Nekrásnější dva roky skončily na moje narozeniny

Nekrásnější dva roky skončily na moje narozeniny | foto: Profimedia.cz

Prožila jsem nejkrásnější dva roky svého života

  • 23
Bylo mi osmnáct let. Právě jsem odmaturovala, čekají mě poslední prázdniny v mém životě a večer vyrážím s kamarádkami na vyhlášenou místní diskotéku. Co víc si můžu přát…
Napište nám své příběhy
Prožili jste něco zajímavého? Posílejte nám své příběhy na e-mail ona@idnes.cz. Text vložte do těla e-mailu, ne do přílohy. Pokud nás příběh zaujme, po nezbytné redakční úpravě ho zveřejníme. Ideální délka příspěvku je kolem 2 000 znaků. Vyhýbejte se prosím vulgárním výrazům a dodržujte gramatická a stylistická pravidla.

Uviděla jsem ho, sotva jsem vešla. Vysoký, černovlasý, sportovní typ. Jak jsem zjistila později, také věčně rozesmátý, upřímný, vtipný a galantní. Prostě sen každé z nás.

Začali jsme s Lukášem spolu chodit a za půl roku jsme se vzali. Koupili jsme si byt v nedalekém městě a Lukáš začal pracovat jako obchodní zástupce u jedné farmaceutické firmy. Jezdil po celé republice, často byl pryč několik dní po sobě a výjimkou nebyla ani jeho týdenní nepřítomnost. O to vzácnější pro nás byly společné chvíle, na které jsme se oba vždy velmi těšili.

Stejné to bylo i v červnu, dva roky po našem seznámení. Lukáš byl na třídenní cestě na Moravě, v pátek se vracel z Brna. Připravila jsem slavnostní večeři, nechala chladit šampaňské, nazdobila byt a čekala na jeho příjezd. V půl šesté zapípala SMSka, že je za půl hodiny doma. Vyndala jsem šampaňské a čekala.

Po půl hodině se zazvonil mobil. Volané číslo: Luky. Na můj dotaz „kdy už budeš doma, miláčku“ se hlubokým mužským hlasem ozval kapitán místní policie a informoval mě o tom, že Lukáš měl nehodu a právě jej v bezvědomí převážejí do nemocnice.

Nebyla jsem schopna ani slova, ani pohybu. Až po hodně dlouhé době mi došlo, co se vlastně stalo. Rychle jsem na sebe hodila svetr, sedla do auta a jela do nemocnice. Lukáš byl na operačním sále. Zlomená ruka, žebra a klíční kost nebyly to nejhorší. Jak jsem se dozvěděla od lékaře, čelní srážka s protijedoucím vozidlem znamenala pro mého nepřipoutaného manžela několikanásobné vnitřní krvácení a velmi malou naději na přežití.

Proseděla jsem u jeho postele celou noc. Vyprávěla jsem mu o tom, jak si pořídíme větší byt, miminko a kočku, kam pojedeme v létě na dovolenou a především to, jak moc ho miluji. V osm hodin ráno Lukáš zemřel. Neotevřel oči, neřekl jediné slovo, nerozloučil se se mnou. Prostě tiše navždy odešel.

Stála jsem uprostřed sterilního nemocničního pokoje a uvědomila si, že právě dnes mám dvacáté narozeniny.