Co chtějí kluci?
"Mám o sedm let starší sestru, a když jsem byl malý, strašně jsem jí záviděl pokojíček pro panenky. Když nebyla doma, ukořistil jsem jí ho a různě přestavoval nábytek, vylepšoval skříňky a opravoval, co ségra se sestřenicí polámaly. Hrozně bych si tehdy býval přál vlastní pokojíček pro panenky, hlavně aby byl funkční jako normální byt. Třeba s tekoucí vodou a elektřinou."
To bylo přání dnes dvaačtyřicetiletého programátora Martina, otce sedmiletého syna. Touha po pokojíčku pro panenky mu rozhodně nezměnila sexuální zaměření. On je to ostatně i nesmysl. Tato orientace je jednou daná a žádný dárek na ní nic nezmění, ani jedním směrem.
"Když byly mému prvnímu synovi tři roky, stal se vílou. Oblékal se do šátků, nosil moje kabelky a vynutil si pod stromeček kouzelnou hůlku s diamantem na konci," vzpomíná dvaatřicetiletá Pavlína, které se po ,víle‘ narodili ještě dva další kluci.
"Manžel s tím měl trochu problém a snažil se malému vnutit indiány a kovboje, ale neuspěl. Nakonec přešlo vílí období samo od sebe na začátku třetí třídy. Místo něj nastoupil Jirka na fotbal a kouzelnou hůlku zdědil náš nejmladší. Toho prostředního to kupodivu přeskočilo."
Třetí příběh je o bratrovi mé kolegyně. Mladším bratrovi. Ten pro změnu tak záviděl své sestře oblečení, že jeho největším přáním byla minisukně a sponečka do vlasů. Rodiče byli na svoji dobu poměrně pokrokoví a dovolili mu se takhle vyparádit. Samozřejmě jenom doma. Dnes už minisukni ani sponku nenosí a chystá se stavět domek se svojí přítelkyní.
Pryč se stereotypy. I chlapečkové si mohou hrát s panenkami
Co chtějí holky?
Druhá strana barikády to má nepoměrně jednodušší, to uznávám. Holka, která si hraje s legem, indiány nebo náklaďákem, je prostě správné, maximálně drsné děvče. Hranice asi leží až těsně před zbraněmi, tedy jejich napodobeninami.
Maminky holčiček, kterých jsem se ptala, byly ochotné akceptovat auta, stavebnice, vesmírné lodě, dokonce i meč nebo luk a šípy, ale už ne samopaly, pistole a vojáčky v maskáčích.
Zbraně jako hračky jsou ostatně kategorie samy pro sebe, s jejich nákupem nesouhlasí ani někteří rodiče chlapců.
Při obdarovávání dívek narazíte na jiný problém, a tím je literatura. Sama kličkuji mezi regály s příběhy princezen a jiných ťunť dostatečně dlouho na to, abych mohla potvrdit, že knih o samostatných a dobrodružství milujících děvčatech (tedy takových, jaké bych ráda vychovala), moc není.
Anglická novinářka Viv Groskopová dospěla k podobnému závěru a sepsala pro list The Guardian seznam "Feministické knihy pro pětileté děti". Nelíbil se jí vliv, jaký měl na její dceru a syna třeba příběh, kde sloní král Babar žije svými dobrodružstvími, zatímco královna Celeste zmizí po porodu trojčat do dětského pokoje a už z něj nevyleze.
"Nebo Asterix. Děti ho milují, ale tam nejsou skoro žádné ženské postavy. A maminka v pohádkách o Peepovi pořád jenom žehlí. Tak jsem chtěla najít nějaké knížky, které nepopisují hloupý stereotyp, ale připravují děti na život ve světě, který už je naštěstí někde jinde," říká Groskopová.
V Americe dokonce vyšel na internetu seznam takzvané antiprinceznovské literatury (http://www.mommytracked.com/bookshelf/amazon). Už názvy napoví: To zvládnu sama, Dobrodružná Annie jde do práce, Ivy a Bean: zlobivé holky, Princezna prasátko nebo Madam prezidentka.
Ve vedení je většinou Pippi Dlouhá punčocha, slavná i u nás. Další české nebo do češtiny přeložené tipy najdete v boxu na této stránce. Za sebe můžu doporučit sérii o Vlaštovkách a Amazonkách od Arthura Ransomea. Je tam sice Zuzana, která není spokojená, pokud nenavaří i ve stanu na ostrově teplou večeři o čtyřech chodech, ale vyváží to dobrodružky Nancy a Peggy. Ty si možná... dokonce… třeba i... někdy… nevyčistí večer zuby!
Boříme stereotypy. I holčičky si mohou hrát s autíčky.
Co chceme, aby chtěli?
Já vás slyším. Vás, kteří si teď říkáte: No výborně, feministické Vánoce! Teď nám bude tvrdit, že by kluci měli povinně přebalovat plastová miminka a holky opravovat vysokozdvižné vozíky. Nesmysl.
Jde spíš o to, abychom děti zbytečně neokrádali o některé zájmy a sny jenom kvůli zastaralým stereotypům ve vlastním myšlení. Nikdy si nemůžeme být jistí, že směrování, které jim vnucujeme my, je to správné. A nadělat v tomhle věku škodu je tak snadné. Když najdete v dopise Ježíškovi sadu pro malé montéry, klidně ji svojí Mařence dopřejte. Třeba je technický typ a jednou bude studovat ČVUT - dokonce s nadšením a ne proto, že se nedostala na ,fildu’, jak to většinou bývá.
A kde je psáno, že byste klukovi nemohli nadělit zmiňovaný pokojíček. Co je špatného na interiérovém designérství nebo budování lepších sociálních vazeb (ano, i to takový pokojíček umí).
"Když byla starší dcera malá, měla ráda autíčka a stavebnice. To jsem kupovala s nadšením, jenže ve školce ji přejela růžová vlnka. A protože děti by měly pod stromeček dostat hlavně to, co jim udělá největší radost, koupila jsem vytouženou barbínku s vílími křídly (jakože barbínky opravdu nesnáším!). Ale také třeba stan.
A nějaké to autíčko je naštěstí vždy vítáno." Doufejme, že si Bertička, dcera naší fejetonistky Michaely Marksové-Tominové náš článek nepřečte a nepřijde tak o iluze i moment překvapení pod stromečkem.
Třeba to jednou dojde dokonce tak daleko, že v hračkářství žádné oddělení pro kluky a pro holky nebudou. Budou tam hračky a hry rozdělené podle věku a ne podle toho, že jedna skupina dětí je podle názoru výrobců i zákazníků citlivější, víc pečující, ustrašená a parádivá a ta druhá agresivní, soutěživá, víc sportovní, logicky a technicky myslící. To se to pak bude Ježíškovi nakupovat.
