V anketě ONY DNES o nejzajímavější ženu dneška se cyklistka a cestovatelka Lucie Kovaříková umístila na 16. místě – před Anetou Langerovou či Danou Zátopkovou. K dobrodružnému životu prý přitom netíhla odmala. Chtěla se stát učitelkou, což se jí také splnilo...
První horské kolo si Lucie koupila v roce 1991 v Rakousku, ušetřila si na ně z platu au-pair. Horské proto, že se na něm dalo cestovat rychleji než pěšky; na kole zvládla delší trasy než při turistických výšlapech. „K delším trasám mě ale přivedl až Michal, který tak už jezdil po jižních Čechách. Na první cestu za hranice v roce 1994 jsme už vyrazili spolu, byla to Dunajská stezka, a po ní následovala spousta dalších. Jezdili jsme o prázdninách, ať už jako studenti nebo středoškolští učitelé. Prázdninové volno byl možná i důvod, proč jsem já učila pět let a Michal ještě déle.“
Když měli projeto 12 zemí, napadlo je objet svět. „Vždycky mě zamrzí otázka, kde jsme na to vzali. Nás to stálo deset let tvrdé práce, během nichž jsme učili i po večerech a o víkendech a k tomu překládali. Dlouho jsme bydleli každý u svých rodičů, nekouříme, nechodíme do hospody, neutrácíme. Před cestou jsme museli prodat byt, televizi, auto – vlastně úplně všechno až na počítač a pár kousků oblečení. Něco se prostě musí obětovat.“
O svém plánu řekli Lucie s Michalem rodičům v momentě, kdy o něm psali v cyklistickém časopise.“ Pozvali jsme je na večeři a oni čekali, že se dozví o svatbě nebo o vnoučatech… Maminky měly strach především z cesty přes Rusko. Nakonec jsme ale všude potkávali milé a příjemné lidi, kteří se s námi rozdělili třeba o to málo, co měli, nebo nás vzali na noc domů. Možná, že špatný obraz světa mají na svědomí média.“
Na cestách spali hlavně ve stanu a k mytí jim musela občas stačit voda z PET lahve. Nescházely Lucii věci jako pěna do koupele nebo pěkné šaty? „Ne,“ směje se. „Mě ani nezajímá, co se nosí, stačí mi, když se se svými vypracovanými stehny vejdu do džín. Na besedách se nás ptají, jestli jsme si nešli na nervy, když jsme spolu byli ve dne v noci celé roky. To víte, že jsme se občas pohádali, ale o prkotiny, třeba jestli si dáme džem jahodový nebo meruňkový… V zásadních věcech, jako kam a kdy se pojede, jsme se vždycky shodli. A když na nás přišla krize, podporovali jsme jeden druhého.“
Cestu zvládli bez větších zdravotních pohrom. „Několikrát nám asi šlo o život, ale v tu chvíli si to člověk ani neuvědomí. V Číně jsme byli zatčeni, v Austrálii jsme prchali před ohněm, z Japonska jsem si přivezla omrzliny. Kdo by si ale představoval, že jsme celé tři roky jen jezdili a pak odpočívali, mýlí se. Na cestách jsme psali články, pořídili reportáže pro rozhlas a sepsali čtyři knihy.“
Ostatní cestovatelé jim říkali, že návrat domů je hrozný. „Měli pravdu, trvalo dva tři měsíce, než jsme se srovnali do normálního života. Najednou byly všechny dny stejné, pořád jsme spali v jedné posteli, nic se nedělo. Zatím neučíme na žádné škole. Dáváme soukromé hodiny, píšeme články, jezdíme na besedy. Kdy se usadíme a budeme mít děti? Uvažujeme o tom. Přece jen čas letí a už nejsme nejmladší. Ostatně cestovat se dá i s dětmi.“
