu. Teď vidím barvy! Přemalovat ty šedé paneláky byl skvělý nápad, škoda, že ten náš je pořád stejný. Těším se, až na zahradě pokvetou stromy a květiny. Zajdu do lesa. To bude nádhera! Je tak krásně na tom světě. Nechápu, jak jsou někteří zdraví lidé hloupí. Pro prkotiny se hádají. To nedovedu pochopit. Chtěl bych, aby se mi oči zlepšily natolik, že půjdu ven sám bez hole. Zatím se moc neorientuju v prostoru, špatně vidím do dálky. Pan primář Stodůlka mi říkal, že i tak je to zázrak a nemůžu chtít všechno hned. Padesát let obrazové centrum mozku lenošilo, musím teď trénovat.
Jak bude Karel Pavela trénovat, jaký život ho čeká dál a co všechno by ještě rád viděl čtěte v sobotním vydání Magazínu Víkend Mladé fronty Dnes.
