Co nejvíc trápí dnešní ženy?
Jedna věc je manifestovaný problém, který je sem přivede, a druhá věc je to, z čeho problém pramení. A většina vzniká proto, že člověk nemá srovnané životní hodnoty. Nosí v hlavě věci, o kterých ani neví, kde k nim přišel, ať už to bylo výchovou, učiteli, dobou, kulturou... A ty potom neodpovídají tomu, kdo je on. Dříve ke mně chodily skoro samé "lovestory", jako potíže s milenkami, rozvody, jak získat mužského. Teď je zase hodně pracovních problémů.
Takže se ty důvody mění?
Mění a myslím, že to záleží na společenském kontextu. Dlouho mi trvalo, než jsem pochopila, že žena, která za mnou přijde, si sice chce zanadávat na svého muže, ale v tom rozhovoru vlastně touží přijít na to, proč s ním je. Chce o něm zjistit i něco hezkého. A tady se nabízí srovnání se zaměřením vašeho magazínu: když má být o ženách, tak je docela - promiňte mi to slovo - primitivní o nich psát. Ženy zajímají mnohem víc muži nebo děti.
Ale také jak muže chápat, jak k nim přistupovat.
Pokud chcete něco udělat pro budoucnost, tak byste měli zprostředkovat lidem to, že vztahy v rodině se proměňují, že jde o to, aby se k sobě všichni chovali jako rovnoprávné bytosti. A prvním krokem je, že nebudete dělat rozdíl mezi mužem a ženou.
Prostě jsem předpokládala, že k psychologovi chodí víc ženy.
Ano, za komunistů opravdu chodily hlavně ženy, po revoluci také, ale už v roce 1997, 1998 přibylo mužů, dnes už jich ke mně chodí asi stejně jako žen. Tak například včera se objednal jeden pán a dokonce se chtěl informovat, jestli by mohl přijít i jeho zaměstnanec. To se mi ještě nestalo. Asi nějaký sofistikovaný majitel, protože je přece lepší investovat do toho, aby člověk, který se dostane do problému, někam zašel, než ho vyměnit. Je skvělé, že muži už ztrácí pózu Supermanů a umějí si říct o pomoc.
A není ta "supermanská" póza někdy i reakcí na okolí, které stále bere muže chodící k psychologovi jako slabochy?
Určitě. Tenhle předsudek ještě přetrvává, ale ženy to mají stejně. Také nechtějí, aby okolí vědělo, že chodí k psychologovi. Ono mluvit o svých myšlenkách a pocitech je daleko intimnější situace než jít k doktorovi a svléknout se do půl těla. Není to jen tak, jít k někomu cizímu a dát mu důvěru.
A jak si získáváte vy důvěru u pacientů?
To je něco mezi nebem a zemí. Snad dost důležité je, že mě klienti a jejich osudy zajímají a pozorně jim naslouchám. To je ostatně podstata mého přístupu: pracuji se slovy a myslím, že jsem pravdivá v tom, co říkám a dělám. I když... vlastně nevím. Nezískám důvěru všech. Setkání klienta s psychologem je vždy oboustranná záležitost.
Jak se mění problémy s věkem?
Je to skoro pořád stejné. Mladé holky mají stejné problémy s muži jako třeba padesátnice. Například nedostatek respektu, násilí... A stejné je to i s dětmi, ty řeší také podobné věci jako dospělí. Může jít o vymezení vůči mámě a tátovi, což je u dospělých také velice časté, ať už jsou rodiče živí nebo mrtví, je to téma na doživotí. Potom kamarádi, spolužáci, dospělí mají zase spolupracovníky...
Problémy se tedy pořád opakují nehledně na to, kolik nám je let?
Ano a je to úplně stejné, ať je to v Shakespearovi nebo dneska.
Proč se lidé tyto dokola se opakující problémy ještě nenaučili řešit?
To je zajímavá věc. Myslím, že to je ten důvod, proč žijeme. Abychom zlepšili naše reakce na život. A proč to pořád opakujeme? Až to zjistím, tak vám to řeknu. Podle mě je smysluplný koncept karmy. Znovu a znovu máme příležitost si užít toho života a dostávat se do stejných situací, abychom se napojili na umění být mravní, respektující, nepyšní. A dokud se podle těchto opravdových lidských hodnot, které každý známe, ať už je to desatero, nebo buddhistická nauka, nechováme, tak se prostě rodíme znovu a znovu se stejnými problémy. Ale jsou to samozřejmě jenom hypotézy, jistě nevíme nikdo nic. No, možná dalajlama ví.
