Vždycky, když se takhle sejdeme, opouští nás důležitost generace, co nese zodpovědnost za rovnováhu na světě a bez keců platí dluhy nasekané jinými. V tuto chvíli se naše serióznost topí v ovoci naloženém do alkoholu, meleme nesmysly, vymýšlíme nové teorie, které aspoň trochu odpomáhají od úzkosti. Začala s tím kdysi Pája. "Když můžou existovat půjčovny aut, peněz nebo svatebních šatů, proč třeba neexistuje půjčovna zkušeností?" pravila tenkrát.
Ta bowle musela být silná, myslíte si teď zajisté.
Myslíte si to, protože nevidíte dospod. Vespod totiž leží fakt, že se Pája s manželem po čtyřicítce vrhla do stavby domu. Peněz moc neměli, a tak se osm let pachtili sami. Dům se povedl: je obrovský a krásný. Jen ona je teď ve fázi, kdy nemá ráda ani ten barák, ani manžela, ba ani sama sebe. Kdyby jí někdo řekl, co ji čeká, sedí dodnes v paneláku, ale bez antidepresiv. "Jen si to představte," snila teď nahlas s rozšířenýma očima. "Přišla bych do půjčovny, majitel by se na mne zářivě usmál, vyptal se, jestli půjde o malý nebo velký dům. S firmou nebo svépomocí. A pak by mi podle parametrů ‘taky nemáme na řemeslníky‘ půjčil zkušenost Máni Vocáskové. Díky tomu bych hned věděla, že když jdou děti do puberty, budou se přesazování z města na venkov bránit zuby nehty. Že má smysl stavět pouze jednogenerační dům. Dnes stejně nikdo neví, jestli děti skončí v Londýně nebo Kolíně. Dnes už to vím. Dnes, když už je pozdě..."
Najednou bylo ticho. "Já myslím, že se pleteš, kdyby všichni předem věděli, co je čeká, žijeme dodnes na stromech. Nikdo by nic nestavěl, nevynalézal, nezkoušel. Všichni by čekali, až si za ně namele ústa někdo jiný," prolomil ticho Víťa.
"Pleteš se ještě víc," zašklebila se Jára. "On by totiž už dávno nikdo nežil! Představ si, že by si ženský mezi sebou popůjčovaly zkušenosti s porodem!" Debata začala nabírat obrátky. Ti praktičtější řešili technickou stránku věci. Jak vlastně vypůjčenou zkušenost dopravit do těla? Inhalovat ji jako vůni z kytek? Kouřit? Píchnout ji do žil? Bína, která je lékárnice, se ovšem hned strachovala, jestli nemůžou být cizí zkušenosti návykové. Nenastane průšvih, když si osamělá nemocná odkvétající uklízečka šňupne nebo píchne drobet zkušeností mladé bohaté obletované krasavice? Bude se jí ještě vůbec chtít zpátky do vlastní identity?
Andrejka, psycholožka, si zase přihřála polívčičku poznámkou, jestli by zkušenosti chytrého člověka byly k něčemu tomu hloupému. A k čemu by bylo, kdyby si muži a ženy půjčovali zkušenosti? Došlo by konečně k vzájemnému pochopení?
"Co se hádáte, tenhle projekt by stejně ztroskotal na prachách," zchladil naše vášně vždy pragmatický právník Ivan. Ivan je machr přes autorská práva. Prý by muselo vzniknout něco jako copyright na průšvihy. Jak známe lidi, na odbyt by šly hlavně kladné zkušenosti: s láskou, s dětmi, které se povedly, z úspěšného podnikání, hubnutí... Jenže proč by si měl jeden člověk nabíjet čumák pro druhé zadarmo? Navíc čerti, obchodníci jakožto celý bankovní sektor nikdy nespí a určitě by zavětřili příležitost. Žádná upachtěná půjčovna, ale rovnou hypotéka! Dvacet pět, třicet let hypotéky na celý šťastný život. Teda, máte-li dost tintili... Ten vlastní, s fackami, přehmaty a starostmi by zůstal jen nízkopříjmovým skupinám našeho obyvatelstva!
"A jsem zase zpátky," pravila Pája znechuceně. "Zase bych si ten barák stavěla na svoje triko, zase bych přišla o nervy i iluze." Zkušenosti nám na jednu stranu dávají křídla, díky kterým se povzneseme nad situace, které nás vytáčely, když jsme je neměli. Na druhou stranu nám ale díky nim těžkne zadek a jen tak se nenadchneme pro nové věci. Říká se: kdo nic nezkusí, nic nezkazí, ani nezíská.
Až si Pája ještě trochu odpočine, usmíří se s mužem, usadí se ve svém novém velkém domě ke krbu a přečtou si spolu dopis od dětí z Londýna, bude všechno jinak... Bowle budiž pochválena.
 Denisa Prošková (43) je novinářka a spisovatelka. V roce 2003 získala s textem Titulovaná blbost cenu v soutěži Evropský fejeton. Předloni jí vyšla kniha Chuťopis: O cestách a lásce k jídlu. |
