Těmhle informacím se uniknout nedá. Navíc, kolegové ze sportovní rubriky prominou, ale občas si pročítám jejich články, protože sugestivně podané věty o pronikajících útočných plamenech mi dovedou zvednout náladu lépe než kdejaký vtip.
Pozor, je mi jasné, že píší přesně tak, jak se o sportu psát má! A že je za to čtenáři mají rádi. Jen já zůstávám neoslovena. Chybějí mi geny pro sport, což se projevilo už ve škole, kde jsem nechápala, proč běhat na čas, když tím nezískám bonus třeba v podobě doběhnutého vlaku.
Absence genu postihla i schopnost zařadit se mezi fanoušky: již se radující, když "vyhráváme", ale po prohře se dovedou pořádně obout do nešiků, kteří "to projeli". Při tom si nenápadně smývají válečné malování, sundávají dresy a nově i jakési k mistrovství přímo vyhotovené vlaječky z automobilů.
Jenže, co mám dělat? Na hřišti nevidím hrdiny ani outsidery, natož drama. Spatřím nejvýše chumel zpocených chlapů, co se honí za míčem. A další jim to svým pískáním a máváním barevnými praporky kazí.