Také se třeba říká, že zkušenost je nepřenositelná...
Myslím, že to není pravda. Tohle nás právě odlišuje od jiných živých bytostí, že se učíme ze zkušenosti druhých. Někdy i to negativní. Pokud bych tomu nevěřila, tak bych lidem ani nemohla být k užitku a dělat tuto práci.
Je pravda, že psychologové na sezeních s pacientem moc nemluví, protože vědí, že nejlepší odpověď si dá sám?
Způsobů řešení lidských problémů je řada, jednak podle osobnosti psychologa a také teorií psychoterapie nebo psychologie. Často je to tak, že ten psychoterapeut, nebo jak já říkám "pomocník", si z těch teorií vybírá tu, která mu sedí. To, co jste popsala, vypadá jako nedirektivní psychoterapeut. Ten spíše poslouchá. Ale není to tak vždycky, jsou i behaviorální nebo analytičtí psychologové. Já se pokouším o takzvaný systemický přístup. Jeho podstata spočívá v tom, aby člověk našel odpověď, kterou už zná, ale stále se třeba motá v kruhu. Je to založené na úrovni specificky konstruovaných otázek a rozhovorů. Odborníkem na problém je ten, kdo přišel, já jsem odborník na vedení rozhovoru. Takže tam se opravdu nemlčí.
Proč mají podle vás ženy větší sklon k depresím?
A co je podle vás deprese?
Psychická nemoc.
Deprese je teď hrozně populární diagnóza a má se za to kdeco. V těchto kategoriích se nepohybuji, diagnózy nedělám. Ale podle mě je deprese obecně existenciální krize. Dokonce bych řekla, že vývojově jde o hodnotnou diagnózu, protože ten člověk si začíná klást podstatnou otázku o svém smyslu a nenachází odpověď. Lidé potom unikají z té reality různým způsobem, často extrémně - sebevraždou. Podstatné ale je, položit si správné otázky po smyslu a způsobu žití. Moc nevěřím na doživotní diagnózy, zvláště teď po smrti Karla Svobody jsou psychiatři a jejich léky na koni.
Jak to myslíte?
Věřím, že vše lze nějak vyléčit. Mé studentce zemřela maminka, já ji přijala do své rodiny a ukázalo se, že tzv. "doživotní astma" zmizelo. Když pak slyšela v různých pořadech, že dětem s touto diagnózou lékaři i dospělí říkají, že budou celoživotně postižení, tak ji to vždy hrozně rozčílilo. A dýchání je velmi podobné depresi: jde také o prožívání života - dech je totiž symbol života.
Jsou tedy antidepresiva vhodná léčba depresí?
Určitě. Člověk by neměl trpět. Když je možné tomu velkému utrpění ulevit, tak proč ne. Ale nemělo by jít o konečné řešení. Jenže při depresi člověk nechce nic řešit, někdy není schopen ani se obléci, najíst, jít do práce. Takže je užitečné začít s antidepresivy a posléze se pokusit najít původce krize. Kdo ale nechce hledat důvod svých problémů, řeší situaci antidepresivy a funguje mu to, má plné právo se takto rozhodnout.
Když jsme si domlouvaly rozhovor, tak jste mi do telefonu řekla, že nemáte psychology ráda. Proč?
Mnozí psychologové se tváří jako experti. Moc nevnímají člověka jako takového a spíš dávají na to, co říká jejich teorie. Systemický přístup, kterým se řídím já, je v podstatě nová filozofie. Říká, že nemocný člověk není nesvéprávný, že nejlépe zná svou odpověď sám. Jde o to, abych s ním správně navázala rozhovor a on si přes něj našel to svoje řešení. Klasičtí psychologové ten problém vždycky hned interpretují, jako třeba "To bude špatný vztah s otcem" a tak podobně. Přitom každý měl blbé dětství, já neznám nikoho, kdo měl dobré, a všichni žijeme.
Někdo ho měl třeba horší...
A co je to horší? On ho měl tak dobré, jak ho měl mít. Dostal příležitost se narodit. Tak jaképak hrozné? Jestliže to však uchopí tak, že je chudák oběť a celý život bude nadávat na okolí, tak příležitost nepochopil. Je spousta výjimečných lidí, kteří měli dětství velice špatné. Ale ráda bych k tomu řekla, že psycholog je dobrý, protože s ním pacient mluví. Už je víceméně jedno, jak reaguje. Půlka práce už je vlastně hotová ve chvíli, kdy se člověk rozhodl hledat nějakou odbornou pomoc.
