Co ho baví, to mu jde a co ne, to vypouští. Ke svědomitosti vzorných studentek má daleko a protože byl jako malý vážně nemocný, je i trochu rozmazlený a přecitlivělý. Hned má na krajíčku pláč, hned je zas drsný suverén. Není až tak snadné ho přivést k tomu, co by měl, když o tom není sám přesvědčen.
Bude se na gymnáziu trápit, anebo ho zvládne v pohodě? A tak jsem ho vzala k odborníkovi.
Seděli jsme v obýváku doma u soukromé pedagogicko-psychologické poradkyně víc než hodinu. Já, manžel a syn. Paní psycholožka povídala a povídala, sem tam se na něco syna zeptala, ale v podstatě si vystačila. Nudili jsme se všichni tři, kluk nervózně točil prsty a střídavě poklepával na opěradlo křesla a pod stolem hladil jejího psa.
"Testy s ním žádné dělat nebudu, že chytrý je, to vidím," vysvětlila nám. "Chceš na ten gympl?" Zazněla prakticky jediná stěžejní otázka a když kluk řekl, že jo (protože už tam chodí jeho o dva roky starší bratr), byl verdikt jasný. "Když chce, ať přijímačky zkusí a kdyby to nevyšlo, vždycky může přijít jiná krizová varianta," dozvěděli jsme se za šest set korun. Nic, na co bychom sami nepřišli. "A když si nebudeš vědět rady, napiš mi," rozloučila se s ním i s námi.
Teď si možná myslíte, že vás budu od návštěvy takového odborníka zrazovat. Čekáte větu, že své dítě přece nejlépe znáte vy sama. To ano! Ale jedna věc mi došla až po odchodu od psycholožky ve chvíli, kdy si syn řekl o její mailovou adresu a o telefon. "A možná jsme si měli říct i o číslo icq," prohlásil.
On jí totiž poslouchal! Věty typu "když chceš na gympl, měl bys pro to něco udělat, musíš se učit," které od nás slýchal mezi dojez maso, ukliď si bundu a už sis čistil zuby..., od ní konečně vnímal. A zdá se, že si je vzal k srdci. Její autorita sice nezabrala na rodiče, ale na něj stoprocentně. Pochopil, že musí chtít on sám a je doopravdy odhodlán se snažit, a o to jde hlavně. Tak doufám, že mu to vydrží.