Proč si myslíte, že k psychologovi chodí spíše majetnější lidé?
Jednak to stojí peníze. A bude to i tím, že když jste chudá, tak si myslíte, že by se všechny vaše problémy vyřešily tím, kdybyste měla větší byt, více peněz...
A nevyřeší?
Teprve když jsou materiální potřeby uspokojené, tak dojde na ty duchovní. Najednou zjistíte, že to asi bude v něčem jiném než v tom, že máte vše, co jste si přála.
Máte nějakou radu, jak třeba odplavit stres?
Každý si musí najít svou metodu. Někdo běhá, někdo jde na šílený koncert, kde já bych vůbec nevydržela, někdo se musí pomilovat, někdo si dá marihuanu. Ta variabilita je velká. Mně třeba poradil jeden čínský lékař toto: "Stejně jak usilovně pracujete, tak také odpočívejte." Jenže jak to udělat, že? A když třeba vezmete práci workoholikovi, tak spadne do deprese. Univerzální rady prostě neexistují. A někdo má stres i rád. Někdo leze na hory, kamarádi mu padají před očima a on ten adrenalin stejně miluje.
A není to už skoro diagnóza?
To je ale skoro všechno! Proto s diagnózami nepracuji. Mně přijde všechno normální a adekvátní tomu člověku a jeho životní situaci.
Věříte, že trvale negativní nálada se může promítnout do zdraví?
Samozřejmě. Trvale blbá nálada a negativní vymezování vám zamořuje organismus. Nejhorší je nenávist, vzdor a pomsta. Když tohle cítíte často, tak si můžete být stoprocentně jistá, že onemocníte až smrtelně. To není věc víry, to je věc faktů. Myslím, že za čas tyto negativní pocity vymizí, protože lidé prostě nebudou chtít být nemocní a zemřít.
Šla jste někdy sama k psychologovi?
To je dokonce nezbytná podmínka mojí práce - projít psychoterapeutický výcvik a mít supervizora.
Říkala jste, že nejdůležitější je mluvit. Proč nám k tomu nestačí jenom kamarád a potřebujeme psychologa?
V těžkých chvílích mají kamarádi svoji roli a někdy stačí, ale občas jsou velmi na škodu. Chtějí vám pomoci, protože vás mají rádi, ale mohou vám nabídnout jen tu svoji zkušenost, která je často hodně odlišná od té vaší. Každý má pocit, že mluvit je jednoduché, ale je potřeba ten rozhovor umět správně vést. Od toho jsem tu právě já a moji kolegové. Musím říci, že jednu dobu jsem úplně nesnášela kamarádky svých pacientek. Ony do toho často promítají svoje problémy a tím vše jen zkomplikují.
S kamarádkami tedy opatrně?
Vzkázala bych jim, že je veliká pomoc, že svou přítelkyni vyslechnou a dají jí najevo, že ji mají rády. To člověk od kamarádů potřebuje.
Můžete na základě své praxe říci, že lidé vyhledávají psychology více než dříve?
Spíš to pozoruji ve vaší práci. Vy jste větší signál, protože ať otevřete téměř jakýkoliv časopis, tak si přečtete rady nějakého psychologa. Lidé už podle mě chápou, že tradiční hodnoty, systém rodiny, vztahů a svět celkově jsou úplně proměněné a oni se musejí učit všechno znovu. Asi i proto existuje tolik časopisů, které se těmto tématům věnují, i když se vlastně píše skoro pořád to samé. Ale to je dobře, někdo to třeba uvidí poprvé a řekne si "To je vlastně pravda!".
A ten, který viděl tu samou radu po sté, už třeba potom vyhledá přímo vás...
Třeba. Myslím, že žijeme v duchovní době a lidé mi přijdou úžasní v tom, že tolik touží stát se lepšími.
|
PhDr. Alžběta Kučerová absolvovala střední školu sociálně právní, kde začala pracovat se závislými na alkoholu a jiných drogách. V tom pokračovala i během studia na katedře psychologie FF UK. Po absolutoriu vybudovala systém práce s rodinami v rámci apolinářského režimu v ženské protialkoholní léčebně v Lojovicích. Po mateřské dovolené nastoupila jako učitelka na střední školu sociálně právní a v roce 1989 byla zaměstnaná v manželské a předmanželské poradně v Praze. Nyní působí jako soukromá poradkyně a používá systemického přístupu, vede semináře o efektivní komunikaci, je supervizorkou asociace manželských poradců a také mediální poradkyní. |
